Melien Edhel - LII. kapitola - část 1/2

LII. KAPITOLA
Lord Elrond vyčkal, dokud Nimlothiny vzdalující se kroky zcela neutichly, než vyšel na chodbu a připojil se ke svému příteli.
„Tedy jsi názoru svého na něho přec jen změnil?“ vyzvídal s tázavě pozvednutým obočím.
Do onoho vyrušení se mu spíše zdálo, že Glorfindel co nevidět vyzve Gildora na souboj, a byl připraven v takovém případě okamžitě zasáhnout. Nepopíral, že jeho kapitán má své chyby, avšak kdo je dokonalý? Glorfindel by si měl konečně uvědomit, že jde především o to, aby Nimloth byla s dotyčným ellonem šťastná, ne o to, jak moc se zamlouvá jemu. Přesto se nemohl ubránit obdivu nad tím, jak Gildor zdárně vzdoruje oběma zlatovlasým lordům, aniž by zatím utrpěl nějakou vážnější újmu. Zjevně i samotní Valar byli tomuto spojení nakloněni.
Glorfindel se po jeho dotazu lehce zamračil. „Ne zcela. Však uvědomil jsem si, že být na jeho místě, pak bych zřejmě podobně jednal. A Nimloth se zdá s ním spokojenou býti.“
„A o to nám přec po dobu celou šlo, či nikoliv?“ podotkl Elrond, kterému neušel podivný podtón, jímž byla jeho slova zabarvena.
„Ovšem.“
Glorfindel zamyšleně přešel k oknu a vyhlédl ven, skoro jako kdyby doufal, že ještě spatří Nimloth odjíždět. Ovšem výhled, jenž se mu naskytl, vedl do zahrad, a tak se mohl pouze potěšit pohledem na množství rozkvetlých keřů, které i přes to, že všude ležela tenká vrstva sněhu, dosud neshodily své pestrobarevné okvětní lístky. Zmrazená krása... napadlo ho a neodvratně si přitom vzpomněl na svůj nepříjemný zážitek z průsmyku.
„Ty obav míti nemusíš, meldir, on se o Nimloth jistě výtečně postará. Koneckonců ne nadarmo kapitánem vojsk mých jest...“ uklidňoval ho Elrond, který si jeho znepokojený výraz vyložil po svém.
„Toho bych mu radil!“ odsekl Glorfindel ostře.
Elrond podezíravě přimhouřil oči. „Já pouze doufám, že ty rozumu dosti máš, bys do vztahu jejich již více nezasahoval. Pokud však zamýšlíš se na panství Gildorovo nastěhovati, bys na manželství jejich osobně dohlédl, pak bych tebe od čehos takého ihned odraditi chtěl.“
„Toho nutným nebude, Elronde!“ zareagoval Glorfindel prudce, poněkud rozladěný z toho, že ho jeho přítel podezírá z tak pošetilých úmyslů. „Já plánů zcela odlišných mám!“
„Vskutku? A hodláš mi jich předem vyjeviti, či snad tajnými jsou?“ prohodil Elrond, který se nezdál být ještě úplně přesvědčen.
Glorfindel pokrčil rameny. Neviděl jediný důvod, proč mu to neříct. „Já uvažoval jsem o tom, že bych se s Almiel znovu sblížil. Vždyť matkou syna mého jest a rodina by vždy pohromadě býti měla...“ pronesl zadumaně, neboť se dosud nedokázal rozhodnout, jestli je to opravdu to, co skutečně chce.
„S Almiel?“ Elrond znepokojeně svraštil obočí.
Glorfindel přisvědčil. „Pověz mi, spatřil jsi ji někdy během pobytu svého tam?“
„Ano. Já několikráte ji i Aegnora střetnul. Však proč tážeš se mě nyní? Nikdy předtím tebe tohoto nezajímalo.“
„Neb já pocitu měl, že do životů jejich již dávno nepatřím. Však nyní… nyní bych toho rád změnil. Pověz mi ještě… vyprávěj přec, čeho o synu mém víš!“
Elrond se při vzpomínce na Aegnora neubránil pousmání, ačkoli ho Glorfindelovy plány nemálo znepokojovaly. „On již ellonem dospělým jest a jako zástupce kapitána mého druhého slouží. Zručnost jeho s mečem z něho bojovníka zdatného činí, ač okolnosti života našeho nynějšího mu zbránily v tom se dosud v boji vyznamenati. On již po čas nějaký ženat jest, chotí jeho se elleth jménem Mithrellas stala...“ Lord se odmlčel, aby nechtěně neprozradil víc, než zamýšlel. Jistě... byla tu spousta věcí, které by se měl Glorfindel dozvědět, ale připadalo mu, že bude vhodnější, když ho o nich zpraví někdo jiný.
