Forsaken - 139. díl

Koukala jsem ven na to, co z toho jehličnanu zbylo teďka. Nic než malá hromádka popela na zemi. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.
Jasně, teď už jsem neměla na výběr, ale stejně je těžký něco takovýho akceptovat. Celej život vás vedou k racionalitě, která rozhodně nezahrnuje něčí schopnost metat blesky. A pak během krátký chvíle jste nucení zcela změnit svůj dosavadní pohled na věc a přijmout nemyslitelný.
Vrátila jsem se zpátky ke stolu a na jeden zátah dopila teď už značně vychladlý kafe. Nevadilo mi to, hůř než předtím beztak chutnat nemohlo. Pak jsem znovu sevřela v dlani mámin kámen, jako kdybych tím dotykem s ní mohla nějak navázat spojení a nechat si od ní poradit. Samozřejmě, že se nic takovýho nestalo, ale vnuklo mi to další geniální nápad. Jasně... když půjdu spát a budu předtím myslet na ni, tak ji třeba uvidím...
Namířila jsem si to do svýho pokoje, ale než jsem vůbec došla ke schodišti, změnila jsem názor a uložila jsem se na tu pohovku v síni. Byla pohodlná a nebyla hned proti vchodovým dveřím, takže jsem byla i částečně krytá. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si máminu tvář, jenže k mý hrůze to bylo čím dál tím těžší. Jako kdybych ji viděla v mlze, která neustále houstla. Radši jsem začala myslet na její obrazy... na vůni barev... na její elegantní prsty svírající štětec... na to, s jakou lehkostí se pohybovaly nad plátnem... A než jsem se nadála, fakt jsem usnula.

Sedím u otevřených balkónových dveří ve svém oblíbeném ošoupaném křesle a ve slabém světle lampičky se snažím soustředit na nudný text před sebou. Po chvilce jsem tu tlustou knihu odložila a nepřítomně jsem si zastrčila za ucho dlouhý pramen plavých vlasů, který mi zarputile spadal do tváře. Měla jsem toho pro dnešek už opravdu víc než dost, hloubala jsem nad tou bichlí snad celou věčnost!
Koukla jsem na budík na poličce, abych zjistila, kolik je vlastně hodin, a zrcadlo, který viselo nad malým oprejskaným toaletním stolkem, zachytilo můj odraz a potvrdilo mi, že vypadám fakt jak zombie. Ani jsem se tomu nedivila. Učila jsem se na tu zkoušku už přes týden a téměř jsem během tý doby nespala. Ne, že bych byla tak horlivá studentka, ale máma, která si zakládala na vidině toho, že ze mě jednou bude doktorka, nedala jinak. Takže zatímco si ostatní užívali někde na zábavách a randili, ona mě držela doma a nutila se učit. Jako kdyby mi snad hrozilo, že tu blbou zkoušku neudělám! Jenže jí nestačilo, že projdu, chtěla, abych měla ty nejlepší výsledky v ročníku. A bylo jí přitom úplně jedno, že mně na tom v zásadě nesejde. Ani mě neposlouchala, když jsem jí říkala, že se mi z pohledu na krev dělá špatně! Ji to ale nezajímalo! Mám prý ruce přímo stvořený k tomu, abych byla chirurgem!
Zhasnula jsem lampičku, ze který už mě děsně pálily oči, a na okamžik jsem je zavřela. Kdybych si tak mohla lehnout do postele a prospat aspoň týden! Jak dlouho tohle ještě můžu vydržet? Někdy mi připadalo, že mi po těle koluje víc kafe než krve...
Ozvalo se důrazné zaklepání. Jak jinak...
„Aničko?“ Do pokoje nakoukla máma. Ne, že bych se namáhala tím směrem kouknout, ale poznala jsem to podle zvuku otvíraných dveří. „Ty už všechno umíš?“
„Jo. Chceš mě vyzkoušet?“ opáčila jsem lehce bojovně.
„To ne... Ale není ještě ani půlnoc. Možná by ses mohla ještě chvíli učit. Víš, jak je pro mě tvoje studium důležité. Také mě to stojí nemalé peníze ti platit školu. Tvůj otec už se ani neobtěžuje na tebe něco dávat, ale však my mu ještě ukážeme, viď, až dostuduješ! Bude ještě litovat, že nás opustil!“
Znaveně jsem si povzdechla. Tohle jsem už od mámy slyšela snad milionkrát. A pokaždý se jí tím zaručeně povedlo ve mně vzbudit pocit viny.
„Mami, takhle nemluv... Proč nemůžu jít pracovat? Mohla bych si najít místo někde v kanceláři a ty bys nemusela po večerech chodit uklízet,“ navrhla jsem mírně, i když jsem dopředu věděla, že to razantně zamítne. A taky že jo…
„Tak to tedy ne!“ vybuchla tak vztekle, jako kdybych navrhovala nějakou nestoudnost. „Nestudovala jsi už tři roky, abys nyní všeho nechala a šla dělat nějaké děvče pro všechno! Ty máš na víc!“
Máma došla až ke mně a znovu rozsvítila. Skoro jsem se rozslzela, jak se mi to světlo bezcitně propalovalo sítnicí.
„Tak... hezky se ještě uč, udělám ti čerstvý čaj...“ řekla mi opět klidně. „A Aničko... s tím uklízením se netrap, já to pro tebe dělám ráda.“
Pro mě a nebo pro sebe? chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. Máma by beztak nepřiznala, že si přese mě chce vyrovnat účty s tátou. I když... s tátou... byl to chlápek, kterýho jsem si vůbec nepamatovala a kterej o mě podle všeho nejevil sebemenší zájem. Ale i tak dokázal negativně ovlivňovat můj život a já ho za to nenáviděla. Byla to možná jedna z mála věcí, kterou jsem měla s mámou společnou.
Dosud stála nade mnou a já věděla, že mě nenechá na pokoji, dokud jí nevyhovím. Se zdánlivým odhodláním jsem se proto opět chopila té nenáviděné knihy.