Až za hrob (23.)

Bylo skoro deset, když jsem doputovala zpátky na intr. Gert už vesele drandil domu a já byla docela pekelně unavená, takže mě místo podivnejch vidin rozechvívala maximálně tak myšlenka na horkou sprchu. Potichu jsem otevřela dveře, abych Kláru nevzbudila, kdyby náhodou po Večerníčku zalehla, takže si mě nikdo z těch uzurpátorek nevšímal. To taky asi bylo jediný moje štěstí, protože jsem měla možnost vyslechnout si názory na Gertovu osobu přímo ze samého středu intrácký CNN.
„Je sladkej!“ horovala zrovna Sabina a humusácky si olízla rty, což na mě zapůsobilo odpudivěji, než repelent na komáry. „A má úžasný oči. Podle mě se k Markétě vůbec nehodí.“ Zakroutila hlavou a já udělala dva kroky zpátky do předsíně, aby si mě nevšimla.
„No..podle tebe se k ní nehodí nikdo.“ poznamenala Klára znechuceně a popadla do náruče svojí plyšovou ještěrku.
„Protože takový holky jako je ona by neměly mít chlapa!“ zasyčela Sabina.
„A není to spíš tim, že nemáš chlapa ty?“ zeptala se Klára s pokřiveným úsměvem. Byly chvíle, kdy jsem jí měla fakt moc ráda. „Víš co, Sab, udělej pro nás i pro sebe něco a s někým se vyspi. Třeba potom dáš s takovejma kecama pokoj.“ Ještěrku otráveně zahodila a sklouzla z postele na koberec, kde se uvelebila.
„Já mám pocit, že se Sab snažila říct, že je nelogický, že chlapi letí na takový jako je Maia. Nic víc v tom nebylo, ne?“ zeptala se další členka drbárny. Nevim ani co byla zač, vypadalo to na prvačku, což znamenalo, že je na intru teprv druhej večer…no…docela mě překvapilo, jak dobře mě zná, když jsme se ještě nestihly ani potkat... Nic víc, už jsem se dneska dozvědět nechtěla, a tak jsem se přestala znuděně opírat o zeď v předsíňce a nakráčela jsem ke svojí posteli. Drbny se rozprchly jako rybky, když ponoříte ruku do vody. „Nenechte se rušit.“ řekla jsem a spiklenecky jsem zamrkala na Kláru, která se očividně celkem dobře bavila.
„Už jsme stejně šly.“ poznamenala Sabina a zmizela v čele svojí bandy zkažených našeptávaček.
„Což je vaše jediný štěstí..“ zamručela jsem a plácla jsem sebou na zem vedle Kláry.
„Jak dlouho ses bavila ve stínech?“ zeptala se prozaicky. Jen jsem si povzdechla: „Dýl, než by normální člověk vydržel. Co vlastně dělaly u nás?“
„Vyzvídaly, co jinýho…“
„A?“
„A já jim řekla, že spolu jedete v kokainu, bydlíte ve squatu a seš zbouchnutá, takže mě ze svý malý debaty tak trochu vynechaly.“
„Hodná holka.“ usmála jsem se a unaveně jsem se začala sbírat, abych taky někdy odcupitala do sprchy. U skříně jsem strávila asi pět vteřin, a pak jsem se vydala jistým krokem do koupelny. Zakuklená v ručníku jsem se ještě ohlídla na Kláru, abych se zeptala, jestli mě přes den třeba někdo nesháněl, ale zahlídla jsem jen její mírně vyděšenej pohled. Šampon mi vypadnul z ruky a dutě prásknul o zem. Začal se pomalu slizounsky rozlívat po koberci jako kaluž zahuštěnýho mlíka. Přistála jsem těsně vedle tý roztahující se louže a zalapala jsem po dechu.

Byla jsem v hodně velký místnosti, osvětlený spoustou malých lávových lamp, rozmístěných po stěnách i po zemi. Bubliny všech barev se líně vznášely za sklem a vrhaly kolem sebe odlesky a stíny jako discokoule. Zmateně jsem se rozhlídla, byla jsem sama. Nejistě jsem udělala pár kroků k těžkýmu tmavě modrýmu závěsu a opatrně jsem za něj nakoukla. Přes černou záklonu bylo vidět na nějakou širokou ulici, lemovanou spoustou žloutnoucích javorů. Jen mi přišlo divný, že je prázdná. Obchůdky byly zavřený, v protějším domě byly stáhnutý rolety a nikde se nepohnulo ani pírko. Mráz mi protančil po páteři, jako baletka s extrémně studenýma nohama a usadil se mi v konečcích prstů, který se bezděčně roztřásly.
