Melien Edhel - LIII. kapitola - část 2/2

„Ada? Iire amin caeluva onalle (Tati? Kdy daru tvého dostanu)?“ ozval se Anarion a netrpělivě se zavrtěl v otcově sevření.
Ten se na něho zadíval a tvář se mu okamžitě rozjasnila potěšeným úsměvem. „Lle naa ascarer, ohtaramin (Tys netrpělivým, bojovníku můj). Toho zamlouvá se mi, neb to o ctižádosti tvé svědčí,“ pronesl a aniž by znovu pohlédl na Lothíriel, procedil odměřeně: „S tebou si toho vyřídím, jakmile se od velitele navrátím!“
Nato bez dalšího zdržování opustil kuchyň a obě ženy si viditelně oddechly.
„Proč ho neustále popouzeti musíš, tinuamin?“ vyčetla jí Naneth lehce. „Však víš, že toho moudrým není.“
Lothíriel se pomalu zvedla ze svého místa. „Neb já něčeho více než-li toho, čeho on pro mne připraveno má, chci! Já cos dokázati toužím, ne jen s jehlou či vařečkou se oháněti!“
„Však ni život válečníka lehkým není, Lothíriel. A obzvláště ne, pokud se cestou tou elleth vydá. Zanech snění svého bláhového. Vždyť i u krbu domácího ty štěstí nalézti můžeš.“
Lothíriel zkřivila rty v posměšném ušklíbnutí. „Skutečně, Naneth? A tys ho tu již nalezla?!“
Matka nejprve zvažovala, jestli jí nemá uštědřit pohlavek za její drzost, ale pak si to rozmyslela. Přes fyzické tresty tu byl přece její manžel, ona nechtěla být tou, která ubližuje svým dětem.
„Ovšem, Lothíriel,“ snažila se ji přesvědčit. „Já přec vás dva mám a chotě, jenž se o nás všechny stará. Čehož více bych si přáti mohla?“
Dívka jenom potřásla hlavou, zcela zjevně nepřesvědčená. „Když toho pravíš, Naneth. Mohu nyní do lesa na procházku se vypraviti? Já tobě borůvek nasbírám,“ nabídla se ochotně. Až příliš ochotně.
„Dnes ne, děvče,“ odbyla ji matka. Tušila, že Lothíriel nechodí do lesa na procházky ani na sběr hub či různých plodů, a obvykle jí dopřávala volnost, jenže po tom všem, co se během snídaně událo, nechtěla více pokoušet manželovu trpělivost. „Já pro vajíčka čerstvá zajíti musím, a proto potřebuji, bys na Anariona do návratu mého dohlédla.“
Lothíriel se nevraživě zamračila. „A to ho mám pozorovati, kterak se na koni svém po ohradě prohání? Nemyslíš si, že již dosti starým jest, by se o sebe sám postaral?!“
„Již dosti tohoto, Lothíriel! A učiň, kterak jsem řekla!“ nasadila matka přísnější tón. „Já nechápu, proč zlobu svou si na bratru svém vylíváš! Vždyť on tebe nejednou před výpraskem uchránil!“ Založila si ruce v bok a nesmlouvavě si svou dceru přeměřovala. Připadalo jí, že je povahou víc po svém otci než Anarion. A nedokázala si představit, že by to v budoucnosti mohlo přinést něco dobrého.
„Nu ovšem!“ popustila Lothíriel opět uzdu svému temperamentu. „Na něho se Adar nikdy nezlobí! Netrpělivý, ha! Kdybych já se ho na totéž otázala, pak jistě sdělil by mi, že zvědavou býti nemám! Avšak toho nehrozí, neb on mi stejně nikdy ničehos nevěnuje! A kdybych meče jeho uchopila, pak se raději domýšleti nechci, kterak by se mnou naložil! Však já se nevzdám, Naneth, a uvidíš, že dne jednoho, já zbraně vlastní míti budu! A též s ní bojovati schopna budu!“
„Dne takého se já dožíti nechci, tinuamin!“ zchladila ji matka bez váhání. „Dosti na tom, že se o Anariona strachovati budu, ještě ty mi starostí přidělávej! Však uvidíš, že z tohoto brzy vyrosteš! A než naděješ se, provdanou budeš a děti tvé tebe natolik zaměstnají, že ty nesmyslů podobných navždy z hlavy pustíš!“
„Provdanou?! Na to bych nespoléhala, Naneth! Raději domov opustím, než bych jakéhosi vojáka hrubiánského za chotě přijala!“ křikla na ni Lothíriel pobouřeně. Nelíbilo se jí, jak matka zlehčuje její plány. Však ona se jednou stane bojovnicí a pak ukáže otci, že i na ni může být hrdý! Možná, že když se bude hodně snažit, tak bude dokonce lepší než Anarion! Jenom potřebuje více času na trénink....
