Melien Edhel - LII. kapitola - část 2/2

Celá komnata byla zalitá měkkým světlem svíček, kterých tu bylo snad na dva tucty, a které všemu dodávaly zlatavý hřejivý nádech. Obzvláště Erestorovým obnaženým zádům… Neboť králův rádce ležel na posteli na břiše, oblečen pouze do lehkých spodků a částečně zakrytý závojem svých havraních vlasů.
Jako očarovaný popošel Finrod blíž a jen s obtížemi dokázal polknout, když se Erestor přetočil na bok a zabodl do něho dvojici šedých šípů svých nevyzpytatelných očí.
„Cožpak dveří zavírati neumíš, vojáku?!“ pronesl přísně a zlehka se zamračil.
„Odpusťte, pane, hned toho napravím,“ zareagoval Finrod pokorně a znovu se vrátil ke dveřím, aby tak učinil.
„Jestlipak víš, proč dnes večer rozmrzelým jsem?!“ otázal se Erestor dál a Finrod znovu popošel až k němu a bezostyšně hltal jeho bledé dokonalé tělo, které spočívalo v tmavých saténových poduškách.
„Ne, pane.“
„Neb jsem hlášení tvých po odpoledne celé čísti musel! Cožpak stručněji událostí těch vylíčiti nedokážeš?! Koneckonců ty vojákem jsi, nikoliv kronikářem!“
„Odpusťte, pane, já pouze chtěl, by hlášení má situací těch co nejlépe vystihovala,“ bránil se naoko Finrod.
V duchu však musel obdivovat Erestorovu představivost. Tušil, že jeho přítel touto zatím nevinnou hrou zakrývá svou nejistotu a zároveň se vmanévroval do pozice, ze které bude mít nad tím vším aspoň nějakou kontrolu. A on nebyl z těch, aby mu něco takového ochotně nedopřál.
„Až si cos zajímavého přečísti chtíti budu, pak autorů lepších znám než-li tebe! Pro příště já stručnosti a věcnosti vyžaduji!“ smetl s výsměchem jeho omluvu Erestor.
„Ano, pane... Já slibuji, že příště rovnou k věci půjdu...“ odvětil Finrod mnohoznačně.
„Výborně. Však tak lehce z toho dnes nevyvázneš, neb z hrbení nad listinami tvými mne záda bolí!“
„Pak dovolte mi, pane, bych toho napravil.“
„A čehož navrhuješ, vojáku?“
Oh, Valar... Finrod by si dokázal představit hned několik věcí, které by mu ochotně navrhnul, ale věděl, že se musí aspoň zpočátku krotit, aby svého nezkušeného přítele nevyplašil. Ačkoli jeho vystupování působilo dost sebevědomě, dokázal z drobných náznaků vyčíst, že ve skutečnosti je celý napjatý a rozhodně ne způsobem, jakým by si to přál. On ale věděl, jak to změnit...
„Dovolte mi, bych Vám záda Vaše namasíroval, pane,“ nabídl se a očima již téměř hnětl jeho svaly.
„Dobrá, zkus to tedy, olej najdeš ve skříňce vedle postele!“ povolil Erestor značně skepticky. „I když hrubé ruce tvé vojáka stav můj nejspíše pouze zhorší!“
Finrod se sehnul nejen proto, aby našel požadovanou lahvičku, ale také proto, aby skryl úsměv, jenž se mu neodbytně dral na rty. Aniž by požádal o svolení, sevřel volnou rukou košili na svých zádech a obratně si ji přetáhl přes hlavu a pak lhostejně odhodil na zem. Erestor nejprve vypadal, že ho za to opominutí ostře pokárá, ale když se před jeho zraky objevil Finrodův vypracovaný hrudník, zmohl se nakonec jen na to, že si téměř lačně olízl rty. Trochu znejistěl, když si vzápětí Finrod stáhnul i vysoké boty, neboť se obával, aby je nenásledoval také poslední kousek jeho ošacení, ale kapitán nic takového prozatím neměl v úmyslu. Pohodlně se uvelebil na široké posteli hned vedle něho a opatrně odzátkoval flakónek. Okamžitě ho zalila omamná vůně pomerančů a skořice a on ji dychtivě nasál.
