Fantasy world - 21. kapitola

Elanor se bezděky zastavila. „Možná bychom s tím měli počkat …“ navrhla nejistě a prosebně pohlédla na zlatovlasého kapitána, který ale rezolutně potřásl hlavou. „Nehodlám citů svých k tobě nadále skrývati a do pokojů tvých pod rouškou tmy jako zloděj potají plížiti se!“ Své prohlášení zakončil dlouhým polibkem, který ji zbavil všech pochybností. Měla pocit, jako by se vznášela v oblacích a byla si jistá, že ať je čekají jakékoliv potíže, on je vyřeší! Neměla sice nejmenší ponětí jak, ale ani v nejmenším o tom nepochybovala. Glorfindel jí znovu nabídl rámě a ona ho vděčně přijala. Pevně se do něho zavěsila a po jeho boku vykročila vstříc jejich osudu, který byl momentálně zastupován její rodinou, jež je očekávala při večeři …

Elrondovi neušlo, jak Elladanovy oči těkaly mezi Glorfindelovým prázdným místem a Elanořiným. Pak také několikrát tázavě pohlédl na něho, ale on na jeho nevyslovenou otázku nijak nereagoval. Věděl, že Glorfindel se vypravil za Elanor, aby si s ní promluvil. V hloubi duše doufal, že tématem toho hovoru bude jejich společná budoucnost, ale u Glorfindela jeden nemohl nikdy říct, k čemu se tento Elda rozhodne! Sice mu přiznal, že plánuje pojmout Elanor za manželku, ale také mohl dojít k závěru, že Elanor na to ještě není připravená … Pokud tohoto tebe napadne, Elrohir tebe zcela jistě k souboji vyzve! pomyslel si Elrond pobaveně, ale vzápětí zvážněl. Jeho starší syn, jenž seděl po jeho levici, v tuto chvíli nevypadal, že by mu na osudu jeho neteře záleželo! Byl zamyšlený a Elrond měl dokonce dojem, že Elanořinu nepřítomnost ani nezaznamenal! S tebou pohovořiti měl bych si … Z myšlenek ho vyrušil zvuk otevíraných dveří, kterými vešla jeho vnučka v Glorfindelově doprovodu. Neušlo mu, že se velitel imladrijské armády tváří nadmíru majetnicky, ani varovný pohled, který vrhl po Elrohirovi. Ten si ale jeho hrozbu neuvědomil a bez zájmu upíjel ze svého poháru. Elrond mlčky sledoval, kterak Glorfindel galantně usadil Elanor ke stolu. Při tom ji pohladil po ruce a ona se na něho vděčně usmála. „Ehm …“ Elrond se rozhodl oba zamilované vrátit na zem. „Kdepak zdrželi jste se?“ otázal se zvědavě. Elanor okamžitě zrudla jako pivoňka, zatímco Glorfindel se jen pousmál. „My hovoru důležitého vedli, meldir!“ odvětil rázně a také se posadil. „A zvěděti smíme, čehož hovor onen týkal se?“ zeptal se Elladan se zájmem. „Jistě, pen-neth! O ruku Elanor požádal jsem a ona souhlasila!“

Elanor se prudce nadechla a bázlivě se zadívala na Elrohira, který ale jen pozvedl hlavu a mlčky na ni pohlédl. „Rád jsem, žes štěstí svého nalezla, tinu en´seler´amin!“ pronesl po chvíli bezvýrazně a Elanor jeho plochý hlas zarazil. Znala ho už natolik, aby věděla, že se člověk nemusel bát, když se rozčiloval, ale jakmile byl klidný, tak nastal čas, aby si jeden začal dělat starosti. Váhavě se zvedla ze svého místa a přešla ke svému strýci. „Něco se stalo, Elrohire?“ zeptala se nejistě a dotkla se jeho ramene.

*Milejším na ni býti zkus, tororamin!* Elrohir zachytil bratrovu myšlenku a trochu se zastyděl. Jeho neteř konečně našla své štěstí a on jí ho svým nezájmem kazil. Přinutil se k úsměvu. „Ničehož, Elanor! Omlouvám se, jen zamyšlen byl jsem!“ lehce sevřel její prsty ve své dlani. Natáhl se a vtiskl jí polibek na tvář. „Tobě gratuluji!“ pak se zahleděl na Glorfindela, který je pozorně sledoval. „Milým na ni buď a pokud nějak ji zklameš, tak mne se zbraní v ruce zodpovídati budeš se!“


Elrond zatajil dech, když jeho starší syn oslovil Glorfindela. Nepochyboval o tom, že si to zlatovlasý kapitán nenechá líbit. Ten však k jeho nemalému údivu jen přikývl. „Kterak přeješ si, pen-neth!“ Vládce Imladris ihned využil nabízené příležitosti a chopil se svého poháru. „Tedy na budoucnost vaši šťastnou nyní připijme si!“ Ostatní ho napodobili, jen Elanor se nejdříve musela znovu usadit ke stolu. „Nechť slunce na cestu vaši společnou jen svítí a nechť paprsky svými mrak každý, jenž by nad vámi objevil se, zapudí!“ Elrond pronesl přípitek a pokojem se zaznělo veselé cinkání pohárů …

Lesem se rozlehlo hlasité vlčí zavytí a Aredhel se bezděky zachvěla. V duchu si vybavila varování stájníka, když odjížděla z imladrijského paláce. Najednou jí už nepřipadalo tak moudré, že se vydala na projížďku takhle pozdě a hlavně sama, ale potřebovala si pročistit hlavu a srovnat myšlenky. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát mnohem blíž. Aredhel neváhala ani okamžik a prudce pobídla koně do trysku. Brzy se hnali lesem s větrem o závod. Aredhel se ustrašeně tiskla k jeho krku a bázlivě se co chvíli ohlížela přes rameno, jako by se obávala, že na ni vlci co nevidět zaútočí …

