Až za hrob (24.)

„Tak vstávej,“ zabrumlal rusák a zády ke mně se hrabal v šuplíku oprýskanýho stolu.
„Jakto, že o mně víte?“ optala jsem se trochu chraplavě a utřela jsem si ruce do ručníku, kterej jsem si trochu ostýchavě pevněji přitáhla.
„To že tě nevidím neznamená, že o tobě nevím. Slyším tě a navíc jsi cítit na sto honů.“ zavrčel a otočil se ke mně.
„No jo no..ta sprcha mi ještě nevyšla.“ řekla jsem trochu dopáleně.
„Takhle jsem to nemyslel. Jsi štít a navíc živá duše, těch tady moc nebrouzdá.“
„Tady?“ zvedla jsem obočí, „kde to vlastně jsem?“
„Někde, kde bys vůbec být neměla.“ Pronesl a přišel blíž. Vzal mojí ruku do dlaně a dlouhýma prstama mi jí potřel něčim, co páchlo jako křeček, kterej zdrhnul z akvária, bídně pošel za ledničkou, a teď už tam měsíc čeká na objevení desetiletým majitelem.
„Co je to?“ nakrčila jsem nos
„Něco, díky čemu tě uvidím.“
„A složení?“
„To nechceš vědět.“ zkonstatoval a mně nezbylo, než mu dát zapravdu.
„A to stačí, když mi to napatláte na ruku?“
„Ne, musí se ti to dostat do krve.“ odpověděl a konečně mi ruku pustil.
Tělem se mi začala rozlívat zima, jako by mi v žilách proudila ledová tříšť. Trochu jsem zavrávorala, když mi mrazení doputovalo do hlavy a zaštípalo mě v mozku jako kulka. Rusákovy oči, který až dosud jen tak neurčitě bloumaly mým směrem se zaostřily na mojí tvář, když jsem se konečně začala objevovat.
„Čekal jsem, že budeš…“
„oblečená?“ začervenala jsem se.
„…starší.“ Poznamenal a svraštil obočí. „Posaď se.“
Doputovala jsem k čalouněnýmu křesílku, na který ukázal a sedla jsem si na okraj, kdyby se náhodou něco zvrtlo a já musela rychle zmizet. Bylo celkem podivný, že jsem nebyla z tohohle chlápka vykolejená, vzhledem k faktu, že před chvilkou celkem solidně zpackal Gertův osud, čímž mi asi přidělal do budoucna dost práce. Složila jsem si ruce v klíně a natočila jsem hlavu na stranu jako důkaz, že bedlivě poslouchám.
„Pomůžu ti.“
„Cože?“ vykulila jsem oči a ruka mi mimoděk ukázala ke dveřím, kterýma před chvílí zmizel Gertův fotřík. „Neslíbil jste náhodou zrovna pomoc tomu malýmu bastardovi, co se chystá Gerta odkráblovat?!“
„Slíbil.“ Kejvnul a posadil se za ten otřískanej stůl. „Slíbil jsem mu pomoc, čímž jsem porušil pravidla. Tím, že pomůžu i tobě, vrátím svojí pozici do normálu. Neponesu následky, ale získám Filipovu duši, protože tak zněla dohoda.“
„Dobrej plán.“ Přiznala jsem. „takže teď se bude Filip poflakovat tam u nás a shánět Gerta, kterýmu ale vlastně nic nehrozí, protože nedopustíte, aby ho Filip sejmul.“ Znělo to fakt stupidně, jako klasická pohádka, kdy se mrtvej pošuk nechá nějakým záhadným způsobem oživit, pokusí se najít svýho synátora a zmizet i s nim v hlíně, jenže je tu šlechetnej severskej sekáč, kterej to všechno koordinuje, takže se vlastně nemůže nic stát. No aspoň, že je to tak jednoduchý.
„Hlídej si svoje myšlenky.“ Ozval se s polovičním úsměvem. „ten šlechetnej severskej sekáč se mimochodem jmenuje Maxim Ivan Demjanin… Těší mě.“ Pokýval ledabyle a vypadalo to, že ho celá tahle zběsilá situace celkem pobavila.