„A koho by sis tedy představovala, tinuamin?“ zeptala se jí matka, zatímco si vyndala proutěný košík a měkce ho vystlala čistým plátnem. „Kdo tebe a dětí tvých lépe ochrání než-li voják?“
Lothíriel hrdě pohodila hlavou. „Já na pomoc cizí spoléhati nehodlám! A pokud dětí jednou míti budu, pak jich i sebe já sama ochrániti schopna budu!“
„Pyšná jsou slova tvá, tinu!“ pokárala ji Naneth. „Raději hleď by tebe Adar takto hovořiti neslyšel! On pro bláznění tvé by věru pramálo pochopení měl!“
„Toho mi říkati nemusíš, toho jsem si již sama povšimnouti stačila!“ odmítla její péči Lothíriel a vyprovodila ji ke dveřím.
„Já vbrzku se navrátím,“ uklidňovala ji matka, ale ona jen lhostejně pokrčila rameny. Bylo jí to vcelku jedno, když stejně nesměla do lesa.
Pomalu vyšly ven na dvorek. Otec tam právě Anarionovi předváděl nějaký výpad s mečem a při tom pohledu Lothíriel zabolelo u srdce. Jak ráda by se ona učila, jenom kdyby se jí někdo věnoval!
Jakmile ji bratr spatřil, rozradostněně se na ni usmál. „En, Thíriel! Amin caela megil (Podívej, Thíriel! Já meče mám)!“ zvolal a zamával svou zbraní nad hlavou, aby jí ji předvedl.
Bylo zřejmé, že matka z jeho nové hračky příliš nadšená není, ale jako většinou, když byl přítomen její manžel, mlčela a raději si pospíšila, aby byla co nejdříve z dohledu, než se jí začne vyptávat, kam to vlastně jde. Elleth, ke které se vypravila, žila necelou hodinku chůze od jejich domu a jako většina lórienských Eldar obývala talan umístěný v rozlehlé koruně mohutného mallornu.
Lothíriel jí toto obydlí nemálo záviděla. Ne snad, že by jí připadalo tak vzrušující spát vysoko nad zemí, spíš to pramenilo z její silné touhy zapadnout mezi ostatní. Jednou, když byly s matkou samy, se jí zeptala, proč oni mají jen obyčejný dům, téměř jako nějací Edain, což byl posměšek, který si několikrát vyslechla od svých vrstevníků. Matka jí tehdy vysvětlila, že otec si nepřál bydlet na stromě, neboť na něco takového není zvyklý. Prý je původem z království Eryn Galen, které se, jak si Lothíriel později zjistila, rozkládalo kdesi severně od jejich říše. Tohle sice leccos vysvětlovalo, ovšem na druhou stranu jí to také dokazovalo, že jsou elfští vojáci po celé Ardě stejní. Pokud se někdy vůbec provdá, pak to jistě nebude za jednoho z nich!
„Lothíriel!“ houkl na ni otec skoro zlostně. „Pročpak otálíš tu? Cožpak ničeho lepšího na práci nemáš?!“
Trhla sebou a jen s obtížemi se ovládla, aby mu nesdělila něco zcela nevhodného. „Nana si přála bych na Anariona za nepřítomnosti její pozor dala,“ oznámila mu pečlivě voleným tónem.
„Pozor?“ Otec se pobaveně zasmál. „Co nevidět on na tebe pozor dávati bude, že, chlapče?“
„Ovšem, Ada!“ odvětil její bratr hrdě a Lothíriel s hořkostí sledovala, jak ho za to otec pochvalně pohladil po vlasech.
„Nyní tu procvičuj, čeho jsem tobě ukázal, a až s hlášením hotov budu, pak si pokrok tvůj prověřím!“
„Rozkaz, pane!“ pronesl Anarion po vojensku a dokonce se postavil do pozoru, čímž si vysloužil další pochvalu.
Když se s ním otec krátce nato stručně rozloučil a zanechal obě své děti o samotě, zavládlo mezi nimi na chvíli napjaté ticho. Lothíriel si svého bratra skoro nenávistně přeměřovala a ten na ni na oplátku zmateně hleděl, protože nechápal, čím svou starší sestru rozzlobil tentokrát.
„Nechceš si meče mého prohlédnouti?“ zeptal se jí nesměle a ona se na něho zamračila ještě víc.