Elanor si s úlevou vydechla. Přes Glorfindelovo ujišťování měla strach z jejich reakce, hlavně Elrohirovy. Když jí bezvýrazným hlasem poblahopřál, tak ji zamrazilo. Pak se ale jeho chování změnilo a vypadalo to, že má z jejího zasnoubení opravdovou radost. Nicméně, jí však připadalo, jako by se její strýc občas ztrácel v neveselých myšlenkách. Zajímalo by mě, co ho trápí! Napadlo ji, že by se na to mohla nenápadně zeptat Elladana, ale během jídla se nenaskytla vhodná příležitost. Konečně byla večeře u konce a služebné odnesly prázdné talíře. Elrohir se téměř okamžitě s omluvou zvedl a opustil je. Elanor se za ním trochu zklamaně dívala, ale rozhodla se jeho nepřítomnosti využít ke svému dotazu. „Elladane, co se mu stalo?“ obrátila se na svého druhého strýce bez okolků. Ten ale k jejímu údivu jen pokrčil rameny. „Toho známo mi není, tinu en´seler´amin!“ dostalo se jí rychlé odpovědi, ale něco se jí nezdálo. Měla dojem, že Elladan něco skrývá. „Ada ata?“ zkusila své štěstí jinde, ale ani tady neuspěla. Tmavovlasý lord jen zavrtěl hlavou. Pohlédla tedy tázavě na svého snoubence, ale ten byl zcela zaujat svou sklenkou vína. Ani Erestor nevypadal, že by jí chtěl odpovědět. Proč jste všichni tak tajemní?! měla sto chutí na ně zakřičet, ale nakonec se ovládla. Vybavila si totiž Glorfindelovo prohlášení, že by se měla chovat jako dospělá žena, a ne jako malé rozmazlené děcko. Nechtěla, aby ji zlatovlasý kapitán znovu přehnul přes koleno, ne tady přede všemi, … a nepochybovala o tom, že by to bez ostychu udělal …

Aredhel se zatmělo před očima a tvrdý dopad na zem už nevnímala. Její kůň pokračoval dál, jako by si ani nevšiml, že ztratil svoji jezdkyni. Naopak, jeho cval se ještě zrychlil, jak spěchal do svého teplého stání ke žlabu plného voňavého sena.

Elanor si s potěšením svlékla těžké sametové šaty a zůstala jen v lehkých spodních šatech. V krbu sice hořel oheň, ale jí ihned roztřásla zima, takže si přes sebe přehodila brokátový kabátek, jenž se na hrudi spínal velkou ozdobnou sponou ve tvaru draka. Ten zvláštní tvar jí připomněl Aredhel. Světlovláska jí v Mirkwoodu věnovala podobnou ozdobu do vlasů. Elanor si uvědomila, že se svojí kamarádkou vlastně od jejího příjezdu pořádně nepromluvila. Zahanbeně se kousla do rtu. Pravda, poslední dny a noci byly více než náročné, ale to ji neomlouvalo! Aredhel přece taky neměla na starost jen ji a přesto si na ni každý den našla aspoň chvilku a ona se o ni vůbec nezajímala! A při tom si byla jistá, že Aredhel kromě ní v Imladris nikoho nezná! Ale to hned napravím! Rychle se obula a vyběhla na chodbu. Po chvíli se dostala ke dveřím do Aredheliných komnat a potichu na ně zaklepala. Zarazilo ji, že se jí nedostalo žádné odpovědi. Zkusila to znovu, tentokrát hlasitěji, ale se stejným výsledkem. „Aredhel? Ty už spíš?“ Elanor váhavě vešla dovnitř. V pokoji byla tma a ona popaměti došla k posteli, která byla slabě osvětlena měsícem. V jeho záři viděla, že lůžko je prázdné. Elanor se zmateně rozhlížela kolem sebe. „Aredhel? Jsi tady?“ zavolala polohlasně. Nikdo se však neozval. Kde jen může být? Elanor zamyšleně svraštila čelo. Otočila se a pomalu vyšla na chodbu. Kam jen mohla jít?

„Neměla bys se snoubencem svým býti?“ Polekaně sebou trhla a vzhlédla do Elrohirova obličeje. Tvářil se přísně a nevypadal, že by ho její přítomnost potěšila. „Já … jen jsem chtěla …“ začala mu rozpačitě vysvětlovat, ale Elrohir neodolal touze poškádlit ji trochu. „Glorfindel tebe lépe střežiti měl by, by dne jednoho nedivil se!“

Elanor cítila, jak bledne. Proč ji takhle uráží?! „To mluvíš z vlastní zkušenosti?!“ odsekla mu ostře a vztekle si ho přeměřila. „Čehož to řekla jsi?!“ Elrohir očividně její slova zasáhla do citlivého místa. „Jen pravdu!“ Sama nevěděla, kde se to v ní bere, ale srdnatě pokračovala dál. „Vždycky si vybíráš stejné typy! Všechno jsou to holky na jednu noc! Pomilovat se a ráno sbohem a šáteček …“

Elrohir na ni zíral s otevřenými ústy. Čekal by od ní všechno možné, ale rozhodně ne, že mu vmete do tváře to, co mu vytýkal otec a i Elladan. I když oni tak činili v mnohem jemnější formě. „Elanor …“ To bylo to jediné, na co se zmohl, jenže ona ho nevzala na vědomí.

