Cesta vášní

1. kniha - zpověď

Tak nějak jako medvídek na tom obrázku jsem se cítil na cestě domů, když jsem ji narychlo, jakoby ve špatným filmu, opustil. Malý medvídek, který najednou ničemu nerozumí, je sám a nikdo ho nemá rád. Aha, na vysvětlenou musím říci, že jsem jí napsal takový bláhový, zoufalý dopis, který jsem asi stokrát pročítal, až jsem jej v nepříčetnosti roztrhal. A i tu kartu s malým brečícím medvídkem, na které stálo ‚na rozloučenou‘ jsem roztrhal na tisíc kousků, jako kdybych chtěl každý jednotlivý kousek zničit až na velikost jediného atomu, a ty pak nechat rozplynout v prázdnu. Bulil jsem, zuřil jsem, měl jsem strach a začal jsem nenávidět sama sebe a celý svět. Najednou byla ta prázdnota kolem mne a nic, vůbec nic nedávalo smysl. Pořád jsem na ni musel myslet. Byl jsem jako omámený, cítil jsem doteky jejích rukou, polibky jejích vlhkých, něžně, jakoby šeříkem provoněných rtů. Před očima mi běželo video o tom, jak všechno začalo, o tom, co jsem s ní prožil, všechny ty večery, když jsme si jen tak vyšli či něco slavili, popíjeli dobrá vína, smáli se a povídali si o všem a o ničem. Bylo to o ničem? Ne, to přece nejde. Vždyť ty doteky vášnivého milování, naše těla propojena touhou a bouřlivou rozkoší vyúsťující do omamné a neuvěřitelně příjemné únavy něco znamenaly. Ale co, proboha? Když jsem z jejích úst nikdy neuslyšel: „Miluji tě“. Pomohlo mi, že jsem ji mohl zavolat, že se mnou mluvila, že jsem mohl slyšet její hlas. Byl jsem jí za to vděčný a děkoval jí i pánbíčkovi. Probral jsem se z jakéhosi transu a začal zase, díky bohu, vnímat dálnici a skutečnost, že sedím za volantem, že řídím a řítím se, ba prchám před ní, zpátky domů. Stokrát jsem ji opouštěl, stokrát jsem se k ní vracel, ale nikdy nebyla moje. Možná, že jsem to nezpozoroval, když byla tak blízko a to právě v těch okamžicích, kdy mne slast oslepila, a mé tlukoucí srdce zaplavilo horkou krví poslední kouteček mého vědomí a já podvědomě doufal, že to je láska.

Byl jsem kdesi mezi Řeznem a Mnichovem. To je úsek dálnice s mnoha odpočívadly a tak jsem se rozhodl udělat si krátkou přestávku. Opustil jsem dálnici, projel kolem několika kamionů, které takřka blokovaly úzkou cestu, a zastavil nedaleko domku s toaletami. Vystoupil jsem z auta, zavřel dveře a vykročil směrem k malému lesíku. Nohy se mi bořily do měkké trávy a sem tam prasknula suchá větévka. Zastavil jsem se a zahleděl do hustých korun kolem mne stojících stromů, které jakoby tvořily chrám. Sluníčko váhavě pronikalo listím a já zavřel oči. Prohrábnul jsem si vlasy, protáhl se a sepjal ruce k nebi možná v očekávání, že se čas zastaví a moje bolest, kterou jsem napořád cítil, se rozplyne v prázdnotě. Nic z toho se samozřejmě nestalo. Byl jsem konfrontován sám se sebou, se svým sobectvím a svojí ješitností. Zbláznil jsem se? Pozbyl jsem rozumu a začal se chovat jako padesátník, kterému protéká žilami druhá míza? Nemohl jsem tomu uvěřit, že jsem na ní tak závislý, že na ní lpím jako klíště. Pravděpodobně to postřehla dříve než já a oddálila se ode mne, protože cítila, jak moc ji chci. Ale ve své nevidomosti jsem nepostřehl, že se chovám sobecky, že víc a víc začínám myslet jen na sebe, že ji ztrácím, protože jsem ztratil to, co bylo na začátku, když jsme se poprvé potkali. Nezávaznost, svěžest, rozehranost a spontanita. Byl jsem sám, nikde ani živáčka a kamiony spaly. Ano, začínal jsem pomalu chápat, že jsem tuto zatracenou situaci zavinil sám tím, že jsem očekával důkaz její lásky jako kdyby vyřčení slov „miluji tě“ bylo alfa a omega mého dalšího bytí. Uvědomoval jsem si pomalu, pomalounku, že ona to „miluji tě“ sdělila v nesčíslných okamžicích beze slov a to mnohem krásněji než to, co já očekával. Já očekával důkaz, jo, ta moje zatracená ješitnost, a ona to dokazovala tím, že mne inspirovala, že mi dodávala sílu, že mne hýčkala a těšila, když mi zrovna nebylo dobře. Ježíši, jak jsem byl bláhový! Dělal jsem tu chybu, kterou jsem dělal už tolikrát. Chtěl jsem důkaz od ní o tom, jak já ji velkoryse miluji a čím víc jsem se s tímto přáním o důkazu lásky ztotožňoval, tím víc jsem jí šel na nervy, až to nevydržela a sdělila mi to, co toho malého medvídka ve mně probudilo a on počal naříkat. Ten malý medvídek, ten kluk ve mně řval, plakal, vztekal se, protože si nechtěl připustit tu největší chybu svého života. Spustil jsem pomalu paže a dlaně obrátil tak, abych na ně viděl. Byly prázdné a horké, přesně tak, jako když jsme se drželi za ruce a já hořel touhou.

Můj rozum vysadil, když jsem ji koncem března 2003 spatřil a okamžitě se do ní zamiloval. Objednal jsem si tehdy masáž do hotelu Hoffmeister. Byl jsem unavený po dlouhé cestě z Budapešti a po nesčetných dálničních zácpách a rekonstrukcích. Ležel jsem přímo na přehozu postele na zádech s rukama rozhozenýma do stran, oči zavřené. Byl jsem vybitý, bez baterie, uondaný, prázdný, zkrátka nanicovatý. Ozval se telefon z recepce. Zvedl jsem sluchátko a naslouchal monotónnímu hlasu sdělujícímu: „Je tady“. Nedokázal jsem si ani ve snu představit jak tato chvíle, toto krátké střetnutí a poté řada profesionálních doteků, změní můj celý budoucí život. Někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem a spatřil ji v džínech, červené bundě a s kabelkou přehozenou přes rameno. Vkročila nejen do pokoje, ale i do mého života. Najednou byla všudypřítomná. Srdce se mi zastavovalo, když jsem jen na to pomyslel, že bych ji mohl ztratit. Čas od času jsem si prohlížel její fotky a najednou jsem byl tak hrozně sentimentální, až jsem se za to trochu styděl, protože jsem věděl, že ona to nemá ráda. Pak jsem myslel na naše milování, na naše pusinky, na hlazení, na její upřímný a nevázaný smích anebo na to, když jsme se opili a ona hrála Ostravačku s ulice a mluvila jako ona, potácela se a řehtala se jako děvka.
Naše rána, kdy jsme si u kafe četli a já jí hladil nožičky, byla pro mě nezapomenutelná. Miloval jsem každý dotek jejích rukou, ať už při masáži, mazlení nebo když jsem složil hlavu do jejího klína a ona mého ježečka prohrábla prstíky.

Obrátil jsem se a šel pomalu k autu. Brouzdal jsem se trávou, posunoval jen stěží nohy kousek po kousku jako by byly z olova a něco mi napovídalo, že není vše, jak bylo. Větřík, který před chvílí příjemně hladil mou tvář, zmizel a nastalo hluboké ticho rušené jen mými vlastními kroky. Zvednul jsem hlavu, která doposavad pozorovala mé ztěžklé nohy, a k mému překvapení jsem zjistil, že tu nestojí žádné kamiony. Přešel mi mráz po zádech, když jsem to zaregistroval, otřepal jsem se a pomyslel si, že jsem byl mou situací natolik upoután, že jsem je jednoduše neslyšel odjíždět. Přistoupil jsem k autu, otevřel dveře a zapnul motor. Šlápnul jsem na plyn a rozjel se směrem k dálnici, zrychlil tempo, ale ne tak jako obvykle; nastavil jsem rychlost na 140 a pokračoval známým směrem očekávaje dálniční spojku na A9. Vzpomněl jsem si, jak mě Dana čas od času upomínala, abych nejezdil tak hekticky a nevisel přede mnou jedoucímu na zadku a žertem nadhazovala, „jezdíš jako Němčouři“. Neobvyklé ale bylo, že od té doby, co jsem opustil odpočívadlo, mě žádné vozidlo nepředjelo a ani já na žádné přede mnou nenarazil. Ale ať už tomu bylo jakkoli, byl jsem unavený a nechtěl jsem na nic jiného myslet, než na Eichenkofen, na cestu domů, na teplou koupel a na lahvinku červeného. Pohlédl jsem na palubní počítač a nevěřil svým očím. Navigace zase nefungovala a kilometry stály na nule. „Jak je to možné?“ ptal jsem se sám sebe, „vždyť byl teprve nedávno na inspekci“. Měl jsem zapnuta světla, jelikož jsem si to navykl, během mých častých cest do Česka. Tam to podobně jako ve Skandinávii a současně i v dalších zemích, předepisoval zákon. Jen tak na zkoušku jsem světla vypnul. Panenko Maria! Kolem mne se rozprostřela tma tmoucí, jako kdybych zhasnul sluníčko či co. Šlápnul jsem na brzdu a auto s kvíkotem zastavilo. Zapnul jsem světla a žasnul. S otevřenou pusou jsem hleděl před sebe, kde dálnice končila. Prudce jsem otevřel dveře, vyskočil ven a žasnul znovu a znovu. Přede mnou, nalevo i napravo byl vysoký umělý val tak, jak se staví kolem dálnic, aby snížily úroveň hluku pro ty, kteří žijí v blízkosti, na druhé straně tohoto valu. To je ono, to je jediné možné řešení, jako nepříčetný jsem se rozběhl do svahu, funěl, klouzal nazpátek a pak se zase rukama nohama zarýval do čerstvé hlíny, až jsem se konečně ocitl nahoře. Ale nečekalo mne nic dobrého. Přede mnou kol dokola, dole i nahoře se rozprostíralo modré nebe, kamkoliv jsem se podíval, modré nebe bez obláčku, modré nekonečno. Ten val, ta hromada hlíny vytvářela jakési U, do jehož dna se zakousl konec dálnice. Pootočil jsem se plný strachu a očividné zoufalosti o devadesát stupňů, tím směrem, kde U vytvářelo jakýsi výstup a odkud se ta odříznutá dálnice dostala až sem. Nebo jinými slovy ona už tu byla, já jsem se sem jakoby mávnutím kouzelného proutku dostal. Seběhl jsem po svahu dolů a došel až k autu, kde jsem se zastavil, a můj obličej srázu zkameněl, když jsem znovu obrátil svou pozornost k výstupu. Tam kdesi v dálce mizela dálnice v mlze a já tušil tu ohromnou šanci, sebrat poslední síly a vydat se tím směrem, který, jak jsem doufal, znamená mou spásu. „Já blbec“, zanadával jsem nahlas. Rozběhl jsem se zpátky k autu a chňapnul po mobilu. Díky bohu! Baterie je v pořádku a hned jsem začal hledat číslo na pomoc v nouzi. Připadal jsem si jako mírně pomatený, když jsem zjistil, že v paměti je jenom její telefonní číslo. A síť tady taky nebyla žádná. Ve své zoufalosti jsem praštil mobilem o vozovku a rozplakal se. Moje situace byla ještě beznadějnější, než v tom okamžiku, ve kterém mi sdělila, že se mnou končí. Sebral jsem pár střepů a vztekle je hodil proti valu, kde se kousky plastiky a elektroniky ztratily navždy. Zůstala jen prázdnota a já musel znovu myslet na ni.

