Na scestí 4.

Kapitola čtvrtá – Noc plná překvapení

Zamkla jsem dveře a nejistě se posadila na postel. Strašně se potil a bylo vidět, že má bolesti. Jeho šelmí zlatavé oči na mě hleděli jako na slitování. Jakoby si neuvědomovali, že hledí na dalšího predátora, na svého soupeře. Popadla jsem lékárničku ležící na stole.
„Já ti nevím, měl by se na tebe podívat doktor Bee,“ snažila jsem se z toho vyvléct.
„Dělala jsi přeci zdrávku, ne?“
„Jo, ale nedokončila ji, něco mi do toho tak trochu vlezlo,“ dodala jsem kysele. Slabě se zasmál, ale hned si to rozmyslel pod náporem nepříjemné bolesti. Přímo jsem jí cítila. Slyšela jsem, jak jeho srdce zrychleně bije, vyplašeně. Cítila jsem pot, který mi dával signál, že je vynervovaný, takže vlastně snadná kořist. A pak tu byla ta krev, v podstatě napůl lidská a napůl zvířecí. Moje smysly byly roztěkané, když se dohadovaly jestli je to krev člověka nebo zvířete. A před očima mi tak běželo několik scénářů, jak lovit.
„Alien?“ Promluvil na mě a já se probrala ze strnulosti.
„Fajn,“ zašeptala jsem. Roztěkaně jsem mu vyhrnula triko. Něco ho dost ošklivě škráblo na pravém boku. Co mi dělalo starosti byla hloubka té rány. Měla jsem strach, že obvázáním bych tomu moc nepomohla.
„Dáš to dohromady?“ Ptal se s obavami.
„Nevím,“ neurčitě jsem zavrtěla hlavou a soustředila se na to, co bylo v lékárničce. Nic moc. Pár obvazů, náplastí a kysličník. Ten se mi do tak hluboké rány nechtělo dávat. Vzala jsem gázu a lehce mu ji přitiskla, abych se zbavila okolní krve a lépe viděla na ránu.
„Tak co?“ Zíral na mě.
„Hele, tohle je na šití,“ vzdychla jsem.
„To zvládneš.“
„Cože, to si děláš legraci, že jo?“ Vykulila jsem na něj oči. Zavrtěl hlavou. „Blbečku! Ani nápad!“
„Alien,“ žadonil. „Ali.“
„Jdu pro doktora Bee,“ zvedla jsem se, ale on mě chytil za ruku.
„Ne,“ nechápala jsem, proč to chce utajit.
„Co se stalo?“ Položila jsem mu jednoduchou otázku, ale on zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Fajn v tom případě jdu pro něj.“
„Dobře povím ti to,“ vydechl a povolil stisk. „Už to moc nekrvácí, ne?“
„To je jedno, pořád to chce zašít,“ prokoukla jsem jeho snahu se z toho vykroutit. „Povídej.“ Posadila jsem se zpátky k němu.
„Pamatuješ, jak jsem říkal, že je ve vzduchu něco divného? Jako puma to cítím. Něco jako šestý smysl, co mají všechna zvířata. Moje přeměny jsou častější, už o nich prakticky nerozhoduju. Dneska se to stalo zase.“
„Měl jsi o tom říct svému učiteli,“ vyčetla jsem mu.
„Já mu to řekl, ale nepomohl mi. Mám se to naučit zvládat sám, už bych to podle něj měl umět. Ale já to vážně uměl, míval jsem to pod kontrolou. Nevím, co je jinak, že tomu už tak není! Jen mi řekl, abych neudělal nějaký průšvih.“ Pevně stiskl rty.
„A tys udělal?“ Snažila jsem se ignorovat jeho bolest a začínající slabotu. V hlavě mi pulsovala jediná myšlenka: Snadná kořist. Potřebovala jsem, aby mluvil a odvedl mou pozornost od téhle zrádné myšlenky.
„Jo,“ otočil hlavu stranou, ale to jsem nechtěla. Jeho oči měli výjimečnou schopnost lapit můj pohled, abych se nemusela dívat na to co mě dráždilo. Na čerstvou právě vytékající krev, kterou jsem chvilkami slyšela, jako bych stála u vytékajícího pramene potoka. Naštěstí jeho odvrácení netrvalo dlouho. Zlaté oči mě opět chytili a drželi v klidu. Pumu nesmíš zabít! Mé instinkty se opět hodily do klidu.