„Ty rozhodně vkus vybraný máš...“ pronesl, zatímco si nalil přiměřené množství oleje do dlaní a trochu je promnul, aby ho zahřál.
„Já ano, však ten tvůj za nic nestojí...“ poznamenal rádce a vzápětí slastně vzdychnul, když Finrodovy zručné ruce začaly masírovat jeho zatuhlé svaly.
„Pročpak si toho myslíš?“ otázal se kapitán, aniž by ustal ve své činnosti, a se zadostiučiněním naslouchal spokojeným zvukům, které Erestor vydával.
„Neb sis mne vybral...“ podařilo se mu ze sebe vysoukat a jeho hlas zněl přitom lehce zemdlele.
Finroda to nepřekvapilo, neboť si už prve v pracovně stihl povšimnout, že má jeho přítel pod očima tmavé kruhy, které naznačovaly, že poslední dobou se dosti přepínal. Rozhodl se proto nechat diskuzi na podobné téma na jindy a raději dál hladil jeho záda, dokud mu Erestorovo pravidelné oddychování neprozradilo, že upadl do reverie.
Pousmál se. Vůbec nebyl zklamaný z toho, jak tento večer skončil. Skutečnost, že Erestor usnul, zatímco se ho dotýkal, svědčila o tom, že k němu chová silnou důvěru. A to mu prozatím stačilo.
Spokojeně se natáhl na záda a přivinul toho tvrdohlavého ellona k sobě. Doufal, že časem najde způsob, jak ho přesvědčit, že je pro něj zcela rovnocenným partnerem a že je s ním proto, že to tak chce, a ne ze soucitu nebo jiného podobně nesmyslného důvodu.
„Quel esta, korkoamin (Odpočívej dobře, havrane můj)...“ zašeptal a vtiskl mu polibek do jeho tmavých vlasů.

Legolas pobídl Celebra do trysku a v duchu se proklínal za to, že se za Lidiannou nevypravil hned v noci, když zaslechl její tiché volání.
Kdyby si nepočínal jako nerozhodný hlupák, nemusel nyní riskovat, že schvátí koně a navíc stejně nedorazí do Imladris včas, aby tam Lidiannu ještě zastihl. Jistě, pokud odjede do Amanu, tak ji tam samozřejmě může následovat, jenže nejdříve by musel vyčkat, dokud se někdo nenavrátí zpět do Edheldoru.
Jakkoli se to zdálo nesmyslné, Valar trvali na tom, že smí být postavena pouze jediná loď, jež bude brázdit vody mezi jejich dvěma zeměmi. Zřejmě chtěli zamezit tomu, aby se Eldar neustále přesouvali sem a tam, ačkoli tato jejich obava byla značně lichá, neboť ten, kdo jednou odplul do Amanu a spatřil její krásy, jen málokdy zatoužil vrátit se zpět.
Jediný, kdo častěji cestoval po moři byl Elrond, jenž očividně nedokázal najít svůj klid ani v té zaslíbené zemi. Navíc se strachoval o osud zbytku Eldar, kteří dosud zarputile odmítali byť jen vystrčit své špičaté uši z míst, která po tolik yénů nazývali svým domovem. Každý pro to měl nějaký soukromý důvod a Elrondovi nečinilo potíže uhádnout ten Thranduilův. Král Eryn Lasgalen raději oželel Valar požehnanou půdu Amanu, než aby riskoval střetnutí se svým mrtvým otcem. Elrond by mu mohl říct, že Oropher dosud dlí v Síních čekání, neboť ho nelákalo začít nový život, ovšem proč by mu to měl ulehčovat? Každý musí jednou za čas čelit svým démonům a pokud k tomu Thranduil zatím nenašel odvahu, pak je to jen jeho chyba.