„On tedy bojovníkem jest...“ opakoval Glorfindel s potěšeným úsměvem. „Já dočkati se nemohu, až jeho opět zpoznám... A též choti jeho. Pověz ještě... mají již oni potomků?“
Elrond se pousmál. „Copak? Ty plánuješ již, kterak synů jejich boji učiti budeš? Pak já tebe zklamati musím, neb oni dcery jediné mají.“
„Toho přec nevadí... Pohleď na Nimloth, kterak bojovnici schopnou jsem z ní vychoval...“ prohlásil hrdě.
„Ovšem... A díky výchově tvé téměř sama zůstala,“ ušklíbl se Elrond skepticky. „Na výcvik svůj zapomeň, neb nevěřím, že by tobě cos takého rodiče její povolili. Beztak žije v Amanu a tudíž důvodu není, proč by zbraní vládnouti uměti měla.“
„A my v Gondolinu žili a přesto jsme v bezpečí nebyli!“ odvětil Glorfindel nevlídně a svojí poznámkou Elronda nemálo překvapil, neboť to bylo snad poprvé, kdy ho slyšel mluvit o městu, ve kterém ve svém první životě pobýval.
„Jistě... Však Aman s Gondolinem srovnávati nemůžeš.“
„Možná, však v minulosti naučil jsem se, že zlo nikdy nespí... a též nikdy zcela poraženo není... Mnohdy toho ni netušíš a nachází se přímo vedle tebe...“
Elrond jen stěží ovládl zachvění. Glorfindelova lehce paranoidní slova zněla jako temná věštba, která visí nad hlavami jich všech.
„Nu... věcí takových bys říkati neměl. Už jen proto, že právě ty se nyní nacházíš přímo vedle mě...“ zažertoval, aby trochu odlehčil tísnivou atmosféru.
Glorfindel to však ignoroval. „Ty dobře vědom si jsi, že dokud kamenu vhodného nenalezneme, pak tu nikoho v bezpečí není... Jakmile Nimloth provdána bude, já bez meškání se sem navrátím a do světa Edain se vydám. Pokud podezření lorda Manwë správným bylo a nerost podobný se tam vskutku nalézá, pak neustanu, dokud jeho neobjevím a sem nepřinesu.“
Elrond přikývl. „Odhodlání tvé mne téměř klidem naplňuje. Však vyčkejme, dokud s lordem Manwë opět nepromluvím. On před odjezdem mým sdělil mi, že znovu se mnou ještě o záležitosti této hovořiti bude, neb dle něho ne každý hoden jest, by se úkolu tohoto zhostil. Však já jist si jsem, že proti tobě ničeho namítati nebude, vždyť kdo jiný by vyvoleným tím býti měl, než-li ten, kdo Balroga porazil!“
Glorfindel odmítavě potřásl hlavou. „Dosti chvalozpěvů, Elronde. Vždyť boj ten jsem nepřežil, tudíž o úspěchu se tu příliš hovořiti nedá. Však věř mi, že já ochoten jsem, znovu života svého riskovati, bych země naše obě zachránil.“
„A já Valar prositi budu, by toho znovu zapotřebí nebylo...“ pronesl tiše Elrond. „Jenom o jedno bych tebe požádati chtěl... Až v říši Edain budeš, pokus se Elanor vyhledati. Přesvědči se prosím, že se jí dobře daří...“
Tmavovlasý lord trochu zahanbeně sklonil hlavu. Jak jen mohl svého bratra tak zklamat? Elanor se Elrosovi narodila dříve, než-li se ten rozhodl přijmout osud Edain, smrtelnost, a tudíž patřila mezi Eldar. Z tohoto důvodu jí Elros před svou smrtí svěřil jemu, neboť chtěl, aby vyrůstala s ostatními svého druhu. Když se pak ve Třetím věku jeho milovaná Celebrían rozhodla odjet na Západ, poslal Elanor s ní, aby měl jistotu, že bude v bezpečí. A kdyby s Thranduilem nedomluvil ten pošetilý sňatek mezi ní a Legolasem, pak si o ni nyní nemusel dělat takové starosti.
Glorfindel se na něho s chápavým výrazem zadíval. „Toho zajisté učiním, Elronde. Tak trochu jsem se obával, že požádáš mne, bych ji zpátky přivedl...“
„Pouze pokud by si toho ona sama přála,“ zdůraznil Elrond, který si nemohl nevzpomenout na Nimloth a na to, jak tvrdě se k ní Glorfindel zachoval. Detaily samozřejmě neznal, ale několik ellyn sloužících v Imladris mu sdělilo dost na to, aby si dokázal udělat aspoň hrubou představu. A ta se mu vůbec nezamlouvala.
Vlastně toto Glorfindelovo chování bylo jedním z důvodů, proč se do té celé záležitosti vůbec vměšoval. Doufal, že sňatkem s Gildorem se Nimloth konečně dostane z bratrovy nezdravé společnosti a stane se tak dřív, než ten provede něco zcela nenapravitelného.

Nimloth kráčela ke stájím a čím více se vzdalovala od paláce, tím se cítila volněji. A bezpečněji.
