Srdce bojovnice - 117. díl

Rezignovaně jsem potřásla hlavou. Jeho slova otevírala dosud nezhojené rány a já nyní nebyla připravena na tu bolest, která je provázela.
„Nemyslím si, že tohle stačí… Protože Vy nevíte, jaké to je… Kdyby nebylo mě, tak mohl otec možná ještě žít! Vím, že pro Vás tohle nic neznamená, protože jako bojovník jste zvyklý na to, že Vaší rukou končí mnohé životy, ale já se s tímhle prostě smířit nedokážu!“ vyjekla jsem a k mému znechucení se mi slzy vylily ze studánek mých očí a volně se mi rozběhly po tváři. „Proč jen mě nemůžete nechat být?! Jste spokojený, když mi ubližujete?! Líbí se Vám, když vidíte, že nade mnou máte moc?!“ zamumlala jsem zdrceně. Bylo tak obtížné se s tím vědomím každé ráno probouzet… tak obtížné bojovat s tím… A já už tím bojem byla naprosto vyčerpaná.
Když mě princ s naprostou samozřejmostí objal kolem pasu a vedl mě ven ze síně, ani jsem se nevzpouzela. Jen mlhavě jsem vnímala, jak přecházíme prostranství mezi palácem a vojenskými prostory, a pak jsem si až uvědomila, že sedím na své posteli a on sedí vedle mě a drží mé nezvyklé prochladlé ruce.
„Riel… Říkal jsem ti, že mne neznáš… Nařkla jsi mne, že nevím, jaké to je, ale jakým právem můžeš tohle tvrdit, jako kdybys o mně snad věděla úplně vše? V jeden čas byla bolest i mým pravidelným společníkem… Protože jsem se i já potřeboval trestat za svůj domnělý prohřešek…“
Překvapeně jsem na něho pohlédla. Nikdy by mne nenapadlo, že by také on mohl volit podobnou cestu jako já… Vždy jsem to považovala za slabost, a proto představa Thranduila, jak sám sobě ubližuje, byla naprosto absurdní. Ale proč by to jinak tvrdil, kdyby to nebyla pravda? O něčem takovém by přece nelhal a nebo ano?
„Vidím, že mi tak docela nevěříš… A já ti to ani nemohu zazlívat, protože nyní, s odstupem času, tomu i já jen stěží věřím. Byl jsem tak pošetilý, když jsem naslouchal těm zlým slovům… Štěstí pro mne, že se tehdejší kapitán přimluvil u krále, aby mne nechal na čas odjet. Setkání s Elrondem mi pak dokonale otevřelo oči… a přinutilo mne zamyslet se nad sebou… a přehodnotit poněkud můj dosavadní život.“
„Co se stalo? Za co jste se obviňoval?“ otázala jsem se tiše a se zatajeným dechem jsem čekala, jestli mi na to odpoví.
Thranduil neviděl důvod, proč to přede mnou tajit. „Má matka… Nikdy jsem ji nepoznal, protože zemřela během porodu… A já se dlouhá léta obviňoval za její smrt,“ sdělil mi váhavě.
Nechápavě jsem potřásla hlavou. „Ale to je přece nesmysl!“ vyhrkla jsem impulzivně. „Takové věci se stávají, ale málokdy za to skutečně někdo nese vinu! A rozhodně ne sotva narozené dítě!“
„Jsem rád, že to tak vidíš, Riel. A nyní mi řekni… jakým způsobem neseš vinu ty za smrt svého otce? Bylo to jeho rozhodnutí ukončit svůj život! Ukončil by ho i kdybys ty zemřela! Ukončil by ho i kdyby tvá matka a sestra přežily! Nešlo o tebe, ale o jeho jediného syna! Tys jen pro něho neznamenala tak moc, aby kvůli tobě zůstal naživu. Je tak těžké to přijmout?“
„Nepřipadá Vám to snad obtížné? Vědomí, že jste pro vlastního otce byl méně než vzduch?!“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi.
„Někdy je to tak lepší, Riel, věř mi. Kdo myslíš, že mne tak vytrvale obviňoval z matčiny smrti? Byl to jeho způsob, jak mě přimět tvrději trénovat, více se snažit… Když jsem umdléval, protože jsem několik hodin v kuse musel cvičit s těžkým mečem, on stál opodál, aby mi svými obviněními dodal novou sílu. Fungovalo to. Ale já ho za to nenáviděl. A nejvíc jsem nenáviděl sám sebe. Protože kdybych se nenarodil, oni by dosud šťastně žili spolu. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jejich soužití nebyla vůbec žádná idylka…“
„Divím se, že jste se sem vůbec vracel,“ poznamenala jsem a raději jsem nekomentovala královo počínání. Možná také proto, že bylo nad mé chápání, jak mohl malého nevinného chlapce zatížit tak strašlivým břemenem viny. Moje averze vůči tomu ellonovi každým okamžikem narůstala.
Thranduil ledabyle pokrčil rameny. „Je to můj otec,“ řekl prostě, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.
„Ano… Otec, který Vám ovšem nikdy nepřestane řídit Váš život…“ neodpustila jsem se mu připomenout.
„Když bude nejhůř, vždycky můžu odjet zpátky do Imladris za Elrondem. Při mém odjezdu si stěžoval, že si bude muset najít nového kapitána.“
Princ se pousmál a jeho tvář se na okamžik rozzářila. Zřejmě měl na to údolí jen samé příjemné vzpomínky. Docela jsem mu to záviděla. Už jen proto, že měl dost sil, aby své démony přemohl.
„Jak Vám pomohl lord Elrond? Jak Vám dokázal tu nesmyslnou myšlenku vyhnat z hlavy?“ zeptala jsem se dychtivě, protože jsem doufala, že bych se stejným způsobem mohla osvobodit i já.
Thranduil se na mě zadíval, jako kdybych právě vyslovila něco zábavného, a pak poznamenal: „Řekl mi něco, s čím jsem nemohl jinak než souhlasit…“