„ … a jestli si myslíš, že bych se chovala stejně, jako ty tvé známosti, tak se hrubě mýlíš! Miluju Glorfindela a nikdy bych ho nepodvedla!! A nikdy jsem neudělala nic, co by ti dávalo právo mě takhle urážet!!!“ Elanor se kousla do rtu, aby se uklidnila. Jeho obvinění jí vehnalo slzy do očí. Je to kvůli Legolasovi! Určitě!! „A abys věděl, tak Legolas mě znásilňoval! Nedělala jsem to dobrovolně, víš?!“ Pak se už nedokázala ovládat a s pláčem se rozběhla pryč. Zastavila se až ve svých komnatách, kde za sebou zavřela dveře na závoru, než se vrhla na lůžko, na němž se zoufale rozplakala.

Elrohir stál jako socha a jen zděšení se dalo vyčíst z jeho očí. Elanor s ním nikdy o pobytu v Mirkwoodu nehovořila, avšak on si dokázal domyslet, jak to tam asi probíhalo. Nicméně, toto bylo poprvé, co mu do očí řekla, co s ní Legolas dělal. Bezmyšlenkovitě vykročil ke dveřím na nádvoří, ale nikdy k nim nedošel, neboť se za ním ozval klidný hlas. „Kdybych tebou byl, rozhodně bych ji teď nenavštěvoval, pen-neth! Jist jsem si, že tebe nyní nejméně ze všech viděti chce!“ Elrohir se prudce otočil, aby tomu drzounovi odsekl, ať si hledí svého, ale ke svému údivu hleděl do tmavě šedých Erestorových očí. „Žert tvůj nevyvedl se, kterak chtěl jsi?“ Bylo to spíše konstatování než otázka a Elrohir jen zahanbeně sklonil hlavu. „Tohoto vskutku nechtěl jsem!“ hlesl smutně. „A čehož zde činíš, nin-ion?“ Elrohir ztěžka polkl a jen nerad pohlédl do tváře svému otci, který na něho přísně hleděl. Ničím se neprovinil, jako prince měl právo být kdekoliv v Imladris, kde chtěl, ale to ho v tuto chvíli nenapadlo. Cítil, jak mu rudnou tváře a on s tím ke svému vzteku nemohl nic udělat. „Jen procházel jsem se, Ada!“ pronesl ostřeji než zamýšlel.

„Vskutku?“ Elrond se zatvářil skepticky. Znal svého prvorozeného dost dlouho, aby věděl, že mezi jeho záliby nepatří procházky při svitu měsíce. Ano, kdyby se jednalo o nějakou pijatyku s kumpány … Tomu věřil bych! Také mu neušla červeň, která pokrývala obličej jeho syna. „Pokud však kroků svých do komnat Aredheliných směřoval jsi, pak tebe upozorniti musím, že ona jistě o návštěvu tvoji nestojí! Dokonce mne požádala, by Imladris opustiti směla!“

Elrohir si připadal, jako by ho jeho otec zasáhl pěstí do břicha. „Proč čehosi takového učinila?!“ vyhrkl šokovaně. „Podrobností, jež k rozhodnutí tomuto ji vedlo, mi nesdělila! Však naznačila, že toho cosi do dočinění s tebou má!“ dostalo se mu nečekané informace. „Čehož mezi vámi stalo se?“ otázal se Erestor tiše. „My neshodu malou měli, však netušil jsem, že ona toho způsobem tímto vyřeší ….“ přiznal Elrohir bezmyšlenkovitě, ačkoliv o logice jeho odpovědi by se dalo pochybovat. Jejich ranní roztržka ho celý den trápila, takže se při večeři rozhodl, že si s ní zkusí promluvit. Při pohledu na radostí zářící Elanor opět uvěřil, že by i on s Aredhel mohl být šťastný.

Elrond se nadechoval k další otázce, když se rozlétly dveře na nádvoří a na jejich prahu stál udýchaný strážný. „Heruamin, kůň, jehož Aredhel vzala si, vrátil se, však po ní nikde ni památky …“ chtěl pokračovat v hlášení, ale byl hrubě přerušen. „Kdy odjela? Kam jela?! Tak mluv, chlape!!“ Elrohir se jen stěží ovládal, aby s vojákem nezačal třást. „Tohoto známo mi není, heruamin, však stájník by vám jistě nápomocen býti mohl …“ Elfský princ na víc nečekal a vyběhl ven, voják jen tak tak stačil uhnout, aby nebyl smeten na kamennou podlahu.

Pokud měl stájník dojem, že sen, který se mu zdál, byl jeho noční můrou, tak realita, které musel čelit po svém násilném probuzení, musela pocházet přímo z Mordoru. Starší syn jeho vládce stál nad ním a bylo jasné, že vzbudit jeho nelibost by nebylo moudré. V jeho hnědých očích se hněvivě blýskalo a stájník měl pocit, že z nich co nevidět vyšlehnou plameny. „Kam Aredhel jela?!“ Elrohir rozhodně neztrácel čas žádnými zdvořilostmi. „Tohoto známo mi není, heruamin!“ vypravil ze sebe vyděšeně a doufal, že ho touto odpovědí moc nerozzuří. „Tedy koně jí zapůjčil jsi bez toho, aniž bys cíl cesty její znal?!“ Elrohirovy oči se nebezpečně zúžily a stájník se už pomalu loučil se životem. Zalitoval, že v dětství nebyl hodnější na svoji sestřičku …

