Na scestí 5.

Kapitola 5. – Život

Sešla jsem do kuchyně a zadoufala, že nikoho nepotkám. Jedna věc na mě totiž byla ještě divnější než obvykle. Motýl se mě držel a nechtěl odlétnout. Dělalo mi to trochu starosti. I když přiznávám, že jsem se cítila v jeho společnosti příjemně.
„Tak to bychom měli,“ začala jsem vykazovat tendenci se s ním bavit. V kuchyni nikdo nebyl. Nejprve jsem vypila svoji ranní dávku vody a pak jsem sáhla po misce a naplnila jí čokoládovými kuličkami. Ve finální fázi jsem je zalila mlékem a vytratila se zpátky nahoru. Brandin ještě spal, tak jsem mu nechala snídani na stolku.
Zalezla jsem si k sobě do postele a přitáhla si blíž knihu, kterou mi včera večer dal za úkol přečíst Mistr. Podle stylu vyjadřování musela být hodně stará. Jen ji někdo přepsal a znovu převázal do pevnější vazby. Listovala jsem a hledala jakoukoliv zmínku o malých lycanech, ale jak jsem hledala sebe víc, nic jsem nenacházela. Typické. Odhodila jsem ji na druhý konec postele a zavřela oči.
Ze zdola se ozvala děsná rána. To mě dokonale probralo. Jelikož upíři mají mnohonásobně lepší sluch, bylo to, jako by přímo u mě v pokoji vybuchla nálož. Leknutím jsem si zakryla bolavé uši a chvilku zůstala ve skloněné poloze.
„Ty blbče!“ Slyšela jsem rozčílený hlas. To mě přinutilo otevřít oči a narovnat se. Seběhla jsem do prvního patra. V našem domě byla díra ve velikosti basketbalového míče a okolo ní rozsáhlé prasklinky.
„Co se to?“ Zamumlala jsem.
„Vždyť jsi mě mohl zabít!“ Zařval Tommy. Don stál naproti němu s rukama za zády.
„Promiň,“ kuňkal Don, ale i tak jsem mohla poznat, že to nemyslí vážně.
„Done?“ Povytáhla Cecil obočí a dožadovala se vysvětlení. Když se jí ho nedostávalo, obrátila se na jeho dvojče. „Tommy?“
„Já za nic nemůžu,“ bránil se Tommy.
„Ty šmíráku jeden!“ Vyjel na něj Don. Tak tohle jsem nikdy neviděla. Oni dva nerozluční sourozenci, dokonce dvojčata, kteří jeli v každým průšvihu společně, se najednou pustili do sebe navzájem.
„Klid!“ Stan si sjednal pořádek a prohlížel si důkladně díru ve svém domě. Pak se otočil na kluky a ukázal dolů do obýváku. Oba mlčky poslechli. To už se v místnosti objevili skoro všichni obyvatelé domu až na pár výjimek.
„Nebylo to úmyslné,“ sklopil hlavu Don.
„Takže úmysl zabít mě, byla vlastně jen skoro nešťastná nehoda?“ Obrátil se na něj Tommy.
„Být tebou, radši bych mlčel,“ ušklíbl se na bratra Don.
„Takový strrašný neporšádek!“ Zakroutila hlavou madame Teschová stojící v koutě.
„Chtěl mě praštit,“ prásknul bratr svého bratra.
„Bylo by se mi to povedlo, kdybys zbaběle nezmizel!“
„To jsem se měl nechat přizabít jen proto, abys neměl průšvih?“ Povytáhl obočí Tommy a nevěřícně hleděl na dvojče.
„Neměl jsi šmírovat!“
„Byl jsem jenom ve správnou chvíli na správném místě, to se může stát každému.“
„Až na to, žes nebyl vidět!“ Zařval Don. Přestala jsem chápat. Co viděl Tommy tak hrozného, že mezi nimi došlo k takové hádce? „To je šmírování!“
„Můžete mi vysvětlit, co se dělo, že to Tommy nemohl vidět?“ Cecil byla nejspíš stejně překvapená jako já.
„Měl tam holku!“ Zakřičel pobaveně Tommy. To se Don už neudržel a chňapl po něm. Začal ho mlátit a Tommy chvilkami mizel, jako na obrazovce, když se ztrácí signál. Tolik mě stačilo k tomu, abych se svíjela v křečích u pohovky.
„Ticho! Dost!“ Zavelel Stan. „Tommy mazej nahoru, nejdřív si promluvíme s Donem." Tommy se zatvářil vítězoslavně. „Neboj ty přijdeš na řadu hned potom.“ A úsměv mu zmizel.
„Povídej a všechny podrobnosti,“ zajímala jsem se.
