Srdce bojovnice - 118. díl

„A co to bylo?“ vyzvídala jsem dál a napětím jsem téměř ani nedýchala.
Thranduilův úsměv se ještě prohloubil. „Řekl mi, že král Oropher je hlupák a já také, pokud takovému nesmyslu skutečně věřím.“
Očekávala jsem, že bude pokračovat, protože tohle přece nemohlo být všechno, ale on se na mne pouze upřeně díval a mlčel.
„To je celé?“ zeptala jsem se po chvilce ticha užasle.
„Ano. Není to snad ta největší pravda ze všech?“ Princ se tlumeně zasmál a já si nemohla pomoct, abych se také trochu neusmála. „Navíc Elrond je zdatný léčitel, takže kdo jiný než on by to mohl lépe posoudit?“
„A to stačilo?“ nemohla jsem tomu stále uvěřit.
„Jak vidíš tak ano. Vynechal jsem ovšem jeho přednášku o tom, jaký jsem nehorázný imbecil. Měl jsem totiž to štěstí, že vešel do mého pokoje zrovna v okamžiku, kdy jsem si hrál se svým nožem. Když se ovšem uklidnil a přestal mi velice důrazně promlouvat do duše, stali se z nás nakonec blízcí přátelé.“
Byla jsem ráda za něho, že našel někoho, kdo mu dokázal pomoct, ale zároveň jsem se nemohla ubránit smutku, protože mi bylo jasné, že tohle v mém případě nezabere. Sklesle jsem svěsila hlavu.
„Copak je, Riel?“
Princ se zlehka dotkl mých vlasů a já se na něho poněkud žalostně zadívala.
„Hodláte snad tohle zkoušet i se mnou? Opravdu pochybuji, že byste s tím mohl uspět…“ povzdechla jsem si.
„Mám v plánu něco docela jiného, Riel. Ale to bys musela nejprve pustit z hlavy ten nesmysl o Saerosovi a sobě,“ sdělil mi celkem laskavým tónem.
To jméno mě poněkud probralo z mého dosavadního omámení a já jsem se pro jistotu odtáhla dál od Thranduila, abych lépe nabyla svou ztracenou duševní rovnováhu.
„Ovšem,“ odvětila jsem uštěpačně, protože jsem stále pochybovala o tom, že by princovy plány mohly být čestné. „Jenže vzhledem k tomu, že jsem mu dala své slovo, pak toto rozhodnutí nezávisí již na mně.“
„Pak ho přiměj, aby ti to slovo vrátil. Je to čestný ellon, nebude tě u sebe držet proti tvé vůli,“ radil mi Thranduil, jako kdyby vlastně o nic zásadního nešlo.
„A proč bych to měla dělat? Co mi můžete nabídnout Vy, co by on nemohl?! Nehodlám ho zradit jen proto, abych Vám mohla sloužit jako rozptýlení, když se Vám Vaše choť zrovna omrzí!“
„Zatím jsem se neoženil, Riel, tak se přestaň mermomocí vnucovat na místo, které ani nemám v úmyslu ti nabídnout. Jenom by mne zajímalo, jestli máš tak nízké mínění o sobě a nebo o mně...“ prohodil Thranduil a bylo zřejmé, že se ho má poznámka dotkla.
To mě ale v tu chvíli pranic netrápilo.
„Ne, Vy jste mi totiž dosud nenabídl vůbec nic! Jenom po mně chcete, abych tu zůstala, ale proč?! Ceníte si mých lukostřeleckých schopností natolik, že nechcete, aby Vaše vojáky cvičil někdo jiný?! Promiňte, ale to pro mě není dostatečně zajímavá nabídka, abych své rozhodnutí ještě zvážila!“ odsekla jsem mu, protože mě už nebavily ty jeho neustálé náznaky.
„Výborně,“ ozval se Thranduil kupodivu potěšeně. „Tak to je snad první věc tento večer, na které se shodneme. Jenže já ti hodlal nabídnout víc než to...“ Jeho oči se zkoumavě zabořily do těch mých a já jsem se od nich nedokázala odtrhnout. „Riel... já chci, abys byla mou...“ pronesl tiše ale přesto dostatečně srozumitelně, abych nemohla pochybovat o tom, zda jsem slyšela správně.
„Vaší? Vaší co?“ zjišťovala jsem zamračeně, protože tohle jeho prohlášení bylo zcela mimo mé chápání.
„Není to snad zřejmé? Mou paní přece.“
„Ach tak...“
Na víc jsem se v tu chvíli opravdu nezmohla. Jenom jsem ho zaraženě pozorovala a říkala si, jestli se zbláznil on a nebo já. A nebo jsem možná jenom snila, to je jistě ono! Protože obvykle se přece nestává, aby princové říkali něco podobného prostým ellith. Natož pak ellith jako jsem byla já.
„Riel...“ Thranduil se majetnicky zmocnil mé ruky a uvěznil ji ve svých dlaních. „Pověz mi... Je už pro tebe tenhle návrh přijatelnější?“
Rozechvěle jsem se nadechla k odpovědi.