Forsaken - 134. díl

Nepředpokládala jsem, že Riela unesli ufouni a nebo andělé, a tak jsem se rozhodla využít jeho nepřítomnosti a trochu poškádlit svůj mail.
Ve schránce jsem našla další zprávu od Nikoly. Psala, že je ráda, že jsme se zas udobřily a že když jí písnu číslo na svůj novej mobil, tak by mi brnkla ohledně toho srazu na kafe. Odpověděla jsem jí, že musíme zatím zůstat jenom u mailů, protože novej telefon ještě nemám. A že bych se s ní viděla fakt ráda. Odeslala jsem zprávu a chvíli jsem jen tak bloumala po netu a pročítala si, co se za poslední dobu událo novýho.
Nemohla jsem si přitom nevšimnout, že od onoho osudnýho dne, kdy jsem poprvý narazila na Ariela, uplynul už skoro měsíc a půl! Vzpomněla jsem si na Rielovu poznámku o tom, že jsem byla nějakej čas mimo, ale když jsem si vzápětí až teprve teď plně uvědomila, že se mý tělo muselo vzpamatovat z Arielova brutálního útoku a navíc do mě Riel nalil nějakou cizí krev, už mě to ani moc nepřekvapovalo. Každopádně příjemnej pocit jsem z toho neměla.
Když už mě přestalo bavit číst si starý zprávy, otevřela jsem si Spider Solitaire a bezmyšlenkovitě jsem přesouvala karty sem a tam. Díky tomu jsem taky ze čtyř her ani jednu nevyhrála. Otráveně jsem si povzdechla a zas jsem to radši zavřela. Přišlo mi blbý takhle mrhat volným časem, jenže jsem nevěděla, jak jinak se tu zabavit. Nejspíš by bylo možný vyjít na zahradu těma prosklenýma dveřma, jenže co tam? Přes tu vysokou zeď se stejně nedostanu a navíc jsem už stejně pohledem z okna zjistila, že tam hnusně leje. Počasí tak leda na to vzít si nějakou knížku a vlízt si s ní do postele. Jenže kromě těch tlustejch svazků, který tu byly vyrovnaný podél stěn na policích prosklenejch kabinetů, a jejichž tituly neslibovaly moc záživný čtení, tu nic jinýho nebylo. Takovej velkej barák a není tu jediná kloudná kniha.
Vlezla jsem aspoň na YouTube a pustila jsem si několik písniček, jenže pak jsem se přistihla, že jsou všechny beztak z Královny prokletých, a k tomu jsem ještě neustále špicovala uši, jestli už se Riel náhodou nevrátil, a tak jsem zanechala i toho. Kruci, copak už nejsem schopná se nějak zaměstnat sama? Nejdřív na Riela nadávám, že mi připravil tak šílenej trénink, a když mám jeden den volno, tak zjistím, že mi to najednou chybí. Asi jsem vážně cvok.
Znovu jsem zkontrolovala mailovou schránku a hned se mi trochu zlepšila nálada, když jsem tam našla odpověď od Niky. Ptala se mě, jestli bychom se mohly sejít už dneska večer. Zaváhala jsem, ale pak jsem jí napsala, že takhle narychlo to fakt nezvládám. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli Riel nebude dělat problémy, a chtěla jsem mít dostatek času k tomu, abych ho případně přesvědčila.
Nikol napsala, že je to škoda, a že se tedy domluvíme na jindy. Pak se ještě vyptávala, jak se mám. Prý někde zaslechla, že jsem dala v práci výpověď a dokonce jsem se rozešla s Petrem. Samozřejmě jsem chtěla vědět, od koho takovýhle novinky má, ale záměrně se vyhýbala odpovědi. Nakonec jsem to vzdala a napsala jsem jí, že to slyšela dobře. Že už jsem prostě potřebovala změnu a teď si dopřávám menší prázdniny.
Neubránila jsem se pobavenýmu ušklíbnutí, když jsem to psala. Jo, prázdniny... vojenskej tábor hadr! Jenže... tak nějak to kupodivu nebylo úplně špatný. Pořád se něco dělo a Rielova společnost byla... no, samozřejmě děsně iritující, ale na druhou stranu taky... docela fajn. Bylo mi s ním dobře a začínala jsem se strašně bát toho, co se mnou bude, až se naše cesty rozejdou.
Bliknutí příchozí zprávy mě vytrhlo z mýho rozjímání. Myslí částečně někde jinde jsem ji otevřela, ale i když jsem se ni vzápětí maximálně soustředila a přečetla jsem si ji radši dvakrát, abych nabyla jistoty, že za ten divnej obsah fakt nemůže má bujná fantazie, stejně jsem tomu nedokázala uvěřit. Nikola se v ní totiž rozplývala nad tím, že právě nedávno na Petra narazila venku, prý čistě náhodou, a tak se dali do řeči a on ji pak pozval na kávu. Povídali si nad dezertem a prý si moc rozuměli. V závěru mě de facto žádala o svolení, jestli s ním může chodit. A neopomněla mi ihned připomenout, že teď je vlastně stejně řada na ní, když jsem jí ho předtím tak odporným způsobem odloudila.
Ignorovala jsem tuhle nenávistnou poznámku a zeptala jsem se jí, jestli si je jistá, že to byl opravdu on. Protože když jsem ho viděla naposledy, tak se mu nedařilo příliš dobře, zřejmě ho sklátil nějakej zákeřnej bacil.
Nika na to, že vypadal naprosto v pořádku a že se dokonce vyptával na mě. A znovu naléhala, jestli si s ním může dát další schůzku. Zdálo se, že už je beztak rozhodnutá a můj souhlas nebo nesouhlas na tom vůbec nic nezmění. A tak jsem jí popřála hodně štěstí, i když jsem vážně netušila, co si o celý týhle záležitosti myslet.