Na scestí 1.

Kapitola 1. – Na lovu

Seděla jsem v kuchyni už nějakou dobu. Civěla jsem do prázdna, ostatně jako vždycky po ránu. Na stole byly misky naplněné vším možným jídlem, ale já na ně neměla ani pomyšlení. Nevím, co se to se mnou poslední dobou dělo. Cítila jsem se nesvá, v jednom kuse se ohlížejíc za sebe, jako bych snad čekala nějaký útok zezadu. Nechápala jsem to, vždycky mi život v domě připadal tím nejvíc bezpečným. V noci, ačkoliv jsem toho moc nenaspala, většinou mi stačívalo dvě nebo tři hodinky denně, mě budily zlé sny. Do té doby jsem si myslela, že se nám sny nemohou zdát, protože náš mozek nikdy nevypne tak, jako mozky obyčejných lidí. Jsme vlastně vzhůru, jen máme zavřené oči. Spíš než ke spánku bych to přirovnala k meditaci. Bylo to zkrátka divné. A jelikož nejsem ten, který s každým problémem běhá za někým jiným, držela jsem to tak říkajíc pod pokličkou.
„Krásné ráno,“ dveře do kuchyně se se skřípotem rozevřely a dovnitř vpadl jeden z těch stálých obyvatel domu.
„Hm,“ zamumlala jsem a pozvedla sklenici vody.
„Něco pro tebe mám,“ zazubil se a nabral si celou misku čokoládových křupínek a zalil je mlékem. Posadil se naproti mě, takže jsem nemohla pokračovat ve své předchozí činnosti. Civění. Zároveň sáhl do kapsy u kalhot a vyndal nějaký smotek něčeho jemného. „Našel jsem jí dneska v noci.“
„Páni,“ vydechla jsem. „Myslíš, že se vylíhne?“
„Už brzy,“ ujistil mě a hltavě se pustil do jídla.
„Díky Brandine,“ usmála jsem se a prohlížela si kuklu motýla.
„Stačí, když ji někam zavěsíš,“ poučoval mě. To že mám ráda motýly, věděli všichni.
„Dobré ráno!“ Zahlaholil pan Tibali. Malý podsaditý chlapík. Vešel kolébavým krokem do kuchyně a pohlédl na stůl. Mlsně se oblízl a já tak mohla spatřit jeho hadí jazyk, který vytahoval ven více než bylo opravdu nutné. Podle něho se tak orientoval v prostoru, jako hadi. Ačkoliv byl tenhle čtyřicátník při těle, pohyboval se neskutečně mrštně a elegantně. Jeho pleť měla lehký bronzový odstín.
„Pane Tibali,“ zvolal Brandin a zvedl ruku, aby se navzájem plácli. Tak to dělávali každé ráno.
„Viděl jsem tvého učitele,“ měřil si ho káravě a přisedl si vedle mě, aby na něj lépe viděl. „Nevypadal vůbec spokojeně. Tvoje noční výpravy jsou poslední dobou častější, dělá mu to starosti.“ Já zvedla hlavu, abych se podívala, jak se zatváří. Ani mi nedošlo, že bývá v noci venku více než je pro něj nutné. Brandin při jeho poznámce zvážněl.
„Mám teď nějaké divné období,“ vzdychl. „Jsem neklidný a mívám častěji hlad, moje přeměny jsou čím dál tím častější.“
„Opravdu?“ Zajímala jsem se. Přesně takový podobný neklid mě také už pronásledoval.
„Měl by sis o tom promluvit s panem Stepenem. Koneckonců je to tvůj učitel a měl by ti s tím pomoct,“ radil mu pan Tibali a konečně se pustil do pečiva, které si mezitím rozlámal na malé kousíčky, aby neměl moc práce s polykáním. Vkládal jednotlivé kousky do úst a vy jste tak mohli vidět, jak mu nerozkousané procházejí krkem. Dřív jsem se na to byla schopná dívat dokud to Tibaliho neomrzelo. To se pak zvedl a odešel bez jediného slova. Jenomže už jsem tu byla delší dobu, takže jsem tomuto způsobu pojídání nevěnovala žádnou pozornost.