„Nin-ion!“ zaznělo ostře ode dveří a stájník snad nikdy raději lorda Elronda neviděl. „On pouze o koně stará se! Zpovědníkem Aredheliným není a ona povinna cíl cesty své mu sdělovati není!“ Stájník souhlasně přikývl, ale hrdlo měl stále ještě příliš sevřené strachy na to, aby promluvil. „Co když jí zlého čehosi stalo se? Kde ji hledati mám?“ otázal se Elrohir zoufale svého otce. „Kdybys dříve přemýšlel než konal, tak zjistil by sis, že věcí svých stále v pokoji svém má. Řekl bych, že ona jen na projížďku krátkou vydala se, pravda není-liž?“ Elrond pohlédl na stájníka, který se již trochu vzpamatoval ze šoku, jež mu způsobilo nečekané setkání s Elrohirem. „Tak jest, heruamin! Ona jen vyjeti chtěla si! Avšak já ji varoval, neb pozdě již na vyjížďku takovouto bylo a v lesích prý vlci potulují se …“ Elrohirovi to stačilo. „Ihned za ní vydám se, Adar!“ Elrond se zamračil. „Již noc hluboká jest, Elrohire! Nalézti ji obtížným velmi bude!“ upozornil jemně svého syna, ale ten zamítavě potřásl hlavou. „Tohoto nikterak nevadí mi, Ada!“ Vráska na Elrondově čele se nepatrně prohloubila. Elrohir nikdy neváhal riskovat svůj život pro blaho ostatních, ale v tomto případě to nebyl jen obecný zájem a on se bál, aby jeho syn neudělal nějakou hloupost nebo dokonce chybu, co by ho mohla stát život! Nicméně, věděl, že na celé Ardě neexistuje nikdo, kdo by teď jeho syna dokázal zastavit. „Však opatrn buď! A za slunce východu skupinu pátrací další vyslati nechám!“ Elrohirovi spadl kámen ze srdce. Obával se, že by dohadováním s otcem ztratil hodně drahocenného času. „Diola lle, Ada!“

Elrond si povzdechl. „A já bloud myslil si, že klidu zde konečně bude!“ Erestor mu účastně položil ruku na rameno. „Však dva z problémů tří vyřešeny jsou a záležitost s Elrohirem a Aredhel jistě vbrzku též skončena bude!“ Vládce Imladris smutně pohlédl na svého nejvyššího rádce. „Však konce jakého míti bude, meldir?“ Na to mu Erestor nedokázal odpovědět.

Elanor si ve svém zoufalství nevšimla Glorfindela, který seděl v křesle u okna. Chtěl ji ještě soukromě popřát dobrou noc a když ji nenašel v její ložnici, tak se rozhodl tam na ni počkat. Její příchod ho nemálo vyděsil. Pohled na ni v slzách mu rval srdce! Ihned vstal, přistoupil k její posteli a pohladil ji po vlasech. „Čehož stalo se, aier?“ otázal se jí znepokojeně. Trhla sebou, jako by ji udeřil, a upřela na něho pláčem zarudlé oči. „Nikdy bych tě nepodvedla, Glorfindele! Nikdy!“ Posadil se vedle ní a přitáhl si ji na klín. „Toho já přec vím, Elanor!“ pronesl na oko klidně, ale tak docela nechápal, o co tu jde. Kdos snad cosi k tobě si dovolil? „Tak proč to Elrohir říkal?“ ptala se ho zoufale. „Elrohir?“ Glorfindel nedokázal skrýt své překvapení. Silně pochyboval o tom, že by to udělal. Ano, byl prchlivý, to mohl z vlastní nedávné zkušenosti potvrdit, ale své neteři by nikdy nijak neublížil. „Jistě jen špatně slov jeho vyložila sis!“ snažil se ji upokojit. „Pročpak by cos takového o tobě myslel si?“ Vzlykla. „Kvůli Legolasovi …“ Aha … Glorfindelovi začalo svítat. Stále ji to trápilo! Tomuto přítrž budeme učiniti museti! „Elanor!“ pevně ji uchopil za ramena a upřeně se jí podíval do očí. „Chci, by ses uklidnila a mne pozorně naslouchala!“

Elanor popotáhla, ale ze všech sil se snažila ovládnout.Cítila, že Glorfindel jí chce něco důležitého sdělit. Také si byla vědoma toho, že neměl v oblibě její pláč. „Již klidna jsi?“ Přikývla. „Tedy poslouchej! Ale pozorně, aier!“ zněl naléhavě. „Chápu, že tebe vzpomínky zlé sužují, však rád bych, bys je život svůj další ovládati nenechala! Nerad bych pokaždé, kdy tebe se dotknu, přemýšleti musel, zda tobě to Legolase nepřipomene! A totéž kohokoliv v paláci tomto týká se! Zde jen mezi přáteli jsi, tudíž důvodu nemáš, bys ohroženou se cítila! Ať již fyzicky či řečmi jejich!“ Zahanbeně sklopila hlavu. „Já to vím, ale … někdy to prostě nejde, víš?“ prosebně na ně něho pohlédla, ale on potřásl hlavou. „Všechno jde, jen vůli míti musíš!“ „Já se snažím …“ hlesla, ale Glorfindel ji přerušil. „Elanor, tebe snad vidina svatby naší zneklidňuje natolik, že tobě události ony vybavují se? Obav z noci svatební máš?“ Cítila, jak rudne. Nakonec se rozhodla být k němu upřímná. „Já nevím …“ špitla tichounce. „Vím, že spolu budeme dělat všechny ty věci a těším se na ně, ale zároveň se jich bojím … Mám strach, že … že tě zklamu …“ Uhnula pohledem, ale on ji vzal za bradu a otočil její tvář ke své. „Tohoto nestane se, aier! Ty mne nikdy zklamati nemůžeš!“ Zlehka přitiskl svá ústa na její. Neváhala ani okamžik a opětovala jeho polibek. Hladově zkoumala jeho ústa a všechny její obavy či pochybnosti se rozplynuly. Glorfindel se po chvíli odtáhl a zadíval se na ni. „Elanor!“ zašeptal láskyplně. „Již znavena býti musíš! Sobě odpočinouti měla bys!“ „A zůstaneš tu se mnou?“ Usmál se. „Rád, melamin! Dovolíš mi, bych noc tuto v loži tvém s tebou strávil? Ve vší počestnosti, ovšem!“ Opět cítila, jak se její líčka barví dočervena. „Jistěže … ale kdybys chtěl, tak … Jsme přece snoubenci, ne?“ pronesla trochu vzpurně.