Myslet na ni a trpět jako poraněný pes, kterého jeho vlastní pán potrestal drsnými kopanci. Bože, moje láska k tobě sílila a sílila. Den za dnem sílila. Dala jsi mi šanci a vrátila ses ke mně po té, co jsem ti sliboval to či ono. Žebral jsem na kolenou‚ „vrať se ke mně“. A ty ses vrátila. Našel jsem v tobě smysl mého života. Udělal bych pro tebe cokoli. Stala ses mojí inspirací, motivovala mne, naplňovala jsi mne vášní a pocitem blaha. Omládl jsem! Nemyslím moji skořápku. Myslím na to ve vnitř, na to co dává sílu a výdrž, na to co tmelí a obnovuje. Bylo to hrozné, jenom na to pomyslet, že tě má nebo může mít někdo jiný ve svém náručí a dává ti pusinky. Začal jsem na toho tvého Američana žárlit. Bylo to mé první střetnutí se žárlivostí, neznal jsem doposavad ten tupý pocit bezmocnosti, pocit bezvýchodnosti, jako kdyby se můj mozek spaloval žárem mé vlastní lásky. Bránil jsem se proti tomu, ale ovládlo mne to. Omlouvám se za to. Měla jsi pravdu. Byl jsem naivní myslíc si, že jenom já tě mohu milovat. Tebe lásko moje, musí každý milovat! A pak jsem si začal představovat ty jiné, které jsi potkala, tvé kamarády a pomalu jsem pozbýval poslední špetky rozumu.

Ani nevím, jak dlouho jsem naříkal, schoulený do klubíčka jako hromádka neštěstí. Pomalu jsem se postavil, napřímil se, utřel si slzami navlhčený obličej a vysmrkal se do svetru, který byl špinavý od mého střetu s vlhkou hlínou valu. Oklepal jsem si kalhoty, protřepal svetr a přehodil ho přes ramena. Vykročil jsem odvážně a odhodlaně po dálnici směrem, který byl mou jedinou, možná poslední šancí i když ponořenou do chuchvalců šedé mlhy. Čím víc jsem se přibližoval k neznámému, čím více jsem se vzdaloval od auta, tím více jsem pociťoval nepříjemný tlak v žaludku a celkovou horkost. Srdce zrychlilo tep a já můj krok. Oba jsme se zdánlivě nezávisle na sobě předháněli kdo z koho. Rozběhl jsem se a po hodné chvíli takřka narazil do zdi starého domu. Ocitl se přede mnou z nenadála, takže jsem zprvu nevěděl, mám li se radovat či znovu naříkat. Po pravdě řečeno jsem jenom tušil, že je to dům, jelikož jsem mohl vidět jenom část jeho fasády. Vše ostatní bylo skryto v mlze. Rozhodl jsem se pokračovat nadále v pomalém pochodu podél zdi, v naději, že naleznu dveře, vrata, okno nebo nějaký, jakýkoli otvor, kterým bych se dostal dovnitř. Cesta byla z části velmi nesnadná. Mnohá křoviska, vysoké kapradiny a kopřivy znesnadňovaly můj pohyb. Tu a tam ležely zapomenuté či pohozené předměty napůl zarostlé v trávě, napůl dávající znamení ‚vezmi mne s sebou, zachraň mne před úplným zánikem, prosím‘. Nebral jsem na ně ohledu. Poznenáhlu jsem v dálce spatřil dva vysoké sloupy nahoře zakončené stříškou, která je spojovala. Stříška měla formu dvou, asi patnáct stupňů do středu stoupajících mramorových desek, které byly asi tak dva metry vzdáleny od zdi domu, a chránila tak schodiště vedoucí k vysokým, nádherně řezbou vyzdobených dřevených dveří. I mramorová stříška měla velmi vkusně vytesané ozdoby, podobné těm, všeobecně známým ze starého Říma, a na jejím mělkém hřebenu, tedy ve středu mezi oběma sloupy, stála socha nahého mladého muže, klečícího na pravém koleni a podpírajícího si bradu ukazováčkem, loket lehce se dotýkající mohutného stehenního svalu. Jeho pravá ruka držela luk se šípem. Z jeho obličeje jsem mohl vypozorovat jakousi nevůli spojenou s opovržením, těch všech, kdo se nacházeli před vchodem. Stál jsem jako zabodnutý do země a díval se mu do jeho kamenné, ale ne nehezké tváře. Čím to, že byl jeho pohled tak studený? Překonal jsem svou ztuhlost, která jakoby pod jeho opětovaným pohledem vznikala a pomalu stoupal po schodech. Až když se můj dech odrážel ode dveří a já jej spolu s pachem staroby a zpráchnivělého dřeva znovu vdechoval, zastavil jsem se, jako kdybych chtěl nabýt nových sil. Stisknul jsem kliku a opřel se celou váhou těla do dřevěného kolosa. Pomalu, pomaloučku, se objevovala škvíra stále se zvětšující, až dosáhla rozměru, který mi umožnil protáhnout se dovnitř. Zůstal jsem znovu stát a rozhlížel jsem se zmateně kolem sebe. Přede mnou byl obrovský, vysoký, polokulatý prostor se dvěmi schodištěmi, které se majestátně vzpínaly do prvního, pak druhého a zakončily svou pouť ve třetím patře v naprosté temnotě. Pomalými, lehounkými kroky jsem se přemístil do pomyslného středu a rozhlédl se napravo a poté nalevo. Byly tam dva neuvěřitelně dlouhé koridory, v nichž v prostorech mezi prvními, druhými a dalšími dveřmi visely od stropu až na zem poloprůsvitné záclony, které se vyděšeně zachvěly při sebemenším pohybu mého těla. Snažil jsem se nedýchat a strnul na hodnou chvíli. Až když jsem cítil, že mi hlava pukne, že se rozskočí pod tlakem krve pumpované do mozku a hledající poslední molekuly kyslíku, otevřel jsem oči a vdechnul do sebe novou sílu. Srdce bušilo prudce a hekticky, ale zároveň odhodlaně a já se rozhodl vyjít směrem k prvním dveřím. Znovu jsem se zastavil a těsně před záclonou zvedl obě paže, tak jak když se modlí, zabodl jsem sepjaté ruce do místa, kde se obě poloviny poloprůsvitné záclony střetaly a odsunul je prudkým pohybem do stran. V tom okamžiku jsem pocítil neuvěřitelný chlad, pronikající celým mým tělem a já myslel, že znehybním, že se proměním v kus ledu. Naklonil jsem se rychle dopředu, jako kdybych hledal rovnováhu, otočil se směrem ke dveřím a zachytil se kliky v posledním okamžiku. Levé koleno, které se dotklo podlahy, zachytilo můj pád a já vzkřiknul bolestí. Visíc na klice, se dveře počaly pomalu otevírat a vtahovaly mne do světlé a prostorné místnosti. Pustil jsem kliku a spadnul na koberec. Dveře se za mnou zavřely, jakoby neviditelnou silou, jako když křídlo gigantické sněhobílé labutě rozprostře svoji krásu jen tak na obdiv a pak jej zase uloží podél těla, jako kdyby její majestátnost byla samozřejmostí. Ležel jsem na běloskvoucím koberci. Cítil se vyčerpaný, prázdný a sám. Jen stěží jsem se vzepřel na rukou, posadil se a třel si zbrkle, ba hekticky bolavé koleno. Rozhlížejíc se kolem sebe jsem zjistil, že prakticky vše je bílé a září čistotou a jakousi nevtíravou prostotou. Šedobílý, těžký koberec, místy namodraly, pravděpodobně z oblasti Shirwan na Kavkazu, pokrýval celou podlahu a v jeho středu ležely dvě, ještě orosené lilie, jakoby právě oplakávaly ztrátu zahrady, spolu s nožem, který krátce předtím odťal jejich tepny. Koberec byl velmi vkusně a nenápadně, s úmyslem nenarušovat rovnováhu celého prostoru, spojen bílou lištou kol dokola se zdmi, dotýkajícími se stropu ve výšce tří a půl až čtyř metrů. Naproti dveřím, kterými jsem ne vešel, přesněji řečeno vpadl do této místnosti, se nalézala dvě vysoká okna ohraničená těžkými závěsy, visícími až k podlaze. Okna vpouštěla světlo, jakoby sama zářila, jako by sama byla zdrojem tohoto světla. Nebyl tu totiž žádný jiný zdroj světla a to mne udivilo. Na levé straně stála vana na elegantních nohách, vedle ní po pravé straně na malém stolku byly vidět veškeré toaletní potřeby a o stěnu, za vanou, bylo opřeno asi tak jako já vysoké zrcadlo, zarámované do bílého dřeva. Nalevo od vany stál věšák a přes něj bylo přehozeno několik velkých a malých ručníků. Napravo ode mne se nalézala mohutná skříň, pravděpodobně z konce 19. století, s pracně vyřezávanými ornamenty na čelní straně a na jejím štítu. Dveře byly taktéž zdobeny ornamenty představujícími páry v různých pozicích soulože. Vydechnul jsem spokojeně a vykročil směrem k vaně. Dostal jsem chuť na horkou, uklidňující koupel a očima zkoumavě přejížděl stolek s toaletními potřebami, až jsem našel to pravé. Směs éterických olejů, limet, citrónu a meduňky. Natáhl jsem se napříč přes vanu a otočil oba kohoutky. Hřebenem levé ruky jsem měřil teplotu prýštící vody, pravá ruka regulovala opatrně polohu obou kohoutků tak dlouho, až jsem byl s nastavenou teplotou spokojen. Začal jsem se svlékat a odhazoval části oděvu na zem. Když jsem byl hotov, podíval jsem se krátce do zrcadla a vstoupil do horké vody. Vzal jsem do ruky vybranou přísadu a odšrouboval uzávěr. Poté jsem nechal proudit hustou do zelena zbarvenou tekutinu přímo do proudu vody. Na hladině se začala tvořit voňavá pěna a já rychle odložil lahvičku s uzávěrem na toaletní stolek. Sklouznul jsem spokojeně do lákavě zbarvené tekutiny a čekal, pozorujíc stoupající hladinu. Po chvíli byla vana plná. Otočil jsem kohoutky, až se proud vody zastavil, položil hlavu pohodlně dozadu na polštářek a zcela uvolněný jsem zavřel oči.


2. kniha - Regina

Hlavou se mi honila ta nejrozmanitější témata. Zážitky se mi míhaly před očima, jeden za druhým, ze všech možných úseků mého dosavadního života, tak jako když filmová páska sviští a tvá mysl zachytí sem tam jeden z obrázků. Zlomky vteřin mohou trvat věčně, věčnost se stane momentem v okamžicích, kdy je srdce přeplněno zmatkem. Myslel jsem na ni pořád a pořád, ale ku podivu jsem si nedokázal představit více její obličej. Ztrácel se mi, později se znovu vynořil a opět ztrácel kontury až k úplnému nerozeznání. Pociťoval jsem, že situace, ve které se nalézám, nějak souvisí se mnou a s celým mým dosavadním životem tak, jak jsem ho vnímal a ano, rozmarně bez jakéhokoli systému a bez hmatatelných struktur žil. Jak jsem ho žil, vyžíval a využíval, využíval situace, které spontánně vznikaly, a dostával se do takových situací, během kterých jsem chtěl zničit sám sebe. Vědomě i podvědomě. Vynalezl jsem perfektní systém sebeničení a využíval jsem ho, kde se dalo. Pracoval jsem jako workholik a pil jako alkoholik. Kouřil jsem a čas od času extrémně sportoval. Zabíjel jsem čas, miloval a podváděl, modlil se a hřešil. Všechno tím začalo být lehké jako peříčko, jako lehounký vánek, hladící její líčka. Hladící její tvář a tváře těch všech ostatních nespočetných lásek. Snažil jsem se vzpomenout si, kdy to vlastně začalo.