„Jasně,“ zachmuřeně souhlasil.
„A ty Ali, vypadáš bělejší než obvykle,“ obrátil svou pozornost na mě. Jedna z vlastností tohohle podsaditého pána byla ta, že si všímal věcí, které by ostatní přešli.
„A to jde?“ Opáčila jsem kysele a spořádala jsem pořádný hlt vody.
„Zřejmě,“ díval se na mě a každou chvilku mu z úst vystřeloval ten hadí jazyk.
„Alien?“ Ve dveřích se objevil můj učitel, kterému jsem musela říkat Mistře. Tenhle dům byl vlastně i zároveň škola pro nás, kteří jsme se zde zabydleli nastálo. Sem tam se k nám přidal nějaký nově příchozí. Stál tam a přísně si mě měřil. Své téměř bílé vlasy měl uhlazené dozadu, takže jeho velké čelo vystouplo ještě víc. Jeho kalné modré oči měl unaveně podsazené s modrými kruhy pod očima. Černý kabát mu spadal až na zem. Měl ho ležérně poodhrnutý a pod ním se rýsoval černý rolák ke krku. Budil dojem hrůzostrašného muže, a přece jím nebyl. Do jisté míry. Podle toho, z jakého úhlu jste se na něj dívali.
„Už běžím Mistře,“ vyhrkla jsem, přeci jenom jsem si to s ním nechtěla rozházet. Kývl a zmizel. Brandin zakoulel očima. Rychle jsem dopila sklenici. „Ulož mi ji u sebe, pak si jí vyzvednu.“ Položila jsem kuklu na stůl a vyběhla za Mistrem. Čekal na mě v obývací místnosti, kde se už protahovala Nika. Dělala jednu ze svých krkolomných figur. Zvedla ruku a zamávala. Oplatila jsem jí to. Na sedačce seděl Tommy a vedle stejně roztáhlý Don. Oba se na mě zazubili a dál věnovali svoji pozornost televizi.
„Tak jdeme,“ zavrčel netrpělivě Mistr. Vlastně jsem se nikdy nedozvěděla, jak se jmenoval. Všichni mu říkali prostě jen Mistr.
„A kam?“ Zeptala jsem se zvědavě, většinou jsme se učili v jednom ze sklepení, málokdy jsme vycházeli ven.
„Uvidíš,“ netrpělivě mě pobídl a za loket mě táhl do lesa. Po chvilce jsme zastavili a on mě lehce odhodil na zem do hustého a měkkého mechu. Vypadal podivněji než obvykle, to mě znervózňovalo.
„Co tady budeme dělat?“ Se strachem jsem se ohlédla po okolí. Měla jsem strach vycházet ven, připadala jsem si jaksi lehce napadnutelná a zranitelná.
„Učit,“ pokrčil rameny a posadil se naproti mě. Nejspíš měl možnost se na mě poprvé pořádně prohlídnout. „Je ti dobře?“ Vzhlédla jsem a zadívala jsem se mu do očí.
„Přijatelně,“ pokrčila jsem rameny.
„Jak se cítíš zrovna teď?“
„Dobře,“ zamumlala jsem a uhnula očima. V bleskové rychlosti se ke mě vrhl a svými silnými prsty sevřel můj obličej za bradu. Pronikavě mi hleděl do očí tak, že se mi začalo dělat nevolno.
„Jsi bledá,“ šeptal starostlivě. „Oči máš unavené, víc než obvykle. Moc toho asi nenaspíš. Co jídlo? Kdy jsi naposledy jedla?“
„No před týdnem, když jsme spolu byli na lovu,“ přiznala jsem. Musel to vědět. Ven jsem chodila pouze s ním na pravidelné lovecké výpravy.
