Melien Edhel - LIV. kapitola - část 1/2

LIV. KAPITOLA
Saeros ležel na zemi poblíž Lidianny a občas na ni vrhnul nepříliš přívětivý pohled. Její drobná forma se téměř ztrácela pod vrstvou dvou přikrývek, do kterých se zachumlala, když se ukládala ke spánku. Jenže ten se jí zřejmě už delší dobu zarputile vyhýbal, neboť se neustále vrtěla a převracela ze strany na stranu. Pomalu ale jistě už toho začínal mít tak akorát dost.
Nicméně si však musel vzápětí sám přiznat, že jeho na něho spíše neobvyklá špatná nálada je zapříčiněna něčím – nebo spíš někým – docela jiným. A tím viníkem byla Thíriel, ke které dychtivě upíral svůj zrak, když ho zrovna Lidianna nerušila svou marnou snahou najít nějakou pohodlnější polohu.
Saeros byl značně rozhořčen lhostejným chováním této elleth. Skutečnost, že strávila převážnou část dne ve společnosti princezny a jeho si příliš nevšímala, by jí ještě dokázal odpustit, ovšem to, že pak večer záměrně nevyužila příležitosti ustlal si vedle něho a raději se uchýlila na samý okraj tábora, považoval už skoro za zradu. Zdálo se však, že ji kvůli tomu svědomí nijak netrápí, protože pokud to mohl v té tmě posoudit, tak již dávno upadla do reverie.
V duchu si povzdechl. Netoužil po ničem víc, než si teď lehnout vedle ní a přitisknout ji k sobě. Jenže pokud se ona zničehonic rozhodla udržovat si od něho z nějakého neznámého důvodu odstup, byl odhodlán to respektovat.
Letmo se zadíval na protilehlou stranu tábora, kam si prve hodil svou deku Rúmil, a kde ještě před malou chvilkou seděl opřen o jeden z mohutných kamenů, které lemovaly místo, jenž si vybrali pro svůj odpočinek. Bez zvláštního překvapení zaznamenal, že se jeho přítel mezitím kamsi vytratil, ovšem toto zjištění ho ani v nejmenším neznepokojilo. Nebylo to poprvé, co měl příležitost nocovat s ním někde v přírodě, a tak si již stačil přivyknout Rúmilovým podivným zvykům. A noční toulky krajinou prostě patřily mezi ně.
To on byl naopak rád, že se v tuhle chvíli nemusí vůbec hýbat, a byl si jist, že jeho tělo odpočinek od únavného natřásání se na koňském hřbetě také uvítalo. Ne, že by patřil mezi ellyn, kteří z bezpečí paláce nevytáhnou paty jak je yén dlouhý, ale ani příliš neholdoval dlouhým projížďkám. Hlavní důvod, proč se nechal zlákat na tuto cestu, byla Thíriel a ta teď ležela daleko od něho.
Obrátil se na záda a zamyšleně zíral na temnou oblohu. Je možné, že už se ho nabažila a nechce v jejich vztahu déle pokračovat? Jistě... vždycky se divil, co na něm elleth jako je ona vidí. Dával jí sice to, co potřebovala, ale to by nepochybně získala i od některého z vojáků. Beztak toho měla s nimi více společného než s ním. Co vlastně uměl? Znal pár bylinek a dokázal ovázat rány... To rozhodně nebyly schopnosti, kterými by ji mohl oslnit. Navíc v porovnání s ellyn, se kterými ona trávila denně tolik času na cvičišti, ve službě a na ubytovně, si připadal značně neohrabaný a podměrečný. Jednou se se svými pochybnostmi svěřil Rúmilovi, ale ten se mu jenom vysmál. Sdělil mu, že kdyby měla Thíriel zájem o vojáka, pak se již dávno s nějakým dala dohromady, neboť nabídek prý měla více než dost. Saeros si povšimnul, že se na něho občas někteří bojovníci skoro nevraživě dívají, nepochybně stejně jako on nedokázali pochopit, proč se s ním Thíriel zahazuje.
Díky tomu všemu bral vždycky jejich poměr pouze jako přechodnou záležitost. Držel si určitý odstup, neboť se obával, co by se s ním stalo, kdyby se do Thíriel naplno zamiloval a ona ho pak vzápětí odkopla. A zamilovat se do ní by bylo tak snadné. Zavzpomínal na jejich poslední soukromé setkání a než se nadál, vody Anduinu, jejichž zpěv doléhal až k jeho uším, přestože tábořili notný kus cesty od jeho břehů, ho bezpečně ukolébaly do reverie...