V myšlenkách jsem se vracel do dětství. Byla to léta harmonie, šťastných chvil v klíně rodiny a radostných doteků babiččiny tváře. Babička, ta dovedla potěšit a vyprávět a napéct buchty a konejšit, když něco bolelo. Spatřil jsem její vrásčitou tvář, shrbenou postavu tak, jak ji polní práce pod pražícím sluncem formovaly. Usmíval jsem se při těchto vzpomínkách a cítil se dobře. Ale tehdy jsem byl nevinnost sama, polodospělý školák, který nevěděl, co chce a stále se ptal, který pozoroval možná intenzivněji než ostatní své probouzející se mužství a četl potajmu knihy s obrázky nahých žen a trpěl při pohledu na pohlavní orgány, nevěda, co s touto tematikou počít. Ne, k těm fundamentálním změnám v chování, v pohledu na matku, otce i celou rodinu docházelo, když jsem začal číst Ericha Fromma a C. C. Junga. Tehdy jsem se pustil do divokého filosofování o smyslu života, o existenci zla, o boží nepřítomnosti a o lásce. Vím, byl jsem mladý, nerozuměl jsem všem výrazům, často hledal vysvětlení ve slovníku, ale z kontextu jsem vypozoroval, že vášeň, a to jakýkoli druh vášně, se stala mým centrálním tématem, které mě pak po celý můj život doprovázelo. Snažil jsem se vypozorovat, o jakou tvář se jedná, či kdo je to, kdo mne pronásleduje v mých snech, vzpomínkách a představách. Realita mne přestala zajímat. Vyžíval jsem se ve vyvstalé situaci bezvýchodnosti a prázdna, otupělosti a zakalené mysli.

Cosi se dotklo mého ramena. Byl to něžný dotek prstů, který mi nebyl neznámý. Otevřel jsem rozpačitě oči. „Ahoj Regino!“ pozdravil jsem ji. „Ahoj Jirko!“ odvětila a usmála se. Byla taková jako před více než třiceti lety. „Nezměnila jsi se lásko moje“, poznamenal jsem a začal se chvět po celém těle i přes to, že jsem byl rozpálený ještě horkou koupelí. „Psst“, sdělila mi, jako by mne chtěla uklidnit a její ruka pomalounku klouzala přes má prsa dolů k podbřišku. Pociťoval jsem obrovskou touhu uchopit ji do náruče a zasypat polibky. Cítil jsem její voňavý dech po višních a vdechoval jej všemi póry, když se její hlava blížila k mé tak, až jsme se jeden druhému dívali do očí. Její vlasy, překrásné husté vlasy jí padaly na ramena a tím, jak se předkláněla, mne šimraly po tváři. Znehybněl jsem, přímo ztuhnul a přitom vzrušen očekával, co se bude dít dál.

Vzpomínal jsem na dobu, když jsem přijel do Poděbrad. Bylo to koncem srpna. Konaly se tam jakési přípravy na první semestr Elektrotechnické fakulty, kde jsem měl později strávit dva roky. Páni profesoři nám tehdy s lehkostí a perfektně připraveným systémem velmi rychle dokázali, že nevíme prakticky nic, že jsme se naučili pouhé základy toho, co budeme později v jiné formě a s jinou intenzitou k úspěšnému studiu potřebovat. Chodil jsem na přednášky, ale myslí jsem byl někde jinde. Bylo nádherné babí léto a nejen já, i několik dalších spolustudentů a nováčků, hledalo spíš zábavu než nové vědomosti, které by měli později sloužit nejen splnění našich osobních cílů, ale i cílů naší socialistické společnosti. Tak to bylo to poslední, na co jsme během i po přednáškách mysleli. My chtěli všechno hned. Hned a bez kompromisu a pro nás. Jelikož jsme nebyli všichni ve stejné skupině, domluvili jsme si sraz u jedné z nesčetných laviček v blízkosti kolonády. Po cestě jsme většinou nakoupili několik lahví vína, a když jsme dosáhli smluveného místa, otevřeli jsme první lahvinku, popíjeli červenou tekutinu, jen s hodnou dávkou fantazie chutnající po vínu, pozorovali kolemjdoucí, lázeňské hosty a mlčeli. Mlčeli jsme tak dlouho, až nám ta nehorázná, odpudivá šťáva pomalu stoupala do hlavy a my začali poznenáhlu a nezávazně komunikovat. Byly to většinou dlouhé monology, během kterých každý z nás pozoroval, jestli a to jen čirou náhodou, kolem neprojde krásná blondýna nebo prsatá bruneta či černovlasá nymfomanka, která nás pozve pouhým mrknutím oka a my se za ní vyřítíme, očekávajíc něco jako konec světa, jako spásu nebeskou osvobozující nás od každodenní nudy. To se ale na mou duši nikdy nepřihodilo, jako na zlost, se kolem šouraly staré baby s kelímkem srkající slastně sírou obohacenou vodu. Vypadaly šťastně, protože se zbavily svých choťů, zanechali je jejich osudu a předaly sebe sama do rukou páně nebo jinými slovy řečeno, do socialistické péče. Já ani nevím pokolikáté už to bylo, ale seděli jsme znovu na lavičce, na stejném místě jako obyčejně, ale bylo teprve kolem čtvrté, takže většina lázeňských hostů trčela někde v bahně, nebo se slastně oddávali čiperným rukám masérů či masérek. Srkali jsme rudý nektar a začínali pomalu s obvyklými monology, když tu najednou, kde nic tu nic procházela kolem nás, krásná, štíhlá blondýnka. Přes rameno měla přehozenou kabelku a pod svetříkem se jí vzpínaly malé kozičky asi tak velikosti mé dlaně. Prdýlku měla pevnou, úzké jako dvě trubky rovné kalhoty ji ještě více v jejím dynamickém a vyzývavém půvabu zdůrazňovaly. Kdosi z nás vypísknul a ten, který doposavad celou dobu mlčel a nejvíce nasával, vzkřiknul, „Člověče, to je ale prdel!“ Všichni jsme se k němu otočili a zděšeně si pomysleli, to je ale vůl. A všechna naše předsevzetí a celá odvaha, silně podporována vínem byly ty tam. „Bože můj na nebi!“ zaječel jsem slabounkým hlasem, „Ona se zastavila!“ Ona se opravdu otočila k nám, pozorně si nás všechny prohlédla a pomalým krokem se k nám blížila. No, to jak jsme v tom okamžiku vypadali, by se mělo zvěčnit. Seděli jsme na lavičce jako hejno vrabčáků, které překvapil první silný mráz a jejich nožičky se přilepili na telefonní vedení. „Tak co, máme hodně síly? Kolik už jsme toho vybumbali?“ zeptala se příjemným a přehnaně zdvořilým hlasem. My jsme se zblble koukali jeden na druhého a nebyli schopni vydat hlásku. „My to tak nemysleli“, vykoktal jsem jako první, čímž jsem si získal absolutní sympatie celého našeho týmu přiopilých intelektuálů. Toto kladné ohodnocení mé pružné odpovědi se ale okamžitě změnilo v nekonečnou nenávist, když se mě zeptala: „Tak co, projdeme se spolu, když po tom tak toužíš?“ a vzpřáhla ruku, jako by mě chtěla přinutit k sestupu na zem, a to do slova, a její ukazováček směřoval k mým otevřeným ústům. „Ach což,“ vzdechla, když jsem se hodnou dobu nepohnul, stáhla ruku k pasu, pak ji zase zlomila do pravého úhlu, chytila se řemínku kabelky a obracejíc se na podpatku, začala se od nás vzdalovat. „Já na to seru“, řekl jsem a pomalu slezl z lavičky. Napřímil jsem se s hlavou pořád skloněnou, jako kdyby tam její oči i nadále sledovaly, jak budu reagovat na její výzvu. „Jdu na cimru. Čau,“ sdělil jsem nepřítomně a bylo mi jedno, že budu tématem bouřlivého rozhovoru o tom, jak by se oni v mé situaci zachovali. Šel jsem, bůh ví kam, jakýmsi směrem, ruce v kapsách, ramena svěšena, jako kdybych nevěděl kudy kam. Stmívalo se a já bloudil uličkami, až jsem se zastavil před výkladní skříní plné pracovních oděvů. Nevím proč, ale chtělo se mi zvracet. Nebylo to tím hrozným vínem, spíš tou celou situací, plné bezvýchodnosti a promarněného času. Díval jsem se na ty kousky „přepychového“ oděvu a myslel na Pucholta a starce na chmelu. „Tak co. Nemůžeš se vynadívat?“ zeptal se hlas za mými zády a já strnul překvapením. Ano to byla ona, ta neznámá známá, která mne oslovila. „Ne, jen se koukám. Byl jsem zamyšlenej“, odvětil jsem třepoucím se hlasem. Otočil jsem se. Měl jsem ruce zvlhlé potem a zabořené do kapes kalhot. Díval jsem se jí do očí. Bylo tam moře hvězdiček, které zářily a zářily i na mne. „Pojď, projdeme se. Jsme sami“, a vzala mé rameno zlehka do dlaně, chtějíc mne postrčit, jako kdybych neměl v tento okamžik žádnou vůli a žádný cíl. „Kam jdeme?“ ptal jsem se. „Uvidíš,“ odvětila a já se chytil její ruky a sledoval její profil. Byla opravdu krásná. Krásná bez poskvrnky. Měla malý nosík a temně rudé, svěží rty, plné červeně a odhodlanosti k čemukoli. Šli jsme hodnou chvíli vedle sebe mlčíce, až jsme dorazili k její ubytovně. Zvedla prst a přiložila jej na má ústa. Byl to pro mne srozumitelný pokyn a já ještě pevněji sevřel její ruku. Začal jsem vnímat její vůni, najednou jsem věděl, že mě chce. Sáhla do kabelky a vytáhla klíč, vložila jej opatrně do zámku a dvakrát jím otočila. Stiskla kliku a my vstoupili do úzké místnosti, která mi připadala jako bývalá, už roky nepoužívaná hotelová recepce. Vystoupili jsme až do třetího patra. Ona otevřela dveře svého pokoje a my do něj potichu vklouzli. Byla to malá místnost v podkroví. Úzká, už na pohled nepohodlná postel, vedle ní noční stoleček s lampičkou, na druhé straně skříň, která sem jaksi vůbec nepatřila, a malý stůl se dvěma židlemi zaplňovaly prostor pokojíčku natolik, že jsme hodnou chvíli stáli bez pohnutí u dveří a dívali se jeden na druhého. Měsíční stříbro pronikalo špinavým oknem a zbarvilo nás oba do šeda. Stál jsem tak jako ona zcela nehybně a díval se jí do jiskřících očí. Usmívala se. „Já jsem Regina. Jak se jmenuješ ty?“ zeptala se tiše. „Jirka. Jsem tady student. Asi tu zůstanu na dýl,“ odpověděl jsem taktéž potichu. Zkřížila ruce před sebou, uchopila blůzičku u pasu a svlékla ji rychlým pohybem přes hlavu tak, že se její husté vlasy rozčechrané do všech stran vzedmuly, nasály vzduch a zazářily stříbrem v potemnělé místnůstce chtějíce zdůraznit její štíhlé tělo. Zvedla ruce a na chvíli uchopila moji tvář, pak začala rychle rozepínat knoflíky mé košile. Pochopil jsem a svlékal ve stejný okamžik kalhoty, pak ponožky, až jsem skoro ztrácel rovnováhu. Ona mne však držela a podporovala tak zručně a s takovou pro mne nezvyklou něhou a přitom obratně, že jsem tu po chvíli stál jen v trenýrkách. Prohlédla si mne spokojeně a začala pomalu svlékat její úzké kalhoty, potom kalhotky až stála zcela nahá přede mnou, ukazujíc pyšně její klín a rozpřáhla paže, jakoby mne chtěla obejmout. Ne, neobjala mne, klesla na kolena a pomalu, polehounku stahovala poslední zbytek mého oděvu. Nejprve ke kolenům, pak pomalu až po lýtka, potom už jsem sám zvedl jednu a pak druhou nohu a ukázal jí svou nahotu. Její paže se vrátily do výchozí polohy visíce podél těla, jakoby zkoušela spartakiádní rozcvičku, ale potom mne uchopila a já se neudržel a opětoval její chvat tak, že jsme se po chvíli drželi pevně jeden druhého. Cítil jsem, jak se chvěje, jak její prsty hledají, kde se pozastavit, aby zase hledali nanovo. Každý její pohyb zesiloval vibraci mého těla, až jsme se oba nacházeli v dokonalém souladu přerušovaném naším vzrušeným vzdycháním. Držíce jeden druhého v náručí jsme se polehounku spustili do postýlky. Nehledali jsme se. Byli jsme tam, kde jeden druhého očekával. Byli jsme stmeleni silou, která se nedá popsat, jelikož je pomíjivou součásti okamžiku slasti a nevyzpytatelné rozkoše. Ale nebyli jsme sami. Měsíc se snažil všemi silami proniknout okenicemi a hladit nás paprsky a podílet se na našem štěstí. A tak, jak se náš dech zrychloval, a naše těla pulzovala stále vyšším tempem, zvyšovala se i intenzita světla kolem nás, až jsme oba zaměnili šeď za stříbro a spokojeně vydechli. Měsíc se náhle rozzářil po celé místnůstce, Regininy oči mi poslaly tisíce krásných hvězdiček a já ji políbil na ještě vlhké rty zářící červení.