Legolase sice nic podobného netrápilo, ale z předchozí zkušenosti věděl, že ani v Amanu nenalezne to, po čem tak dlouho pátral. To našel až s Lidiannou...
Jenomže pak všechno pokazil, když nedokázal zavčas spolknout svou pýchu a odpustit jí, ačkoli k tomu měl tolik příležitostí. Pořád si myslel, že má dost času na to, aby dal všechno zase do pořádku. Až poté, co mu Erestor pověděl o jejím nenadálém odjezdu, ho náhle sevřela strašlivá úzkost. Začal se obávat, že i když se mu podaří ji zastihnout dříve, než odpluje, stejně bude příliš pozdě. Vždyť zmizela z Eryn Lasgalen bez jediného slova... bylo zřejmé, že už považuje jejich vztah se skončený.
A ať si lámal hlavu sebevíc, nenapadal ho ani jediný způsob, jak ji přesvědčit, aby mu dala ještě šanci.

Thíriel zasunula své dýky zpět do pouzder a povzbudivě se usmála na dívku sedící na zemi.
„Tanya nae quel (Toť dobrým bylo),“ pochválila ji a natáhla k ní ruku, aby jí pomohla na nohy.
Lidianna ji bez váhání přijala. „Lle lakwenien (Žertuješ)?“ opáčila nedůvěřivě a letmo si oprášila sníh z oblečení. „Připadá mi, že je to snad ještě horší, než když jsem začínala!“ povzdechla si zdrceně.
„Ty pouze více cvičiti musíš. Myslíš si snad, že já zprvu některak jinak končívala?“ dodávala jí Thíriel optimismu. „Nesmíš přec všeho hned vzdáti.“
Lidianna zachytila jemnou výtku v jejích slovech a zahanbeně sklonila hlavu. „Máš pravdu…“ hlesla tiše. Ani si nedokázala vybavit, kdy se pokoušela něco změnit, kdy se naposledy snažila prosadit svou. Zvykla si na to, že tu každý rozhoduje za ni, a ona jim tu vládu nad sebou a svým životem bez většího odporu přenechala. Ale s tím je konec!
Zaťala pěsti a pevně se zadívala na elleth naproti sobě. „Nevzdám se!“ pronesla odhodlaně.
Thíriel souhlasně přikývla. „Výborně, však hleď by toho pouze u slov neskončilo. Neb tak se boje nenaučíš.“
„To já přece vím. Jenže princ neměl poslední dobou čas, aby mne učil…“ přiznala Lidianna s rozpaky. A to se raději nezmínila o tom, že ten už si na ni čas nevyšetří zřejmě nikdy.
„A ty mu toho snad zazlíváš? Titul jeho mu nejen věcí příjemných, však především povinností ukládá. Kdybys chotí jeho nebyla, pak bys též nějakých přiděleno měla. Či snad mezi Edain toho jinako chodí?“ zareagovala na její povzdech Thíriel rázně.
„Ne, nechodí!“ připustila Lidianna a neubránila se přitom lehce vzpurnému tónu. „Ale já se ho také o žádná taková privilegia neprosila! Zkoušela jsem se lorda Erestora zeptat, jestli pro mě nemá nějakou práci, a on mne odmítl! Tak co mám tedy dělat?!“
„Nevzdávat se! Toť celé! Kolikráte ses ho na to tázala? Jednou, předpokládám. Dost na to, by pochopil, kterak vážně nabídku svou míníš, že? A tázala ses též kohos jiného? Či jsi po odmítnutí prvním hned odhodlání svého pozbyla?“
Thírielin hlas zněl ostře. Nebyla ten typ, co poslouchá něčí nářky, byla zvyklá své problémy okamžitě řešit, ne nad nimi vzlykat. Kdyby ano, pak by nikdy nedosáhla toho, po čem tolik toužila. Cena, jež za to musela zaplatit, byla vysoká, ale ona při své cestě za svým snem nelitovala žádné oběti.