Nedokázala ani vyjádřit, jak se jí ulevilo, že tu nebude muset zůstat přes noc. A to jen díky Gildorovi. Tolik už mu toho dluží... Připadalo jí, že se vždy objeví v ten pravý okamžik, aby ji mohl zachránit. I teď... Stál na domluveném místě s oběma jejich koni připravenými na cestu a jakmile ji spatřil, potěšeně se usmál.
„Jsem rád, že se Vám bratra Vašeho přec jen přemluviti podařilo, arwenamin,“ poznamenal ne bez nádechu samolibosti.
Ona mu to ale nezazlívala. Když zvládl přesvědčit Glorfindela, aby ji s ním nechal jet, pak měl na něco takového rozhodně právo.
„Odpusťte, že jsem o Vás kdy pochybovala, lorde Gildore,“ prohodila laškovným tónem a bez jediné námitky ho nechala, aby ji vysadil na hřbet jejího koně.
Ne, že by to nezvládla sama, ale pomalu si začínala uvědomovat, že je celkem příjemné, když o ni takto pečuje. A navíc jí to poskytlo záminku k tomu, aby si mohla vychutnat jeho dotyk, aniž by tím porušila etiketu.
„Pro tentokráte na to zapomeňme, lady Nimloth,“ přijal Gildor její omluvu s vážnou tváří. „Však příště nedůvěry Vaší již tolerovati nebudu,“ dodal téměř výhružně.
Nimloth se na něho na okamžik překvapeně zahleděla, ale když na ni vzápětí šibalsky mrknul, její náhlé obavy se v mžiku rozplynuly.
„Já vynasnažím se, bych chyby této již v budoucnu neopakovala, heruamin,“ sdělila mu a pak se zkoumavě rozhlédla kolem. „Však pověz mi... Kdepak družiny naší jest?“
Gildor se vyhoupl na svého oře a pak se na ni zadíval. „Ty přespříliš dlouho jsi meškala a já je proto raději napřed poslal, by tu jen tak neotáleli. Však já nepochybuji o tom, že když sobě pospíšíme, pak je vbrzku doženeme. Pokud je to vskutku to, čeho si přeješ...“
Nimloth opětovala jeho pohled a bezděčně zčervenala. „Já myslím, že Losarrna můj již cesty dlouhé za sebou má, než abych ho nyní příliš hnala. Však jistě se nám poštěstí k večeru táboru jejich nalézti.“
„Na to bych příliš nespoléhal, drahá Nimloth má, neb oni příkazů mají bez zastávek delších do přístavů jeti.“
„Pak zřejmě způsobu není, kterak bychom je dříve než-li v přístavech zastihnouti mohli...“ konstatovala Nimloth a pocítila přitom podivné rozechvění.
„Též se toho obávám, arwenamin,“ přikývl spokojeně Gildor, než oba pobídli své koně a vyjeli z bran Imladris.

Thranduil zastavil svého černého hřebce a ladně sklouznul na zem. Na jeho pohybech už nebylo vůbec patrné, že před krátkou dobou utrpěl vážná zranění, a on děkoval Valar za to, že se tak rychle zotavil a mohl se tudíž vypravit za Nimloth.
Původně zamýšlel, že počká, dokud se Finrod s Legolasem nenavrátí do paláce, neboť chtěl mít jistotu, že je jeho syn v pořádku, jenže když se ti dva stále neobjevovali, ztratil už kolem poledne trpělivost a vyrazil na cestu.
Jakmile sesednul, popošel Morelen okamžitě k malému potůčku, na který náhodou narazili, a dychtivě začal pít. Ani král se dlouho nezdržoval a poklekl vedle něho, aby uhasil svou žízeň. Jeli bez přestávky už několik hodin, a tak mu pár doušků lahodné chladné vody přišlo opravdu vhod.
Dlouho se tu však nezdržovali, neboť nebylo času nazbyt, a tak jen o chvilku později se Thranduil znovu vyhoupl na Morelena a pokračoval směrem k Imladris.

Když Finrod ten den již podruhé vstoupil po krátkém, leč opět marném zaklepání do Erestorovy pracovny, byl již umytý a oděný do jednoduchého oblečení. Ještě vlhké vlasy měl ledabyle stažené do uzlu a košile se mu na několika místech neodbytně lepila k tělu, neboť tak pospíchal, aby byl co nejdříve zase s Erestorem, že se osušil jen velice letmo. Tak nějak doufal, že se ve svém příteli a jeho úmyslech nezmýlil, a tudíž že v tom promočeném šatu nebude muset setrvat příliš dlouho.
Rychlý pohled po místnosti mu prozradil, že je zcela prázdná, a tak srdnatě přešel ke dveřím do Erestorovy ložnice. Důrazně zabušil, aby se ujistil, že tentokrát ho jeho přítel nepřeslechne, a pak napjatě čekal na odpověď.
„Tula e‘ (Vstupte)!“ ozvalo se vzápětí stroze zevnitř a on otevřel dveře, aby uposlechl.
Jen co však spatřil výjev před sebou, zůstal stát na prahu jako zkamenělý. Možná i dýchat v ten okamžik docela zapomněl.