Pomalu jsem se probral ze svých vzpomínek a navrátil se zpět do reality, i když se v mé situaci jen těžko dalo rozeznávat mezi skutečností a představou. K mému procitnutí dopomohly i pravidelné pohyby Regininy levé ruky, která už před hodnou chvílí podbříško opustila. Pravou rukou mi čechrala vlásky. Díval jsem se jí do tváře a můj dech se zrychloval. „Vezmi si mě“, řekl jsem nejistě. Otevřela pusu jako by mi chtěla poslat pusinku a pak si jazýčkem naslinila rty. Začala dole, pak v levém koutku, potom nahoře, v tu chvíli obrátila oči v sloup a dokončila tu krátkou, slastnou okružní cestu v koutku pravém. Povstala a sklonila se ke mně, vnořila ruce do vody, pravou rukou mne uchopila v podpaždí přes celou šíři zad, levá stiskla pevně má stehna. Já se k ní naklonil, jako kdyby kojenec hledal prso matky a ona mne lehce jako pírko vyzvedla z vany. Položila mne na koberec a opatrně stírala kapičky vody z mých prsou. Její prsty byly horké, až skoro žhavé a každý její dotek pálil. Naklonila hlavu tak blízko k mé, že jsem začal vdechovat třešňovou vůni jejích rtů, až jsme se natolik přiblížili, že jsem ji pevně uchopil oběma rukama za ramena a přitisknul k sobě. Drželi jsme se takovou nepředstavitelnou silou, a váleli se po koberci sem a tam, líbali se a funěli slastně, až jsem se já po mnoha pokusech ocitl na delší chvíli leže nad ní a díval se do jejích očí plných hvězdiček jako tehdy v tom malém pokojíčku. Uchopila mne za nadloktí tak silně, až jsem bolestí vykřikl. Hvězdičky jejích očí se proměnily v malé plaménky, hořeli a můj obličej se zpotil a já začal popadat dech, ústa se mi otevřela náhlou suchostí, okoralé rty jsem se marně snažil navlhčit jazykem a nosní dírky se mocně nadýmaly. Sevřel jsem její hlavu oběma dlaněmi a cítil, že je studená, její tváře jakoby ztuhly a barva kůže zšedivěla. Její krásné tělo se proměnilo náhle a neočekávaně v pevnou hmotu porcelánové panenky. Ohýnky v očích vyhasly a na mne hledělo jen zakalené cosi z očních důlků. Z posledních sil jsem se dokázal vytrhnout z jejího objetí a zůstal nad ní klečet, dotýkajíc se hýžděmi jejích taktéž studených stehen. Nadychoval jsem se zhluboka držíc si dlaněmi dmoucí se prsa. Hladil jsem pomateně chladné a ztuhlé tělo nevěda co si počít. Vstal jsem a ustoupil o krok zpátky, přičemž jsem sešlápnul květ jedné z lilií ležících na koberci. Zaslechl jsem bolestné vzdechnutí, až jsem poděšeně povyskočil, ztratil rovnováhu a při pádu zachytil na zemi ležící nůž; sevřel jsem jej pevně, znovu se napřímil a popošel zpátky k ní. Držíc nůž stále v ruce, jsem ji začal znovu a znovu hladit a ztrácel při tom rozum, jelikož mne její stav přiváděl k šílenství. Nic jsem nechápal, chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Rozzuřila mne má bezmocnost, ať už to byla tato beznadějná situace či podivuhodná proměna mé milované, ať už to byla její nepředstíraná apatie vůči mě, nevěda co dělám, rozmáchl jsem se rukou ve které trčela ještě orosená čepel nože a jakoby poháněn jakýmsi tajuplným mocným strojem, vnořil jsem ten chladný kov do jejích prsou. Co jsem to proboha provedl? Vyděšeně jsem vyskočil a pozoroval s opovržením své dílo. Její bílé, dokonalé tělo, tělo porcelánové panny dostávalo trhliny a kousek po kousku se začalo rozpadávat. Pln strachu jsem se k ní nebo k tomu, co ještě zůstávalo, sklonil snaže se vrátit jednotlivé kousky na své místo. Byl to však bláhový počin. Po chvíli jsem klečel před hromádkou prachu, třpytivých kousků porcelánu a nože zpola zakrytého zářivými vzácnými kaménky různorodých tvarů. Zářily jako malé hvězdičky, jako její oči tehdy, když jsme se poprvé a naposledy milovali.

Nevěřil jsem tomu, co se stalo, ruce se mi chvěly, hlava hořela a krev mi bušila do spánků. Pořád ještě jsem cítil její doteky. Začala mi téct krev z nosu. Pravděpodobně vzrušením spojeným s napětím a mým hrozným činem. Dopotácel jsem se k vaně, naklonil se nad ni a začal si smývat stopy zaschlé krve. Když jsem se pomalu zotavoval, sebral jsem kousky oděvu, které jsem bezprostředně před koupelí rozházel po zemi a rychle, vůbec se neohlížeje opustil tento pokoj plný děsu a mnou způsobené zkázy. Dveře jsem prudce zabouchl a chvíli postál zády se o ně opíraje a dlaněmi je držíc, jako bych se chtěl ujistit, že nikdo za mnou není, že jsem zase sám. Cítil jsem se pozorován a pronásledován, což není divu po tom, co se stalo. Sehnul jsem se k podlaze, kde ležely mé věci, a začal se oblékat. Posléze jsem se vzdálil ode dveří a začal hledat halu, ve které jsem se ocitl na počátku mé Odysseji. Ať jsem se díval nalevo či napravo, všude byly jen dveře, bílé dveře a zase dveře a záclony až do nekonečna. Rozběhl jsem se neočekávaně, prostě jedním, naprosto neúmyslně voleným směrem, prorážel jednu záclonu za druhou, jako kdybych sám sebe chtěl přesvědčit o tom, kde nekonečno končí a kde začíná. Zastavil jsem se, protože jsem si uvědomoval, že fyzická námaha hledání řešení této, přímo mne se týkající záhady, je mnohem vyšší než její rozluštění za pomoci matematických algoritmů, teorémů či rovnic. Jelikož jsem však nebyl nikdy nadaný, ale spíš průměrný matematik, rozhodl jsem se pro výběr dalších dveří, rozhodl jsem se pro prolongaci mého osudu, pro řešení bez návratu, bez naděje, bez logiky, ale s vědomostí, že je všechno v nejlepším pořádku. Žádnou jinou alternativu jsem v tomto okamžiku neviděl.

3. kniha - Ludmila

Nemohl jsem se stále rozhodnout. Všechny byly stejné. Přikročil jsem k těm naproti, kde jsem se po krkolomném běhu zastavil a pomalu jsem je otevřel. Po špičkách jsem vklouznul dovnitř. „Tak už jsi tady?“, ozval se hlas z jiné místnosti. Nalézal jsem se v předsíni, plné různého harampádí. Stál tu kočárek, botník, kolem něhož se povalovaly sandály, lodičky a dětské botičky a na věšáku visely pláště a klobouky zakrývající části zdi, s které pomalu opadávala omítka, prošel jsem kolem velké tmavé truhly a přikročil k zaskleným dveřím a strčil do nich. Otevřely se a já ji spatřil, velkou, silnou, ve spodním prádle, polonahou krasavici, cosi připravujíc k jídlu. Otočila se, přivítala mne s úsměvem a vyšla mi vstříc. Její obrovská prsa, která jakoby zaplňovala z velké části malou kuchyňku, se zabořila do mého hrudníku a ona mne přitáhla k sobě, svlékajíc moji košili. „Bylo toho na tebe dnes zase hodně? Nebo jste byly chlastat?“. Neodpověděl jsem. Odevzdal jsem se její každodenní neomezené touze. Opřel jsem se o těžký kuchyňský stůl a nechal spadnout kalhoty až k podpatkům, poté, co mi rozepnula poklopec a uchopila oběma rukama mé půlky, přitahujíc mne k sobě. Cítil jsem ji zase všudypřítomnou. Její ohromné tělo mne pohltilo se vším všudy. „Jsi krásně pevný, takový jakého tě chci“, poznamenala a zakousla se zlehka do mých rtů. Byla ďábelská a vynalézavá. Zdálo se mi, že může vždycky. Oddal jsem se jí a ona opětovala každý můj pohyb takovou vehemencí a současně bezmeznou něhou, že jsem přestal vnímat okolí a ztrácel se v jejím horkém klíně až do okamžiku úplného vyprázdnění. Připadal jsem si jako holoubek třepající křidélky, nemohoucí se vznést, oddaný svému osudu, který mu vnutila vášnivá orlice nebo jeho vlastní, bezmezná rozkoš.

Já jí říkal Lilka, ti ostatní Ludmilka. Ne, Lilka sedělo líp, protože zdrobnit její ohromné tělo jakýmsi jmenným přívlastkem se nemohlo jednoznačně podařit. Já ji miloval takovou, jaká byla. Ona se nepřetvarovala, ona si prostě vzala to, co chtěla, ona nediskutovala a nefilozofovala, nelamentovala ani si neztěžovala. Ztělesňovala jednoduše dobrou náladu, byla vždy upřímná a starala se o mne jako o své druhé děťátko. Jo, byl jsem pro ni obojím; chlapem a milencem a i malým bezbranným klukem, který si hlavu se slastí pokládá na její velká a měkounká ňadra, tam, kde je teplo, kde se cítí v bezpečí. Z ničeho nic naplnil prostor hrozitánský řev pocházející ze slabého dětského krčku. „Ach božínku!“ zaječela. „Úplně jsem mýho broučka zapomněla!“ zděsila se, ale pak se ke mně obrátila a nařkla mne něžně, „to kvůli tobě, ty divochu“. Vběhla do dětského pokoje a vynesla svého broučka v náručí kolébajíc ho sem a tam. Přitom překrásně pobrukovala, ne ona nezpívala, ona vyzařovala nekonečnou lásku k broučkovi, až se uklidnil a přestal ječet. „Ohřej mi prosím tě tu flaštičku s mlíkem,“ řekla mi narychlo. Vstal jsem a přistoupil ke sporáku. Vyňal jsem ze skříně s nádobím větší hrnec a naplnil ho vodou. Zapnul jsem jednu ze čtyř plotýnek a postavil ho na ni. Poté, co voda začala vařit, jsem do ní vnořil flaštičku a po chvilce ji vytáhl, a to několikrát za sebou, abych vyzkoušel teplotu. Jakmile dosáhlo mléko požadované teploty (klasická zkouška kapky na jazyk), dostal ji brouček a spokojené pomlaskávání Lilku a mne taktéž uklidnilo. Dívali jsme se na sebe a mysleli znovu na to samé, co jsme tak nehorázně často a s oblibou podnikali. Lilka přesunula svůj zrak ze mne na broučka a já se zamyslel, pozorujíc její elegantní šíji a dlouhé tmavé vlasy shrnuté na jednu stranu, které jí padaly přes pravé rameno dotýkajíce se jejího pravého prsu ve výši bradavky.

Ona milovala vším, co měla, doslova vším. Srdcem i duší a v neposlední řadě každým kouskem jejího mohutného těla. Její objetí nebylo takové jednoduché, bylo těžce popsatelné, bylo to jako ztrácet se a zase se vynořovat, být po celou dobu milován, hlazen a hýčkán, bylo to jakoby se rozpadat na jednotlivé údy a části těla a pak se zase ve stejném pořadí začít skládat dohromady, kde každý jednotlivý díl cítil svůj vlastní podíl nepopsatelného uspokojení a záviděníhodné vyčerpanosti. Poznal jsem ženy, milující jenom tělesně, jejich zrak byl vyhaslý, jejich duše zpráchnivěla, seschla nebo byla smířena, nebylo na co se těšit, na něco hezkého čekat či pro druhého připravovat radostné překvapení. Poznal jsem takové, které to chtěli pořád a všude a mnohokrát po sobě, se mnou nebo i s mým kumpánem, zkrátka s celým světem, ale nelíbaly se, jakoby se bály, že jim jejich milovníci vdechnou omamný jed nutící je konečně vyslovit pravdu, začít se bránit, reagovat a přemýšlet o tom jak změnit svůj život, jak se vymknout se sevření stereotypu a někdy i pohany. Poznal jsem takové, které se obětují. Celý život nemyslí na sebe, nýbrž na druhé. Jsou nešťastné, když si nemohou pomoci, pláčou vyschlé slzy, aby neupozorňovaly. Zůstanou v pozadí, aby nepopuzovaly, a jsou stále připraveny vzít na sebe vinu snad i velikosti oběti Ježíše Krista.

