Srdce bojovnice - 121. díl

„Stejně jako bych teď moc rád prozkoumal tvá ústa,“ oznámil mi Thranduil a já jsem si bezděčně olízla náhle vyprahlé rty a snažila se potlačit dychtivost, která se mě k mému znechucení okamžitě zmocnila.
„Jak se zdá, tak proti tomu nic nenamítáš...“ odtušil a hlad v jeho očích ve mně zažehnul všepohlcující plamen.
„Ale já...“ snažila jsem se protestovat, protože jsem ještě nebyla vůbec přesvědčená o tom, že je to dobrý nápad, ale on mne ani nenechal domluvit.
S naprostou samozřejmostí a bez sebemenšího zaváhání se zmocnil mých úst a svým obratným jazykem je sladce pustošil. Tlumeně jsem vzdychla, možná to původně mělo být vyjádření mého nesouhlasu s jeho drzým chováním, ale ani jeden z nás si to jistě nemyslel. A dřív než jsem si uvědomila, co to vlastně dělám, měla jsem paže ovinuté kolem jeho krku a zoufale jsem opětovala jeho polibek. Naše jazyky se naléhavě třely o sebe a já jsem ke svému překvapení zjišťovala, že každý další okamžik pouze prohlubuje mou touhu po ještě důvěrnějších dotycích. Byla jsem jako posedlá. Pevně jsem k sobě prince tiskla a přesto jsem se ho nemohla nasytit. To, jak se jeho svalnaté tělo vpíjelo do mého, mě téměř zbavovalo smyslů. Tolik jsem ho potřebovala... nahého a připraveného mě zbavit jakýchkoli pochyb, které by se ve mně ještě mohly ukrývat. Potřebovala jsem, aby si mě podmanil, důkladně a zcela, abych s naprostou jistotou věděla, že jsem skutečně jeho.
Po době, která mohla být snad celou věčností a přesto se zdálo, že uběhla neuvěřitelně rychle, jsme se od sebe neochotně odtrhli a bez dechu jsme na sebe zírali. Thranduil, připravený mě ihned zase umlčet, kdyby to bylo zapotřebí, a já, stále rozechvělá a rozpálená z pouhého polibku. Kdo by to byl řekl? Nebyla jsem žádná nezkušená elleth, která se rdí pokaždé, když někde zahlédne ellona bez košile, ale po tomhle zážitku jsem si tak téměř připadala. Jako kdybych konečně poprvé v životě okusila, jak chutná opravdový polibek. Kdy to není jen neohrabaný úvod k něčemu dalšímu ale milování samo o sobě...
„Riel...?“ Princ se na mě pátravě díval, skoro jako kdyby se potřeboval ujistit, že je všechno v pořádku. „Na co myslíš?“
Rozpačitě jsem se pousmála. „Snažím se vzpomenout, jak se jmenoval ten ellon, se kterým jsem se chystala odjet...“ zamumlala jsem v náznaku něčeho, co jsem si zatím netroufala vyslovit přímo.
„Co na tom záleží? Stačí, když si budeš pamatovat mé jméno!“
„To byste mi ho měl raději připomenout...“ neodpustila jsem si příležitost ho trochu pozlobit.
„Mohu ti ho připomínat klidně celou noc...“ zavrčel mi Thranduil do ucha chraplavě, než se vášnivě přisál k mému krku.
„Nevím, jestli bych po Vás směla takovou oběť vůbec žádat, pane...“ odvětila jsem značně roztřeseným hlasem, protože ta nabídka byla více než lákavá, a pak mě také nenechávaly chladnou princovy zuby, které smyslně laskaly mou jemnou kůži.
„Jako můj voják nikoliv, Riel. Ale jako má choť nepochybně ano. Otázkou však zůstává, čím vlastně chceš být.“
„Stále ještě chováte ten pošetilý nápad?“ zeptala jsem se poněkud skepticky.
„Teď víc než kdykoli předtím,“ přisvědčil Thranduil a přitiskl se ke mně ještě těsněji svými boky, abych se o tom mohla přesvědčit i já.
„To je celkem nezpochybnitelný důkaz...“ vydechla jsem a jenom z představy toho, že bych něco tak impozantního měla v sobě, se mi div nepodlomila kolena touhou.
„Jsem velice rád, že si to myslíš. Kdy mi tedy dáš svou odpověď? A nebo tě mám ještě chvíli přemlouvat?“
Najednou jsem si připadala jako zvíře zahnané do kouta. Z celého svého srdce jsem chtěla vykřiknout ano, souhlasit s tím naprosto šíleným nápadem, ale stále jsem se k tomu nemohla odhodlat. Je to proto, že cítím, že tohle prostě nemůže vyjít? A nebo jsem jen tak strašně zbabělá? A co Saeros? Je správné dodržet dané slovo, i když dopředu vím, že k němu nikdy nebudu chovat podobné city jako k princi, a nebo by bylo čestnější ho požádat, aby mi ho vrátil?
Jak se mám u všech Valar rozhodnout? Poslechnout rozum a nebo srdce? Zvolit jistotu se Saerosem a nebo se odvážit prozkoumat ten neurčitý příslib, který se zračil v Thranduilových očích?
„Riel?“