Forsaken - 141. díl

„Učila bych se klidně celou noc, ale to bys neměla kde spát, mami,“ prohodila jsem naoko starostlivě a když se mámina tvář rozjasnila, cítila jsem se ještě mizerněji než předtím. Jsem tak odpornej pokrytec! Ale tohle byl jedinej způsob, jak se jí aspoň načas zbavit, a já dneska zoufale potřebovala bejt sama.
„Vyspím se v kuchyni,“ oznámila mi bez zaváhání, přesně tak, jak jsem předpokládala. „Nebudu tě přece rušit teď, když ses do toho tak zabrala!“
„Jo…“ Ne bez lítosti jsem ji sledovala až ke dveřím, odkud na mě vrhla ještě poslední zkoumavej pohled.
Ta její neustálá potřeba mě kontrolovat a hlídat mě neskutečně ničila. Jako kdyby mi nedopřávala dostatek kyslíku k tomu, abych mohla pořádně dejchat. Znala můj rozvrh nazpaměť a jakmile jsem se někdy jen trochu zpozdila s návratem domů, už obvolávala mý učitele a rodiče mejch spolužáků, na který sehnala čísla kdoví odkud. Dřív tohle nedělala, to až od tý chvíle, kdy zjistila, že jsem si i přes její nesouhlas našla brigádu. Asi nechtěla, aby se to opakovalo. Samozřejmě, že jsem to zkusila znovu…
Chtěla jsem mít svý vlastní peníze, bejt aspoň trochu nezávislá. Podstrčila jsem jí falešnej rozvrh a zbylý hodiny omluvila pobytem v knihovně. Jenže máma pohotově zavolala do školy, aby si ověřila, že se ty přednášky opravdu konají tak, jak jsem se jí pokusila namluvit, a neváhala ani zajít osobně do knihovny, kde se vyptávala, jestli jsem tam opravdu byla. Ten večer to bylo hodně zlý.
Máma působí dojmem, že by neublížila ani mouše, prostě utahaná, životem zklamaná ženská, co lpí na svý dceři o něco víc, než by bylo zdrávo. Ale jen málokdo tuší, čeho je schopná, když ji něco rozlítí. Jako se to tehdy podařilo mně. Týrání? To by ji ani ve snu nenapadlo! Ona mě přece bije proto, že to se mnou myslí dobře! A pokaždý nasadí tak usouženej výraz, že nemám to srdce si někde na její zacházení stěžovat. Možná taky proto, že se to neděje často. Pokud se učím a poslouchám ji na slovo, tak by pro mě udělala snad cokoli na světě, pokud to tedy není proti jejímu přesvědčení. Ovšem stačí maličkost, třeba jako když jsem z minulého testu dostala béčko a promění se ve fúrii, která na mě neváhá vzít vařečku, ačkoli už jsem dávno plnoletá. Stydím se za to a tak nějak mám pocit, že si to i zasloužím, protože jinak by to přece nedělala, ne? Je to začarovanej kruh.
Možná bych se měla bránit… jenže kam by to vedlo? Cítím, že kdybych to udělala, znamenalo by to konec… Musela bych odsud odejít… postavit se na vlastní nohy… Mámina péče mě dusí… ale na druhou stranu se obávám, jestli jsem schopná se bez ní obejít. Dělá pro mě první poslední, nepustí mě k praní, vaření ani žehlení. Jenom smím občas umýt nádobí. Tvrdí, že po mně chce jenom jediné, abych dostudovala a stala se lékařkou. Je to opravdu tak nereálný přání? Chce toho po mně tolik? Vždyť jí to přece dlužím! Za to, že se o mě tak stará… Tolik věcí dělá, aniž bych ji o to musela požádat. Jenže já bych si spoustu těch věcí udělala ráda sama. Navíc má ten nepříjemnej zvyk, že když někdy dojde k nějaký scéně, neváhá mi začít vypočítávat, co všechno pro mě obětovala. Nechci to… ne takhle… Staví mě do pozice malýho retardovanýho dítěte, který neustále potřebuje nějakou mimořádnou péči.
Tak třeba to, že jsem si sama zatím ani jednou nekoupila něco na sebe. Máma mi většinu věcí, co nosím, šije doma na stroji. Zbytek je sice z krámů, ale to shání radši ona, protože prý nejsem schopná poznat, co je kvalitní, a určitě by mě i natáhli na ceně. Možná jo, ale já bych to chtěla aspoň někdy zkusit. Kino mám zakázaný, jenom když jsme tam šli se školou, tak mi to milostivě dovolila. A to bylo přesně dvakrát, přičemž pokaždý neopomněla detailně zjistit, o čem ten film bude. Televizi doma nemáme, jenom starý rádio, který hraje skoro nepřetržitě. Jediní mí společníci jsou knihy a to navíc jenom učebnice a nebo přinejlepším nějaká klasika, kterou si musím přečíst do školy. Ne nezřídka si tu připadám jako nějakej vězeň. Jako že mě máma za něco trestá, když mě drží takhle zkrátka. Ale pak jsem pochopila, že jenom nechce, abych dopadla jako ona. Z různejch náznaků jsem si dala dohromady, že si ještě na škole začala s nějakým klukem a přišla do jinýho stavu. Vzali se, protože se to tehdy slušelo, ale dlouho jim to spolu nevydrželo. Doufala, že ji rodiče vezmou zpátky, jenže ti od ní dali ruce pryč, a tak musela přerušit studium a najít si práci, aby nás dvě uživila. Nikdy však doopravdy nepřestala snít o tom, že se k ní její ex-manžel vrátí.
A já zas nepřestávám snít o tom, že odsud jednou navždy odejdu. Neubírám jí její zásluhy, ale už teď vím, že až odsud konečně jednou zmizím, tak ji nebudu chtít už nikdy znovu vidět. Jakmile začnu vydělávat, budu jí posílat peníze na přilepšenou, ovšem víc ode mne čekat nemůže. Zabezpečila mi střechu nad hlavou, jídlo a ošacení, nezatěžuje mne žádnou prací nebo povinnostmi jako to dělávají jiné matky, věřím i v to, že mě chce svým způsobem chránit, ale ocenit to nemůžu. Ocení snad slavík, že ho chytnete a zavřete do klece? Jistě, můžete si namlouvat, že se v ní má líp, dáváte mu zrní a můžete mu vyprávět o tom, že je s vámi v bezpečí a nesežere ho žádná kočka, ale zkusili jste se někdy zeptat jeho? Protože pravdou je, že on v té kleci chřadne. A já v tomhle plesnivém hnízdě chřadla taky.