Glorfindel se neubránil pousmání. „Právě proto, že snoubenci jen jsme, aier!“ usmál se na ni a natáhl se na bok. Ihned se k němu přitulila a on je oba přikryl. Nedokázal to vysvětlit. Chtěl Elanor, toužil po ní, ale rozhodl se počkat s jejich prvním milováním, až po svatbě. Prostě mu to tak připadalo správné. Se svojí bývalou ženou se také poprvé pomiloval až o svatební noci. I když si musel přiznat, že to nebylo jen z úcty k tradici, ale tak nějak to vyplynulo ze situace. Na prstech jedné ruky by spočítal, kolikrát svoji nastávající viděl před svatbou. Snad jen jedenkráte a to při oficiálním vyhlášení jejich zasnoubení.

Elrohir dlouhé hodiny pátral v lesích kolem Imladris a snažil se Aredhel najít. Na východě se již pomalu objevovaly sluneční paprsky a on stále ještě po ní nenalezl ani stopy. Co když je už pozdě? Na to nechtěl ani pomyslet. Nedovedl si představit, že by s ní již nikdy neměl mluvit. Nebo pohlédnout do jejích očí. Nebo se dotknout jejích vlasů … Připadal si jako naprostý hlupák. Kdyby mu tento příběh líčil některý z jeho přátel, tak by se mu od srdce zasmál. Zamiloval se do děvčete, ona do něj, pak ho nechtěla ona a když ho chtěla ona, tak nechtěl on ji a když ji mohl mít, tak ji svým chováním odehnal. Copak vskutku takovým pitomcem jsem? Ano, odpověděl mu nemilosrdně jeho vnitřní hlas. Jeho bystré oči najednou zahlédly na zemi otisky kopyt. Okamžitě zpozorněl a vydal se po nich. Modlil se k Valar, aby to nebyla jen planá naděje … Náhle spatřil nehybnou postavu, jak leží na cestě, a srdce se mu na okamžik zastavilo. „Lirimaer …“ vykřikl hlasitě a pobídl koně do trysku. Kousek od ní seskočil a přiklekl k ní. Valar, budiž dík vzdán! Dýchala. Sice slabě, ale dýchala. Opatrně odhrnul pramen vlasů z její tváře a zatajil dech. Nad pravým spánkem měla ošklivou ránu, která stále ještě slabě krvácela. „Otevři očí svých a na mne pohlédni, melamin!“ prosil ji zoufale, ale ona zůstala k jeho slovům hluchá. Svlékl si plášť a zabalil ji do něho. Vzal ji do náruče a i se svým drahocenným se vyhoupl do sedla. Tryskem zamířil k domovu …

Elrohir doslova vlétl na nádvoří, kde se sesmekl z koňského hřbetu i s Aredhel s náručí. „O koně mého postarej se!“ křikl na lelkujícího stájníka. „Uma, heruamin!“ dostalo se mu okamžité odpovědi. Bez otálení odnesl Aredhel do svého pokoje. Opatrně ji položil na lůžko a znovu ji jemně pohladil po tváři. „Aredhel … lásko moje, čehož mi to jen činíš?“ Zvedl se a vyšel na chodbu, kde zaklepal na otcovy dceře. „Ada?“ zavolal tiše. Doufal, že tam ještě bude. K jeho úlevě se dveře otevřely a na jejich prahu stál jeho otec. „Štestí měl jsi?“ Elrohir přikývl. „Ano. Do komnat svých vzal jsem ji, však služeb tvých potřebuje, Ada!“

Elrond se právě oblékal, když ho vyrušilo hlasité zaklepání. Otevřel a spatřil svého prvorozeného. V očích měl směsici radosti a obav. Hned si vzal potřebné věci a vydal se přes chodbu do jeho pokojů. Aredhel ležela na lůžku, ale oči měla otevřené a nervózně si je prohlížela.

Aredhel procitla a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Kde to jen jsem? A jak sem dostala jsem se?! Poslední, co si pamatovala, byla prudká rána do hlavy a pak už jen takové zmatené vidiny. Zdálo se jí, že je s Elrohirem, který ji svírá v náručí a šeptá jí slova lásky … Najednou do pokoje vstoupil lord Elrond a předmět jejích snů byl hned za ním v závěsu. „Heruamin …“ zašeptala a vstala, ale zamotala se jí hlava.

Elrohir nemohl uvěřit tomu, že Aredhel je při vědomí. Jen strach v její tváři se mu pranic nelíbil. Měl totiž nejasný dojem, že je to on, koho se bojí! A to vědomí ho zabolelo. Cožpak opravdu mne tak obáváš se? To opravdu tak protivným tobě jsem? Sotva si však všiml, že je jí mdlo, tak k ní rychle přešel, aby ji podepřel.

