Beze cti - 10. kapitola

„Tak jsme tady, děvče!“ Randal zahlaholil a já se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Stáli jsme na nádvoří menšího statku s doškovou střechou. A z komína stoupal světlounký dým. Obytná budova byla přímo před námi a po jejích stranách byly další dvě, které jsem odhadovala na stáje a stodolu. Za zády jsme měli těžkou kovanou vstupní bránu. Randal ji ovšem nezapomněl za námi zavřít na závoru. Schylovalo se k večeru a kolem nás se snášel soumrak. Stísněně jsem polkla. Co mě tu asi čeká? Randal se cestou několikrát zmínil o svých přátelích, ale jen letmo. Nikdy o nich neřekl nic bližšího. Co když mě nebudou mít rádi? Co si to namlouvám?! Stačilo by mi, kdyby mě aspoň nenenáviděli! Z domu vyšla starší žena a přátelsky se na nás usmála. Přes levou tvář se jí táhla ošklivá rozšklebená jizva … „No, konečně, Dale! Už jsme si dělali starosti!“ Randal seskočil z koně a pevně ji objal. „Chybělas mi!“ Vymanila se mu a zamračila se na něj. „Opravdu? A proto sis hned našel hezkou holčinu, co?“ bleskla po mně pohledem a já jsem hned věděla, že budou potíže. „Jistěže! Přece víš, že bez ženské dlouho nevydržím!“ Cítila jsem, jak rudnu. Nejraději bych odtud zmizela co nejdál, jenže kudy? Zřejmě si všimla mého nepohodlí, protože ho zlehka plácla do ramene. „Jsi pěknej sprosťák!“ Pak přistoupila ke mně a chytila koně za uzdu. „Neber si to tak, děvenko! Je to chlap a moc dobrýho vychování taky nepobral! Jsem Arnika a starám se, aby tu nepomřeli hlady a tak!“ Napřáhla ke mně ruku a já ji váhavě stiskla. „Tak pojď dolů! Musíš být utahaná jako kotě! A určitě máš hlad a nepohrdneš teplou vodou!“ To znělo přímo božsky! Neobratně jsem se sešoupla ze sedla. „Já jsem Magdalena …“ trochu jsem se zapotácela a ona mě hned podepřela. „Povíš mi to potom! Randal se zatím postará o koně!“ Ani nepočkala na jeho odpověď a odváděla mě dovnitř. Omluvně jsem pohlédla na Randala a s obavami očekávala jeho reakci. Myslela jsem, že bude naštvaný, ale on se vesele usmíval. Arnika mě dovedla do prostorné místnosti, kde stála obrovská kamna, na jejich plotně bublaly hrnce s libě vonícím obsahem. Hlasitě mi zakručelo v žaludku. Byl tam taky masivní dubový stůl, nějaké židle a skříně. Vypadalo to tu jako u nás doma a mně se najednou orosily oči. Arnika vzala ze stolu svíčku a vybídla mě, ať jdu za ní. Z pokoje vedly úzké schody. „To víš, radši bych méně příkré a širší, ale kluci maj pravdu v tom, že tohle se líp ubrání …“ Vystoupaly jsme na jakýsi vnitřní ochoz, který se táhl kolem dokola. Vedlo z něho několik dveří. Arnika jedny otevřela. „Tohle bude tvůj pokoj! A už se mě neboj!“ Její obličej vypadal opravdu děsivě a já se jen stěží ubránila pokušení ucouvnout. Nejistě jsem přešlápla. „Já …“ začala jsem se omlouvat, ale ona mě přerušila. „Sama nejlíp vím, jak vypadám, holka!“ povzdechla si smutně. „Ale nejsem zlá! Opravdu!“ Zahanbeně jsem sklonila hlavu. „Nezlobte se na mě! Já … moc lidí jsem ještě nepotkala.“ přiznala jsem tiše. „Byla jsem dlouhou dobu v klášteře …“ dodala jsem na vysvětlení. „Každej jsme holt ňákej a každej máme něco za sebou! Netrap se s tím a věř svýmu srdci, ano?“ Zjistila jsem, že mi ta jizva přestává vadit. „Přinesu ti sem umyvadlo a ňákou vodu! Jo, a taky se podívám, jestli tu pro tebe nenajdu něco na převlečení!“ Potřásla jsem hlavou. „Šaty mám vlastní. A s tou vodou se netahejte! Dojdu si pro ni sama, ať nemusíte zase po těch schodech!“ Potěšeně přikývla. „Jsi hodná, děvenko! Ty schody mi dávaj zabrat! Tak si zatím odpočiň a já na tebe křiknu, až bude voda, ju?“ Otočila se na podpatku a nechala mě o samotě. Unaveně jsem se svalila na postel a zavřela oči. „Hééj, Magdi! Máš tady tu vodu!“ S trhnutím jsem se probrala. Musela jsem usnout a spát hezky dlouhou dobu, protože ze svíčky zbývala sotva třetina. A pod oknem byl můj cestovní vak. A taky mě někdo přikryl. Vyskočila jsem na nohy a rychle vyběhla ven. Arnika stála pod schodama a v rukou držela velký lavor, ze kterého se kouřilo. A přes rameno měla přehozené kusy plátna. „Na! Vem si to a pospěš si! Za chvíli bude večeře!“ Bez otálení jsem si ty věci vzala. Letmo jsem si všimla, že u stolu někdo sedí, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Rychle jsem vyběhla zase nahoru, abych se umyla. Opláchla jsem se a oblékla. Sice jsem nebyla z těch šatů nijak nadšená, protože byly na můj vkus vyzývavé, ale neměla jsem na výběr. A pořád byly lepší než ty nohavice a halena, ve kterých jsem přijela. Pak jsem se s obavami vydala dolů. Váhavě jsem se zastavila na podestě a prohlížela si muže, kteří tam seděli. Znala jsem z nich jen Randala, který se také umyl a převlékl. Arnika právě nesla na stůl velkou mísu plnou polévky. Všimla si mě. „Tak pojď, holka! Přece se nebojíš, ne?“ Byla nebezpečně blízko pravdy. Sice jsem se jich vysloveně nebála, jenže … Randala jsem znala už nějaký ten den znala, ale stále ještě jsem nevěděla, co si o něm myslet. A Arnika ke mně byla moc milá, ale jeden nikdy neví, ne? A co se těch ostatních týkalo … Upírali na mě oči a já se pod jejich upřenými pohledy cítila jako nahá …