Forsaken - 135. díl

A dumala jsem o tom i následující hodinu, ačkoli jsem se s Nikolou už dávno rozloučila a počítač vypnula. Usadila jsem se opět v jídelně, oždibovala sekaný mandle z dalšího dortíku a snažila se přijít tý záhadě na kloub.
Když se to tak vezme, tak na to, že je Petr mrtvej, jsem měla jenom mámino slovo. A taky Rielovo, jenže to mi nepřipadalo zrovna příliš důvěryhodný. V neposlední řadě něco takovýho naznačoval i Ariel, ale o smrti tehdy napadlo ani slovo.
Unaveně jsem si promnula svraštěný čelo. Ze všeho toho přemítání mě akorát rozbolela hlava, ale ničeho jsem se stejně nedobrala. Bylo totiž taky klidně docela dobře možný, že mámě tuhle zprávu řekl Ariel a ani to vůbec nemusela bejt pravda. A ta ji prostě jen tlumočila dál mně. Riel samozřejmě neměl důvod mě přesvědčovat o opaku, proč taky? Na to, že mě Petr podváděl, jsem měla opět pouze jeho slovo. Jasně, dávalo to smysl, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Tehdy se mu to ovšem muselo náramně hodit, když mě potřeboval dostat pryč. A nenápadně leč účinně mě s tátovou pomocí od všech izoloval.
Stísněně jsem se rozhlídla po místnosti. Najednou mi připadalo, jako kdyby se povážlivě zmenšila. Stěny jakoby se posouvaly k sobě a hrozily, že mě mezi sebou rozdrtí. Opět takových pochybností... Komu mám věřit? Komu můžu věřit? Je tu vůbec někdo takovej?
A pak jsem jako na zavolanou zaslechla šramocení klíče v zámku. Nejdřív se mi ulevilo, že se Riel konečně vrátil, a dokonce jsem vyběhla do haly, abych ho uvítala, jenže hned nato jsem radši zas couvla zpátky do chodby. Co když to není on? Vytratil se bez jedinýho vzkazu a nebylo úplně vyloučený, že se mu něco přihodilo a jeho vrah si teď přišel i pro mě. Okamžitě se mi vybavila Arielova zlověstná tvář a cejtila jsem, jak mě polejvá studenej pot.
Koutkem oka jsem sledovala, jak se dveře pomalu otevírají, a radši jsem zadržela dech, abych se náhodou neprozradila. Zahlídla jsem pár černejch bot a pak se k mý neskonalý úlevě objevila tvář lemovaná tmavejma po ramena dlouhejma vlasama.
„Marcelli...“ vydechla jsem a popošla jsem k němu.
Mile se na mě usmál. „Rád tě zase vidím, Izabelo,“ poznamenal a podával mi velkej proutěnej koš, kterej už od pohledu vypadal jako piknikovej, pokud by ten piknik ovšem pořádal slon. „Přinesl jsem ti něco k obědu.“
Vzala jsem si ho od něj a zamrkala jsem nad tou váhou. „A to je pro kolik lidí?“ zeptala jsem se, zatímco jsem nenápadně nasávala vůně, který se z něho linuly. Marcellovi to ovšem neuniklo.
„Pečená krůta s nádivkou a k tomu smetanové brambory a zadělávané fazolky. Máš tam i malý dezert, kdybys měla zrovna mlsnou.“
Když mě viděl, jak s tím košem zápasím, radši mi ho zas vzal z rukou a odnesl ho do jídelny sám. Položil ho na volnou polovinu stolu a poté, co si přes židli přehodil svůj dlouhý kabát, rovnou začal vykládat věci ven. Už jsem se ani nedivila, že to bylo těžký jako prase, když to tam měl normálně naservírovaný v nerezovým nádobí. S výrazem hrdýho šéfkuchaře mě vybídnul, abych se posadila a pak s patřičně teatrálním gestem sundal poklop. Z talíře, kterej se pod ním skrejval, se na mě vyzývavě zaculila celá dozlatava vypečená krůtička, která voněla tak krásně, že se mi ihned sbíhaly sliny.
„Takže ty teď děláš do cateringu?“ vyzvídala jsem, zatímco Marcell odstraňovala i další poklopy a na závěr přede mě položil prázdný talíř a příbor.
„Ne, jenom mi volal Riel, že musí v urgentní záležitosti na čas pryč, a požádal mě, abych se tu zastavil. Původně jsem tě chtěl vzít na jídlo ven, ale musím ještě něco zařídit pro Alexandra, a tak jsem to raději přivezl sem.“
„A kdy se vrátí?“ vyhrkla jsem, protože se mě náhle zmocnil strach, že už ho nikdy neuvidím.
„To neříkal. Prý mi ještě zavolá.“
Jasně, že se vůbec ptám... Copak Riela ani na chvíli nenapadlo, že bych si o něho mohla dělat starosti? Já mu vyjevím, že mu hrozí nebezpečí, a on si krátce nato klidně zmizí. Možná že se vytratil už v noci, když jsem spala. Ta myšlenka mě zabolela, nicméně jsme se přinutila se usmát.
„V tom případě ale doufám, že si dáš se mnou,“ naléhala jsem a dneska se tomu Marcell nebránil.
„S tím jsem počítal,“ pousmál se a prostřel další talíř a příbor pro sebe. Pak vyndal ještě decentní látkový ubrousky a lahvinku vína.
„Chceš se mě pokusit opít?“ zažertovala jsem a zvědavě jsem ho sledovala, jak se zvedl a namířil si to přímo ke kabinetu.
Aniž by musel nějak pátrat, vylovil odtamtud s naprostou jistotou dvojici skleniček a dokonce i z příslušný zásuvky vývrtku. A pak prostě jakoby nic došel zpátky na svý místo a jal se otvírat to víno.
„Jako doma, co?“ poznamenala jsem, protože jsem si domyslela, že ho sem táta nejspíš někdy vzal v rámci nějakýho jednání. Přišlo mi docela líto, že mně se o tomhle místě ani nenamáhal říct.
Marcell se na mě upřeně zadíval. „To už dlouho ne...“