Forsaken - 145. díl

„Tak jak ses rozhodla? Přece i inteligentní holky jako ty musí něco jíst, ne?“ snažil se mě David dál přesvědčit a já ke svýmu znepokojení zjišťovala, že se mu to i celkem daří. Jenže to nebylo tak jednoduchý.
„Musela bych se nejdřív stavit doma... Zapomněla jsem si tam tašku, a tak s sebou nemám kromě pár drobnejch na autobus žádný peníze...“ přiznala jsem to oklikou. Rozhodně jsem mu nemínila vyprávět o tom, že kromě několika roztrhanejch bankovek nevlastním vůbec nic.
„To přece nevadí, vždyť tě zvu,“ pronesl David s naprostou samozřejmostí. „No tak, musíš se mnou přece oslavit, že jsem touhle zkouškou prolezl, ne?“
„To asi jo...“
„Tak vidíš,“ usmál se na mě a s naprostou samozřejmostí mě vzal za ruku a pomohl mi na nohy. „Auto mám támhle,“ máchnul rukou neurčitým směrem, kterým jsem ho ovšem s naprostou důvěrou následovala, stejně jako jsem se nebránila, když mi galantně otevřel dveře auta. Bylo velký a stříbrný a vypadalo děsně nóbl. Netušila jsem, co je to za značku a bylo mi to v tu chvíli i naprosto jedno. Usadila jsem se na sedačce a spokojeně jsem vzdychla. Tohle bylo ještě pohodlnější než moje křeslo!
„Líbí?“ zeptal se mě David, zatímco si zapínal pás. Neohrabaně jsem ho napodobila, ale nějak jsem se nemohla trefit, takže mi musel pomoct. Rozpaky mi zahořela celá tvář a já se radši odvrátila, aby si toho nevšimnul.
„Netrap se tím, Annie. Tak kampak to bude?“ dělal David jakoby se nic zvláštního nestalo a já ho za to měla ještě radši než předtím.
„Znáš tu restauraci v rohu na náměstí? Mají tam takový boxy z tmavýho dřeva a vínový čalounění...“ začala jsem nesměle. Připadala jsem si jako pitomec už jen proto, že jsem neznala její název.
„A žlutý tapety na zdech,“ doplnil mě a já přikývla. „Proč ne? Tvoje oblíbená?“
Opět jsem plaše sklonila hlavu. „Ne, nikdy jsem tam nebyla. Jenom jsem párkrát nahlížela přes sklo,“ přiznala jsem se tiše.
David se zlehka dotknul mý tváře. „Tak dneska si ji prohlídneš i hezky zevnitř, jo?“
Jemně jsem přitiskla svou dlaň na jeho ruku a očima jsem se zoufale vpíjela do těch jeho. „Proč tohle děláš?“ hlesla jsem skoro nešťastně.
„Protože mám hlad?“ navrhnul David a povzbudivě se na mě pousmál. „Moc mi nedůvěřuješ, co?“
„Měla bych? Myslíš si, že jsem tebe a Lucku dneska neslyšela?“
Pokrčil lhostejně rameny. „Asi se jí nelíbilo, že o tebe projevuju víc zájmu než o ni.“
Zlostně jsem přimhouřila oči. „Myslíš si, že se všechno točí kolem tebe?! Já se tě o tvůj zájem neprosila!“
David se krátce zasmál. „No právě! A proto jsem si říkal, že by to tentokrát mohlo vyjít. Jsi upřímná a nezajímají tě takový ty stupidní holčičí věci.“
„Jako co?“
Znovu trhnul rameny. „Nevím... Hadry... šminky... bulvár... Takovýhle věci.“
Skoro uraženě jsem si uhladila šedou tvídovou sukni a vrhla jsem na Davida nepřívětivej pohled. „Takže jsi kompletně změnil strategii, jo? Místo načančanejch barbín sis řekl, že zkusíš strašáka do zelí?!“ vzpomněla jsem si na jeden z komplimentů, kterým mě kdysi nějaká holka počastovala.
„Tak zlý to přece není. A stačilo by málo a byla by z tebe fakt kočka. Už jenom ty tvý nekonečně dlouhý nohy přímo svádí ke hříchu...“ A David si je pro jistotu očíhnul znovu, od mejch okopanejch bot až k mý tváři, která se znovu zarděla rumělcem.
„O tom nic nevím!“ odvětila jsem prudce a v duchu si říkala, že budu za úplnýho blbečka, jestli mu na tyhle sladký řečičky skočím. Jenže se to poslouchalo fakt hezky. Líp než ty máminy povídačky o kráse v nitru a tak.
„Zato já jo. Už se mi o nich několikrát v noci zdálo...“ nadhodil smyslně a já se znovu topila v rozpacích, protože jsem si je okamžitě představila omotaný kolem jeho pasu.
„Jo?“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi.
Bylo mi jasný, že jsem děsná naivka, když mu tohle všechno tak snadno baštím, jenže jsem si nemohla pomoct. Nikdo mi nikdy předtím takovýhle věci neříkal a navíc pohled na Davidovo silný předloktí, který se skoro dotýkalo mýho těla, ve mně vzbuzovalo touhu po tom, aby mě pevně objal a už nikdy nepouštěl.
Ach, Anno, jsi naprosto ztracenej případ!