Melien Edhel - LIII. kapitola - část 1/2

LIII. KAPITOLA
Bylo časně zrána a jako obvykle se všichni přítomní členové rodiny sešli v kuchyni u snídaně. Nechyběl tentokrát ani otec, což vzhledem k jeho vojenským povinnostem, které ho mnohdy odváděly na delší dobu z Lórienu, bylo pomalu zázrakem.
Však si Lothíriel povšimla, že si Naneth dala s přípravou jídla obzvláště záležet. Jejich vyšívaným ubrusem zakrytý stůl se téměř prohýbal pod tíhou všech těch pokrmů, které stačila navařit a napéct, nejspíš si předchozí noc ani nešla lehnout, jen aby stihla všechno do otcova příjezdu řádně připravit. Ovšem tomu se stejně nezavděčila.
„Toto plýtváním zbytečným jest, verne´ (choti)! Cožpak velitelem jsem, bychom si přepychu takovéhoto dovoliti mohli?!“ optal se ostře a Lothíriel měla co dělat, aby skryla svůj nazlobený výraz.
Už je to tu zase… Opět bude Adar už snad po tisící bědovat nad tou nespravedlností, jež na něm byla spáchána. Jistě, nebylo by vůbec špatné, kdyby ho opravdu povýšili na kapitána, ale dle jejího soudu si žili i takhle dost slušně.
„Amin hiraetha, verno´ (Odpusť mi, choti),“ hlesla Naneth zkroušeně a pokorně sklonila hlavu.
Lothíriel se její ponížené chování vůbec nezamlouvalo, ale z předchozí zkušenosti věděla, že není radno nějak zasahovat. Otcův políček za svou drzost si pamatovala až příliš dobře. Raději se zakousla do jedné z ovocných taštiček, aby odolala pokušení přece jen promluvit. Zapomněla však, jak dokáží být proradné. Tedy přinejmenším do chvíle, než druhým koncem vytekla část náplně a ukápla přímo na čistý slavnostní ubrus.
„Lothíriel!“ pronesl Adar nevlídně a ona strachem téměř ztuhla.
Pomalu vzhlédla od té barevné skvrny přímo do otcových chladných očí. „Já nechtěla jsem…“ špitla kajícně.
Naneth ihned vyskočila od stolu. „Toť přec ničeho není. Já vodou studenou toho vyčistím, jistě tam stopy nezůstane.“
Ale Adar ji pevně popadl za paži a přinutil ji opět usednout. „Nechť toho Lothíriel sama učiní, když práce cizí si neváží!“
Ta poznámka naplnila Lothíriel nevolí. Upustila pečivo zpátky na talíř a prudce vstala, div že židli nepřekotila. „Já že práce cizí si nevážím?! A cožpak Vy, Adar?! Naneth se tolik snažila, by ku spokojenosti Vaší všeho nachystala, a Vy ji jen vyplísníte!“
Netušila, kde se v ní vzala ta nezvyklá odvaha vzepřít se otci, ale věděla určitě, že ji zcela opustila v okamžiku, kdy se otec pomalu zvedl ze svého místa. Ruce měl opřené o hranu stolu a ona na ně s obavami hleděla. Byly to ruce válečníka, velké a silné, a ona dopředu trnula, jak moc bude jeho rána bolet tentokrát.
„Ada! Ada! Maa, amin naa ohtar ve´ lle (Tati! Tati! Pohleď, jsem bojovníkem jako ty)!“ ozval se znenadání tenký hlásek jejího mladšího bratra, který okamžitě upoutal pozornost všech.
Lothíriel téměř zamrazilo, když ho spatřila, jak stojí vedle komody, o kterou otec po příchodu opřel svůj meč, a s vypětím všech sil ho drží před sebou. Nejprve se jí zmocnila obava, aby se nezranil, ovšem vzápětí ji zachvátily mnohem méně ušlechtilé pocity.
Nemohla se dočkat, až otec zjistí, že Anarion porušil jeho přísný zákaz dotýkat se jeho zbraně, těšila se, že za to bude potrestán. Styděla se za to, ale nemohla si pomoct. Ne, že by svého bratra neměla ráda, jenom se jí nelíbilo, jak očividně mu Adar dává přednost před ní. Někdy jí připadalo, že jako elleth je dobrá leda tak k tomu, aby pomáhala matce v domácnosti. Jenže ona takhle skončit nechtěla. Čím byla starší, tím více ji děsila představa, že se jednou provdá a dopadne úplně stejně jako Naneth. Akorát že ona v sobě neměla dostatek pokory a trpělivosti, aby si nechala podobné zacházení líbit. Kdepak!