Elrond jen stěží potlačil úsměv, když viděl, jak jeho syn pohotově zachytil Aredhel, které hrozil pád. „Kterak cítíš se, Aredhel?“ optal se jí klidně. „Ničehož vážného mi není, heruamin!“ odvětila tiše a pokusila se vymanit z Elrohirova sevření, ale ten to nedovolil. Jen se s ní usadil na okraji postele. „Však přesto rád na ránu tvoji podíval bych se!“ Chtěla mu odporovat, ale přísně se na ni zahleděl a tak souhlasně přikývla. „Dobrá! Elrohire, o samotě nás nech!“ vyzval svého syna, protože si chtěl s tou dívkou promluvit mezi čtyřma očima. Jeho syn otevřel ústa, aby protestoval. „Elrohire!“ pronesl ostře a Elrohir bez dalších námitek vyklidil pole. Elrondovi však neušel pohled, který vrhl na sedící Elfku. Jakmile za ním zaklaply dveře, tak se posadil vedle té dívky a jemně jí prohmatal hlavu. „Štěstí velkého měla jsi! Rána tvá jen povrchní jest!“ vynesl po chvíli svůj soud. Ze skleněné karafy nalil vodu do dřevěné misky, kterou si přinesl, a nasypal tam pár tmavě modrých krystalků. Ve vzniklém roztoku namočil cíp plátna. „Trochu páliti to bude!“ varoval svoji pacientku. „Já vím, heruamin! Sama sůl tuto též používala jsem, když u léčitelů našich pracovala jsem!“ Elrond se pousmál. „Tedy krok každý, který učiním, tobě nemusím vysvětlovati!“ Pracoval rychle a brzy byl hotov. Přiložil obvaz a opatrně ho utáhl. „Tak!“ Aredhel k němu vděčně vzhlédla. „Diola lle, heruamin!“ Uložil věci do košíku, ve kterém je přinesl, a pak se pozorně zadíval na světlovlásku. „Stále ještě odjeti hodláš?“ zeptal se jí znenadání. Všiml si, jak sebou trhla. „Já … nejlepším tohoto bylo by!“ Elrond zachmuřeně potřásl hlavou. „Mýlíš se, Aredhel! Když Elrohir zjistil, že tys pryč, jako bys ránu tvrdou mu zasadila! On strachem o tebe takřka šílený byl! Raději bych, kdyby tohoto tobě on říkal, však on na slova nikdy moc nebyl! Spíše mužem činu jest!“

Aredhel měla pocit, že se jí to jen zdá. Seděla v Elrohirově pokoji s jeho otcem a ten jí vysvětloval, jaké city k ní jeho syn chová. Na konci svého proslovu se dostal k otázce, jaké jsou ty její. Ztěžka polkla. „Ráda ho mám, heruamin, více než život svůj, však on myslí si, že zde někoho jiného jest!“ přiznala s povzdechem. „A jest tomu tak?“ „Ovšem, že ne, heruamin!“ popřela tuto možnost rezolutně. „Takže důvodu nemáš, bys náklonnost jeho odmítala?“ Znovu zavrtěla hlavou. „Dobrá! Tohoto slyšeti chtěl jsem!“ Užasle sledovala, jak se zvedl, sebral své věci a zamířil ke dveřím. „Pohodlí si udělej, Aredhel, neb času nějakého zde strávíš!“ Vytřeštila oči. „Ale …“ Zamračil se na ni. „Toto rozkaz můj jest!“ „Manke lle merna, heruamin!“ pokorně sklonila hlavu.

Elrohir netrpělivě přešlapoval na chodbě. Copak tobě tak dlouho trvá?! S každou minutou narůstala jeho nervozita. Vážné snad zranění její jest? Několikrát už sahal na kliku, ale dobře věděl, že by otec takové vyrušení neuvítal. Nezbylo mu tedy nic jiného, než popocházet po chodbě a polohlasně nadávat. Konečně se dveře otevřely a Elrohir se hned pokusil vejít do pokoje, ale otec mu v tom rázně zabránil. „Se mnou pojď! My pohovořiti si musíme!“ Vycítil, že otec nežertuje a poslušně ho následoval do jeho pracovny, kde si sedl na pohovku.

Elrond odložil věci na stolek a pozorně se zadíval na svého syna. Povzdechl si a oběma nalil číše vína. „Takže …“ usedl naproti Elrohirovi. „ …mluviti já budu a ty jen poslouchati! Pak možnost míti budeš, bys názor svůj vyjádřil“

Elrohir byl překvapen vážností svého otce. Připadal si, jako když byl malý a něco provedl. „Však výprasku na konci hovoru tohoto mi neuštědříš, či snad ano?“ trochu křečovitě se pousmál a trochu si lokl rudé tekutiny.

Elrond zůstal vážným. „Všeho možným jest, nin-ion! Tedy slyš! Eskapády tvé milostné již mne unavují! Navíc, stár již dosti jsi, bys sobě ženu našel a povinností svých ujal se!“ Elrohir se prudce nadechl, ale pod upřenými otcovými zraky si nedovolil promluvit. „Jsi dědic můj a já již na odpočinek pomýšlím! Rád klidu zaslouženého konečně užíval bych si! Pohledem na štěstí dětí svých kochal se! Elladan již zaopatřen jest, Elanor taktéž, takže jen ty zbýváš! Chci by konečně usadil ses! A pokud námitku máš, žes ještě ženu vhodnou nenalezl, tak tobě říkám, že ona v komnatách tvých právě nalézá se!“ skončil a mlčky si prohlížel svého syna. Za jiných okolností by se mu do jeho milostného života nepletl, ale tady si byl zcela jist, že má pravdu. Elrohir i Aredhel byli paličatí a v této chvíli i zmatení. Někdo jim musel říct, co k sobě cítí. Jistě, řekli si spoustu věcí, které ale tak nemysleli. Ale oba byli příliš pyšní na to, aby se sešli a přiznali si to. Radši se budou někde v koutku užírat a sami sebe litovat. „Nuže? Čehož mi na to povíš?“

