Forsaken - 144. díl

Vyšla jsem ze školy a automaticky jsem si to namířila domů. Ve skutečnosti to ale bylo to poslední místo, kam jsem nyní chtěla jít. Bylo mi jasný, že za béčko mě máma rozhodně nepochválí. A já jí nedokážu vysvětlit, jak se to mohlo stát. Ne, že bych to nevěděla...
Stačil jedinej posměšnej pohled od Davida a uštěpačná poznámka tý fifleny syknutá jeho směrem, po níž se oba bouřlivě rozesmáli, a já jsem úmyslně zvorala jednu otázku. Jenom proto, abych mezi ně zapadla. Nikdo z tý zkoušky neměl áčko a já nechtěla opět vyčnívat. Ale tohle by máma nepochopila.
Sklesle jsem se usadila na nízkou zídku u hřiště a pohled jsem upřela na tolikrát fixou začerňovaný špičky svejch „lepších“ bot. Proč jsem to vůbec udělala? Mám takovýhle problémy zapotřebí? Už takhle je mezi mnou a mámou dost napjatá atmosféra a tohle tomu příliš nepřidá.
„Zdar, Annie!“ ozval se za mnou náhle něčí hlas a já okamžitě poznala, že je to on. S bušícím srdcem jsem se k němu otočila a snažila jsem se potlačit rozechvění, který se mě zmocňovalo pokaždý, když se ocitl nablízku.
„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe a připadala si jako totální blbec.
„Se ti dneska moc nedařilo, co?“
Postavil se až ke mně a já ho dychtivě hltala pohledem. V tmavejch oblekovejch kalhotách a bílý košili, u který si mezitím vyroloval rukávy a rozepnul první dva knoflíčky, mu to děsně slušelo. Kravatu měl ležérně povolenou a špinavě blond vlasy mu jako vždy nedbale spadaly do obličeje.
„Dějou se i horší věci...“ pokrčila jsem rameny a snažila se působit, že jsem děsně nad věcí.
David byl snad ten největší borec v ročníku, jezdil nablejskaným fárem, co mu koupil jeho prachatej papínek, a nikdy neměl nouzi o parádně oháknutý a pěstěný kočičky. O to víc mě proto překvapovalo, že tu teď marní čas se mnou. Podezíravě jsem se rozhlídla, jestli nespatřím někde za křovím přikrčenou osobu, která čeká jenom na to, až se nějak ztrapním, aby mohla vyskočit ven a rozesmát se na celý kolo. Andula, Andula...! Jenže jsem nikoho nazahlídla.
„To určitě dějou. A co tě nezabije, to tě posílí, že jo,“ prohodil David nenuceně. Položil si jednu nohu na zídku kousek ode mě a opřel se rukama o ni. „Takže kam teďka pádíš?“
Už už jsem se chystala říct že domů, ale pak jsem si to rozmyslela. „Ještě nevím. Zatím se jenom... poflakuju...“
V duchu jsem si povzdechla. Jo, máma by na mě byla teď hrdá! Jsem určitě nejlepší, co se týče neschopnosti komunikovat s hezkým klukem! Jenže co jsem si měla počít? Máma mě držela zkrátka a i kdyby o mě nakrásně nějakej kluk projevil zájem, což by byl sám o sobě zázrak, tak by mu nejspíš zpřelámala obě nohy, jen proto, aby nemohl ohrozit mou kariéru doktorky.
„A bereš i společnost a nebo je to čistě soukromej večírek?“ zjišťoval David se zájmem a nahnul se ke mně ještě trochu blíž. Zírala jsem do jeho šedo-modrejch očí a připadala jsem si naprosto ztracená.
„Soukromej? Jak to myslíš?“ zablekotala jsem připitoměle.
„Jestli se můžu poflakovat s tebou.“
Oči se mi údivem rozšířily. „Proč bys to dělal? Copak na tebe někdo nečeká? Třeba Lucka?“ plácla jsem jméno tý spolužačky, co se předtím tak bavila na můj účet.
„S Luckou je nuda. Ty jsi... zajímavější...“
David natáhnul ruku a zručně mi rozpletl dlouhej cop, do kterýho jsem si před odchodem do školy pod máminým dohledem upravila vlasy.
„Měla bys je nechat volný, je to hezčí.“
Trochu jsem se poodtáhla. „Poslyš... nehodlám ti tu dělat nějakýho exota, jo?! Takže až tě příště chytne zas nějakej záchvat sociálního cítění, tak přispěj na nějakou charitu a mě nech laskavě na pokoji!“
David se vesele zasmál. „To bylo dobrý, líbí se mi tvůj smysl pro humor! Za to, žes mě pobavila, tě zvu na něco k jídlu, bereš?“
„A to jako kam?“ zjišťovala jsem nedůvěřivě. Aniž bych věděla proč, představila jsem si, jak v jeho pokoji jíme z krabice pizzu a jsme přitom jenom ve spodním prádle. Anno, Anno... to tvý staropanenství tě nejspíš brzo připraví docela o rozum...
„Kam budeš chtít. Na čínu... pizzu... a nebo něco honosnějšího? Co třeba nějaká dobrá řecká nebo francouzská restaurace?“
„To asi není moc dobrej nápad...“ zaprotestovala jsem chabě.
„Ale no tak, přece mi nedáš košem!“
„Jasně, to by ti zkazilo skóre, co?!“ prohodila jsem hořce.
„Žádný si nevedu a ani mi nejde o to s tebou zaskórovat. Vypadala jsi smutně, a tak jsem si říkal, že tě trochu rozveselím. Na tom přece není nic špatnýho, ne?“
„To asi ne.“ V duchu jsem horečnatě dumala, co si počít. Strašně moc jsem s ním chtěla někam jít, už jen proto, že jsem nikdy žádnou schůzku s klukem neměla. Teda... možná ani o žádnou schůzku nejde, ale stejně by to bylo pěkný. Jenže máma by mě pak nejspíš zabila.