„Cuiva (Vzbuď se)!“ syknul mu kdosi znenadání do ucha a jako kdyby to nestačilo, zároveň s ním dost nešetrně zatřásl.
Saeros polekaně vytřeštil oči a instinktivně chtěl vykřiknout, jenže ruka, kterou mu jeho útočník pohotově přitiskl na ústa, mu v tom dost účinně zabránila.
„Dina (Mlč)!“ napomenul ho ten ellon důrazně a on sebou ihned přestal zmítat. Ne, že by na něho měl ten příkaz takový vliv, ale proto, že i přes jeho paniku mu cosi v tom hlase připadalo povědomé.
Pátravě se na toho neomalence zadíval a ve slabém světle opodál hořícího ohně v něm brzy odhalil Rúmila. Klečel hned vedle něho, tvář jako vždy zčásti zakrytou kápí, a jakmile zaznamenal, že ho Saeros konečně rozpoznal, stáhnul ruku zpátky a povstal.
„Mani marte (Čehož se přihodilo, příteli), meldir?“ otázal se ho Saeros tiše, neboť pochopil, že Rúmil nechce upoutat pozornost ostatních. Trochu ztěžka se vyškrábal na nohy, stále poněkud otřesený tím bezohledným přepadením.
„Thíriel... Re anta lle (Thíriel... Potřebuje tě)!“ sdělil mu Rúmil naléhavě a léčitel ustaraně zalétl pohledem k místu, kde předtím odpočívala. I v té tmě si povšimnul, že je prázdné. Srdce se mu sevřelo úzkostí.
„Manke naa re (Kde ona jest)?“ vypravil ze sebe s rostoucími obavami.
„E´ taur. Auta teena´ a´ raava ar´ lle utuva he. Nan´ horta (V lesích. Ty přímo k břehu řeky jdi a nalezneš ji. Však pospěš)!“ sdělil mu Rúmil s hlavou svěšenou.
Saeros se zamračil. „Lle lembe he eller ereb (Tys ji tam samotnou zanechal)?!“ osopil se na svého přítele. Nemohl tomu prostě uvěřit! Jako kdyby nevěděl, čeho je Thíriel schopná! Tehdy ji ještě dokázal zachránit, ale co když se to stane znovu a tentokrát přijde příliš pozdě?!
„Amin uume soora he, amin tene nallahe ere´ (Já jsem ji nenásledoval, pouze pláče jejího jsem zaslechl),“ řekl mu Rúmil, jako kdyby opravdu věřil, že ho tato slova uklidní. „Nan´ amin sinta re naa n´harwea (Však vím, že ona nezraněna jest)...“ dodal vzápětí, jelikož mu neušlo, jak si ho jeho přítel skoro zuřivě přeměřuje.
„Lle sinta (Ty víš)?!“ zopakoval Saeros sarkasticky a jen stěží se držel, aby toho idiota, naproti kterému stál, neudeřil pěstí. Jediné, co mu v tom bránilo, bylo vědomí, že by se mu beztak podařilo uhnout. „Ar´ sut manka lle uume elea he (A kterak, pokud jsi ji neviděl)?!“
Rúmil krátce zaváhal, než odpověděl. „Amin uume fira agar. Nan´ n´utunea ar´ auta (Já krve jsem necítil. Však nevyptávej se a jdi),“ pobídl ho a sám se hleděl ztratit v temnotě.
Saeros ho pohotově popadl za rameno, aby mu v tom zabránil. „Feitha am´ (Počkej ještě)! Proč mne k ní sám nezavedeš, bych času neztrácel?“ nechápal.
A podivil se ještě víc, když se mu jeho přítel spěšně vyškubnul. „Amin caela n´luume´ ten´ ta (Já pro to času nemám)!“ odbyl ho a téměř od něho utekl.

Saeros zůstal stát chvilku strnule na místě, zaražený chováním svého přítele, než se posléze jakžtakž vzpamatoval a vyběhnul směrem k blízkému lesu. Brzy se dostal z míst matně ozářených plameny ohně a mezi černě se rýsujícími stromy neměl příliš dobrý pocit. V plíživých stínech, jež se rozprostíraly všude kolem, se mohlo ukrývat cokoli...