Elrohir jen zíral. Tohle byl proslov, který od otce nečekal. „Já … Ona mě nechce …“ povzdechl si. Odpovědí mu byl pobavený smích. „A jí zeptal ses?“ „Ano!“ odvětil okamžitě. „A odpovědi její naslouchal jsi?“ Zamyslel se. „Ne … to nikoliv!“ přiznal neochotně. Vybavil si, jak vztekle opustil její komnaty. Když ji předtím obvinil, že má někoho jiného. „Tak na co ještě čekáš, nin-ion? Jdi, znovu jí otaž se a tentokráte na odpověď její vyčkej!“ Elrohir už neztrácel ani vteřinu. Vyběhl z otcových pokojů, málem se v chodbě srazil s Elladanem, a prudce rozrazil dveře do svých komnat. „Kohosi jiného máš či nikoliv?“ otázal se jí bez ceremonií.

Aredhel polekaně zvedla hlavu, když Elrohir vrazil dovnitř. „Nemám! A nikdy tu nikdo jiný nebyl!“ odvětila rychle. „V životě mém jen muži dva byli. Jedním tys a druhým choť můj zemřelý byl!“ přiznala s očima upřenýma do jeho.

Elrohirovi spadl kámen ze srdce. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a pevně sevřel Aredhel v náručí. „Amin hiraetha, melamin!“ šeptal jí do vlasů. „Já hlupákem byl!“ K jeho nesmírné radosti mu ovinula ruce kolem krku. „Ne ty, to já omlouvati měla bych se!“ Elrohir jí položil ukazováček na rty. „Nikoliv, lirimaer, tohoto vše jen vinou mojí bylo! Ještě šance druhé dáš mi?“ Místo odpovědi si přitáhla jeho tvář ke své a políbila ho na rty. „Stačí tohoto tobě, melamin?“ Nemohl uvěřit svému štěstí. Pomalu před ní poklekl a vzal její dlaň do své. „Aredhel, čest onu prokážeš mi a chotí mou staneš se?“

Aredhel hleděla na svého vysněného prince. Volnou rukou se dotkla jeho tváře, jako by se bála, že je to jen přelud, který se pod jejím dotykem rozplyne. „Uma (Ano)!“ pronesla slabě se chvějícím hlasem. „Chotí tvojí stanu se, pokud přáním tvým toho jest! A všeho, čehož v silách mých jest, učiním, bys se mnou šťasten byl!“ zašeptala vroucně. „Tohoto již učinila jsi, melamin!“

Elanor se slastně protáhla. Bylo nádherné ráno a ona se krásně vyspala. Otočila hlavu vlevo a usmála se. V koutku duše se obávala, že to byl jen krásný sen. Ale nebyl! Opravdu tam ležel! Zlaté vlasy rozprostřené na polštáři a upíral na ni své modré oči. „Melamin!“ zašeptala láskyplně. On místo odpovědi vzal její ruku do své a vtiskl jí do dlaně polibek. Cítila, jak se jí oči plní slzami nad něžností jeho gesta. Než se nadála, tak dostala další polibek, tentokrát však přímo na rty. „Odejíti musím, aier, bych převlékl se!“ Glorfindel rychle vstal a pokoušel se dát trochu do pořádku. Elanor si pomyslela, že vůbec nevypadá špatně. Stále nemohla uvěřit, že je to její snoubenec. „A ty toho taktéž učiň! Nerad bych, by říkalo se, že špatně vybral jsem si!“ Otevřela ústa, aby mu ostře odsekla, ale pak změnila názor. Popadla polštář a mrštila ho po něm. Glorfindel však zřejmě její útok předvídal, neboť se mu bez problémů vyhnul. S úsměvem zvedl podušku z podlahy a ladným obloukem ji poslal zpět na postel. „Elanor, opět jako dítě správáš se!“ pronesl výhružně. Se zatajeným dechem sledovala, jak se k ní přibližuje. „Co chceš udělat?“ nedokázala potlačit svoji zvědavost. „Způsobům slušným tebe naučiti!“ odvětil klidně a usedl na okraj lůžka. „Jak?“ vydechla tiše a upřeně se na něho dívala. Jedna její část chtěla utéct od něho co nejdál, ale ta druhá jí radila, ať se ani nehne. Než se mohla rozhodnout, co vlastně udělá, tak ji bez varování popadl do náruče a hladově přisál svá ústa na její …

Elrond se pobaveně díval za svým synem. Potřásl hlavou a vydal se do přilehlé šatny, aby řádně dokončil svoji ranní toaletu. Brzy byl hotov a vydal se do jídelny na snídani. Tam již seděl Erestor, který byl začtený do nějaké listiny. „Quel amrun, meldir!“ pozdravil a černovlasý rádce k němu vzhlédl. „Opět sami, zvláštní, pravda není-liž?“ Elrond přikývl. „Stejně jako v dobách, kdy Arwen v Gondoru žila a Elrohir s Elladane kdesi byli!“ usadil se ke stolu a nalil si šálek horkého čaje. Erestor odložil papír stranou a ustaraně se podíval na svého přítele. „Ehm, meldir, obávám se, že čehosi jsme opomněli!“ Elrond se lehce zamračil. „Čehož na mysli máš?“ Erestor si povzdychl. „Věcí několik, meldir! Svatby připraviti nutno jest! Taktéž křídlo vaše rodinné třeba upraviti bude! A pak tu stále otázka nesmrtelnosti Elanořiny jest! Již o tomto s ní hovořil jsi?“ Elrond se zachmuřil. Představa úprav místností ho nijak neděsila, ale z té druhé věci měl obavy. „Nikoliv, meldir!“ přiznal po pravdě. „Dosud doba vhodná k hovoru tomuto nenašla se!“ Erestor pokýval hlavou. „Toho pravdou jest, však ona o tomto by se již dozvěděti měla …“

