Forsaken - 138. díl

Koukala jsem vyjeveně ven a připadala si jako zlobivý dítě, který právě podpálilo vánoční stromeček. Ještě z něho chvilku stoupal dým, než ho kapky deště docela uhasily. Ale i potom dál vzpínal svý zčernalý větve vyčítavě k obloze, jako kdyby se odtamtud snad mohl domoct nějaký spravedlnosti.
„Do prdele...“ zamumlala jsem šokovaně a přitiskla jsem obličej skoro až na sklo dveří.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych něco takovýho mohla udělat já. Rozechvěle jsem se zadívala na svý ruce, skoro jako kdybych snad čekala, že mi budou z konečků prstů sršet malý blesky, ale samozřejmě, že vypadaly úplně stejně jako jindy.
Možná, že jsem to přece jen nebyla já... zmocnily se mě opět pochyby. Mohl to bejt úplně klidně normální blesk, přece je venku bouřka, ne? Ale stejně by mě zajímalo, jak budu tohle vysvětlovat!
Znovu jsem otevřela dveře, ale ven už jsem se nehrnula, jenom jsem zůstala stát na krytým schodišti. Pekelně jsem se soustředila na ten nebohej jehličnan, pač jsem usoudila, že to bude furt lepší, než kdybych při svým pokusu zlikvidovala další. A tomuhle už beztak nebylo pomoci, tak co?
Ale žádný blesky se nekonaly, a tak jsem se nakonec po aspoň půlhodině marnýho snažení uchýlila zpátky dovnitř. Tak tomu se říká fakt parádní ztráta času! To už jsem si mohla jít rovnou schrupnout! nadávala jsem si v duchu.
Potřásla jsem hlavou nad svou blbostí a došla jsem si radši do koupelny pro ručník, abych si do něj zabalila vlasy. Když už jsem tam byla, zaujal mě velkej huňatej vínovej župan, kterej tam ležel složenej na jedný polici. Impulzivně jsem ze sebe shodila mokrý oblečení a zabalila se do tý měkkoučký látky. Byla to taková nádhera, že jsem skoro zapředla blahem. Ještě nějaký kafe a už by mi ke spokojenosti snad ani nic nechybělo. Teda kromě Riela.
Zamířila jsem do rozlehlý a kupodivu moderně zařízený kuchyně, kterou jsem prve objevila při svým průzkumu a která ostře kontrastovala se zbytkem vybavení tohohle paláce. Zatímco koupelny byly vybavený vanama na nožičkách a zlatejma bateriema s kohoutkama, tady bylo všechno chromovaný a bílý a byly tu normální pákovky. Nejvíc mi to tu připomínalo kuchyň nějaký restaurace, už jen kvůli těm třem obrovskejm troubám a dvěma dřezům. I lednice tu měli dvě, takový ty velký americký, ale nějak mě moc nenadchly, protože už jsem dřív odhalila, že v nich nic kloudnýho není. Co mě však zaujalo, byl profesionálně vyhlížející kávovar na jedný lince.
S rozzářenýma očíčkama jsem se k němu dychtivě vrhla, hned jsem ho taky zapojila do zásuvky a koukala, co dál. Jasně... kafe... Nahoře to mělo průhlednej zásobník nejspíš na zrnkovou kávu a tu jsem po troše hledání našla v jedný skříňce. Už jenom z toho zvuku, jak se tam ta zrna sypala, se mi sbíhaly sliny. Sice byl pech, že tu nebylo žádný sójový mlíko, ale zase si k tomu můžu dát ten dezert od Marcella. Nechal mi ho neodkrytej na stole, a tak jsem zatím ani netušila, co dobrýho mi přinesl. Ještě jsem do příslušnýho oddělení nalila vodu, pro jistotu až po rysku, a pak už jsem jenom čekala, až mi ta životodárná tekutina nakape do připravenýho hrnku. Požitkářsky jsem nasála aroma, no... celkem ušlo, jenom barvou mi to nápadně připomínalo Rielovo smrťácký kafe. A nebo je to jenom tím, že ho prostě nemůžu pustit z hlavy?
Popadla jsem hrnek a radši jsem se usídlila zas v jídelně. Když už nic jinýho, byl odtamtud pěknej výhled ven a navíc, jak jsem si neochotně přiznala, to nebylo zas tak daleko od vchodu a tudíž bych mohla slyšet Riela, kdyby se náhodou objevil.
Usrkla jsem opatrně ze svýho výtvoru a udělala jsem kyselej ksicht. Proti tomuhle bylo to Rielovo kafe naprosto neškodný. Ale co, jeden nesmí bejt moc náročnej, když je z něho prakticky homelesák. Přinutila jsem se polknout ještě jeden doušek a pak jsem se odměnila za to utrpení tím, že jsem zvědavě nakoukla pod poklop, jakejpak dortík se tam pro mě skrývá.
No... musím říct, že mě Marcell svým smyslem pro humor překvapil, protože si tam na talířku částečně zabalený v ubrousku hověly dvě ampule s krví. Tfuj! Radši jsem to zas přiklopila, protože jsem si ještě tak docela nepřivykla na myšlenku, že jsem krvechtivej upír. Ale jak jsem tam tak seděla, popíjela to hrozný kafe a zírala před sebe, najednou mě něco napadlo.