„Pokud mi známo jest, pak bys cvičiti měl nikoliv otáleti! Přece bys otce našeho zklamati nechtěl!“ zareagovala prudce. Její oči však hladově hltaly krátký meč, který Anarion třímal v ruce. Co by dala za to, kdyby takový dostala ona!
„Čehož se tobě přihodilo, Thíriel? Proč zlobíš se na mne?“ nechápal její odměřené chování bratr.
„Ničeho se nepřihodilo!“ odbyla ho příkře, protože nevěděla, co mu na tohle říct. Vždyť neudělal nic špatného. Nemohl přece za to, že ho má Adar raději než ji.
Anarion se rozhodl dál se nevyptávat a znovu začal zkoušet pohyby, které mu otec prve předvedl. Lothíriel přitom zcela ignoroval.
Chvilku ho pozorovala a na krátký okamžik dokonce zvažovala, že by ho požádala, jestli by se k němu mohla připojit. Ale vzápětí ten pošetilý nápad zavrhla. Nepotřebovala, aby se jí i on vysmál a pak na ni třeba ještě žaloval otci. Jenže jen tu stát a nečinně se na něho dívat se jí také nezamlouvalo. Toužila chopit se své dřevěné náhražky meče a sama rozhýbat svaly v souboji s imaginárním oponentem. Jenže matka na ni spoléhala a to vědomí ji tam stále drželo na místě lépe než masivní okovy.
„Ty tu se mnou setrvávati nemusíš, pokud nechceš!“ ozval se Anarion a Lothíriel si teprve nyní uvědomila, že přerušil svůj výcvik a dívá se upřeně na ni.
„Naneth mi toho nakázala!“ odsekla a nenamáhala se potlačit svůj hněv nad tou nespravedlností.
„Když do příchodu jejího se navrátiti stihneš, pak ničeho nepozná...“ poznamenal Anarion věcně.
Ta myšlenka jí trochu zvedla náladu. „Však co když se něčeho přihodí...?“ nadhodila znepokojeně, ale jenom proto, aby ji Anarion mohl přesvědčit, že všechno bude v pořádku. A ten ji nezklamal.
„A čehož by se přihoditi mělo, Thíriel? Vždyť se odsud ni na krok nehnu, toho tobě klidně přislíbím. A běž již, sic si samoty své příliš neužiješ.“
Lothíriel se na něho vděčně pousmála. „Toť meč vskutku krásný jest, toror´amin,“ složila mu pochvalu, než se jako o závod rozběhla k lesu.

Když po nějaké době zamířila chvatnou chůzí zpátky k domovu, byla už víceméně smířená se svým údělem a tělo ji příjemně bolelo ze vší té fyzické aktivity, kterou ho potrápila. Jakmile se však vynořila mezi stromy a zahlédla shluk Eldar před jejich domem, její klid vzal poněkud za své.
Ačkoli její svaly řvaly neodbytně na protest, vyrazila co nejrychleji k tomu shromáždění a zoufale se přitom snažila ubránit zlé předtuše, která hrozila, že se jí co nevidět zmocní. Očima propátrávala nejbližší okolí v naději, že někde objeví drobnou postavu Anariona. Thíriel, Thíriel, en (Thíriel, pohleď)! zavolá na ni, obličej rozzářený tím svým obrovským nevinným úsměvem.
Nechápala, jak se na něho mohla vůbec kdy zlobit. A v tu chvíli si umínila, že už se něco podobného nebude nikdy opakovat. Vždyť je to její bratr a i když ještě není dospělý, již tolikrát ji zachránil před ošklivým výpraskem. A ona mu za to ani jednou nepoděkovala.
Kdy mu vlastně naposledy řekla, že ho má ráda? Řekla mu to vůbec někdy? Ať se namáhala sebevíc, nedokázala se rozpomenout. Nevadí, však ona mu to nyní vynahradí, jen co ho najde.
Doběhla k domu a několik Eldar se k ní okamžitě otočilo. Cosi si šeptali.
„Mani marte (Čehož se přihodilo)?“ otázala se udýchaně, aniž by se zdržovala nějakými zdvořilostmi.
Nyní k ní i další z přítomných zalétli pohledem a v jejich tvářích rozpoznala smutek a soucit.
„Mani marte, nyara amin (Čehož se přihodilo, povězte)!“ naléhala a tehdy se Eldar, jež stáli přímo před ní, rozestoupili a odhalili tak to, co až dosud před jejími zraky skrývali.
Lothíriel si přitiskla dlaně na ústa, ale přesto nemohla zcela utlumit ten strašlivý výkřik, který se jí z nich vydral.