„O čem se mám dovědět?“ Elanor stála ve dveřích a zvědavě se na ně dívala. Oba sebou viditelně trhli a ona měla na chvíli radost, že se jí tu konečně podařilo někoho překvapit. Ale ta jí brzy přešla, když viděla, jak vážně se oba tváří. Erestor si otřel ústa ubrouskem a vstal. „Omluvte mne, neb práce mnoho ještě mám …“ s lehkou úklonou opustil jídelnu. Elanor se nemohla zbavit dojmu, že za jeho kvapný odchod nemůžou jeho povinnosti nýbrž ona. „Ada ata?“ tázavě se zadívala na svého dědečka. „Posaď se, tinu en´tinuamin!“ Poslušně si sedla na své místo. „Ano? Tak o co jde?“

Elrond si chvíli mlčky prohlížel svoji vnučku. Nějak nevěděl, kde a hlavně jak začít. „Ehm ...“ odkašlal si rozpačitě. „Čehož tobě o původu tvém tobě známo jest?“ otázal se nakonec. Doufal, že třeba Elanor ví víc, než on sám tuší. „Maminka byla Elfka a tatínek Dúnedain. Jestli tedy myslíš tohle.“ To mu moc nepomohlo. „To přesným není, Elanor! Arwen jen zčásti k rodu Eldar náležela!“ Elanor si vzala krajíc chleba a potřela ho máslem. „No a?“ pokrčila rameny. „Je to tak důležité?“ „Ano. Mezi smrtelností a nesmrtelností zvoliti si musela!“

Elanor zpozorněla. Vybavila si, jak se o tomto kdysi zmiňoval Elladan. „A kvůli tatínkovi si vybrala smrtelnost, ne? Elladan mi o tom vypravoval!“ neviděla důvod, proč by to měla tajit. „Aha. A co ještě ti Elladan řekl?“ Usrkla čaj. „Že vás to moc nepotěšilo! Prý se s ní kvůli tomu pohádal!“ Elrond se smutně pousmál. „To opět zcela přesným není, tinu en´tinuamin! Nejen on! I my ostatní se jí tohoto rozmluviti pokoušeli, ale matka tvá paličatou velmi byla!“ Elanor ho moc pozorně neposlouchala. „Opravdu?“ otázala se ho spíš ze zdvořilosti. Raději by byla někde jinde a s někým jiným! Slíbil jí přece, že se sejdou u snídaně! Podvědomě pohlédla ke dveřím. Co když se zase něco stalo?! Stále se bála, že její štěstí nepotrvá dlouho.

Elrond si všiml, že Elanor je myšlenkami někde jinde. Nebylo těžké uhodnout, na koho asi myslí. Nicméně, on teď potřeboval, aby ho poslouchala. „Elanor!“ přísně si ji přeměřil. „Omlouvám se!“ hlesla provinile. „I v žilách tvých krev lidská s elfskou mísí se a tedy i na tobě jest, bys zvolila, zda k Edain či Eldar patřiti nadále budeš!“

Elanor na něho vytřeštila oči. „A jak to mám udělat?“ zeptala se zaraženě. „Stačí, když v srdce svém rozhodneš se a Valar vůli svoji sdělíš!“ Jen zamrkala. „To je celé?“ Nepřipadalo jí to nijak složité. „Ano. Však dobře tohoto rozmysli si! Pak již toho změniti nedá se!“ Zamyslela se. „A co se stane, když se ještě nebudu chtít rozhodnout?“ Elrond si lokl čaje, než odpověděl. „Času ještě máš, však dne jednoho se stejně rozhodnouti budeš museti!“ Toho si byla dobře vědoma. I kdyby se jí na to podařilo zapomenout, tak by ji to určitě někdo připomněl. Napadal ji Erestor nebo Elladan. Ani jeden z nich si nikdy nenechal ujít příležitost, aby ji o něčem poučil. Aspoň jí se to tak zdálo. „A již sama nejsi, tinu en´tinuamin! Na chotě svého budoucího též mysliti měla bys!“ Lehce se zamračila. „Co ten s tím má společného?“ zeptala se trochu ostřeji, než bylo nutné. Nelíbilo se jí, že by se mezi nimi měla objevit další komplikace. Neměla ani ponětí o tom, co se stalo, že se Glorfindelovo chování tak radikálně změnilo, ale bylo jí to jedno! Hlavní přece bylo, že ji miluje a chce si ji vzít. Stejně jako ona jeho! A představa, že by se to celé zase mělo zašmodrchat, tentokrát její vinou, ji nijak netěšila.

Elrond jen stěží skryl úsměv. Elanořiny city k jeho příteli ho nesmírně blažily na duši. Byl z hloubi srdce rád, že se ti dva konečně sešli! „Nemnoho! Jen zvěděti měl by, zdali s ním věčnost celou setrvati hodláš či ho za let pár opustíš!“ pronesl klidně.

Elanor zírala na svého děda s otevřenými ústy. „Jak jsi na něco takového přišel?“ vypravila ze sebe po chvíli. „Miluju ho a nechci být bez něj! Už nikdy! Chci s ním být na věky věků! Snášet s ním dobré i zlé!“ nadechla se, aby se trochu uklidnila. „Vím, že mezi námi budou i neshody, ale zvládneme je! Jsem si tím jistá!“