Lilka opustila kuchyň s broučkem v náručí a zmizela s ním v dětském pokoji. Uvelebil jsem se v pohovce, zavřel oči a začal se vzdalovat od přítomnosti, abych zase nabyl sil, abych okřál a zotavil se, než přijde čas na naše každodenní hrátky.

Všechno je jinak, jinak než si to či ono představujeme, jinak než to či ono cítíme, ale i jinak než jak věci vidíme, vnímáme. My víme, že když něco bolí, tak jsme. Jsme, cítíme tu bolest ať už duševní či tělesnou a reagujeme. Podle situace pláčeme, vztekáme se, někteří z nás umírají, trápí se nekonečně a vyžadují neomezenou soustrast svých blízkých a známých. Naše existence závisí na věcech, na událostech a nekonečně se opakujících režimech dávajících nám všem a to chci zdůraznit, všem šanci najít místo, které nám vyhovuje, ve kterém náš život dostává smysl a kde se uplatníme. To uplatnění, není otázkou schopností, otázkou vzájemné konkurence, je přímým důsledkem pochopení situace, ve které se nacházíme a, a to je velmi důležité, všech změn ke kterým bude zákonitě během našeho dalšího bytí docházet. To je samozřejmě hrozně těžké pochopit, protože naprostá většina z nás, tak jak se to jednou pro vždy naučila, začíná myslet v té nejjednodušší dimenzi. Já ji nazývám dimenze prvního řádu. Jsou to každodenní situace, ve kterých něco, ať už je to cokoliv, vlastníme nebo hodláme vlastnit s podvědomou obavou možné ztráty. Může to být nákup nových šat, sportovního auta, dovolené u moře nebo čehokoliv jiného. Mohou to být chvíle, kdy nás touha po něčem natolik ovládne, že neodoláme. Musíme to či ono vlastnit. Může to být moment lásky, která přetrvá jen několik měsíců, aby byla nahrazena šedivou jednotvárností. Tyto, stále se opakující situace mají však takový uspokojivý, ukolébávající charakter, který může naše vnímání okolního světa na roky ovládnout, mnohdy i na celý náš život, bez toho, že bychom měli ždibíček šance dostat se do další, vyšší dimenze. Na to je zapotřebí zabývat se sám sebou, najít to co tě naplňuje, to co tě uspokojuje a to vše bez závislosti na materielních hodnotách. Jaká je tedy dimenze druhého řádu? Božínku, pomysli na Lilku. Ona je pořád konfrontována s první dimenzí. Ta ji vyplňuje, naplňuje štěstím a poskytuje jí tu jedinečnou možnost zabývat se mnou tak, jak já jí vyhovuji. Ten další stav, stav, který tě vyvede ze závislosti na čemkoli, který tě osvobodí od každodennosti a stereotypu, to je když začneš milovat bez zášti, bez ‚jenom‘ tělesné rozkoše, bez toho, že by ses musel obětovat za něco, za co nezodpovídáš, za něco co nemá trvalost, za něco povrchního. V této dimenzi nabudeš vlastnosti vidět se zavřenýma očima. Ano, to co každý z nás jako boží stvoření už od narození s sebou nosíme, to se probudí. To je to naše vnitřní oko, intuice, instinkt či šestý smysl. Úplně nový svět se ti otevře a ty pocítíš takovou neuvěřitelnou lehkost a svěžest, nebojácnost a odhodlanost ať už se ocitáš v jakékoliv, pro druhé ožehavé a nebezpečné situaci.

Lilka vyšla z dětského pokoje, zavřela za sebou dveře a přistoupila k ledničce. Vyndala dvě piva, otevřela je a popošla až k pohovce. Dala mi jedno do ruky, přetáhla se pomalounku přeze mne, uvelebila se celou svou šířkou vedle mne a spokojeně vydechla. Čas od času jsme se napili držíce se za ruce a dívali se před sebe bez zájmu o cokoli. Když jsme dopili, postavili jsme prázdné flašky na zem a přitulili se jeden k druhému. Brouček spinkal.
Lilka mi hladila tvář potom hrudník, šimrala mne na hlavě a já zase ohříval mojí ruku mezi jejími stehny. Po chvíli jsme byli tak rozpálení, že jsme se vysvlékli a byli si ještě blíž, až jsme ztráceli přehled o tom, kde je dole a kde nahoře, kde je napravo a kde nalevo. Lilka se přisála na má ústa a sála ze mne sliny smíchané s pivem, pak mi je zase vracela a já ji na to lehounce hladil zoubky špičkou jazyku. Po chvíli jsme si role vyměnili a to šlo hodnou chvíli dál a dál. Náhle jsem si všimnul, že nejenom její ústa se přisála, nýbrž celé její tělo jakoby desítky chapadel pevně lpělo na mé nahé kůži. Zběsile jsem kolem sebe mlátil a snažil se osvobodit od jejího smrtelného chvatu. V mé situaci plné strachu a zděšení, uvědomujíc si, že to kolem mne není reálný svět, že se kolem mne a se mnou dějí prazvláštní věci, jsem znovu zpanikařil a v okamžiku, kdy se má pravá ruka uvolnila, zavadila o jednu z flašek od piva. Uchopil jsem ji a bez dlouhého zdráhání udeřil netvora tam, kde jsem předpokládal hlavu Lilky nebo to, v což se proměnila. Její ústa sklouzla na mou hruď, stisky chapadel oslábly a já tu potvoru odstrčil tak, že spadla se silným plesknutím na podlahu. Popadajíc dechu jsem se vzepřel pololežíc, polosedíc a otočil směrem k předpokládanému netvorovi.
Ztuhnul jsem zděšením. Na zemi ležela moje Lilka. Z hlavy jí vytékal pomalounku pramínek krve, který kolem ní vytvářel rudou svatozář. Usmívala se spokojeně, jako kdyby to byl její nejšťastnější okamžik, jako kdyby se právě rozloučila. Ječící brouček mě vrátil zpět do reality mého jeviště, na němž jsem nehrál hlavní roli. Už druhá vražda mi byla jakýmsi podivuhodným způsobem vnucena. Připadal jsem si jako statista, který čas od času vklouzne do vedlejší role, aby zjistil, že nemá žádný text, že není ani ve scénáři zmíněn. Vstal jsem, oblékl se a prudce rozrazil dveře dětského pokoje. Vzal jsem ječícího broučka něžně do náručí, snažíc se ho uklidnit pomalým kolébáním. Nepomáhalo to a tak jsem se rozhodl opustit byteček i s broučkem a proběhl jsem předsíňkou, zakopl o několik párů bot, narazil ramenem do dveří, kterými jsem na místo činu vstupoval. Pořád ještě ječícího broučka jsem tisknul levou rukou na prsa a pravou jsem stisknul kliku a vyšel na koridor. Zavřel jsem dveře a zjistil, že brouček je potichu. Vydechnul jsem spokojeně otáčejíc můj pohled směrem broučkovi hlavičky. Ne, ne a ne. Proč já? Čím jsem si to zasloužil? Místo broučka jsem držel v náručí plyšového medvídka, toho medvídka, který mne doprovázel mým dětstvím, kterému jsem svěřoval všemožná tajemství a se kterým jsem usínal. Byl to můj němý přítel, můj druh i zdroj fantastických nápadů a výmyslů. Nevím, nepamatoval jsem si, kdy jsem ho pozbyl, kdy jsem jej a čím později nahradil. Dnes jsem věděl, že jsem ho i nadále potřeboval. Držel jsem své dětství v rukách a z očí se mi koulely slzy jako hráchy. Vracel jsem se do minulosti bez toho, že bych začal chápat přítomnost. Ztrácel jsem se mezi tím, co jsem si přál být a tím, co jsem praktikoval jako svůj bezúhonný image. Věděl jsem, že trestám sám sebe, že dělám vše pro to, abych zničil vše, co je ve mě pozitivní a čistě lidské. Choval jsem se jako zlidštělé hovado, které pod vlivem svých pudů a vášní bojuje o svou existenci bez ohledu na své okolí, příčiny svého činění a nezvratné důsledky téhož. Utřel jsem si slzami provlhlý obličej a obrátil svoji pozornost ke dveřím naproti, přímo přede mnou. Nechtělo se mi běhat a dál hledat, jak vyřešit situaci ve které jsem se ocitl. Odevzdal jsem se svému osudu chápajíc, že mu nemohu uniknout, že jsem plánovanou částí, částí jeho finálního konceptu a udělal jsem několik pomalých kroků směrem k protějším dveřím.

4. kniha - Ingrid

Uchopil jsem odvážně kliku, stisknul ji pevně a s přesvědčením, že mne očekávají další dobrodružství a mnohá nová překvapení a otevřel dveře, vstupujíc do místnosti. Byla to hospoda, přesně tak jak jsem ji znal z dob, kdy jsem se potloukal Mnichovem. U báru sedělo několik osob hlučně rozprávějících a čas od času lamentujících rukama. Přistoupil jsem blíže, usedl na barovou stoličku a vzhlédl k barmanovi. „Dej mi pivo, prosím,“ objednal jsem a držíc plyšového medvídka jsem se obrátil ke skupince, která tam již pravděpodobně hodnou chvíli seděla. „To je zázrak, že jsi sem trefil,“ řekl ten, který seděl takřka vedle mne. Byl to Klaus. „Sorry, ale jak si mě poznal?“ zeptal jsem se poněkud rozpačitě. „No, máš trochu zchlastanej ksicht, ale to napravíme; dej si jednoho panáka,“ odvětil a objednal kořalku. „Hej, já už tu nebyl věky,“ bránil jsem se. On vstal, objal mě a prohlásil: „Věky sem, věky tam, teď to rozjedeme“. I ostatní se mi začali věnovat a za okamžik jsme stáli v hloučku u báru a připíjeli si kořalkou. Když jsme ji do sebe obrátili, stála najednou těsně vedle mne. Ingrid se mi podívala pozorně do očí a zeptala se, „čekala jsem od sedmi, kde jsi byl? Slavíme totiž narozeniny Manfredovi kamarádky“. Chtěla mi začít vysvětlovat, jak je to pro ni důležité a že chtěla, aby tam byli všichni. „Nemohli bychom si na chvíli sednout někam jinam?“ přemlouval jsem ji přecházejíc do protiútoku a ona kývla hlavou, že ano a my se vzdálili. Usedli jsme ke stolu nedaleko báru, ale jaksi stranou skryti v temnotě. Seděli jsme a mlčeli. Dívali jsme se jeden na druhého a po chvíli jsem pocítil dotek její ruky. Uchopila mne kolem ramenou a položila hlavu na mou hruď. Cítil jsem její horký dech. Tiskla mne na sebe a potichounku vzdychla, „někdy jsi tak daleko, tak nepřítomný, až si myslím, že tu nejsi“. „Já vím, byl jsem dlouho pryč,“ odvětil jsem v rozpacích. Vzhlédla ke mně a já spatřil její oči plné korálků, které se koulely v podobě malinkatých slziček po jejích tvářích. „Neplač, všechno se nějak spraví a bude zase dobře,“ poznamenal jsem. „Tehdy jsem byl moc mladý. O kolik to bylo? Sedmnáct let?“ snažil jsem se ji konejšit.