„Jako prravý dšentleman jsi jí měl pršetstavit celé rrodině. A ne ji jako nějaký hulvát schovávat u ssebe v pokoji. Co si pak o nás ta slešna pomyslí?“ Vložila se do toho madame Teschová. „Měl bys u mě začít brrát lekce etiky.“
„Děkujeme madame Teschová, ale o to tady teď nejde,“ zdvořile ji umlčel Stan.
„A jaká je? Hezká? A kde jsi k ní přišel?“ Vyzvídala jsem.
„A je milá?“ Přidala se Cecil.
„Myslím, že je na čase promluvit si jako muž s mužem,“ navrhl Stan a tím nám dal najevo, abychom vypadly. Vyměnily jsme si s Cecil zamračené nesouhlasné pohledy. A já pak usoudila, že se do toho radši nebudu plést. Vyběhla jsem schody po druhého patra, kde na zemi seděl Brandin a ládoval se mnou donesenou snídaní.
„Tak vidím, že pozornost se ode mě přenesla někam jinam,“ zazubil se.
„Jo to asi jo,“ přisedla jsem k němu. „Jak je?“
„Bezvadně,“ pohlédl na mě v širokém úsměvu. „Máš hezkou sponu.“
„Cože?“ Nechápala jsem.
„Tady,“ nahnul se a sáhl na pravou stranu mých vlasů. V příštím okamžiku stáhl ruku pryč. Překvapeně zamrkal.
„Jo ty myslíš toho motýla?“ Mávla jsem rukou. „Drží se mě celou dobu, už jsem na něj zapomněla. Je krásnej, ne?“ Přikývl.
„Ještě se zlobíš?“
„Jo,“ naštvaně jsem se obrátila. Málem jsem zapomněla, že se na něj pořád zlobím.
„Tak mi nezbývá než doufat, že tě to za chvilku přejde. Ještě jednou se omlouvám.“
„Budu o tom přemýšlet.“
„Alien!“ Uslyšela ze zdola Mistrův hlas. Vzdychla jsem.
„Tak zatím,“ vstala jsem.
„Hodně štěstí s panem Hrozivým,“ ušklíbl se. Zavrtěla jsem hlavou a za malý okamžik jsem stála venku, kde na mě Mistr čekal.
„Co máme v plánu?“ Beze slova se otočila a já se pustila za ním. Dovedl mě přesně ta to samé místo jako včera. Asi mu na něm nějak záleželo nebo co. Hlavně se tam dobře sedělo. Mech byl opět nadýchaný a co líp i suchý.
„Zaujmi polohu meditace,“ nakázal a posadil se naproti. Poslechla jsem, ačkoliv jsme to už dříve dělali. „Ne, nezavírej oči. Dneska zkusíme něco nového. Dívej se před sebe a mysli na krev. Pořádně čerstvou právě vytékající z rány.“
„Cože?“ Divila jsem se.
„Poslechni a nezavírej oči. Je to test,“ mluvil přísně a zároveň klidně. „Hezky v klidu si představ svoji oběť, jak před tebou leží a pach krve tě dráždí. Máš ho plnou hlavu. Stahuje se ti hrdlo a tělo se napíná.“ Mluvil velice podmanivě a já začala zavírat oči.
„Krev,“ zašeptala jsem a představila si Brandina, jak leží přímo přede mnou. Ta představa nešla zarazit. Chtěla jsem ji potlačit, vymazat Brandinův obličej, ale nešlo to. Bylo mi ze sebe zle, ale v tu chvíli mi to nevadilo, jen jsem podvědomě věděla, že ta sebe hnusota přijde později.
„Nezavírej oči,“ první část téměř vykřikl, ale pak slovo oči převedl do šepotu. Rychle jsem se vzpamatovala a obraz mého kamaráda se změnil na obraz Mistra. To však trvalo jen chvilku. Za chvíli se to změnilo v opak. A z mého Mistra se stal Brandin krvácející na boku. Vztahoval ke mě ruku v očích šílený výraz. A celé moje tělo si uvědomovalo sílu jeho krve. A zapomnělo na to, co ten člověk pro mě znamená.
„Stačí!“ Utnul mě Mistr a pevně stiskl mojí paži, abych se zpátky vrátila do lesa.
„Co to má za účel?“ Ptala jsem se značně zmateně.
„Nevím co sis představovala, ale právě jsi dosáhla koncentračního bodu.“
„Koncentračního bodu?“ Povytáhla jsem obočí a zjistila jsem, že se cítím nějak moc unavená. A vyschlo mi v krku.
„To už je jen kousek k tomu, co tě chci naučit,“ spokojeně na mě hleděl. „Je to cesta k tomu, aby sis dokázala poradit, kdybys nemohla lovit a přepadl tě hlad. Pravá upíří žízeň. Vlastně oklameš tělo tím, že se napiješ jen ve své hlavě.“
„To už bych potom nemusela lovit?“ Optala jsem se s nadšením.
