Srdce bojovnice - 115. díl

Přinutila jsem se k poněkud křečovitému úsměvu. „Raději si ani nepřeji znát, jakou pozici máte na mysli, pane. Ostatně slova Vašeho otce o tom hovořila více než výmluvně. A já bych Vás chtěla znovu ujistit, že o něco podobného skutečně zájem nemám!“
Thranduil si trochu útrpně povzdechl a navedl mě do drobné otočky. „Zdá se, že se neustále motáme v kruzích, ty a já. Ale možná, že když na chvíli zapomeneš na mého otce a své předsudky vůči mně a zkusíš hovořit trochu jasněji, pak se dokážeme nějak domluvit. Ovšem to vyžaduje jistou dávku upřímnosti od nás obou.“
„A záleží na tom vůbec, pane? Vždyť již brzy toto místo opustím a my dva se velice pravděpodobně již nikdy nestřetneme,“ pronesla jsem a snažila se ignorovat bolest, kterou mi tato myšlenka působila.
„Právě proto, Riel. Nepřipadá ti, že by to byla veliká škoda?“ Thranduil se znenadání zastavil a pátravě se mi zahleděl do očí.
Zatrnula jsem, jestli tím na sebe neupoutáme přílišnou pozornost, ale pak jsem si uvědomila, že hudebníci dohráli svou skladbu a taneční páry kolem nás buď vyčkávají, až začnou opět hrát, a nebo se vydaly zpět ke stolům, aby si odpočinuly.
I já bych se odsud nejradši vytratila, jenže na to mě princ svíral až příliš pevně, jako kdyby opravdu nechtěl, abych odešla. Rychle jsem se přinutila podobné nesmyslné úvahy pustit z hlavy. Jenom si se mnou zahrává, to je vše, zřejmě ho otec svou poznámkou popudil víc, než by si byl ochotný přiznat. On a to jeho ego! Jistě byl až dosud zvyklý dostat vše, co se mu jen zamanulo, to mi bylo zřejmé už z těch Lindirových postřehů o zlomených srdcích, a jenom díky tomu, že já jsem mu vytrvale unikala, o mě dosud neztratil zájem. Nedělala jsem si však iluze o tom, jak dlouho bych se těšila jeho přízni, kdybych mu přece jen podlehla.
Skutečnost, že se mě téměř na poslední chvíli snaží ještě zviklat, a navíc takto podle přes mé city, o kterých i přes mou snahu ví, že k němu chovám, mě značně popudila.
„O co Vám vlastně jde, pane?“ zaútočila jsem na něho přímo. „Hovořil jste tu o upřímnosti, tak buďte ke mně upřímný i Vy! A nebo to za Vás můžu udělat já, pokud je Vám to tak zatěžko! Je Vám naprosto lhostejné, že odjíždím, jediné, co Vás trápí, je, že jsem odmítla Vaše návrhy! Uražená ješitnost se tomu říká, pokud se nemýlím! Skutečně lituji Vaši nastávající, protože pochybuji, že jen kvůli ní změníte své predátorské sklony! Ale napadlo Vás třeba byť jen na chvíli, že ona také nemusí být z vyhlídky na sňatek s Vámi nadšená? Nejste zase tak okouzlující partie, za jakou se považujete!“ vychrlila jsem ze sebe natolik spěšně, že když jsem skončila, byla jsem zcela bez dechu.
Možná ale za to částečně mohl i Thranduil, který trochu zvrátil hlavu a pobaveně se zasmál. „Vidím, že sis již ohledně mé osoby vytvořila naprosto jasnou představu, Riel, skoro mě až mrzí, že ti ji budu muset pokazit. Ale nejprve mi v rámci té své naprosté upřímnosti, kterou jsi pouze před okamžikem tak vášnivě deklarovala, odpověz na pár dotazů. To víš, musím tu svou predátorskou dychtivost nějak ukojit!“
„Ptejte se tedy, pane!“ odvětila jsem prudce. Chtěla jsem to mít už za sebou, abych mohla celou tuhle neslavnou záležitost uzavřít a soustředit se raději na svůj nadcházející společný život se Saerosem. Sice se mi nezamlouvalo, že bych kvůli tomu měla princi prozradit některá svá tajemství, ale na druhou stranu jsem měla pochybnosti, jestli vůbec existuje něco, co o mně dosud neví. Vždyť si dal dohromady i to, jak jsem přišla k té ráně na krku! Buď je tak neuvěřitelně všímavý a nebo mě prostě nechal někým sledovat. Ta představa mě pobouřila ještě víc, takže když princ posléze zahájil bez jakéhokoli varování další tanec, a já jsem mu nechtěně opět šlápla na nohu, neboť jsem to nečekala, ani jsem se neobtěžovala s nějakou omluvou.
„Vášeň… oheň… vzdor…“ zašeptal mi Thranduil přímo do ucha a jeho horký dech příjemně pohladil mou kůži. „To jsou kvality, které mne vždy přitahovaly… Kvality, které jsem si vždy přál nalézt u své choti…“
„Nu… možná budete mít štěstí, pane!“ odsekla jsem a trochu jsem se od něho odtáhla. „A nebo jste to měl svému otci předem sepsat, aby věděl, kde hledat! Mordor se mi zdá jako to správné místo!“
„Vidíš a já se domníval, že jsi z nějaké malé vesnice! To jsem se tedy hluboce zmýlil!“ prohodil Thranduil posměšně.
„Mýlíte se ve více věcech než jen v tom, pane!“ zareagovala jsem odměřeně a neúspěšně jsem se mu pokusila vytrhnout.
„Pak máš nyní jedinečnou příležitost mě poučit, Riel. Přece by sis ji nenechala ujít! Vždyť možná právě v tvých rukou spočívá štěstí mé budoucí nevěsty.“