Ingrid jsem poznal, když jsem už druhý rok pracoval v Mnichově. Během mých nesčetných toulek po městě jsem jednoho dne zabloudil do taverny Kytaro ve Steinstrasse nedaleko Gasteigu. Klaus a Manfred tam byli prakticky jako doma. Oba studovali a Manfred, chtěl dělat ještě navíc muziku. Když to šlo, tak tam zpíval a to s kýmkoli ze scény. Jeho snem bylo natočit vlastní studiovou nahrávku. Jednoho večera jsem seděl u báru, popíjel pšeničné pivo a zlepšoval svou náladu ouzem. Jak už to tak bývá, pohled klouže sem a tam a tehdy sklouznul na drobnou blondýnku sedící asi dvě místa vzdálena ode mne, taktéž u báru. Já nevím jak, ale najednou se naše pohledy střetly a my po chvíli seděli vedle sebe. „To je můj syn, Manfred, ten který zpívá, není to super?“ zeptala se s ohnivě zářícíma očima. „Mě se líbí,“ odvětil jsem a započal analyzovat doposavadní průběh mého muzikálního zážitku. Šel jsem do detailu a srovnával všechny možné veličiny hudebního světa popu s tím, co jsem doposavad slyšel. Ona byla bez sebe radostí, že našla někoho, kdo nejenom hudbě jakž takž rozumí, ale že jí také naslouchá. A to jsem činil s ohromnou radostí. Ona byla spontánní, proudila z ní svěžest, síla a obrovská hrdost na oba její syny. To mi ohromně imponovalo. Já byl v takové situaci, že jsem nevěděl kudy kam. Cítil jsem se sám a nic kromě stupidních rozhovorů v hospodě jsem už delší dobu neznal. Zdála se mi najednou hrozně blízká, taková důvěrná, jako bychom se znali celou věcnost. Řekla mi, že ji před několika měsíci opustil její manžel, poté co oslavila čtyřicáté páté narozeniny. Přestěhovali se do Johaneskirchnu, kdesi na severu Mnichova. Bylo to hrozné, jednotvárné okolí plné až desetipatrových paneláků a v blízkosti se nacházela mega teplárna. Ta trocha zeleně nemohla potlačit pocit ztracenosti a osamělosti. Nebylo to pro ni jednoduché znovu se zařizovat, přizpůsobit se nové situaci a akceptovat její finanční závislost na muži, který si našel jinou, mladší. Pozoroval jsem ji, jak vypráví, jak plánuje, jak sní a jak její oči zářily mladistvou vášní. To nás počalo více a více spojovat, ta nespoutaná vášeň, ta prostota vidět věci bez možných konsekvencí, žít a žít jen pro tento okamžik, v tuto chvíli a oddat se vášni, bezpodmínečně. Na jedné straně byla matkou, na straně druhé kamarádkou, která často táhla od mejdanu k mejdanu, od hospody k hospodě. Tímto způsobem života zabíjela nudu, zapomínala na bezvýchodnost její situace. Oblékala se jako přítelkyně jejích synů a prakticky prožívala studentský život. Ženu v domácnosti odložila ad akta a to jí dodalo na kráse a podivuhodné přitažlivosti. Bavili jsme se, smáli se a popíjeli dál pivo s ouzem. Byli jsme tak zabráni do sebe, že jsme ani nezpozorovali, jak se taverna pomalu vyprazdňuje. Klaus a Manfred se svými přítelkyněmi chtěli vzít Ingrid kousek cesty, jelikož ještě jeli někam pařit, a vysadit ji někde u S-Bahn nebo na zastávce autobusu. Ingrid odmítla a já jsem se nabídl, že ji domů doprovodím. Oni se tak nějak podivně na mne podívali, pak jsme si potřásli rukama a představili se vzájemně. Rozloučili se chvatně a my zůstali sami. „Tak se mi zdá, že bychom také měli,“ naznačil jsem váhavě. „Kam máš namířeno“, zeptala se. „Ach, nemám žádné plány,“ odvětil jsem a dal číšníkovi znamení, že platíme. „Tak pojď, přespíš u mě,“ rozhodla a já se podrobil. Vyšli jsme do teplé noci a dali se směrem k autobusové stanici. Šli jsme vedle sebe a mlčeli. Měli jsme štěstí, protože po chvíli přijel poloprázdný autobus a my se uvelebili na sedadlech úplně vzadu. Světla pouličních lamp nám rozsvěcovala a zase zhasínala tváře a my jsme si předávali signály porozumění i nadále mlčíc. Vystoupili jsme na konečné a loudali se pomalými kroky směrem jejího domova. Kdesi, procházejíc parčíkem jsem ji uchopil za rameno a lehkým stiskem obrátil ke mně. Viděl jsem jen obrys jejího obličeje a její žhnoucí oči. Objal jsem ji a naše tváře se spojily. Drželi jsme se, tiskli pevně jeden na druhého, až naše tváře pomalu sklouzly, vzdálily se a po chvíli narušily předchozí spojení a předaly svou horkost vlhkým, vzrušeným rtům. Líbali jsme se dlouho, až jsme nemohli popadnout dech. „Pojď, poběžíme,“ vykřikla a rozběhli jsme se. Otevřela chvatně domovní dveře a přímo mne vtáhla do bytu. Vstoupili jsme do předsíně, zavřeli dveře za námi a začali se svlékat. Ingrid mě chytla za ruku, když už jsme oba na sobě neměli nic jiného než spodní prádlo a řekla, „nemám postel, je tu jen prozatímně matrace“. Božínku, pomyslel jsem si, jako kdyby to bylo teď důležité. Snímali jsme si vzájemně kousky prádla s těla a chvěli se touhou. Slabé světlo z ulice pronikající oknem spatřilo po chvíli naši nahotu. Zasypal jsem celé její tělo polibky a ona je opětovala ještě vášnivěji. Předháněli jsme se v něžnosti a vynalézavosti, skoro jsme předvídali, co jeden od druhého očekává, co ho uspokojuje. Snažili jsme se vyjít vstříc jeden druhému, abychom ukojili naši vášeň, naši touhu a chtivost bez hranic. Nepočítali jsme vyvrcholení, propadali jsme se společně, abychom znovu nabyli sil a vyvstali ještě odhodlanější začít znovu a znovu. Nevím, kdy jsme usnuli a na jak dlouho. Probrali jsme se společně, držíc se za ruce a dívali se spokojeně jeden druhému do očí. Viděli jsme tam malé plaménky plné obdivu, shovívavosti, něhy a lásky. Hořely tam a budou tam pravděpodobně hořet věčně. Už nebudou viditelné, budou skryté v našich srdcích jako na památku těch všech, kteří milují.

Začala znovu plakat, až se třásla po celém těle. Kolem nás v báru bylo veselo, hlučno a nám schýleným v polotemnu rohového stolu nikdo nevěnoval pozornost. Začal jsem jen tak pro sebe, pro nás oba vykládat. Podívej, já jsem teď starší než ty. Nabyl jsem zkušeností, jsem klidnější a rozvážnější, procestoval jsem půlku světa, pracoval v obrovských koncernech, zplodil krásnýho kluka a opustil moji ženu. Rozumíš? To nás jaksi spojuje, ale to neznamená, že k sobě patříme. Mezi námi je určitá náklonnost, my se i tělesně vzájemně přitahujeme, máme si vždy o čem povídat, ale stačí to? Je to láska? Před asi dvěmi lety jsem radikálně změnil svůj život. Ani nevím přesně proč. Nevím, co mě hnalo pryč od clichés a snobství, od lži a přetvářky. Vlastně jsem to byl já, kdo si nalhával, že je vše v naprostém pořádku a potlačoval s panickým strachem každé, sebemenší znamení hrozící zkázy. Dnes nevlastním nic. Všechno je pryč. Jsem chudý jako kostelní myš. Ale nejsem nešťastný. Mám díky bohu několik přátel, mám zajímavou práci a mám toho darebáka synáčka. Pozvedla hlavu, zadívala se na mne, potáhla nosem a opřela obě ruce o mé pravé stehno. „Myslíš, že my dva, no, že by to šlo i bez té veliké lásky? Teď, když jsme se po tak dlouhé době našli? Teď, když můžeme být spolu?“ vyloudila ze sebe tázavě. „Tak řekni něco!“ zafňukala a přitulila se ke mně.

Najednou mi něco problesklo hlavou, jakoby mne tisíc jehel bodalo, jako bych se musel probrat a začal se věnovat mé stávající situaci. Uvědomil jsem si, že vše kolem mne je nereálné, jakýsi vtip, jakýsi výmysl nějaké vyšší síly. Vzpomínal jsem, jak jsem se zde ocitl. Před očima se mi míhaly bílé dveře, nekonečné množství dveří, které budu muset pravděpodobně otevřít, abych potom někdy zjistil, kdo jsem a co vlastně chci. Nemohl jsem tu zůstat, chci přece najít sama sebe. Zahodit roušku pokrytectví, přestat lhát sobě a obelhávat druhé. Musím najít východ z tohoto zapeklitého domu, musím najít ty dveře ven na svobodu. Věděl jsem, že ji zraním, když jí řeknu, že nezůstanu, že musím jít a že mě nic nezadrží. Váhal jsem, přemýšlel jsem jak jí vysvětlit, že nemohu jednat jinak. „Proč mlčíš?“ ptala se. „Řekni něco, já chci slyšet tvoji odpověď“, začala vřískat jako zblázněná a bušila pěstmi do mých prsou. Byl jsem zmatený a nechtěl jsem, abychom vzbuzovali pozornost. I když to ani nebylo možné, jelikož okolní hluk nás pohltil zcela. Snažil jsem se ji uklidnit, hladil ji a konejšil slovy, „všechno bude dobrý, uvidíš“. Ona ale nepřestávala vřískat, byla jako posedlá. Možná, že i alkohol hrál určitou roli. Popadl mě vztek a já na ni zařval, “dost, to stačí!“. Ona se napřímila, podívala se na mne a začala na novo. Odsunul jsem se o kousek od ní a levou rukou nahmatal mého plyšového medvídka. Uvolnil jsem pravou ruku a oběma jsem jí ho přitisknul na ústa. Tisknul jsem celou svou silou. Cítil jsem náhle celé mé dětství v rukou, dětství, které tehdy bolelo a nyní zabíjelo. Ingrid třepala rukama sem a tam, její oči se zmateně míhaly ze strany na stranu, její obličej zčervenal a začal fialovět. Moje panika a počáteční zoufalost se změnila v určité uspokojení a já ještě jednou, mnohem silněji přitlačil. „Tady to máš a teď je klid,“ prohlásil jsem se zadostiučiněním. Zavřel jsem na chvíli oči a spatřil maminku. Kývala prstem na vyhrůžku a říkala svým hlasem poddaného, pokorného služebníka, „Jirko, to se přece nedělá“. Otevřel jsem oči. Ingrid se nehýbala, její zrak pozoroval věčnost, její opuchlé rty jakoby vyřkly, spása je naše na věčné časy, amen. Od báru se ozýval divoký zpěv „happy birthday“. Místnost byla doslova vyuzena cigaretovým dýmem. Díval jsem se kolem sebe a spatřil otvor zahalený s části závěsem. Vstal jsem a pomalými kroky došel až k němu. Poohlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo nic nezpozoroval. Vklouzl jsem do prostoru za závěsem a rozběhl se zběsile nevěda kam. Nepočítal jsem vteřiny, neregistroval jsem čas, jen jsem běžel, pádil jako o život. Znenáhla se přede mnou ocitla cihlová zeď. Měl jsem štěstí, že jsem do ní nenarazil hlavou, jelikož jsem běžel s tělem nakloněným silně dopředu. „To je snad slepá ulička,“ vzkřiknul jsem a zbledl úzkostí, strachem a nezastíraným překvapením. Zapotácel jsem se, opřel se a zíral bezmocně ze strany na tu cihlovou past. Můj zrak klouzal sem a tam, zděšeně, zbrkle a pln naděje, že najdu nějakou zprávu, či znamení, co dál. V tom jsem velmi matně a skoro nezřetelně spatřil na jedné z cihel, byla to ta v samém středu, nápis, který byl velmi špatně čitelný. Pravděpodobně to byl švabach, či jakési jiné staroněmecké písmo. Pozoroval jsem jej bděle a ku podivu s jistou dávkou sebevědomí. Z dálky jsem zaslechl výkřik podobající se zděšení, pravděpodobně nad tím hrozným nálezem. Neměl jsem mnoho času. Začal jsem se potit a sebevědomí bylo rázem to tam. Ruce se mi chvěly a já jsem se snažil uklidnit, opakujíc tiše sám pro sebe: “však to dopadne dobře, to dopadne dobře. Je to jenom hra, přemýšlej, přemýšlej, co to může být“ a najednou mi vysvitlo. Stálo tam: „Der Druck ist groß, dein Herz ist tot, dein Verstand hat versagt.“ Nezajímalo mne mrtvé srdce a můj rozum, ať už byl v jakémkoli stavu, o tom jsem byl i nadále přesvědčen, ten i nadále fungoval. Tlak, musíš vyvinout, tlak. Ale kde? Řev hordy pronásledovatelů se blížil. Podíval jsem se na cihlu s nápisem, zvedl ruce do její výše a oběma palci na ni ze všech sil po obou stranách zatlačil. Posunula se o několik centimetrů a celá zeď se započala otáčet kolem vlastní osy. Proskočil jsem zcela vysílený a promočený potem jen na krátkou chvíli vzniknuvším otvorem a zeď se za mnou s mohutným rachotem prakticky ve stejném okamžiku počala zavírat. Po čele, spáncích i po krku mi ztékaly čirůčky potu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil, jak jinak, mě tak dobře známý koridor plný bílých dveří a průsvitných záclon. Obrátil jsem se a ohmatal taktéž bílé dveře za mnou, v obavě, že je přece jen moji pronásledovatelé nějakým způsobem otevřou. Rozhodl jsem běžet tak dlouho dál, až nebudu moci, až budu vyčerpán a teprve poté vstoupit do dalších dveří, vstříc novým zážitkům, pln touhy ukončit konečně moji znavující pouť.