Pevně sevřel rukojeť dýky, kterou měl připnutou u pasu, a pro jistotu zrychlil. Mířil k Anduinu, jak mu Rúmil poradil, ale ať se namáhal sebevíc, nezachytil žádný zvuk vyjma svých tichých kročejí. Pátravě se rozhlížel kolem sebe a děkoval Valar, že Ithil, jenž byl zrovna v úplňku, nehalí žádné tmavé mraky, a on je tak schopný rozeznat v té temnotě aspoň hrubé obrysy věcí.
Když už došel téměř až na zasněžený břeh Anduinu a hučení mocné řeky přehlušovalo vše ostatní, konečně ji spatřil. Ležela schoulená na zemi a její štíhlé tělo se chvělo těžkými vzlyky, které však nebylo možné zaslechnout, dokud se nedostal těsně k ní. Stromy se tu vyskytovaly jen nepravidelně a byly podstatně méně vzrostlé, a tak byla okolní pláň celkem dobře osvětlená měsíčními paprsky. A kromě Thírieliných a jeho stop tu široko daleko žádné jiné nebyly.
Saeros ale neměl příležitost, aby stihl něco víc, než to vzít pouze na vědomí, neboť tu byla Thíriel, která nyní potřebovala jeho plnou pozornost. Poklekl u ní a opatrně se dotkl jejích zcuchaných vlasů. Nezdálo se však, že by ten dotyk zaregistrovala.
„Thíriel...“ zavolal tlumeně, aby ji příliš nepolekal, ale i to se zjevně minulo účinkem. Napadlo ho, jestli by neměl zkusit metodu, kterou na něho použil Rúmil. Kromě toho, že ho vyděsil téměř k smrti, se jí nedalo vcelku nic vytknout.
Jemně s ní zatřásl a znovu vyslovil její jméno, tentokrát o trochu důrazněji. Cosi zamumlala a zazmítala sebou, ale to byla jediná reakce, které se mu dostalo. Natočil jí hlavu, aby jí viděl přímo do tváře, a skoro ho zamrazilo, když ve stříbrném světle Ithilu spatřil její doširoka rozevřené oči. Byla dosud v reverie...
Tiše zaklel. Párkrát už u ní podobný stav zažil a trápilo ho, že dosud nenalezl způsob, jak jí pomoci. Tedy přinejmenším jiný, než na který za pomoci Thíriel přišel. Již takhle byla její duše dosti týrána a jemu se příčilo ještě přidávat k jejímu utrpení. Jenže pokud to neudělá, bude riskovat, že si ublíží sama. A to nemohl připustit.
„Lothíriel! Lle tena amin (Slyšíš mne)?!“ pronesl rozhodným tónem a pocítil hlubokou lítost, když elleth před ním strnula hrůzou.
„Adar… amin hiraetha… Amin uume merna… Amin vesta (Otče… Je mi toho líto… Já nechtěla… Přísahám)!“ vypravila ze sebe a rty se jí přitom chvěly.
„Lle tyare ta! Uuma lola ta (Zapříčinila jsi toho! Nezapírej)!“ vyštěkl na ni ostře a sám sebe za to nenáviděl.
„Amin hiraetha, Adar! Amin uume sinta ro irme aut a´ linae (Je mi toho líto, otče! Netušila jsem, že k jezeru jíti touží)!“ prosila ho Thíriel za odpuštění a Saerosovi připadalo, že by se nad ní musel i kámen ustrnout. Její hlas zněl tak zoufale a žalostně, až mu to trhalo uši.
A přesto věděl, že ani nářek jí tehdy nepomohl. Nebýt Adrahila, onoho kapitána, kterého její otec tak vášnivě nenáviděl, protože měl za to, že mu ukradl jeho post, jistě by ji v ten den zabil. Jenže právě proto, že ji zachránil on, o to víc ještě svou dceru nenáviděl. Obvinil ji z toho, že se s ním spřáhla a úmyslně Anariona zabila, a ať se snažila jakkoli, nedokázala mu tu šílenou myšlenku rozmluvit.
A on zase nedokázal Thíriel přesvědčit, aby si konečně přestala dělat výčitky. Potřebovala slyšet slova odpuštění, jenže ne od něho...
„Adar?“ hlesla vyplašeně, jako kdyby se obávala, že ji tam zanechal docela samotnou. Očima lehce zastřenýma závojem snění se nejistě rozhlížela kolem sebe.