Za mnou se najednou otevřely dveře a já bleskově zalítla za závěs i záclonu, jen aby mě nikdo neviděl. Sice jsem se sem vloupala při omdlení, ale pochybuju, že by to u soudu zabralo, takže mi hra na tajnou misi připadala jako celkem slušnej nápad.
Jedním prstem jsem opatrně odhrnula těžkou látku a nervózně jsem pozorovala dveře. Přes práh se napřed přehoupla noha, která by jediným šlápnutím do minovýho pole způsobila přinejmenším silvestrovskej ohňostroj, a vzápětí vysoká postava chlápka, kterej mi nebezpečně připomínal Rasputina.
„Pojď dál.“ zakrákal s podivným přízvukem, kterej bych tipovala na nějakýho chovatele sobů, takže týpka ze severu a ustoupil stranou. Za ním se z temnoty vyloupla Gertova postava!
„Do hajzlu!“ ujelo mi trochu moc nahlas. Okamžitě jsem si dlaní zakryla pusu, čímž se mi navíc povedlo moc pěkně rozvlnit závěs.
„Raději zavřu okno,“ prohlásil ten ruskej „Osvald Osvaldovič“ a začal se klátit mým směrem. Rychle jsem sáhla za sebe a otočila jsem kličkou, okno se otevřelo a pustilo dovnitř čerstvej vzduch, kterej tahle místnost nejspíš nezažila dlouhý roky. Páchlo to tu jako desinfekce smíchaná s chloroformem a s puchem stoletejch vonnejch tyčinek. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou hopnout z okna, ale pak jsem si řekla, že riskovat rozmáznutí o chodník přísluší spíš Laře Croft a tak jsem se jen nalepila na zeď a se zběsile tlukoucím srdcem vyčkávala. Závěs prudce zvířil, když za něj vpadnul ten rusák a okno rázně přibouchnul. Pak se podíval přímo na mě a natáhnul ruku, která mi bez nejmenších potíží projela hrudníkem a dotkla se zdi za mnou. Nevim, jak to ten frajer zvládnul, možná to bylo tim, že jsem na sobě měla pořád jenom ručník, každopádně dokázal dokonale ignorovat přírodní zákony a místo aby osahával mě, muchlal se se zdí. Ale jestli mě neviděl, mohl mě slyšet?
Na tváři jsem cítila celkem škodolibej úsměv. Napřed jsem chtěla zkusit svoje dotykový schopnosti. Zvedla jsem ruku a natáhla se k tý jeho humusácký tváři s docela fešnou sbírkou tmavých fíčků a jizev. V prstech jsem sevřela jen vzduch. Trochu jsem se zahihňala, ale to už se vracel zpátky ke Gertovi. Jestliže mě nevnímal jeho hostitel, bude mě vnímat on? S pevným odhodláním jsem šla v patách toho Osvalda a zběsile jsem na Gerta mávala. Nehnul ani brvou, což mě přinutilo zastavit se a z plných plic zařvat. Nic se nestalo…
„No príma, takže tu nejsem..“ zamručela jsem a popošla jsem ještě o pár kroků blíž, abych se ujistila, že vidím opravdu Gertoslava.
Byl to Gert s naprosto cizíma očima, i když tyhle byly taky pěkný, jen barva byla mnohem tmavší, než jsem znala. Na pravým spánku se klikatila tenká bílá jizva, která na bledý kůži skoro zanikala. Byl to Gert, ale nebyl.
„Co po mně vlastně chceš….áááá..“
„Filip.“ ozval se a mě bylo jasný, s kým mám tu čest. Gertův fotřík si tady postával a prováděl docela vymakanou agitaci, aby mohl začít Gerta hledat. S rozhorleným výrazem jsem prošla skrz něj a přibouchla jsem za ním dveře. Hra na poltergeista se mi začínala zamlouvat čím dál víc. Filip nadskočil, ale s rusákem to nehlo.
„To se stává.“ Zacvrlikal a já začínala mít pocit, že o mně ví.
„Tak o co tedy přesně jde, Filipe? Proč se tolik snažíš, abys strávil pár dní v blízkosti nějakého chlapce?“
„Jo, chlapce…kdyby věděl, co ten chlapec dělá po večerech s jistou slečnou, nikdy by mu takhle neřek.“ Zasmála jsem se Filipovým směrem a odpajdala jsem k čalouněný pohovce, která si tu jen tak bezprizorně stála uprostřed pokoje a vysílala ke mně vlny tipu: „Sedni si!“ nebo „Bolí tě nohy.“
„Je to můj syn.“ Rozhodil Filip rukama, jako by to bylo samozřejmý.