Rozběhl jsem se. Běžel jsem a vychutnával získané tempo. Cítil jsem pravidelnost hodinového stroje, sílu parní lokomotivy, cítil jsem každý jednotlivý sval mého těla. A tu poznenáhlu jsem zjistil, že nejsem sám. Nebyl to jenom pocit, já to věděl. To, co bylo, to co se pohybovalo identickým směrem společně se mnou, byla moje část. Ono to náleželo ke mně a zmocňovalo se to mého rozumu, mé mysli, mých pocitů, čím déle jsem posetrvával v tomto hrozném domě, čím více jsem se napůl nucen, napůl sám chtějíc, zabýval sám sebou, mojí duší a jejím obsahem. To ono běželo po mé levici. Běželo se mnou jakoby synchronně. Stejné pohyby, stejné tempo, jako kdybych to byl já sám. Bylo to moje dvojče, byl jsem to přece já. Zadívali jsme se, běžíc nadále vedle sebe, jeden na druhého a spokojeně se pousmáli ulehčením. Zvýšili jsme tempo. Cítil jsem, že on je silnější, že je mladší. Myslel jsem, že tu rychlost, to ohromné tempo nevydržím, že mi plíce vypoví službu nebo, že se moje srdíčko zastaví. Pojednou se ale začal koridor, kterým jsme běželi proměňovat. Zabarvil se červenými odstíny, které se nepopsatelnou rychlostí měnily v barvy jiné, teplé a studené a zářily jako slunce v podvečer či měsíc napůl spící, napůl bdící, ukazujíc stydlivě svou ocelovou tvář. Koridor jakoby se konstantně zužoval kdesi v dálce před námi. Jelikož vše, co se kolem nás dálo, podléhalo nepředstavitelně rychlému vzniku a zániku, nebylo možné odhadnout vzdálenosti či konfrontovat barvy, tvary nebo i různorodé geometrie s tím, co nám doposavad bylo známo. Běželi jsme i nadále jako o závod, jako kdybychom si chtěli něco dokázat. Znenáhla se prostor před námi zúžil natolik, že jsme neměli jinou možnost než zastavit nebo běžet dál skrz to, co bylo před námi. Nebo lépe řečeno to, co jsme před námi tušili. Čím rychleji jsme totiž běželi, tím více ztrácelo naše okolí konkrétních forem, viděli jsme jen barevné čmouhy kolem nás a před námi černou tečku, jediný pevný bod kdesi v nekonečnu. Kde v nekonečnu? Ptal jsem se sám sebe. Ale odpověď se dostavila rychleji, než jsme si dovedli představit, více v letu než v běhu jsme se zponenáhlu dotkli toho bodu, který byl ještě před chvílí tak daleko. Jestli jsme pronikly jakousi neviditelnou barierou, se nedalo jednoznačně posoudit. Zacítil jsem jakoby prudší náraz větru, na chvíli jsem ztratil rovnováhu, ale jak v zápětí vítr polevil, oba jsme se předklonili, jako bychom padaly na dlaně a ocitli jsme se ležíce v zelené voňavé trávě. Zvedali jsme se a hluboce vdechujíce nové síly jsme se udiveně rozhlíželi kolem sebe. Kol dokola se rozprostírala překrásná, svěže zelená louka, posetá nespočetnými různobarevnými květy a v jejím středu stály osamělé bílé dveře. Kolem nás poletovali motýlci, bzučeli včeličky a pozpěvovali exotičtí ptáci. Vše vonělo jarem a novostí. Vdechovali jsme do sebe vlhký mořský vzduch, slyšíc jen velmi slabě šelestění vln pravidelně omývajících pobřežní skaliska. Sem tam zakřičel racek radostí, aby všem kolem sdělil, jak je krásné moci se vznášet bez omezení do výšin, potom se nechat propadat do hloubek, až skoro zavadíš křídly o hladinu a pak se zase vzedmout a stoupat opět do výšin až za sluncem. Cítili jsme se tak dobře, že jsme zůstali sedět v měkounké trávě a dívali se vyčerpáni jeden na druhého. Teď jsem zřetelně spatřil, že on, ten druhý, jsem já, ale mnohem, mnohem mladší. Odhadoval jsem ten rozdíl tak na pětadvacet let. Ano, dělilo nás více než čtvrt století. Cítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo, jakýsi hluboký smutek pronikal celým mým tělem a mé srdce zachvátila touha vrátit se tam, do té doby před čtvrt stoletím. Chtěl jsem porozumět, proč se vše událo tak a ne jinak. Proč jsem procházel všemi možnými proměnami, a přesto jsem z chyb, kterých jsem se dopustil, neudělal něco lepšího, něco trvanlivějšího, proč mě mé vášně, touhy a nejrozličnější eskapády, vrhaly zpátky? Abych se zase obrodil, postavil na nohy a začal nanovo? Ne, ještě jsem nebyl připraven porozumět. Pousmál jsem se jen tak a pohlédl na něj, na mě. „Mě to tady připadá takové známé, jako kdybych to tu už viděl nebo už tady kdysi dávno byl,“ prohodil jsem jen tak mimochodem. Oba jsme se porozhlédli a pomalu, ale se zájmem sledovaly ten sebemenší detail, jakoukoli maličkost, která by nám cokoliv připomínala. Trvalo to hodnou chvíli, než se naše zraky znovu střetly a on poznamenal: „The wonderful wizard of Oz“ a mlčel. Ano, i já jsem poznenáhlu rozpoznal tu naivní krásu a dokonalost a zabolelo mne znovu u srdce. Vzpomněl jsem si na Judy Garland a její tři přátele, na její cestu plnou nebezpečí a podivuhodných zážitků. Její příběh mne provázel dětstvím a fascinoval až do dneška. Co to ale bylo, co nás spojovalo, co mne nutilo myslet na vše související s ideálním stavem, s virtuelním pocitem štěstí, bezstarostnosti a jakési nevyzpytatelné odvahy pustit se do čehokoliv. Do čehokoliv, znovu a znovu. Bylo to jakoby zakleté, to vše, co jsem prožil a co se mnou a kolem mne dělo. Jediná kontinuita, kterou jsem poznal, byl chaos. Byl to stav beznaděje, beznaděje ve smyslu, že se nic nezmění k lepšímu a stav odevzdanosti probouzející jiný stav, stav pocitu bezprostřední vášně, vedoucí mne až na pokraj zkázy, až tak daleko, kdy se v tom určitém okamžiku odevzdám svému osudu a své vášni a přesto se mne osud ujme a poskytne mi další, novou šanci, šanci hledat poznovu a dopouštět se nadále nových chyb. Nudilo mne to být pořád na cestách, na cestách a v neustalém pohybu s cílem najít řešení, jak se konečně dostat s tohoto zapeklitého, stále se opakujícího koloběhu dění. Poohlédl jsem se kolem sebe a spatřil kromě ideálních barev, vůní, zpěvu a prakticky všeho, co nás obklopovalo taktéž tvář mého já. Usmívala se na mne a já se necítil dobře. Jaksi jsem tušil, že on ode mne něco chce a nemůže to vyslovit, protože mu v tom něco brání. „Byl jsem to já, to něco, co mu bránilo?“ Ptal jsem se sám sebe. A náhle jsem pochopil. To on, mé vlastní já, mé mládí mi chce cosi vložit do úst. Ano, je to umění rozloučit se, konečně otočit hlavu a potom celé tělo. Vykročit pevně, i když s určitou obavou novým směrem, vytvořit nové podmínky, pokořit se nepodplatitelné a věčně trvající, věčně se opakující změně. Vstal jsem pomalu a vložil ruce do kapes. Bylo mi najednou lehko. Podíval jsem se mu znovu do tváře s takovou něhou, jakou jsem ještě nepoznal. „Musím jít,“ prohodil jsem, „děkuji ti za všechno“. Rty se mi třepaly a já nevěděl co více říci. Více nebylo třeba. Jeho oděv začal pomalu šedivět, až zpráchnivěl a odhalil nahé tělo. To se však taktéž zbavovalo pomalu své přirozené barvy, bylo stále světlejší, až zprůhlednělo, až úplně zmizelo, rozplynulo se. Zůstal jen jeho úsměv, nejen tam, kde před chvílí seděl, ale rozprostíral se kol dokola. Otáčel jsem hlavu, jako bych chtěl ještě něco říci, či znovu naposledy uvidět mé mládí. Zvedl se vítr. Byl studený a stále silnější. Nepřirozeně zbarvené okolí dostávalo rysy normální krajiny. Obloha se zakalila a slunce zakryl chuchvalec mraků. Můj zrak zamířil k osaměle stojícím dveřím, které jsem dlouhou dobu nevnímal. Přikročil jsem k nim pomalým krokem a zastavil se. Přestože vítr zesílil a okolní vzduch se prudce ochladil, pociťoval jsem příjemné teplo v zátylku. Teplo, jakoby mne ohromná ruka hladila. Byla to ruka plná vzpomínek a zážitků, ruka plná nevyplněných přání a stále trvajících snů. Nechal jsem ji za sebou a otevřel dveře, vstupujíc na druhou stranu a zároveň do nového prostoru s přesvědčením, že teď začínám rozumět, že teď mám naději ukončit svoji pouť a začít nový život, jeho novou kapitolu. Zavřel jsem za sebou dveře a zároveň jednu s podstatných episod mého dosavadního bytí.