„Vážně mizerná žačka,“ opět se na mě mračil. „Posloucháš se vůbec? Co je nejzákladnější pravidlo každého upíra?“
„Nesmí se bránit žízni,“ vypálila jsem bez rozmyšlení.
„Tak jak potom můžeš plácnout takovou hovadinu!“
„Ale právě jste říkal, že můžu oklamat tělo,“ argumentovala jsem nevině.
„V případě, že nebudeš mít možnost lovu! Je to jen chvilkové řešení, než se ta možnost naskytne!“ Výchovně mě plácnul do čela. Takže jsem se malinko uklidnila. To znamenalo, že není zas tak naštvaný, že je celkem v dobré náladě.
„Aha,“ zůstala jsem sedět, měla jsem za to, že mě ještě něco naučí.
„Ještě něco?“ Zeptal se mě ve stoje a zároveň se obrátil na mě.
„Já nic a co vy?“
„Mazej domů,“ přikázal unaveně. Ale mě se popravdě moc nechtělo.
„Může se na něco troufale zeptat?“
„O co jde?“ Už zase stál zády a díval se mezi stromy.
„Jak dlouho už jste upír?“ Nikdy jsem se na jeho osobu nevyptávala, takže jsem byla dosti zvědavá. Vlastně jsem ani nepočítala, že by mi odpověděl. Spíš jsem se chtěla soustředit na reakci. Ale on tam stál úplně klidně a nějakou doby bylo ticho.
„Letos to bude čtyřista devět let,“ nepatrně vzdychl, ale spíš to bylo únavou.
„Tolik?“ Vyklouzlo mi.
„Tolik,“ přitakal.
„Kolik let budu žít já?“ Můj hlas se nepatrně zachvěl.
„Pokud tě někdo nezabije, tak spoustu let,“ lehce naklonil hlavu na stranu, aby viděl, jak zareaguju.
„Ale za několik desítek let, za sto let budou všichni, co znám,“ hlas se mi zadrhl.
„Ano,“ taktně nedopověděl. Což mě udivilo, taktnost nebylo něco, čím by vynikal.
„To je hrozná představa,“ unikla mi má myšlenka.
„Proto je lepší se na nic a na nikoho nevázat. Věci a lidé jsou pomíjiví. Když pak ztrácíš někoho, na kom ti záleží, bolí to. A je v tu chvíli jedno jestli jsi člověk nebo bezcitný upír,“ patetičnost z jeho hlasu přímo čišela.
„Ale být sám je také těžké,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Ale nic neztrácíš,“ otočil se na mě a ležérně se opřel o kmen stromu.
„Co divocí upíři,“ nadhodila jsem a viděla, jak strnul a probodával mě očekávajícíma očima. „Ti žijí osamoceně a jsou většinou nenasytní. Zabíjejí i když nemají hlad.“
„Ne vždy,“ namítl tiše.
„Ale většinou,“ sklopila jsem zrak. „Tak co si pak máme vybrat? Existuje prostřední cesta? Něco co by nás nemrzelo, nebolelo nebo nedělalo z nás bezcitná stvoření?“
„Popravdě? Ne, musíš si zkrátka vybrat z nabízených možností a žádná z nich není lákavá. Upíři byli stvoření pro oddělený život. Na jedné straně upíři a všechno ostatní jen potrava, možnost obživy.“
„To je kruté,“ zamumlala jsem.
„Jsi ještě tak mladá a nezkušená. Jsi spokojená s nynějším životem. Připomíná ti to dobu ve tvém starém domově. Chápu, nechceš se toho vzdát. Ale jednou přijde čas a budeš muset udělat zásadní krok.“ Přiklekl ke mě.
„Kvůli Timovi?“ Vzhlédla jsem.
„Ne, kvůli sobě. Odejdeš za půl roku, za deset let, ale odejdeš. A pak se s tím budeš muset smířit. Upíří život není nic lehkého. Je to trnitá a bolavá cesta samotářů,“ zvedl se a lehce se usmál.
„To je nefér,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Máš pravdu,“ přitakal. „Ale teď to nech plavat. Měla bys běžet nebo bude Cecil nervózní, že tě nemá doma. Mimochodem hezká spona.“ Kývl k mé hlavě.
„Díky,“ usmála jsem se. „Je to neobyčejná spona.“
Odcházela jsem k lesní cestě, ale než jsem nasadila typické tempo pro upíry, ještě jsem se ohlédla. Stál strnule profilem ke mě a pozvedl tvář, jako by si na tvář nechával dopadat sluneční paprsky. Slunce ovšem nesvítilo. Ten obraz byl něčím okouzlující. Snad to bylo faktem, že se dívám na čtyři sta let starou bytost. Nebo prostě jen tak. Možná z neznámého důvodu.