Raději využívala každou volnou chvilku k tomu, aby se tajně v lese učila bojovat. Místo zbraně používala obyčejný klacek a snažila se při tom napodobovat pohyby, které se jí podařilo odpozorovat od vojáků na cvičišti. Samozřejmě, že u toho dělala spoustu chyb, neboť tu nebyl nikdo, kdo by se jí věnoval, nicméně měla aspoň dobrý pocit z toho, že jen tak nezahálí. Kdysi, když otec bral Anariona poprvé na louku, aby mu tam předvedl základní techniku s mečem, ho prosila, jestli by směla jít také s nimi. Jenže on se jí akorát vysmál a poslal ji zpět do domu za matkou. Tehdy pochopila, že se k ní nikdy nebude chovat stejně jako k Anarionovi, a v ten den se v jejím ještě dětském srdci rozhořel malý plamínek zášti.
Proto nyní s napětím sledovala otce, jak rychlými kroky míří k Anarionovi. Ovšem k jejímu zklamání mu pouze sebral meč z jeho drobných rukou a pak si ho vysadil na rameno tak prudkým pohybem, že její bratr nadšeně zavýskl.
„Ohtar ve´amin, lle quene, Anarion (Bojovníkem jako já pravíš, Anarione)?“ optal se ho s úsměvem a otcovská pýcha v jeho hlase přitom nešla přeslechnout.
Lothíriel pochopila, že jakkoli se to zdálo neuvěřitelné, jejímu bratrovi i tento kousek projde zcela bez trestu. Byla si jistá, že kdyby něco podobného zkusila ona, pak by jí Adar nejspíš zpřelámal obě paže.
„Pak tedy ven pojďme, bys mi ukázal, jakých pokroků jsi mezitím učinil, belegohtar (bojovníku mocný)!“ pronesl otec a zamířil ke dveřím, aniž by se vůbec obtěžoval dojíst porci, kterou si prve nandal na talíř. „Beztak jsem pro tebe cosi přivezl…“
Lothíriel ztěžka polkla a raději sklonila hlavu, neboť cítila, jak ji proti její vůli štípou slzy v očích.
Jak je možné, že jí Adar ze svých výprav nikdy nic nedoveze? Naposledy věnoval Anarionovi krásné odrostlé hříbě a tehdy se Lothíriel již neudržela a s pláčem utekla z domu. Toulala se po lesích snad dvě hodiny, než se uklidnila natolik, aby se mohla vrátit. Otec naštěstí krátce předtím odešel sepsat hlášení, a tak byla aspoň dočasně ušetřena jeho nepříjemného kázání. Myslela si, že nyní už se dokáže ovládnout, jenže když spatřila Anariona, jak ve výběhu dovádí se svým koněm, zabolelo ji to nanovo. Naneth, která na něho venku dohlížela, ji konejšivě objala kolem ramen.
„Vždyť na koni stejně jezditi nedovedeš, tinuamin (dcero má),“ snažila se ji utěšit, ale její slova na ni měla přesně opačný účinek.
Jako kdyby Lothíriel potřebovala, aby jí tuhle skutečnost někdo připomínal! Jenže copak za to může? Adar bral Anariona před sebe na koně už od jeho útlého věku. A ji? Ona se k němu nesměla ani přiblížit!
„Nana, mankoi Ada uuma mela amin (Mami, pročpak mě táta nemá rád)?“ zeptala se zdrceně, zatímco sledovala bratra, jak se neobratně vyhoupnul na hřbet svého koně.
„Tak tomu není, tinuamin. Však chápati musíš, že syn jeho pro něho na místě prvním jest. On všeho, čeho zná, ho naučiti chce, by jednou, když Valar tomu nakloněni budou, se místo něho kapitánem státi mohl.“
„Já se však též učiti chci!“ namítla Lothíriel.
„Však učím tě, čeho každá žena spořádaná by znáti měla, by choť její se za ni styděti nemusel.“
„Jistě... šíti... vařiti... vyšívati... o blaho muže se starati... Toho já činiti nechci!“ ohradila se Lothíriel natolik ostře, že upoutala bratrovu pozornost.
„Thíriel, Thíriel, en (pohleď)!“ zvolal Anarion rozjařeně a pobídl koně směrem k nim.
„Tira ten´ rashwe, utinuamin (Opatrným buď, synu můj)!“ strachovala se Naneth, když spatřila, jakou rychlostí se k nim blíží.
I Lothíriel se začala obávat, jestli Anarion stihne včas zastavit, než tvrdě narazí do dřevěného břevna ohrady. Naštěstí však na poslední chvíli strhnul koně stranou a ještě se pobaveně zasmál jejich zděšení.