„Co to bylo za zvíře?“
„Myslím, že Méďa Béďa,“ zaúpěl.
„Kruci,“ zaklela jsem.
„Co mám dělat?“ zeptal se už poněkolikáté. Kdyby mohla upírům naskákat vyrážka, už bych z té otázky měla pořádnou kopřivku.
„Přestaň se mě na to pořád ptát! Méďa je zraněný?“
„Asi ne, na poslední chvíli jsem ho poznal,“ zadoufal.
„Tohle nemůžeš držet pod pokličkou! Jestli tě Méďa poznal, tak jsi v průšvihu tak jako tak. A nekoukej se tak na mě. Za prvé já to někomu neřeknu, za druhé doktora Bee stejně přivedu a za třetí už se vůbec neopovažuj myslet na to, že ti tu zašiju sama.“
„Neumíš náhodou číst myšlenky?“ Zamračil se.
„Brandine já jsem upír! Upíři nezašívají rány, ty po nich skočí a snaží si urvat to, co zbylo!“ vyskočila jsem na nohy a pochodovala sem a tam. „Ty si pořád myslíš, že jsem neškodná a bůh ví jak bezpečná, ale já nejsem! Kdybys jen tušil, co ve mě tvoje zranění vyvolalo, co ještě pořád vyvolává!“
„Ale zatím se držíš,“ štěkl naštvaně.
„Z posledních sil. Slyším, jak tvoje srdce bije a s každým jeho úderem ti ta krev vyteče o trošku víc! Ano pořád krvácíš, i když to nevidíš. Já to totiž cítím.“
„Vypadáš jako bys měla krámy nebo co!“
„Ty, ty,“ supěla jsem a radši vypochodovala z jeho pokoje. Kdybych totiž zůstala, skočila bych po něm. Ovšem ne z chutě, ale ze zuřivosti. Seběhla jsem dolů a co nenápadněji zaklepala na doktorovu pracovnu.
„Dále,“ ozvalo se unaveně.
„Doktore?“ Nahlédla jsem dovnitř. Měl na stole rozevřenou knížku. Na jedné ze stránek byla popsána anatomie lycana. „Můžete mi s něčím pomoct?
„Alien, copak se děje?“ Vyskočil na nohy, protože zahlédl několik slz, které se mi přelévaly přes víčka. „Někdo ti ublížil?“ Staral se.
„Ten idiot!“ Vyprskla jsem. „Měl byste se na něj podívat. A asi byste si měl vzít i tu brašnu, ale nenápadně.“
„Kdo, co?“ Nechápal.
„Říkám vám, že lituju, že jsem po něm neskočila! Takže si ani nezaslouží, abyste mu pomáhal,“ pochodovala jsem po místnosti a nedala se zastavit.
„Alien zadrž!“ Přikázal mi. „Kam mám jít?“
„K Brandinovi,“ vystrkovala jsem ho ze dveří. „Ať vás nikdo nevidí.“
Naštěstí všichni byli odklizení ve svých pokojí nebo i jinde, ale hlavně nikdo nebyl na chodbách. Doktor vyšplhal nemotorně po našem žebříku. Jo hlavu měl nejlepší z nás, to co všechno věděl tomu nasvědčovalo, ale pohybové schopnosti měl dost špatné. Takže ho to lezení trochu zdrželo. Když vzal za kliku Brandinova pokoje, bylo zamčeno. Nechápavě se po mě ohlédl.
„Brandine!“ zašeptala jsem trochu hlasitěji a hlavně dost naštvaně. „Otevři! Ví to jenom doktor, ale jestli neotevřeš, tak sem dovleču Aleca a ten nám otevře.“
„To bys neudělala!“ odpověděl stejně naštvaně.
„V zájmu tvého zdraví ano!“
„Jak můžeš,“ zasyčel.
„Můžu, jsem upír, pamatuješ?“ Zašklebila jsem se.
„Můžete mi laskavě už povědět, o co jde?“ Vložil se do toho doktor.
„Brandin se bojí doktorů,“ řekla jsem nahlas, abych měla jistotu, že to chlapec nepřeslechne.
