Srdce bojovnice - 113. díl

Chtěla jsem mu na to něco říct, ale hudebníci právě na pokyn krále začali hrát a Amras mě i přes můj chabý odpor odtáhnul mezi ostatní tančící páry.
„Uvolni se, třeba se ti to bude líbit,“ chtěl mě uklidnit, jenže na mě to mělo přesně opačný účinek. A i když se kvůli mně snažil zjednodušit kroky, jak jen to šlo, stejně jsem je motala a několikrát jsem mu dost nevybíravě dupnula na nohu.
„Promiň...“ hlesla jsem rozpačitě a připadala jsem si neskutečně hloupě. Když jsem stála před terčem a v rukou třímala luk, tak jsem aspoň měla pocit, že vím, co dělám, ale tohle poskakování a natřásání se bylo nad mé chápání. Natož pak, jak v tom někdo může nalézt zalíbení!
„Jsi moc křečovitá,“ oznámil mi Amras. „Ale není to s tebou úplně ztracené.“
„To jsi mne opravdu povzbudil...“ zamumlala jsem sarkasticky a když po nekonečně dlouhé době hudebníci ustali v hraní, oddechla jsem si, že je mé utrpení už u konce. Jenže to jsem Amrase dost podcenila.
„Nemysli si, že mě odbydeš jedním tancem, Riel. Koneckonců pokud se v Imladris provdáš za Saerose, tak se podobné kratochvíli nevyhneš, tudíž bys měla raději cvičit,“ odůvodnil to, že mě bez jakéhokoli varování sevřel ve svých pažích.
„Co to děláš?“ ohradila jsem se, ale když jsem spatřila, že okolo stojící páry zaujaly stejnou pozici, přestala jsem se bránit. Avšak rozhodně jsem si to neužívala. „Tohle je pouze mrhání času a energie, Amrasi,“ neodpustila jsem si znuděnou poznámku.
„A co není?“ mrknul na mě rozverně.
Ten jeho optimismus mě vážně nepřestával zarážet. A zahanbovat. Rezignovaně jsem se jím nechala postrkovat z místa na místo a doufala jsem, že se brzy přihodí něco, co mě z mého krutého údělu vysvobodí. Valar mi zřejmě byli pro tentokrát nakloněni, protože jsem ani nemusela čekat dlouho.
„Dovolíš, Amrasi?“ ozvalo se znenadání vedle mě a já div nenadskočila leknutím.
Thranduil... Ani jsem si v tom všem víření nepovšimla, že už opustil otcovu společnost. Ovšem důvod pro jeho příchod jsem nemusela hádat, k tomu mi stačilo slyšet jeho chladný odměřený tón. Nepochybně mi chtěl říct, jak moc oceňuje to, že jsem se ho zastala. V duchu jsem si povzdechla.
„Nepočká to, pane?“ otázal se Amras, aniž by se zastavil. „Právě tančíme.“
„Skutečně? Ještě že jsi mi to ozřejmil, byl jsem poněkud na rozpacích, co to tu vy dva provádíte...“ prohodil princ lehce výsměšně. „Naneštěstí to nepočká. Ale jsem ochoten tě u Riel zastoupit, když tolik prahne po tanci.“
„To není vůbec nutné, pane,“ vyhrkla jsem okamžitě. „Beztak už jsem toho chtěla nechat.“
„To by byla ale přece škoda, nemyslíš?“ Obratně si s Amrasem vyměnil místo a pevně mě přivinul k sobě, daleko těsněji, než jak mě předtím držel on. V jeho případě mě ale ani nenapadlo, abych protestovala. Jednak už jsem u něho měla i tak dost vroubků a pak... bylo to neuvěřitelně příjemné... A bylo by ještě více, kdybych si to mohla nerušeně užívat a nemusela se strachovat, jak mě za mé nevhodné chování potrestá.
„Jsi příliš strnulá, Riel... Tohle je tanec... ne vojenský pochod...“ poučil mě Thranduil a já se nuceně pousmála.
„To je možné, pane, ale Vy jste pořád můj velitel.“
„Pozoruhodné, že sis toho povšimla,“ poznamenal suše.
„Pane... já... je mi to moc líto... opravdu... Neudělala jsem to naschvál! Tedy ano... ale chtěla jsem Vám jenom pomoci...“ vychrlila jsem ze sebe o překot a vzápětí jsem zrudla až po špičky svých uší. Pokud šlo o to se zesměšnit, pak jsem zřejmě neměla konkurenci.
„Riel, uklidni se přece...“ pokoušel se mě upokojit. „Nebudu předstírat, že to, co jsi provedla, nebylo proti veškerým pravidlům, ale...“ Na okamžik se odmlčel a já jsem téměř bez dechu zírala do těch jeho neskutečně modrých očí, ve kterých by se jeden mohl tak snadno ztratit. Jako večerní obloha, napadlo mě.
„Ale?“ pobídla jsem ho, když se neměl k tomu, aby pokračoval.
„Víš, že bys takhle se svým velitelem mluvit neměla?“ nadhodil s lehkostí, která ovšem prozrazovala, že mu to pranic nevadí.
Zdálo se mi zbytečné na to reagovat, a tak jsem mlčela. Zaposlouchala jsem se namísto toho do té tklivé hudby, které jsme s takovou přirozeností podřizovali naše kroky, a najednou jsem zjistila jednu úžasnou věc. Já opravdu tančila!