Juliin deník - 48. díl

13. července, středa

Na tváři jsem cítila příjemné teplo a na očních víčkách mě šimraly hřejivé sluneční paprsky. Donutilo mě to otevřít oči. Chvíli jsem jen tak pozorovala azurové nebe, jehož jedinečnou barvu ještě podtrhovalo zářící slunce přímo nad mou hlavou. Teprve po několika minutách jsem si začala uvědomovat pravidelné šumění, které jsem dosud nikdy neslyšela, přesto jsem mohla lehce uhodnout, odkud pochází.
Nadzvedla jsem se na lokty a užasla jsem. Ležela jsem v měkkém písku a přímo přede mnou se na obzoru třpytil modrý pruh, který jako by nebral konce. Nikdy dřív jsem u moře nebyla, takže jsem si teď dlouho dokázala vychutnat ten pohled. Nebylo slyšet nic než šumění vln a občasný křik racků. Bylo to tu téměř neskutečné. Neskutečně krásné.
Vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se sem dostala, a nevěděla, jestli se mi to jenom nezdá, ale Nick mě tolikrát bral na samá dokonalá místa, až jsem si říkala, že by to klidně mohla být pravda... Jenže to bylo příliš dokonalé.
Doposud jsem si nevšímala, že je tam Nick se mnou, když se vedle mě zčistajasna posadil, jeho paže se mi ovinula kolem pasu a přímo u ucha se mi ozval jeho medový hlas.
„Miláčku,“ zamumlal a políbil mě na krk.
Jedné části mého já srdce poskočilo radostí a ta druhá si zklamaně povzdechla. Příliš dokonalé. Už jsem byla naprosto přesvědčená, že sním, ale když už jsem se jednou dostala do nějakého perfektního světa, proč si to nevychutnat?
„Ano?“ obrátila jsem k němu hlavu a zářivě se usmála.
„Něco pro tebe mám,“ opětoval mi úsměv a zlehka mě políbil na rty.
Byla jsem na okamžik jako omámená a topila se v jeho očích, což mi dost znemožňovalo vymyslet smysluplnou odpověď.
„Hm,“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. Mlčky jsem obdivovala jeho bronzově opálenou hruď.
„Zavři oči,“ poručil a já ho poslechla. Ať to bylo cokoliv, vypadalo to slibně.
Pocítila jsem, jak se něžně dotkl mé pravé ruky a srdce se mi prudce rozbušilo. Doufala jsem, že mořský příboj ten trapný zvuk přehluší. Nick vzal zlehka mé prsty do dlaně a trochu mi nadzvedl prsteníček. Zakrátko už jsem na něm cítila něco studeného.
„Už můžeš,“ ozval se zase náhle u mého ucha.
Okamžitě jsem zvedla pravou ruku před sebe a dychtivě se na ní zadívala.
„No páni,“ vydechla jsem. „Děkuju!“
Musela jsem se posadit, abych si prstýnek důkladně prohlídla. Byl celý stříbrný a přímo uprostřed se skvěl nevelký průsvitný kamínek. Zvedla jsem ruku až k očím. Na drahokamu se třpytilo mnoho zaoblených osmistěnů a uvnitř nich další a další. Byla to taková podívaná, že jsem nemohla odtrhnout oči.
„Není to to, co si myslím, že ne?“ zašeptala jsem zděšeně.
„Diamant, ano,“ řekl klidně. „Všimla sis, co je tam napsáno?“
Samozřejmě že ne. Byla jsem tak uchvácená kamenem zasazeným uprostřed prstenu, že jsem si ho ještě pořádně neprohlédla po jeho obvodu. Opravdu do něj byla ozdobným písmem vyryta malá nenápadná písmenka.
„Mi aime jou?“ přečetla jsem. „Co to znamená?“
„To, co k tobě cítím,“ pronesl. „Miluju tě.“
Po jeho slovech jsem nebyla schopná se na něj podívat. Zírala jsem jenom na ten prsten a přemítala nad tím, co to vlastně říká. Uvnitř mé hlavy zněla jiná slova, která mi tuhle chvíli poněkud kazila. Příliš dokonalé.
„Kéž by to byla pravda,“ chtěla jsem mu říct, ale když jsem se zadívala do jeho upřímných očích, které na mě hleděly s takovou něhou, najednou jsem byla úplně zmatená a zapomněla na to, že tohle není skutečnost. „Taky tě miluju.“
Zase jsem se položila do písku a on si lehl vedle mě. Jenom jsme leželi a dívali se navzájem jeden druhému do očí. Ta chvilka se mi najednou zdála tak soukromá a vzrušující. Jako bychom existovali pouze my dva...
Když už se to napětí nedalo vydržet, obrátila jsem svůj obličej k obloze jako prve. Zvedla jsem ruku nad sebe, abych se mohla kochat výhledem na Nickův dárek. S úžasem jsem sledovala hříčku tolika malých sklíček, jak se třpytila na slunci a jejich jas svou krásou převyšoval všechno ostatní...
Najednou se ten jas změnil. Už nebyl tak intenzivní. Byl jemný a lehce mě hladil po tváři. A nepatřil mému drahokamu. Byl to jas prvních ranních paprsků, které pronikaly do mého malého pokoje.