Lidianně chvilku trvalo, než vstřebala ten nečekaný útok, ale pak se kupodivu pousmála. Lítostivě… nevesele. „Bylo to, jak povídáš. Jenže nebylo to proto, že bych ztratila odhodlání... jenom mi došlo, že tu nemám být jak užitečná.“
Thíriel se na ni téměř opovržlivě zadívala. „Toť pouze výmluva jest! Já například vím, že Saerosovi by se pomoci hodilo. Obzvláště nyní, když lady Nimloth odjela. Ona vždy o bylinky pečovala a na sběr a sušení jejich dohlížela. Též lektvarů a mastí připravovala. Já jista si jsem, že toho bys časem i ty zvládla.“
Lidianna zamyšleně přimhouřila oči. „O něčem podobném hovořil i lord Erestor, a proto jsem se chystala Saerose zeptat, jestli by mě nepřijal. Jenže pak se všechno tak rychle semlelo, že jsem na to úplně zapomněla...“
„Ovšem...“ Thírieliny pochybnosti byly téměř hmatatelné. „Kterak výhodné pro tebe.“
Lidianna sebou cukla, jako kdyby dostala pohlavek. „Co proti mně máš?“ zeptala se dotčeně.
„Ničeho, pouze řečí takovýchto v oblibě nechovám! Pokud s životem svým nespokojena jsi, pak ho změň! Pokud však příliš pohodlnou jsi, než bys toho učinila, pak mlč a spokoj se s tím, čeho se ti dostane!“
Thíriel věděla, že hovoří značně troufale, a že by si tím mohla velice snadno vysloužit přísný trest, ale nemohla si pomoct. Nechápala, proč se ta dívka tolik trápí a přesto odmítá se přinejmenším pokusit svou současnou situaci nějak změnit. Nedávalo to prostě smysl!
A nutno říci, že byla také poněkud zklamaná. Když zaslechla, že si princ Legolas přivedl ze světa Edain svou novou nevěstu, přirozeně byla žensky zvědavá, čím ho ta dívka zaujala natolik, že jí dal přednost před lady Elanor. Ovšem čím lépe ji poznávala, tím více se tomu podivovala. Byla tak odevzdaná… tak usoužená… Teď už jenom čekala, kdy se ta malá princeznička hořce rozpláče a poběží si stěžovat na její hrubé chování. Ale v tomhle se tedy pořádně spletla.
„To jsem dělala až dosud a už toho mám tak akorát dost!“ pronesla Lidianna k jejímu překvapení naprosto klidně. „Teď nadešel čas na změny…“

Sledoval, jak kopyta toho hřebce neúnavně tepají zasněženou zem, daleko rychleji než by to dokázal ten nejlepší z Mearas, a podezíravě se zamračil. Jeho bystrému zraku neuniklo, že se stříbrně lesknou, a rozhodně za to nemohlo jen slunce, které sem tam protáhlo své nesmělé paprsky mezi šedými mraky.
Chvíli se zdráhal tomu uvěřit, avšak nebylo pochyb. Jeho sestřička se zase jednou pletla do věcí, do kterých jí vůbec nic nebylo! Ta potvora jedna všetečná! Ale tentokrát už jí to nedaruje!
Ve tváři se mu na okamžik objevil tak vzteklý výraz, že velký hnědý medvěd, který se právě vybatolil z blízkého lesíku, jenom poplašeně zabručel a pelášil zase zpátky, jak nejrychleji jen mohl. Ale Námo ho ani nevzal na vědomí, natolik byl zabrán do svých plánů na pomstu.
Toho bude ještě litovat! zuřil v duchu. Však on jí udělí lekci o tom, že když se plete do života Eldar, tak jim může více uškoditi než pomoci! A to, že při tom bude trpět právě tento zlatovlasý ellon, ho naplňovalo mimořádnou radostí. Však už bylo také načase, aby s ním vyrovnal svůj starý dluh!
Zlověstně se zasmál a rozplynul se v drobném obláčku kouře.