„Alien!“ Zahřímal a konečně mě pustil. „Zapomněla jsi, co jsem ti říkal?“
„Ale Mistře,“ utnul mě jediným pohledem.
„Nemusím ti snad pořád připomínat, že bez toho se neobejdeme. Myslím, že jsi upír už dost dlouho na to, abys to konečně pochopila!“ Přecházel sem a tam.
„Omlouvám se,“ špitla jsem, ale on se jen naštvaně usmál.
„Dneska končíme. V takovém stavu se nemůžeš dostatečně soustředit a tak je myslím zbytečné pokračovat ve výuce.“ Sebral se a chtěl odejít.
„Nepůjdeme lovit?“ Zeptala jsem se užasle.
„Jsi tím, čím jsi. Nauč se s tím žít. Přestaň se schovávat za zdmi a konečně ukaž, co jsi zač. Už tak musím trpět, že odmítáš lidskou krev, ale že nejsi schopná si jít sama ulovit zvěř, mě začíná štvát!“ na to se otočil a ve vteřině byl v tahu. Seděla jsem v mechu a nějakou chvíli si neuvědomila, že jsem zůstala sama. Měl pravdu. Ve všem. Jenže to bylo těžké. Smířit se s tím, že nejsem člověk, že bych měla parazitovat na lidské krvi. A to, že jsem se bála? Taky pravda. Nedokázala jsem se spolehnout na lovecké instinkty, žila jsem hrůzou z toho, že mě někdo odhalí. A pak mi konečně dojde, že jsem zrůda. V domě číslo sedmnáct Na scestí jsem si připadala normální mezi všemi těmi podivnými osobami. Skoro jako člověk.
Vydala jsem se domů, úplně v klidu normální lidskou rychlostí. Trvalo mi to pár hodin, ačkoliv Mistrovi jen několik minut. Vyšla jsem na lesní cestu. Trochu jsem poskakovala a jednou rukou hladila mokré jehličí smrků, protože přes noc lehce napršelo. Moje bosé nohy necítily ostré kamínky a větvičky, které mi do nich bodaly.
Za mnou se ozvalo lehké zavrčení nějakého obrovského zvířete. Neznělo ale výhružně, spíš znuděně. Poznala jsem ho. Vždycky jsem ho poznala, abych ho snad při lovu nezabila. Musela jsem se naučit rozpoznávat jeho zvuk. Dohnal mě.
„Mlč,“ přikázala jsem mu mdle. Zařadil se vedle mě jako poslušný pejsek. Až na to, že to nebyl pejsek, ale černá ladná puma. Dosahovala mi tak k pasu. Jen pohodila hlavou, jako že bere na vědomí a dál mi dělala mlčky společnost. „Tak by mě zajímalo, kde jsi zase nechal oblečení. Víš, že Cecil z toho nikdy není nadšená.“ Puma na mě koukla a zatvářila se, že toho lituje. Sklopila oči a kdyby to nebyla velká kočka, řekla bych, že udělala psí oči.
„Nevím čím to je,“ začala jsem po nějaké době. „Když jsi v této podobě, líp se mi s tebou mluví. Jsi můj domácí mazlíček.“ Puma uraženě zavrčela a nesouhlasně pokývala hlavou. Za malinkou chvilku se napjala, strnula a silně zařvala. Pohlédla jsem na ni, ale to už zmizela v křovisku. Pokrčila jsem rameny a zastavila se. Za chvíli se ozvali podivné zvuky, jako když taháš kočku za ocas.
„Nemůžeš mi podat svůj kabát?“ Zavolal ke mě utrápeným hlasem.
„Brandine, jako bych to s tím oblečením neříkala,“ zvolala jsem pobaveně.
