Forsaken - 146. díl

Seděli jsme v jednom z těch útulnejch boxů a já se zrovna smála nějaký Davidově historce. Ne, že by byla až zas tak vtipná, smála jsem se především proto, že jsem byla šťastná.
Oběd byl výbornej, bylo to vlastně poprvý, co jsem jedla někde v restauraci, takže jsem si to náležitě užívala. I když mě v hloubi duše pořád hlodaly pochybnosti, jestli tohle všechno není jen součást nějakýho hnusnýho žertu. Třeba že se pak David omluví, že si musí odskočit, a pak se vypaří a nechá mě tu samotnou s účtem, který nemám jak zaplatit.
„Jakej je dezert?“ přerušil David na chvíli svý vyprávění a já se zadívala na svůj zmrzlinovej pohár, jako kdybych ho viděla poprvý.
„Dobrej,“ přikývla jsem a jako na důkaz jsem si vsunula do pusy další sousto tý ledový pochoutky.
David chtěl, abych si objednala něco honosnějšího, ale já trvala na tom, že tohle mi bohatě stačí. Hlavní pro mě bylo, že jsem byla s ním, ne nějaký jídlo.
„Zkus moje,“ navrhnul a napíchnul na vidličku kousek jahody, na kterou ještě obratně nakupil směs zmrzliny, šlehačky a likéru. Poslušně jsem otevřela pusu a uchváceně jsem si to sousto vychutnávala.
„Úžasný...“ vydechla jsem a David mi pohotově šoupnul další dávku.
„To ne, nechci ti to sníst celý!“ zaprotestovala jsem okamžitě, ale on jen potřásl hlavou.
„S tím si nedělej starosti, kdyžtak objednáme další.“
Musela jsem se pousmát. Ovšem... jak prosté. Bez dalších námitek jsem se nechala krmit a cítila jsem se spokojeně jako nikdy předtím.
„Dáš si ještě kafe?“ zeptal se mě, když jsem dopila svýho turka, a odložila šálek na stůl. Bylo to úžasný, protože normálně mě máma už za jeden hrnek peskovala, že si huntuju zdraví. Lehce jsem se zamračila. Tohle je jenom důkaz, že už mi to naše soužití fakt leze na mozek. Sedím tu s hezkým klukem a je mi fajn a neustále myslím na svou mámu.
„No nevím... Abych pak v noci vůbec spala...“ blebtla jsem, než mi došla dvojsmyslnost mýho výroku. Radši jsem se v tom už ale nepitvala.
„Tak si dej nějaký slabší. Třeba latté?“ navrhnul David a já se rozhodla zaexperimentovat a objednala jsem si ho.
Když přede mě číšník postavil vysokou sklenici s bohatou čepicí hustě našlehanýho mlíka, uchváceně jsem si ji prohlížela, skoro jako malý dítě, když vidí Ježíška. Zkusmo jsem kus pěny nabrala lžičkou a ochutnala. Byla lehce posypaná skořicí a moc dobrá. Požitkářsky jsem ji ujídala a přitom bloudila očima po restauraci. Většina hostů se věnovala pouze svému jídlu a konzumovali ho způsobem, jako kdyby jedli obyčejný párky s hořčicí. Pro ně to byl zřejmě naprosto obyčejnej oběd, jenom já jsem měla dojem, jako kdyby byl dneska nějakej svátek. Ale pak mi oči náhodou sklouzly na hodiny pověšený na stěně a skoro jsem se zakuckala.
„To už je tak pozdě?!“ vydechla jsem poplašeně. Sice jsem nevěděla úplně přesně, v kolik jsem opouštěla školu, ale teď byly skoro čtyři hodiny! Máma už určitě obvolává koho jen může, možná, že už zavolala i policii!
„Copak? Máš snad večerku takhle brzo?“ usmál se na mě David.
„Ne... Já... No...“ soukala jsem ze sebe nesouvisle. „Nechci, aby se o mě máma bála.“
„Tak jí zavolej. Támhle mají telefon,“ ukázal na barovej pult. Znovu mě ohromilo, jak nic nevidí jako problém. Jenže taky zřejmě nežije s někým jako je moje matka.
„To nepomůže, musím domů, opravdu.“ Rychle jsem vypila to úžasný latté a už jsem se soukala do kabátku.
„Hotová Popelka,“ poznamenal, ale nenechal se dlouho prosit a u baru rychle vyrovnal účet, takže mi stihnul i přidržet vchodový dveře, když jsem se řítila ven.
„Promiň...“ hlesla jsem provinile, když už jsem seděla v jeho autě a vezl mě domů.
„Nemáš se proč omlouvat. Rodiče má každej a člověk si je holt nevybírá. Navíc mi s tebou bylo fakt hezky.“
„To mně taky,“ pousmála jsem se na něho vděčně. Bez debaty ten nejlepší den mýho života.
„To jsem rád. Protože bych si to chtěl co nejdřív zopakovat. Co kdybych tě vzal zejtra do kina? Film můžeš vybrat ty.“
Lítostivě jsem potřásla hlavou. „To asi nepůjde.“
„Proč ne? Chodíš už s někým nebo tak něco?“
Hořce jsem se zasmála. „Jo, se svou mámou! Pochybuju, že mě zejtra pustí, když jsem zvorala tu zkoušku a ještě jdu domů pozdě.“
„Musí bejt dost přísná,“ ohodnotil to David věcně.
„Jo. Nikoho kromě mě nemá, tak se o mě strachuje.“
„Hm. O dusivý mateřský lásce taky vím svoje. Ale pak si máma naštěstí našla milence a nechala mě na pokoji.“
Rozpačitě jsem se zasmála. „A to ti nevadí?“
„Proč by mělo? Ona je šťastná, táta je taky spokojenej a když si mě nevšímaj, tak jsem i já spokojenej. A o to víc, když jsem teď s tebou.“
David zastavil před naším barákem a sevřel mou ruku ve svý. „A co kdybych zejtra přišel s kytkou a čokoládou, neudělalo by to na tvou mámu dojem?“
„Na tu ani kdybys byl šlechtic!“ usmála jsem se na něho vřele. „Uvidíme se na nějaký přednášce... ne?“
David přikývnul, ale neušlo mi, že je zklamanej. „Nesmí to ale bejt za moc dlouho nebo ti přijdu pod balkón zpívat milostný serenády a já zpívám fakt strašně!“ varoval mě a trochu na mě mrknul.
„Vezmu to v potaz.“
Ještě jednou se naše ruce pohladily a pak už jsem neochotně spěchala zpátky domů.