Saeros netušil, jestli ho vůbec vidí, nikdy spolu o jejích podivných stavech nemluvili. Tedy ne, že by se on mnohokrát nesnažil, jenže Thíriel raději předstírala, že se nic mimořádného neděje. Po několika marných pokusech mu nezbývalo nic jiného než přistoupit na její hru.
„Jsem tu, Lothíriel. A odpouštím tobě...“
Doufal, že nepozná, jak moc se mu chvěje hlas. Kolikrát už jí tohle říkal? A přesto, že to pokaždé myslel upřímně, nebylo to nic platné.
„Adar…“ vydechla a přitiskla se k němu. „Odpusťte mi… odpusťte mi…“ opakovala pořád dokola.
„Já tobě odpouštím. Však za svůj čin nedbalý potrestána býti musíš.“
„Ano, Adar,“ souhlasila Thíriel povolně. A nebránila se ani, když odhalil její bělostná záda chladnému větru a začal si odepínat opasek.
Valar mi odpusť… pomyslel si Saeros, než se napřáhl k první ráně.

Na tom místě bylo cosi smutného, tíživého. Jako kdyby se nad těmi polorozpadlými budovami vznášel nějaký temný mrak, který bránil bledým paprskům zapadajícího slunce, aby svým světlem vnesly aspoň trochu naděje na jinak všemi zapomenutý kout Edheldoru.
Bree… tak se kdysi toto městečko jmenovalo. Ale z jeho převážně dřevěných domků, které kdysi obývali lidé i hobiti, toho již mnoho nezbývalo. A to, co se ještě téměř z posledních sil vypínalo k obloze, působilo spíše hrozivým dojmem. Jako kdyby se ty zčernalé pahýly snažily někoho varovat.
Jezdec, který se ale opovážil narušit ticho zde panující, na nic z toho nedbal. Po jeho pohledné tváři se nemihnul ani náznak úzkosti, pokud něco, pak se zdálo, že ho ta podivně stísněná atmosféra přitahuje. Jeho stříbrnovlasá společnice ale podobné pocity rozhodně nesdílela. Ostražitě se rozhlížela kolem sebe, jako kdyby některý z těch plíživých stínů mohl být něčím víc, než se na první pohled jevilo.
„Jsi si jist, že bychom tu nocovati měli, Gildore?“ zeptala se šeptem a byla neskutečně ráda, že tu není úplně sama.
Na druhou stranu, kdyby nebylo jejího druha, pak by sem ani nikdy nezavítala. Měla sice většinou pro strach uděláno, ale příběhy, které se o tomto místu povídaly, ji přesto znepokojovaly.
„Ovšem. V minulosti jsem zde mnohokráte nocoval, než jsem s lordem Elrondem do Amanu odplul,“ uklidňoval ji Gildor s náznakem úsměvu.
„Možná, však od dob těch se tu toho mnoho změnilo, nemyslíš?“ namítla Nimloth a ruku držela hodně blízko své dýky.
„Nepříliš. Vlastně vůbec. Všechno téměř stejným zůstalo jako oné noci, kdy to tu popelem lehlo. Jako by tu Sauron dosud naživu byl… Ani sníh se tu na zemi nedrží…“ prohodil Gildor téměř uchváceně a Nimloth si teprve v tu chvíli uvědomila, že je tomu opravdu tak.
Neležel tu žádný sníh, země byla černá, jako kdyby ji teprve před krátkou dobou sežehnul oheň, nerostly tu žádné rostliny či keře nebo stromy, ba dokonce ani jediné stéblo trávy se neodvážilo vystrčit svůj zelený prstík, aby rozbilo tu jednotvárnou temnou plochu. Možná proto působilo toto místo tak nepřirozeným dojmem. Pusté… tiché… prázdné… jako by tu sídlila samotná Smrt…
„Ty tedy víš, čeho se tu přihodilo?“ hlesla zdráhavě, jako kdyby se obávala, že její hlas probudí zlo, které tu dosud podle jejího názoru dřímalo, z dlouhého spánku.
„Ano,“ přisvědčil Gildor a nasměroval svého koně k troskám jednoho kdysi očividně rozlehlého domu.
Jeho základy a podlaha prvního patra byly postavené z kamenů, a tak odolaly útokům plamenů i času, ačkoli ani déšť nedokázal omýt černé saze, které je pokrývaly. To mu ale zřejmě nevadilo, neboť bez váhání sesednul a vkročil otvorem, který dříve býval dveřmi, dovnitř. Temnota jakoby ho okamžitě pohltila.