V mé právě probuzené mysli ještě dozníval ten neskutečný sen. Automaticky jsem zvedla pravou ruku. Byla prázdná, samozřejmě. I když jsem už od začátku podvědomě věděla, že se to neodehrává ve skutečnosti, neubránila jsem se lehkému zklamání. Co kdyby přece jenom...?
Už se mi nechtělo dál spát. Podle sklonu slunečních paprsků bylo ještě opravdu brzy, ale co na tom záleželo. Neměla jsem náladu na to, abych se nechala unášet dalšími falešnými nadějemi.
Dolní místnost byla prázdná. Snídani jsem odložila a bezmyšlenkovitě jsem šla ven, aniž bych se starala o to, co tam chci vlastně dělat.
Jakmile jsem vstoupila na verandu, uviděla jsem Nicka. Seděl na prvním schodě s hlavou v dlaních. Musel o něčem usilovně přemýšlet a mého příchodu si zřejmě vůbec nevšiml. Zůstala jsem stát u domu a pozorovala ho. Vypadal docela nešťastně, i když jsem pro to nenašla žádné vysvětlení. Možná že kdyby mu škubala záda, řekla bych, že pláče, ale on seděl bez pohnutí. Mohlo by se zdát, že usnul, ale po chvíli svoje ruce přemístil do vlasů a držel se za ně tak křečovitě, až to skoro budilo dojem, že se pokouší je vytrhat.
Zničehonic hlasitě vzdychl. Nedalo mi to a došla jsem až k němu. Opatrně jsem se posadila těsně vedle něj. Věděla jsem dobře, že mou přítomnost zaregistroval, i když to navenek nedával nijak zvlášť najevo.
„Co se děje?“ zeptala jsem se nakonec.
Konečně spustil svoje ruce a zadíval se před sebe. Vypadalo to, že se snaží uklidnit, a když se na mě obrátil, měl obličej uvolněný. Přesto mě neoklamal – viděla jsem náznak bolesti v jeho očích, kterou se mu nepodařilo utajit.
„Nic,“ prohlásil. Objal mě jednou rukou kolem ramen a rychle mě políbil do vlasů. Nemohla jsem si nevzpomenout na dnešní sen. Vší silou jsem potlačila vzdychnutí.
Neříkala jsem nic. Pokud mi nechce prozradit, co ho trápí, asi bude lepší nevyzvídat.
Dlouho jsme seděli mlčky.
„Nevíš, jak je to těžké,“ zašeptal najednou.
Zvědavě jsem na něj pohlédla, abych rozluštila jeho výraz. Příliš se nezměnil. Díval se před sebe, stále bolestně, i když se usilovně snažil zachovat si klidnou tvář.
„Netuším, co máš na mysli.“
Neodpověděl.
„Myslím, že už to dlouho nevydržím. Je to horší trest, než jsem očekával.“
„Trest?“ podivila jsem se.
„Víš přece, že mě k tobě Nejvyšší poslal za trest. Věděl moc dobře, co dělá. Věděl, co mi to způsobí. Jaké to bude... Kruté. Neměl mě k tobě nikdy posílat.“
„To byla ta nejlepší věc na světě,“ zamumlala jsem tak tiše, že bych opravdu považovala za náhodu, kdyby to slyšel.
Nechápala jsem význam jeho slov. Jaký trest? Co je kruté? Mučí ho někdo? Mučím ho já?
„Otravuju tě?“ zeptala jsem se opatrně.
Zahleděl se mi do očí a pokusil se usmát, ale nepodařilo se mu to, tak se opět odvrátil.
„Ne. To není přesné.“
To není přesné. Znamená to však, že nejsem daleko od pravdy. Neotravuju ho, jsem mu protivná, nesnáší mě... Je to horší. Vrátila se mi vzpomínka na dnešní sen. Co znamenají takové úžasné sny? Hádku, utrpení, odloučení? Co já vím.
Ne, nemohla jsem věřit tomu, že by mě nenáviděl. Po tom všem... Nebo se snad celou tu dobu přetvařoval? Ano, to je možná ono. Přetvařoval se, protože mi nechtěl ublížit. Ale teď už toho má dost, chce konečně odhodit masku. Říkal, že už to dlouho nevydrží. Brzy bude konec přetvářky. Měla jsem pocit, že chápu, co je pro něj nyní těžké.
„Tak co v tom je?“ ptala jsem se znovu, tentokrát už s nepříjemnými obavami.
„Asi to nedokážu říct... Všechno by se tím zhoršilo... Nechci to pokazit...“
Zmateně jsem zavrtěla hlavou.
„Vůbec ti nerozumím!“
„Tak je to možná lepší.“
„Co to tu blábolíš?“ začínalo mě to rozčilovat.
„Promiň,“ zamumlal.
Nevěřícně jsem se na něj dívala a čekala, jestli bude pokračovat. Musela jsem ho popohnat.
„Jen do toho! Možná bude lepší, když půjdeš co nejdřív s pravdou ven. Pročistí to vzduch. Nemusíš se dál přetvařovat.“
Teď se zdál pro změnu zmatený on.
„Je to pro mě těžké,“ opakoval.
„Ale CO je těžké?“
Nastalo dlouhé ticho.
„Být s tebou,“ zašeptal tak potichu, jako by si nebyl jistý, jestli si přeje, abych to vůbec slyšela.