„Brandine, chlapče,“ začal mu domlouvat doktor. „Já ti přeci neublížím. Naopak ti mohu pomoct, jestli to bude potřeba.“
„Ale já se přece nebojím,“ slyšela jsem otočení klíče a následně se otevřely dveře. V nich stál Brandin a z rány se mu řinula další krev. Skoro se neudržel na nohou.
„Alien běž rychle pryč,“ začal mě odstrkovat doktor Bee. Ale já zahlédla, jak se Brandinovi podlamují kolena a nenásilně jsem doktora odstrčila. Rychle jsem se dostala k němu a s lehkostí ho podepřela, než se mohl skácet na zem.
„Doktore,“ vyjekla jsem.
„No nazdar, polož ho na postel,“ přikázal a zavřel za sebou dveře.
„Jen klid, ona tu může zůstat,“ zamumlal Brandin. Nechala jsem doktora dělat jeho práci a sedla si na parapet u střešního okna. Naslouchala jsem tichému sykání a bylo mi všelijak. Hlavně jsem na sebe začínala být trochu hrdá, že jsem se udržela, i když mi to stálo dost sil. Nejradši bych s tím běžela za Mistrem, ale slíbila jsem, že to nikomu neřeknu.
„Hotovo,“ oznámil po nějaké době doktor Bee a sklízel si náčiní do brašny. Byl už na odchodu, ale pak se otočil na mě. „Alien ukázala jsi silnou vůli. Jsem na tebe pyšný.“
„Díky,“ usmála jsem se a sledovala, jak za sebou zavírá dveře.
„Děkuju,“ zašeptal Brandin, ale já mu neodpověděla. Koukala jsem z okna do tmy a snažila se zabavit tím, že jsem počítala hvězdy. Jako čerstvá upírka jsem to dělávala často, než jsem si zvykla na to, že víc než tři hodiny denně spát nebudu. Sedávala jsem u svého okna a počítala hvězdu po hvězdě. Když bylo zataženo, tak jsem si v duchu sčítala věky všech, které jsem znala.
„A omlouvám se,“ zvrátil hlavu dozadu, aby na mě viděl.
„Pořád jsem na tebe naštvaná,“ odsekla jsem. „Za celý dnešní večer.“
„Co bych měl dělat, abys přestala být?“
„Sklapnout,“ zavrčela jsem jemně, takže to nevyznělo tak, jak bylo v plánu. Kupodivu mi vyhověl. Za chvíli už jsem slyšela, jak v klidu oddychuje. Neměla jsem se k odchodu. Při rozsvícené lampičce jsem přemýšlela nad spoustou věcí. Nevěděla jsem, jak se Stan se Cecil rozhodnou. Jisté bylo, že Tim se stal Ceciliným miláčkem. A za půl roku zde upíři nebudou vítaní. To mi dělalo starosti. Neznala jsem jiný domov než tady a představa, že odejdu mě děsila. Děsila mě představa, že ztratím ten pocit bezpečí.
„Tvůj motýl,“ vyhrkl najednou.
„Cože?“ Nechápala jsem.
„Myslím, že je jeho chvíle,“ šibalsky na mě pohlédl a jak mi docházelo, co mi říká, rychle jsem vyskočila na nohy a vyrazila do svého pokoje. Na mém fíkovníku se něco dělo. Bez dechu jsem se přiblížila k zámotku, který se začal probírat k životu. Fascinovaně jsem sledovala, jak na jeho konci se začíná tvořit nejprve malý otvor stále se zvětšující. Pomalu trhavými pohyby se ven dostával zatím těžce identifikovaný tvor. Ani náhodou se zatím nepodobal motýlům. Po chvilce ale dutou poloprůsvitnou kuklu prozkoumával malý hmyz. Motýl se sněhobílými křídly s černým rámováním.
„Páni,“ vydechla jsem pro sebe sledujíc toho bezchybného tvora, který se hýbal u mě v pokoji. Po chvíli zatřepotal křídly. Mohla jsem se jenom dohadovat, co se mu honí hlavou. Za chvíli byl ve vzduchu a já sledovala, jak poletuje po místnosti a sem tam někam usedne.
A pak k mému úžasu přitřepotal ke mě a úplně bez okolků mi přistál na hřbetu mé ruky. A místo, aby zase elegantně vzlétl, zůstal nehybně sedět s rozevřenými křídly. Jako zázrak. Zázrak dnešní noci.