„Vy víte, co si myslim!?“ vyhrkla jsem a snažila jsem si vybavit, co všechno jsem si omílala v hlavě, když jsem stála za závěsem, nebo když mi lávovky mlátily o hlavu. Můj slovník nebyl zrovna vybranej, ať už se jednalo o slovní, nebo jen myšlenkovej projev. Čas od času jsem prostě přemejšlela přinejmenším přisprostle.
„Taky pravda, stálo mě značné úsilí, abych dokázal s Filipem mluvit normálně, když jsem tě celou dobu slyšel.“
„Takže vy prostě slyšíte, na co lidi myslí?“ otázala jsem se toho Šílenýho Maxe a ignorovala jsem, jak na moje nový pojmenování jeho osoby zareagoval trhnutím hlavou, za který by se nemusel stydět ani Michel Jackson při svým veselým tanečku před poloprázdnou arénou (nebo plným soudním dvorem).
„Tady mají hlavní slovo duše. To znamená, že řeč často probíhá jen pomocí myšlenek. Málokdo tu má použitelné tělo, což znamená, že těžko využije svoje hlasivky, vzhledem k faktu, že buď shnily, nebo se sem spolu s tělem prostě nedostaly. Když jsi tady, máš jen myšlenky, dokud někdo nenajde tvoje tělo a nevrátí tě do něj. Takhle se tu objevil Filip. Bergeron jeho duši vrátil do těla.
„Áha..“ protáhla jsem trochu zadumaně, „ale jak je možný, že s váma mluvim, i když tu vlastně nejsem. To jsou taky myšlenky?“
„Ne, s tebou je to jinak. To co tady vědomě říkáš, to říkáš doopravdy. Každá věta, kterou mi řekneš, se ozve i tam, kde teď fyzicky existuješ. Na druhou stranu, všechno, co si myslíš, slyším jen já a jen tady. Kdybychom se potkali v tvém světě, slyšel bych jen to, co říkáš.“
Znělo to teda zajímavě, takže já jsem tady něco kvákla a ono se to nějakým záhadným způsobem propašovalo do reality, ve kterej jsem se válela po zemi v louži šamponu. Jo, Klára se asi musela docela bavit, když jsem tam ležela, očividně mimo a brebentila jsem blbosti.
„Jak to, že mě neslyšel Filip?“ zeptala jsem se po chvilce nesmyslných úvah a urovnávání myšlenek.
„Nesoustředil se. Ani ho nenapadlo poslouchat, byl tak zaujatý svým cílem, že absolutně vypustil všechno ostatní.“
„Aspoň nějakej bonus.“ Zmumlala jsem.
„Ano, to je naše výhoda. Bergeron mu prý říkal o překážkách, ale on vůbec netuší, co mají ty překážky vlastně být.“
„Jak mi vlastně chcete pomoct?“
Na chvilku se zamyslel, jako by měl vypustit z pusy nějaký moudro, ale intelektuální exhibice se nekonala. Prostě a jednoduše shrnul celej problém do několika strohejch vět, tak abych je pochopila i já: „Oba chcete toho vašeho Gerta, takže ty ho dostaneš, ale Filip si na něj bude muset asi chvíli počkat. Já ho pošlu tam k vám, ty ho budeš hlídat, a kdyby to vypadalo na nějaký malér, zavoláš mě. Sice tam u vás nebudu mít nad Filipem žádnou moc, ale můžu ti říkat, co máš dělat. Musíš ho dostat sem, pak už se postarám o to, aby se tobě a tvému milému nepletl do života.“
Nevrle jsem přimhouřila oči. Někde v tom plánu byly docela bídný slabý vlákna, ale nějak mi to přestávalo myslet. Ani za nic jsem se nedokázala soustředit. Do uší mi začal dolíhat útržkovitej rozhovor známech hlasů. Někdo se mě snažil dost neurvale probrat a fackoval mi tváře. Neměla jsem moc času. Vyhoupla jsem se na nohy a rychle jsem došla až k Maxovi. „Tak dobře.“ Povzdechla jsem si a napřáhla jsem k němu ruku, kterou on s úsměvem stiskl.
„Až bude čas, ozvu se. Zatím se pokus seznámit s celou situací Gerta. Je důležité, aby nepanikařil, pokud nestihneš Filipa najít včas a on se s Gertem setká.“
„Gert to zvládne,“ ujistila jsem spíš sebe polohlasem,“ kdo by taky panikařil, když se ho sanží zprovodit ze světa jeho vlastní mrtvej táta…“