„Já za to nemůžu. Je něco ve vzduchu, už svou proměnu nemám vůbec pod kontrolou.“ Zakňučel. „Prosím, podej mi ten kabát. Je mi krapet zima.“
„Jasně, vydrž,“ svlékla jsem šedý kabát a popošla ke křoví. Nechala jsem ho viset na jedné z větví a zase se vrátila na cestu.
„Můžeš se otočit?“ zavolal ještě. Poslušně jsem mu vyhověla a za chvilku byl slyšet, jak se prodírá šípkovým. V jednom kuse jekl to své „au, auvajs, sakra, kruci“.
„Už můžu?“
„Jo,“ stál za mnou a chumlal se do mého kabátu. Byl celý poškrábaný.
„Vypadáš hrozně,“ pohlédla jsem na bosé nohy a odřená kolena. Při tom pohledu jsem se musela rozesmát. Vypadal legračně. Chvíli na mě nasupeně koukal, ale pak se ke mě přidal. Dali jsme se opět do pochodu. Jeho pohyby byli ještě lehce podřízené těm zvířecím.
„Máš hlad, co?“ Pohlédl na mě.
„Jo asi jo,“ připustila jsem.
„Tak jdi na lov,“ začal mě přesvědčovat. „Přestaň se tahle trápit. Neprospívá to nikomu v domě a tím méně tobě. Já přece taky lovím zvířata a ještě častěji než ty. Potravní řetězec.“
„Asi bych měla. Rozhodně bych Mistrovi udělala radost.“
„Tak mazej!“ strčil do mě. „Běž hned teď.“
„Nezahrávej si!“ Zakřičela jsem úplně vážně. Tím, že jsem byla hladová, bylo snazší mě vyburcovat. A co víc, tím jak byl Brandin zraněný a jeho rány se zacelovaly, jsem cítila vůni zasychající krve. Hrdlo se mi sevřelo. Jenže Brandin se mě nebál, což někdy byla škoda, jako právě teď.
„Nebo co?“ Provokoval mě.
„Jdi ode mě!“ Výhrůžně jsem se shrbila a stálo mě hodně sil po něm neskočit.
„Slyšíš tu zvěř tady kolem? Slyšíš jejich kroky a řeč?“ Ztlumil hlas a našeptával mi ta slova, jen abych dostala chuť. Jenže já neslyšela kroky zvěře, neslyšela jsem jejich řeč. Bylo to Brandinovo srdce, které mi bilo v uších jako obrovský zvon života. Připravila jsem se ke skoku a skočila.
V příští vteřině se toho událo strašně moc. Tak za prvé, někdo před Brandina skočil. Za druhé, já jsem dopadla na jeho tělo, které mě tvrdě zastavilo, omráčilo a co víc následně hrozně rozzuřilo. A za třetí, ten někdo, byl můj učitel, Mistr.
„Skvělá práce!“ křikl na chlapce a soustředil celou svou pozornost na mě, jak se krčím, vrčím a hladově dorážím na tvora za jeho zády. „Přeměň se!“ Křikl ještě Mistr. A po chvilce se za jeho zády objevila velká černá puma. Zavrčela a ten zvuk mi připomněl, že jí nesmím ublížit. Pumu nesmíš zabít!
Za další okamžik jsem se spolu s Mistrem rozeběhla zpátky do lesa. Po chvíli se ztratil a já vyrazila sama na lov. Zbytek si nepamatuju. Tak to bylo vždycky, když jsem nechala probudit tu krvelačnou část své osobnosti.
Pak jsem se probrala zkroucená na vrstvě vlhkého listí. Ruce jsem měla od krve a po olíznutí rtů mi do úst vnikla lahodná chuť zvířecí krve. Posadila jsem se a přemýšlela, co se stalo. A pak se mi všechno vybavilo. Nejdřív jsem ale zaběhla k menšímu potůčku, abych se trochu opláchla. Nechtělo se mi děsit zbytek obyvatel domu. A pak už mi nic nebránilo v tom, rozeběhnout se šílenou rychlostí za těmi, co si tak krutě pohráli s jedním životem.