Srdce bojovnice - 119. díl

„Ne, to není!“ vydechla jsem s hrdlem bolestivě sevřeným a kdyby Thranduil pohotově nezesílil své sevření na mé ruce, vyskočila bych rázně na nohy. Jak jen si dovoluje dělat si ze mě takovéto kruté šprýmy?!
Má slova ho očividně překvapila. „A co se ti na něm nezamlouvá nyní, Riel?“
„Co?“ opáčila jsem. „Možná to, že tohle žádná nabídka není! Jenom tu arogantně proklamujete, že mě chcete získat pro sebe! Jenže já nejsem žádná věc, kterou můžete vlastnit, rozumíte?!“ sdělila jsem mu pořádně od plic.
„Za tu jsem tě ani nikdy nepovažoval. Pověz mi… Když tě Saeros požádal o ruku, reagovala jsi také takhle přehnaně?“
„Ne! Protože jeho nabídka byla myšlena vážně!“ vmetla jsem mu vztekle do tváře.
„A proč soudíš, že ta má není?“
„Proč?! Protože jste princ a můj velitel! A já… já jsem jenom Vaše poddaná! Navíc pokud jste již na to ráčil pozapomenout, Váš otec pro Vás již nalezl vhodnou nevěstu!“
„Pokud jsi na to již ráčila pozapomenout, v tomhle se svému otci podřídit odmítám!“ odvětil Thranduil odměřeně.
„Ano? V té síni to ovšem vypadalo docela jinak!“ připomněla jsem mu se zadostiučiněním.
„V té síni jsem ale ještě netušil, jestli budeš svolná mou nabídku přijmout.“
„Já jsem ale zatím žádnou nabídku neslyšela!“ Tentokrát se mi již podařilo se mu vytrhnout, a tak jsem mohla ustoupit až do bezpečné blízkosti dveří, odkud jsem ho rozhořčeně sledovala. „Tohle je pouze ztráta času, pane! Měl byste nyní odejít, tohle nikam nevede!“
„V tom s tebou souhlasím!“
Thranduil se mrštně zvedl a než jsem stihla odhadnout jeho úmysl, přimáčknul mě ke zdi tak těsně, že jsem cítila jeho pevné tělo snad na každém kousíčku toho svého.
„Chtěl jsem ti dopřát více času, aby sis na tu myšlenku přivykla, ale zdá se, že čas je něco, čeho se nám teď zoufale nedostává…“ prohodil a když jsem se zkusmo zavrtěla, přirazil mě na ten chladný kámen ještě víc.
„Raději mne neprovokuj, Riel, mám už téhle hry akorát tak dost!“ zavrčel na mě varovně a pohled, který na mě zpod přimhouřených očí upíral, mě rozechvěl skoro tak, jak by to dokázal jeho dotyk. „Ty nechceš Saerose a oba to dobře víme! A ani nechceš odjet! Myslíš si, že jsem si nepovšimnul, jak na tebe ten malý výprask zapůsobil?! Tvé tělo přímo žadonilo o to, abych se ho zmocnil…“
„Pak jste to měl udělat, dokud jste měl příležitost! Teď už je pozdě!“ křikla jsem na něho, nahněvaná a ponížená tím, že mi to tak bezostyšně připomíná.
„To neříkej… Stále mě chceš…“ Thranduil mi žádostivě přejel prstem po spodním rtu a já ho za to nenáviděla. „Mám si tě snad opět ohnout přes koleno, abych ti to dokázal?“
„Dělejte si, co jen chcete, ale jedno Vám řeknu… Nejste o nic lepší než Daeron!“ mrskla jsem po něm první urážkou, která mi jen přišla na mysl.
Na oplátku jsem se opět o něco důvěrněji seznámila se zdí za mnou.
„Zatím jsem nevyužil své pozice, abych si na tobě něco vymáhal, a ani něco takového nemíním udělat! Jen nechápu, proč musíš být tak zatvrzelá a tvrdohlavá! Copak ti ještě nedošlo, že jedinou elleth, kterou chci pojmout za svou choť, jsi ty?!“
„To je absurdní!“ vyprskla jsem nazlobeně.
„Proč?“ dožadoval se důrazně odpovědi.
„Třeba proto, že Váš otec by ten svazek nikdy neschválil! Lid by ho neschválil!“ vychrlila jsem ze sebe.
„Na tom mi nezáleží! Život Eldar je příliš dlouhý, než abych ho strávil s někým, ke komu nic necítím!“
„A copak ke mně snad něco cítíte?!“ vyjela jsem na něho bojovně.
„Ovšem! Už od začátku jsi ve mně dokázala probudit celou škálu emocí…“
„O tom nepochybuji! Také jste mi jich dal celou řadu velice názorně najevo! Avšak až na ty, které se obvykle očekávají od toho, kdo Vás z vlastní vůle požádá o ruku!“ V mém hlase zaznívala hořkost, kterou jsem se ani nenamáhala zakrývat.
„Pak jsi ale dost krátkozraká, Riel! A nebo snad i ty patříš mezi ty ellith, které jako vyznání potřebují květiny a básně?!“ nadhodil Thranduil s nádechem pohrdání.
„Spokojila bych se i s něčím menším!“ odsekla jsem dotčeně. „Jenže to bych od Vás zřejmě chtěla moc! Vy dáváte raději přednost planým řečem než činům!“
Thranduilova ruka bleskurychle vystřelila a popadla mne za krk tak prudce, že mi skoro vyrazila dech.
„Tak činů se ti zachtělo?!“