Forsaken - 143. díl

„Aničko, proč nejíš?“ zeptala se máma znepokojeně a zkoumavě si mě prohlížela přes stůl.
Přinutila jsem se ke slabýmu pousmání. „Jsem jenom trochu unavená, mami, nic víc.“
Rozhodně jsem jí nehodlala vyprávět o tom, že mě ty noční události vyplašily natolik, že jsem až do rána raději oka nezamhouřila. Hlavou mi totiž neustále vrtala jedna věc... Jestli ta postava tam dole byla opravdu Smrt... Třeba jsem ji přivolala tím, jak jsem neustále myslela na sebevraždu... Třeba si přišla pro mě, protože si nevážím života...
„Že ty ses zase učila celou noc, děvče moje?“ Máma se ke mně natáhla a poplácala mě spokojeně po paži. Připadalo mi to, jako kdyby mě ovíjela nějaká jedovatá liána, a musela jsem se přemáhat, abych se neodtáhla.
Nechápala jsem, že ačkoli máma normálně jí, tak vypadá tak ztrhaně a seschle. Spíš jako moje babička než máma. Její ruce připomínaly spíš dvě ztrouchnivělý větve... pařáty nějaký smrtky... Neubránila jsem se lehkýmu zachvění.
Jenže mámě to samozřejmě neuniklo. „Je ti zima? Možná by sis měla vzít ještě jeden svetr. Je tu chladno, ale dobře víš, že si nemůžeme dovolit topit...“ spustila tu svou věčnou litanii a já jsem konejšivě sevřela její prsty ve svých a zlehka jsem je stiskla. Přesto jsem se obávala, že je rozdrtím.
„Je mi dobře, mami, opravdu.“
„Aby na tebe ještě tak lezla nějaká choroba!“ strachovala se přesto. „Nemůžeme si teď dovolit žádné léky! Možná bys měla raději přestat pít kávu! Já to říkám pořád, že je to jed! Radši si dej bylinkový čaj, ten ti udělá dobře!“
„Dobře, dobře,“ vzdala jsem se bez boje a znechuceně jsem sledovala, jak mi máma ihned pohotově nalívá plnej hrnek toho svýho sajrajtu. „Díky,“ ocenila jsem její péči zdvořile a se sebezapřením jsem usrkla tu odpornou tekutinu.
„Vidíš? Už jsi získala nějakou barvu do tváří,“ pochválila mě máma okamžitě. „Jsi příliš bledá, Aničko. Asi jsi nervózní kvůli té dnešní zkoušce, viď? Ale k tomu přece nemáš důvod, vždyť ses tak pilně učila! Určitě to napíšeš nejlíp ze všech! Musíš se mi pak pochlubit, budu na tebe celý den myslet!“
„Hm...“ zahučela jsem do hrnku a radši jsem si zas usrkla, abych nemusela nijak reagovat. Co taky na to říct? Že jedinej důvod, proč jsem bledá, je proto, že mě tu neustále dusí nad knihama? Že jedinej důvod, proč bych mohla bejt nervózní, je kvůli tomu, že má na mě neustále tak přehnaný nároky? Bylo mi jasný, že pokud se hned po studiu neodstěhuju, půjde to takhle pořád dokola. Nechtěla jsem už bejt nejlepší, stálo mě to příliš sil. Nechtěla jsem, aby mě učitelé dávali za vzor ostatním, protože mě pak ostatní studenti svorně nenáviděli. A já se jim ani nedivila, já se za to nenáviděla taky. Chtěla jsem bejt normální... jako oni... občas se jen tak poflakovat... Jenže máma si přece nerozdírá ruce do krve – to je její výraz – abych někde lenošila. Chce pro mě lepší život než má ona, ne, abych taky skončila v nějaký fabrice u pásu. Jsem jí za to vděčná. Ale přesto...
„Možná by sis ještě po snídani měla tu látku zopakovat,“ navrhne mi skoro spiklenecky, když nakonec neochotně odložím hrnek.
„Jak to, že dneska nejsi v práci?“ zmohla jsem se konečně na otázku, která mě svrběla na jazyku už od tý chvíle, kdy mi máma ráno zaťukala na dveře.
„Vzala jsem si radši na dnešek volno, stejně bych se nemohla vůbec na nic soustředit. Ještě bych si tam provrtala prst! Ale i to bych klidně udělala, jen kdybych věděla, že se pak budeš mít líp než já. Vždyť se podívej kolem sebe... chceš snad takhle skončit?“
Mami, mami... Copak jsem takhle už dávno neskončila? Copak tu snad neživořím s tebou? Nechodím sem přece jen na návštěvy, bydlíme tu spolu, tak proč mi to tu ukazuješ, jako kdyby to bylo nějaké muzeum?! Ne, nebudu tě litovat, dneska ne, protože tohle je tvoje volba! Zavinila sis to sama a nechceš ani přijmout mou pomoc! Dusíš mě v tomhle tmavým vlhkým bytě, dusíš!
Mám chuť na ni tohle všechno zakřičet, ale nemám k tomu dost odvahy. Protože už moc dobře vím, co by následovalo... Ukřivděnej výraz a slzy... spousty slz... Máma je totiž hotovej mistr v brečení. A já, i když si uvědomuju, že se nechávám citově vydírat, vždycky podlehnu. Poslední dobou už ani nevzdoruju a podřizuju se rovnou. Ušetří mi to dost času a pohled na máminu vrásčitou tvář zmáčenou slzama. Protože je to pořád moje máma a já v sobě nemám dost sil k tomu ji zradit.
Namísto toho radši znovu a znovu zrazuju tu malou holku, co už odmalička chtěla strašně moc malovat. Zanedbávám ji a pozvolna ve mně narůstá strach, že jednou odejde a nechá mne tu dočista samotnou. Beze snů a iluzí. Bez naděje.