Srdce bojovnice - 125. díl

Nad ránem jsme se milovali ještě jednou.
Tentokrát jsem ležela na zádech a měla jsem nohy opřené o princova široká ramena. Viděla jsem, jak do mě znovu a znovu vniká a nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Stejně jako jsem se nemohla nabažit jeho.
Thranduil jako kdyby vycítil mé rozpoložení se se mnou milovat naléhavě a bez toho včerejšího mučivého protahování. Ale i bez důkladné přípravy ho mé tělo uvítalo s dychtivostí a samozřejmostí, která mi až vháněla slzy do očí. Ani nyní mi jeho dotyky nedovolovaly myslet na to, co s námi bude dál, i když kdesi v hloubi duše jsem to už dávno věděla.
S tlumeným výkřikem jsem brzy dosáhla vrcholu a princ mne s hlubokým zamručením následoval jen o chvilku později. Když jsme se přestali chvět a naše dýchání se opět zklidnilo, položil mne na lůžko a sklonil se nade mnou. Byl na něho tak úchvatný pohled, že mi to lámalo srdce.
„Riel… moje Riel…“ zašeptal a líně ochutnával mé rty, lehce napuchlé od jeho předchozích polibků.
„Ano, pane,“ přinutila jsem se ke škádlivému pousmání, ve skutečnosti se mi ale chtělo spíš plakat.
„Neposlušná a drzá…“ zamumlal a vzal můj spodní mezi zuby.
„Jak si přejete, pane,“ vydechla jsem a pocítila jsem opět to žádostivé šimrání v podbřišku.
„Hm… možná bych ti měl ještě jednou ukázat, kdo je tu pán, co myslíš?“ navrhnul a rukou zajel mezi naše těla, aby polaskal můj citlivý hrbolek.
Spokojeně jsem zavrněla a povšimla jsem si, že i na něho to má jistý účinek. Jeho mužství, které se mezitím ani nenamáhal vytáhnout, opět zbytnělo a já jsem se zkusmo zavrtěla. To tření bylo tak příjemné, že jsem proti své vůli měkce zasténala, a ke svému uspokojení jsem zaznamenala, jak se Thranduil prudce nadechl a na okamžik zavřel oči.
„To byste nejspíš měl, pane…“ souhlasila jsem horlivě.
Minulou noc jsem sice zjistila, že princi nevadí, když mu říkám jménem a tykám mu, i když to pohotově použil jako záminku pro můj trest, ale mně z neznámého důvodu vzrušovalo mu vykat. Možná proto, že mu tak přenechávám vládu nad svým tělem i veškerou zodpovědnost. Protože tehdy je opět mým velitelem a já mohu pouze poslouchat jeho rozkazy. A zdálo se, že Thranduil této mé malé hře rozumí, protože mi vzápětí chladným tónem oznámil, že je značně nespokojen se způsobem, jak jezdím, a že je nezbytné, abych se v tomhle ohledu zlepšila.
„Jistě, pane? Dovolte mi tedy, abych se okamžitě odebrala do stájí,“ požádala jsem ho, i když jsem samozřejmě pochopila, co má v úmyslu, a jen ta pouhá představa mě zalila další vlnou vzrušení.
„To nebude nutné, Riel. Jako správný velitel jsem ti plně k dispozici…“ prohodil Thranduil a aniž by opustil mé tělo, překulil nás tak, že jsem nyní spočívala já na něm.
Žádné další povzbuzení jsem nepotřebovala. Přesunula jsem se do kleku a dlaněmi jsem se pohodlně opřela o jeho ramena. Byla jsem odhodlaná ho trápit jako to dělal on včera, ale nepočítala jsem s tím, jak intenzivní budou mé pocity, až se začnu pohybovat. V této poloze ve mně byl hlouběji než kdykoli předtím a já jsem neměla dostatek sebekontroly, abych se dokázala ovládat. Moje tempo se kvapem zrychlovalo, jak jsem se blížila k dalšímu orgasmu, a když mě princ jednou rukou pevně chytil za bok a druhou mě hladil, nemohla jsem to již více oddalovat. S procítěným výkřikem jsem klesla na jeho hruď a moje svaly, které se roztančily ve slastné křeči, očividně dokončily to, na co jsem já už neměla dostatek sil. Thranduilovy prsty se ještě silněji zabořily do mé kůže a jeho spokojené vydechnutí mi prozradilo, že i on dosáhl uspokojení.
Chvíli jsme jen tak leželi a tiskli se jeden k druhému. Byl to tak neuvěřitelně dokonalý okamžik, že jsem toužila, aby trval navěky. Protože jsem věděla, že až se zvedneme, tak už tohle nikdy nepocítím. Už tohle nikdy nezažiji. Najednou jsem se nedokázala déle přemáhat a propukla jsem v srdceryvný pláč. Očekávala jsem, že tím Thranduila popudím, ale on si mě jenom přivinul těsněji k sobě a konejšivě mě hladil po vlasech. V jeho náruči jsem zakrátko opět upadla do ničím nerušeného spánku.