Srdce bojovnice - 126. díl

Druhé procitnutí už zdaleka nebylo tak příjemné, neboť mě namísto žádostivých polibků probudilo značně bezohledné bušení na dveře. Zamručela jsem na protest a snažila se co nejvíce schoulit do princovy náruče, abych tomu protivnému zvuku unikla, ale marně. Zato jsem si za to vysloužila Thranduilovo pobavené zasmání a na něho nezvykle něžné poplácání po holém zadečku.
„Lenochu…“ dobíral si mě.
„Nemůžu za to, že mě někdo nenechal celou noc vyspat!“ ohradila jsem se a překulila jsem se na břicho, abych mohla zavrtat tvář do polštáře. „Ať je to kdokoli, tak má smůlu!“
„Ty a ta tvá disciplína, Riel…“ prohodil princ a jedním trhnutím ze mě stáhnul přikrývku.
„Surovče!“ vyjekla jsem a chtěla jsem se ji ihned pokusit získat zpátky, ale jakmile jsem spatřila, že si ji uvazuje kolem boků, velkoryse jsem mu ji přenechala.
Když zamířil ke dveřím, využila jsem příležitosti a obdivně jsem hltala pohled na jeho široká záda. Ani hříva jeho zcuchaných vlasů nedokázala úplně zakrýt rudé stopy od mých nehtů, kterými jsem ozdobila jeho jinak dokonalou kůži, a já se musela pousmát při vzpomínce, kdy jsem ho takhle podrápala. Ne, že by si v tu chvíli stěžoval…
„Co se děje?“ zeptal se Thranduil někoho na chodbě, ale jelikož pootevřel dveře pouze na malou škvíru, byla mi identita našeho narušitele prozatím utajena.
A ani mě to nijak zvlášť netrápilo. Jediné, po čem jsem teď toužila, bylo, aby se princ zase co nejdříve vrátil ke mně a znovu mě objal. Aby mě ještě na kratičký okamžik nechal snít.
„Dobrá, hned jsem tam,“ řekl a já jsem si tiše povzdechla. Zřejmě byl již čas na tvrdý návrat do reality, kterému jsem se tak zoufale snažila vyhnout.
Když zavřel dveře a začal se spěšně oblékat, lítostivě jsem ho pozorovala. Copak jen tak odejde, aniž by něco řekl? Copak pro něho minulá noc a tohle ráno nic neznamenaly? Byla všechna ta jeho krásná slova pouze lži? prolítlo mi hlavou, než se již plně ustrojený posadil na okraj postele a s naprostou samozřejmostí si mě přitáhnul do náruče.
„Musím jít, Riel. Král na mě čeká v mé pracovně…“ vysvětloval mi a rukou si letmo projel vlasy, aby ty neposedné prameny aspoň trochu uhladil.
„Pak byste ho neměl nechat čekat, pane,“ odtušila jsem a ze všech sil jsem se pokoušel udržet neutrální tón. Nehodlala jsem tu dělat žádné scény, chápala jsem jeho povinnosti. Jenom jsem byla trochu zklamaná… a zarmoucená…
„Proč si ještě trochu neodpočineš? Přijdu, jakmile to bude možné, slibuji,“ řekl a tento svůj slib stvrdil dlouhým polibkem.
První den mimo řádnou službu a už mám zahálet? Tak takhle sis naše manželství představoval?! chtělo se mi vykřiknout, ale přinutila jsem se raději povolně přikývnout. Očividně mu to jako odpověď stačilo. Jenom mě ještě starostlivě přikryl dekou a pak už spěšně opustil místnost, aby se setkal se svým otcem.
Počkala jsem, dokud za ním neklaply dveře, než jsem se vyhrabala ven z postele, která mi bez něho najednou připadala neuvěřitelně studená a nehostinná. V rychlosti jsem na sebe naházela části své uniformy a popaměti jsem si zapletla vlasy. Věděla jsem, co musím udělat, a také to, že to nesmím odkládat. Už jsem skoro vyrazila ke dveřím, když jsem ještě v náhlém popudu popadla přikrývku a zabořila jsem do ní svou tvář. S očima zalitýma slzami jsem vdechla princovu osobitou vůni a představa, že už ji nikdy znovu neucítím, mě naplňovala bolestí. Jenže na lítost jsem nyní čas neměla.
Znechucena sama sebou jsem odhodila ten kus látky na zem a vyšla jsem na chodbu. Neměla jsem zatím namířeno příliš daleko, jen do vedlejších komnat, kde jsem doufala, že princova přítele naleznu. Valar mi zřejmě přáli, neboť jsem po krátkém zaklepání byla vyzvána, abych vstoupila, což jsem s téměř zatajeným dechem učinila.
„Ano?“ zadíval se na mě Lindir nepřívětivě. Seděl u stolu a očividně se právě věnoval svému herbáři. A bylo nade vší pochybnosti zřejmé, že mě vůbec nevidí rád. Jenže tím jsem se ani v nejmenším nehodlala nechat odradit.
„Mohla bych s Vámi nyní hovořit?“ začala jsem odhodlaně. „Je to naléhavé. Já… potřebuji Vaši pomoc…“