„Ellith della ilyamenie (Ženy si neustále starostí činí)!“ poznamenal samolibě a Lothíriel v tu chvíli neuvěřitelně připomínal otce. Ani by se příliš nedivila, kdyby toto moudro pochytil od něho!
„Ar´ ellyn amada (A muži pošetilými jsou)!“ odsekla nazlobeně.
Anarion se na ni zašklebil. Zdálo se, že jeho jméno plně vystihuje jeho osobnost, neboť byl neustále usměvavý a dobře naladěný. Ani když na něho byla Lothíriel někdy zlá, nedokázal se na ni pro to zlobit dlouho a většinou to byl on, kdo udělal první krok ke smíru, ačkoli ten spor vůbec nezapříčinil.
„Nechceš se též svést, Thíriel?“ nabízel jí dobrosrdečně, ale matka ihned zakročila.
„Cožpak neslyšel jsi, čeho otec tobě říkal, Anarione?“ připomínala mu, ačkoli v jejím tónu byl patrný jemný nádech nesouhlasu.
Ani jí se nezamlouvalo, jak se její manžel chová k jejich dceři, avšak nebyla v postavení, aby na tom mohla něco změnit. Lothíriel by byla jistě překvapená, kdyby věděla, jak zpočátku jejich manželství bojovala za to, aby ji bral jako něco víc než jen svou služebnou. Nicméně po pár lekcích, jež jí udělil, si další vzpoury rozmyslela. Na nějakou dobu zanechala všech stížností a protestů a dělala přesně to, co od ní její manžel očekával. Ne, že by se tak lehce podvolila, ale potřebovala čas, aby si rozmyslela, co si počne. Řešení bylo nakonec vcelku prosté… útěk.
Během pár dní si připravila vše, co by se jí mohlo na cestě hodit. Musela být při tom opatrná, aby on nepojal sebemenší podezření, že jeho najednou tak poslušná ženuška cosi chystá. Jenže v podvečer před oním důležitým dnem, kdy se měla konečně zbavit jeho dusivé nadvlády a začít nový život někde daleko od něho, zjistila strašlivou novinu. Čekala dítě…
Tenkrát se musela rozhodnout… A ona to také udělala. Zůstala, aby neohrozila ten křehký život, který v ní rostl, a nebyla to věru lehká volba. Když se jí pak narodila Lothíriel, bylo zřejmé, že svého chotě tím ani v nejmenším nepotěšila. On chtěl syna, a ačkoliv byla dosud zemdlená z namáhavého porodu, neváhal jí to pádnou rukou vysvětlit. Tehdy se znovu rozmýšlela, jestli by pro ně obě nebylo lepší hledat štěstí jinde. Ale to už nemohla brát v potaz pouze sebe, byla tu i její malá dcerka, tak drobná, tak zranitelná. Ona sama by se ještě jakž takž protloukla. Ale s děckem? Usoudila, že bude rozumnější vyčkat, dokud nebude Lothíriel starší, než i s ní prchne. Jenže pak přišel Anarion…
Dodnes nechápala, jak se to mohlo stát. Nebrala sice byliny, neboť ještě kojila, ale právě proto měla být před podobnou příhodou uchráněna. Dokonce i léčitel, jenž o ni během jejího těhotenství pečoval, tím byl zaskočen. Její manžel tehdy pronesl, že to dítě bylo počato z jejich nesmírné lásky. Jako kdyby ho ona vůbec kdy milovala. Jenže ve sňatcích, jako byl ten jejich, na citech nezáleželo, byl to pouze obchod. A ona se právem obávala, aby jednou Lothíriel neskončila jako ona. Uvězněná ve svazku s ellonem, ke které by cítila leda tak nenávist.
Dobře si povšimla, jak se na ni její dcera občas dívá. S lítostí… opovržením… To, že ji tak rychle odsoudila, ji moc bolelo. Vždyť své šance na lepší život pohřbila jen kvůli ní a Anarionovi. Aby je ochránila. A to se snaží dělat i nadále.