„Ale víš, že s ním nemůžeš zůstat na věky?“
„Nic netrvá věčně.“ pokrčil rameny, „ani jeho život ne. Jednou se stejně musíme potkat, je to nevyhnutelný, tak proč to oddalovat?“
„Moment,“ zarazil se rusák a obočí mu pomalu vylezlo po vysokým čele až k vlasům. „rozumím to mu správně? Ty bys vážně zabil svého vlastního syna, jen abys byl s ním?!“
„Tak to teda ne!“ vyhrkla jsem a rozhořčení mě vyhouplo zpátky na nohy.
„Možná, já nevím.“ Zamumlal tiše ten milující otec a já jsem zavřela pusu, protože mi začínal usychat jazyk a nepříjemně mi šustil o zuby.
„Já jen chci, abys mi prokázal malou službu.“ přešlápnul Filip nervózně a založil si ruce na prsou, jako by ho to mohlo nějak chránit, „Bergeron mě odmítl, řeči o přátelství mi nepomůžou, potřebuju, aby mě někdo z vás udržel v normálním lidským světě alespoň týden v kuse, nic víc.“
„Týden..“ zašeptal rusák a začal si rukou hladit vousatou bradu stylem pedofilního strejdy ze sousedství. „A když ho do týdne nenajdeš?“
„Tejden je málo, že jo?“ optal se Filip a udělal stejnou grimasu, kterou Gert používal, když chtěl působit ztraceně. Bezděčně jsem se otřásla.
„Ano.“
„Takže měsíc?“
„Zatím jsem ti nic neslíbil, Filipe.“
„Doufám, že ani neslíbíš!“ zavrčela jsem a namířila prstem jeho směrem,“ jestli jo, nakopu tě!“
„Potřebuju měsíc, nic víc.“ Zaškemral Filip a já pocítila nehoráznou touhu praštit ho každou z toho nepřebernýho množství lávovejch lamp…růžovou by dostal nejmíň dvakrát, protože byla pěkně hnusná a extrémně velká!
„A co mi dáš na oplátku?“ zeptal se rusák úchylně a já si přísahala, že zbušim lávovkama oba.
„Přejdu do tvých služeb.“
„Jenom ty?“
„Já i můj syn!“ prohlásil Filip pevným hlasem, načež jsem se neudržela, znova jsem vylítla na nohy, jedním skokem jsem připlachtila místnost, ale místo toho, abych ho začala nějak efektivně škrtit, prolítla jsem jeho tělem a rozmázla jsem se o polici. Lampy mi padaly na hlavu a já měla dojem, že mají vlastní inteligenci, a každá z nich se mi to pokouší názorně předvést nějakým extra zákeřným úderem. Rukama jsem si chránila obličej a zřetelně jsem cítila, jak mi po prstech stékají krvavý perličky deroucí se kůži na pomoc v bitvě proti změti skla a zabarvený tekutiny.
„Co se to děje?!“ dotazoval se Filip zase trochu ukňouraně, ale rusák ho jen odbyl mávnutím ruky a šel pevným krokem kě mě. Sklonil se těsně k mojí tváři a zatímco dělal, že se snaží nějak shrnout sklo, tichounce vydechnul: „Schovej ruce, možná nevidíme tebe, ale tvojí krev ano.“ Okamžitě jsem si zauzlovala dlaně za zády a vytřeštila jsem na něj oči. „Zůstaň kde jsi hlavně ať neujistí, že tu jsi.“ špitnul ještě a znova se narovnal.
„Já říkal, že mi ta police jednou spadne.“ zasmál se naprosto uvolněně a bez okolků pokračoval v předešlým rozhovoru, jako by mu tu v hromadě skla nedřepěla neviditelná holka s rukama plnýma vlastní krve a se vztekem na něj i na celej tenhle pošahanej zážitek.
„Takže dobrá, já ti dám možnost najít tvého syna, ale ty ho sem přivedeš.“ Filip vydechnul s podivně úlevným pocitem ve tváři, ale mně nebylo docela dobře jasný, proč. Copak on byl šťastnej při pomyšlení na osud, kterej jen díky jemu Gerta čeká?!
„Dokážu zařídit, abyste byli spolu déle, než je tvůj vysněný měsíc, ale ty, i on zůstanete potom se mnou.“ rusák napřáhnul rozevřenou dlaň a Filip ji s úsměvěm stiskl.
„Ty seš vůl…“ zavrtěla jsem hlavou a měla jsem co dělat, aby zůstalo jen u toho.
„Přijď zítra, zatím připravím vše potřebné, abych tě dokázal nějaký čas v lidském světě udržet. Teď jdi, ať se můžu dát do práce a neztrácíme čas.“
Filip doputoval ke dveřím, kde se ještě naposledy otočil, s úsměvem udělal pukrle a zmizel.