Forsaken - 140. díl

Sotva za mámou tiše zaklaply dveře, složila jsem knihu do klína.
Nejradši bych s ní vztekle mrštila o zem, ale to by opět zcela jistě upoutalo její pozornost. Aspoň že chápala, že potřebuju mít na učení klid, a tak mi tolerovala, že tu sedím zavřená. Zůstávala kvůli tomu v kuchyni, aby mě nerušila. Víc pokojů totiž náš vlhkej tmavej byteček neměl. Jenom místnost, kde jsem se teď nacházela a kde jsme normálně obě spaly, a malou kuchyňku, ve který jsem se vždy cítila stísněně, zatímco jsem s mámou jedla u campingovýho stolku a marně se snažila najít nějakou pohodlnou polohu na rozviklaným plastovým křesílku. Koupelna a záchod byly společný na pavlači a na učení jsem si ani nesměla rozsvítil lustr, abych náhodou nespotřebovala moc elektřiny. Copak tohle je nějakej život?
Tolikrát jsem navrhovala, že si najdu aspoň práci na částečnej úvazek, abychom měly víc peněz a mohly se tak přestěhovat do něčeho hezčího. Jenže máma mi to zakázala. I přes to jsem si našla brigádu a když jsem nesla domů první výplatu, naivně jsem si myslela, že mě přece jen pochválí. Jenže to jsem se hodně zmýlila! Dostala jsem akorát výprask za to, že jsem neuposlechla, a pod jejím nátlakem jsem byla nucená těžce vydělaný peníze roztrhat. Dodnes je mám schovaný v kapesníku pod matrací, snad pro případ, že bych se konečně odhodlala odsud jednoho dne utéct. Neboť tehdy jsem pochopila, že máma nechce, abych jí s jejím těžkým údělem pomáhala... Líbila se jí role trpitele, do který se sama obsadila, nechtěla, abych byla nezávislá, protože pak bych jí mohla opustit stejně jako předtím můj táta.
Jenže já s ní nehodlala bejt už ani o minutu dýl, než bude nezbytný. Dusila mě svou nenávistí vůči lidem... pořád mi předhazovala, kolik toho pro mě dělá, a tudíž mě nevyhnutelně zatěžovala nepřetržitou vinou, že za náš současnej mizernej život můžu jenom já. Kolikrát už jsem si říkala, že odsud uteču... uteču a už se nikdy nevrátím... nějak bych se přece protloukla... Ale pak zas přišly pochybnosti. Viděla jsem sama sebe, jak se choulím hladová a zmrzlá někde pod mostem, bez peněz a místa, kde bych mohla najít nějaký útočiště. Občas mě přepadaly i naprosto absurdní představy o tom, že nakonec ze zoufalství vyhledám tátu a ukáže se, že je to nějakej boháč. Že zcela proti veškerý logice bude rád, že jsem za ním přišla, protože mu máma o mý existenci vůbec neřekla, a on si vždycky tolik přál mít dceru. Směšný, co? Bylo mi dvaadvacet a ztrácela jsem svůj čas takovýmhle sněním!
Někdy, když už to bylo hodně zlý, jsem mívala ještě horší představy.... Stačilo by vzít jeden z těch orezlejch nožů v kuchyni a pokud bych nestihla vykrvácet, pak by se o mě postarala otrava krve, kterou bych si tím určitě přivodila. Ale na to jsem byla příliš velkej zbabělec. A i přes to, že mě mámina péče ubíjela, nechtěla jsem jí tohle udělat. Nechtěla jsem, aby mě našla v kaluži mý vlastní krve.
Nesmělý zaklepání mě upozornilo, že bych měla zanechat svýho dumání a radši zas předstírat nějakou činnost. Náhodně jsem otevřela knihu, zrovna včas, protože máma už vešla a nesla mi slíbenej čaj.
„Díky, mami,“ přinutila jsem se na ni pousmát.
Nesčetněkrát jsem jí říkala, že ty její bylinkový čaje nesnáším, ale ona si to nedala vymluvit. Prý mi to pročistí tělo i mysl a jen ona nejlíp ví, co je pro mě dobrý. Krucinál, kdyby to fakt věděla, tak mě nechá na pokoji! Už jenom to oblečení, co mě nutí nosit! I jeptiška má odvázanější oděv! Dlouhá sukně, silný punčochy a rolák, to všechno v kouzelné černé a nebo šedé barvě! Žádnej div, že o mě na škole žádnej kluk ani pohledem nezavadí! Máma mi pořád opakovala, že krása je v nitru, a proto mi zakázala používat make-up. Pamatuju si, že když jsem jednou přišla ze školy namalovaná, drhla mi kůži na obličeji tak dlouho, dokud to všechno nesmyla a já neměla tvář celou rudou a plnou šrámů. Nebyla nějaký náboženský fanatik, jak by se mohlo podle všeho zdát, když už něco, tak nadávala na Boha, že ji stejně jako každej chlap nechal na všechno samotnou.
„Nemáš zač, holčičko. Tak se ještě pěkně uč, ať na tebe můžu být pyšná.“
Láskyplně mě poplácala po hlavě, skoro jako kdybych byla nějakej blbej čokl, a já ten dotyk se zaťatýma zubama strpěla. Nač se taky hádat?