Někdy v noci, když už se všichni kromě ní toulají po Lórienově říši snů, ona je vzhůru a sní znovu o útěku… Představuje si, jak za sebou naposledy zavírá ty těžké vchodové dveře a nechává všechny ty ošklivé vzpomínky za nimi. Jenže by tam musela nechat i svoje děti a to by si raději vyrvala srdce z těla, než aby mu je nechala napospas. O Anariona se nebála, věděla, že tomu by on nikdy nezkřivil ani jediný jeho zlatý vlásek, byla to Lothíriel, o kterou měla takový strach. Děsilo ji pomyšlení, že po jejím odchodu by ji přinutil starat se o domácnost a jeho blaho místo ní. A něco takového jí nemohla udělat. Možná jednou, až se šťastně provdá, pak třeba přijde její chvíle. Ale do té doby…
V duchu si povzdechla. Kdysi byla plná života a nezkrotnosti, stejně jako její dcera, ale to už dávno nahradila lhostejnost a odevzdanost. Jen tak dokázala snášet soužití se svým tyranským chotěm a nepřijít o rozum. Jen tak dokázala trpět jeho mnohdy hrubé zacházení a nekřičet odporem. Jen tak se dokázala nepoddat svému soužení a neodebrat se do Síní čekání.
S lehkým úsměvem se zahleděla na své dvě děti. Je snad něco jiného, co by mohlo být více hodno její oběti?
„Nana?“ Anarion se na ni se svraštěným čelem zadíval. Bylo patrné, že je nespokojený. „Já vím, čeho Ada pravil. Však pokud mi koně tohoto vskutku věnoval, pak pouze já rozhoduji o tom, zda ho komus půjčím či nikoliv. A já ho Thíriel půjčiti chci!“ prohlásil s dětsky jednoduchou logikou.
Matka se na něho usmála, ale uvnitř ji svírala úzkost. Hřálo ji sice vědomí, že je její syn takový nesobecký, ale také si byla vědoma toho, že její manžel si nepřeje, aby se Lothíriel zabývala čímkoli jiným než ženskými pracemi. Nemohla proto dopustit, aby tento zákaz porušili.
„Sestra tvá beztak na cos takého nyní nálady nemá, utinuamin. My oběd vařiti začíti musíme, by všeho do poledne nachystáno bylo,“ oznámila mu rázně a popadla přitom Lothíriel pevně za paži, aby ji ani nenapadlo něco jiného, než ji následovat do domu. Její dcera se kupodivu nevzpouzela, skoro jako kdyby pochopila, že je jakýkoli odpor marný. Ještě než vstoupily dovnitř, zaslechly Anarionův hlas.
„Amin valina amin naa ellon (Já šťasten jsem, že ellonem jsem)! Ellith uuma sinta alasse´ (Ellith zábavy neznají)!“
Přesně tato slova se Lothíriel vybavila, když se dívala, jak Adar nese Anariona ven, aby mu předal svůj nový dárek. Raději je ani nenásledovala, nechtěla vědět, co dostane tentokrát, už takhle ji to dost mrzelo.
„Ellith uuma sinta alasse´...“ povzdechla si trpce, ale natolik tiše, aby ji otec nezaslechl.
Matka, která prve vyskočila, aby svému synovi sebrala tu hrozivě ostrou zbraň, ji konejšivě pohladila po vlasech.
„Uuma quena sina, tinuamin (Tohoto neříkej, dcero má). Jednou se vdáš a pak se toho třebas změní...“ uklidňovala ji, ale sama tomu příliš nevěřila. Ellyn, a válečníci především, byli skoro všichni stejní.
„Já se však nikdy nevdám, Naneth! Nikdy!“ vykřikla vášnivě a to už otcovu pozornost upoutalo.
Otočil se k ní a jeho chladné oči se do ní nepříjemně zabodávaly. „Mani ume lle quena (Čehož jsi to říkala)?!“ otázal se přísně.
Hrdě pozvedla hlavu, i když v ní byla celkem malá dušička. „Že se vdáti nehodlám, Adar!“ zopakovala to umíněně, její tón však byl o poznání mírnější.
„Na tobě však nebude, bys o čems takém rozhodovala!“
Zamrazilo ji. Bylo jí nade vší pochybnosti jasné, jakého chotě pro ni otec vybere, až nadejde čas. Někoho podobného jako byl on sám. Vojáka… Hrubiána… Tato dvě označení už odmala spojovala, aniž by vlastně pořádně věděla proč.
Zaťala zuby, ale neodvážila se znovu protestovat. Otec si ale dobře povšimnul jejího vzpurného výrazu.
„Copak? Princezně naší toho po chuti není?! Pak by sis raději kvapem myšlence té přivyknouti měla! Neb ellon žádný na rozmary tvé zvědav nebude!“
„A já zas na ellona žádného zvědava nejsem!“ odsekla Lothíriel dříve, než si to stihla rozmyslet. Ve chvíli, kdy k ní otec ráznými kroky zamířil, by svoje slova vzala nejraději hned zpátky. Jenže na to už bylo příliš pozdě.