5. kniha - Květa

Ocitl jsem se poznova na koridoru, který mne už dlouhou dobu doprovázel na mé cestě do neznáma, na možné cestě mého vysvobození či jinými slovy na cestě seberozpoznání. V okamžiku, kdy jsem počal pomalu vnímat okolí, jsem si taktéž začal uvědomovat řadu změn kolem mne. To, co jsem očekával, se rozplynulo, ztratilo svou pomíjivou hodnotu a zmizelo v nenávratnu. Nudná, jednotvárná, bílá barva byla nahrazena tmavým dřevem zdobícím rámy dveří; tapety se pyšnily mozaikami kosočtverců vyplněných růžemi a podlaha mne lákala čistou, velmi jemnou, okrovou barvou dlaždic obohacenou snad ještě jemnějším vzorem prolínajících se kruhů, trojúhelníků a čtverců v trochu temnějším odstínu, k prvnímu kroku. Připadal jsem si, jako kdybych se nalézal ve staré soudní budově, kde tmavé, těžké, dvojité dveře skrývaly rozličné spory, zmarněná podnikání, rozpolcené rodiny, vrahy a podvodníky, soudce a úředníky. „Kam?“, ptal jsem se sám sebe. Zponenáhla se otevřely jedny z těch těžce popsatelných dveří a ženská ruka mne vtáhla dovnitř. Stál jsem tu najednou jako opařený, jako hloupý Honza nevědíc, co se děje, ale jako vždy s úsměvem ve tváři. Ta samá ženská ruka přitáhla dveře, uzavřela je klíčem, otočila ke mě hlavu ozářenou chabým světlem a její krásné, velké, modré oči ke mně vzhlédly. Teprve teď jsem ji rozpoznal. Květa se na mne usmívala a sdělila mi. „Ani tomu nemohu věřit, že jsi ke mně našel cestu. Po tolika letech a po tom, co se vše s tebou v poslední době událo“. „Co“? Zakoktal jsem v rozpacích nevěda, co se děje. „Ale uklidni se, pojď dál, ať si popovídáme“ a vzala mne za ruku. Stoupali jsme po úzkých schodech do prvního patra, až jsme se ocitli v předsíni. Zul jsem si boty a vstoupil do obýváku. Rozpoznával jsem pomalu, kde se nacházím, ale neustále jsem jaksi nechápal, co se to se mnou událo. Byl jsem nepřirozeně klidný a odevzdaný tomu, co mne očekává. Květa odskočila do kuchyně a přinesla otevřenou láhev vína. „Pojď, připijeme si na setkanou, po tak dlouhé době se to sluší“ a nalila do skleniček. „Tak si sedni a nevejrej, jako kdybys nevěřil svým vlastním očím“. Usedli jsme do mělké pohovky, zabořili se do plyše a zvedli sklenice na přípitek. „Tak tedy na naše shledání nebo?“ zakoktal jsem znovu a my si cinkli na zdraví. „Nechápu jak ty“ … a ona odvětila, „není někdy výhodnější a příjemnější neptat se a jenom si užívat? Kochat se tím momentem, který se naskytl a který se už možná nebude nikdy opakovat?“ zeptala se hledíc mi do tváře a já nechtěl odpovědět. Bylo to, jako kdyby ona hovořila místo mne. Seděli jsme ještě hodnou chvíli nemluvíce, hledíc jen tak kolem sebe a pak čas od času jeden na druhého. „Já nevím,“ prohodil jsem „to nedává smysl“, a ona odvětila „neptej se, pomysli na to, jakou odpověď můžeš dostat“. Jakou? Pravděpodobně jenom zmatenou, jako celý ten doposavadní průběh mého útěku, jehož jsem součásti a nedílným aktérem a trpějícím ještě k tomu. Pomyslel jsem si a zkřížil ruce na prsou. „Trpějícím?“, ptala se. Nechápal jsem, jak může vědět či tušit, na co jsem právě myslel, jelikož jsem ani hlásek nevydal. „Nezlob se na mě Jirko, ale já ti to musím říct. Já nejsem živá, tedy jinak řečeno, já jsem neživá. Onemocněla jsem náhle těžkou chorobou. Dostala jsem před pár lety rakovinu plic, dlouho poté, co jsme se znali. Netrvalo to dlouho a umřela jsem. Tak je to. Teď to víš. Proto vím vše, co jsi zažil, kde jsi byl, co jsi prováděl a co tvoji dušičku trápí. Ano, to co ji trápí. Ty musíš vědět, že vše, co jsi do této chvíle prožil, ať už ve zmatku či se strachem, ať už nasycen vášní či bezmeznou touhou nebo jen tak, jako výsledek dlouhého, nudného, všedního dne; to vše vím a to vše jsem bedlivě sledovala“. Díval jsem se na ni a hltal ji očima. Byla obdivuhodná, krásná, plná odvahy a nezkrocené síly, plná vášně a neopodstatněného smutku a přesto připravena podniknout cokoli, co by mne dostalo z této nebo jiné, i příští nezáviděníhodné situace. Tušil jsem to. Přinejmenším jsem měl ten pocit, že nejsem příliš daleko vzdálen od pravdy. Podívala se mi opětně do očí a odložila sklenici. Uchopila mne za ruce, stiskla je a pak je začala jemně, velmi jemně hladit, ne hladit, spíš masírovat, hrát si s nimi. Mé oči se setkaly s jejími a my se oba jakoby automaticky, bez jakéhokoli vnějšího vlivu, posouvali kousek po kousku směrem jeden k druhému, až jsme se koleny dotýkali. „Víš“ řekla, „my jsme se nikdy nemilovali, myslím fyzicky, my jsme spolu nikdy nespali, já tě hladila, já tě konejšila, uklidňovala a líbala jsem tě všude, ale ty jsi mě nikdy neměl jako ženskou, tak nějak úplně, tak, jak si to většina mužskejch představuje, že to má být, že to je to, co ženská chce. A to je ta možná příčina všeho, proč tu teď sedíme a klábosíme. Mluvíme o tom, co bylo a já ti možná mohu říci i to co bude“. „Co, co myslíš, to co mne čeká?“ zeptal jsem se nedočkavě. „Nepředbíhej, dej mi novou šanci, abych si s tebou mohla hrát“. Začala rozepínat mé kalhoty, uvolnila řemen objímající mé boky a vjela rukou do slipu. Cítil jsem horkost po celém těle a do hlavy se mi vháněla spousta krve, která byla přebytečná tam dole, kde se odehrávala apokalypsa zpola zapomenutých setkání. Držela v ruce můj úd, mou hrdost a pronesla, „Nechám ho růst, bude větší a větší. Za to ti ručím“. Na jedné straně se mi líbilo, co ona se mnou provádí, ale na straně druhé jsem si stále připadal jako nevolník, jako zajatec nemohoucí se osvobodit, jako trosečník, jako Pátek, kterého Robinson našel, aby ho odvedl zpátky, zpátky do zajetí. Pomalounku jsme svlékali kousek po kousku náš oděv, až jsme oba leželi jeden vedle druhého, ona ve spodním prádle a já, jak mě pánbíček stvořil. „Zpevněl jsi“, sdělila mi. „Vím“, odvětil jsem a začal líbat její rozevřená ústa. Byla slaďounká, byla nepředstavitelně lehounká, jako peříčko šimrající mne mezi stehny, jako její hebké a horké prstíky hledající jakýkoli odpor aby ho zlomily. Chtěl jsem pokračovat, chtěl jsem ji obejmout, tisknout a znovu pouštět z mého sevření. „Počkej, nech toho,“ zvolala se smíchem „otoč se na břicho. Budu tě masírovat“. Já se nechtěně a zpola mechanicky převrátil na břicho, stočil hlavu na levou stranu a zavřel oči. Cukl jsem trošinku celým tělem, když se první kapky oleje dotkly mé horké kůže. Netrvalo to dlouho a Květa začala vtírat příjemně vonící tekutinu pravidelnými pohyby jejích dlaní do hýždí, pak kolem páteře, přes lopatky a paže až jsem celý voněl a cítil všude nádhernou horkost pronikající až do morku kostí. Její prsty střídavě, buď jen polštářky prstů nebo s nehty nebo za pomoci obojího, projížděli kolem každého jednotlivého obratle, a její dlaně tlačily na místa ztuhlého svalstva. Po chvíli jsem upadl představě, že se vznáším, že jsem lehounký jako pírko, jako křidélko zraněného ptáčka, který se pomalu uzdravuje a nabývá nových sil. Květa si sedla rozkrokem na můj zadeček a hnětla nadále mé tělo s takovou dokonalou vytrvalostí, že jsem cítil, jak se takřka dotýká mé duše, jak masíruje mé srdce bušící rychle a rychleji. Bylo mi najednou jedno, jestli bdím či spím, poletoval jsem prostorem s Květou tlačící na mé hýždě, jako kdybych stál v pozoru a salutoval, jako kdyby držela opratě koníčka, který se pohybuje dle jejího povelu. „Jak je,“ zeptala se něžně až mateřsky líbezně. „Jsem tu a nejsem tady. Musím se vzdálit, ale slibuji, že se vrátím,“ odvětil jsem omámeně a zaslechl její laskavý smích. „To je dobře“, odvětila a my poletovali dál…

Byl jsem na návštěvě u maminky. Přestala jí fungovat televize. Televize byla pro ni a jiné spoluobčany jejího rázu, jakoby svatozář přinášející světlo do každé komůrky, ať už té nejvzdálenější, či co se týče rozměrů, té nejmenší. Tento výmysl novověku sloužil k tomu, poutat lidi do jejich pohodlných křesel a pohovek a sledovat informace, kterým většina stejně nevěřila. Televize se stala příšerou zbavující okolí strachu a dodávající naději, že se jednou to, co se odehrává, virtuelně změní v realitu a počne měnit frustraci a zoufalost v radost z nového a kreativního. Zrovna v tom okamžiku, kdy jsem dorazil, se ta debilní krabice normálně jen slabě osvětlující místnost zbláznila a přestala produkovat obrázky. Vzal jsem ji do náruče, hned po mém příjezdu ve Vyškově a donesl do opravny těchto ďábelských, ale i jiných elektronických a elektrických přístrojů. Vstoupil jsem do provozovny a zapomněl důvod mého příchodu. Spatřil jsem totiž ty nejkrásnější oči, oči, které mne posléze podvědomě provázely celý můj další život. Teprve později jsem pochopil, proč stále cestuji, proč utíkám a zase se vracím, čím to je, že jsem se stal kočovníkem a nesmlouvavým zastáncem stálého pohybu a stálé změny. Byly to ty oči, které jsem po vstupu do televizní opravny shlédl; patřily Květě.

Postavil jsem tu poloskleněnou obludu, která spíš připomínala nepovedené svítidlo, kdesi stranou, kde ještě bylo místo mezi jinými přístroji bez života, které taktéž čekaly na živou vodu znalých opravářů, aby mohly poznovu uspokojit své majitele perfektní funkcí. „Dobrý den, já bych potřeboval … jaksi narychlo jednu opravu … tedy, pro maminku,“ zablekotal jsem a sledoval s fascinací nadále její oči. Přistoupil jsem blíže ke stolu a my si začali povídat o všem možném. Já ji sdělil, že dělám vysokou v Praze a že jsem čas od času tady. Ona se zase rozpovídala o její práci, a že ale nejradši pracuje s dětmi v plaveckém stadionu jako trenérka a sportovní instruktorka. Pak jsme zhodnotili situaci Vyškova jako beznadějnou, jako místo, kde prakticky vše mizí v šedi maloměstské zášti, poddávajíc se korupci a socialistickému mamonu. Domluvili jsme se, že ji vyzvednu po čtvrté a že se projdeme. Těch pár hodin, které jsem musel čekat, trvalo celou věčnost. Nemohl jsem podnikat nic jiného. Myslel jsem jen na ten okamžik, kdy ji znovu spatřím. Stál jsem venku před opravnou už hodnou chvíli a čekal. Nemohl jsem skrýt svou radost, když se objevila. Udělalo jí to dobře. Vypadala perfektně, žena mých snů, žena, se kterou se můžeš všude ukázat, všude pochlubit, která naslouchá a hltá očima slova z tvých rtů, aby je neuvěřitelně rychle zpracovala, dešifrovala, aby pak položila otázku novou a další, prodlužujíc vzniknuvší disput až do úplného vyčerpání. Zeptal jsem se, kam bychom, jako šli a jestli ji něco nenapadá. „A co takhle do parku za pivovarem“ navrhla a jak jinak já souhlasil. Šli jsme a měli stále o čem si povídat. Ona pocházela ze zámožné rodiny, která za první republiky vlastnila fabriku na výrobu mýdla. Po osmačtyřicátém byla znárodněna komunisty a oni, tedy její rodina s dávkou štěstí směli zůstat v jedné z jejich bývalých vil. Poslouchal jsem opravdu se zájmem, sledoval jsem napjatě její ústa, jako kdybych se nemohl dočkat dalších příhod, dalších sdělení. Chtěl jsem o ní vědět všechno. Byl horký letní den, a když jsme dorazili do parku, tak jsme našli jednu z polorozpadlých laviček a uvelebili se na ní. Bylo to jako ve snu. Seděli jsme pod mohutnými korunami kaštanů a povídali bez přestávky. Hořeli jsme touhou sdělit víc a více jeden druhému a přibližovali jsme se stále blíž a blíže, až jsme rozpoznali naši vzájemnou touhu. Objala mne a řekla, „přijdeš ke mně? Chci tě znovu vidět“. A já odvětil velmi, velmi tiše a ostýchavě, „kdy?“ „Pozítří v sedm, vzadu za Křečkovicema, dům číslo 23. Zazvoň třikrát. Ahoj“ zašeptala a dala mi pusinku na tvář. Zvedla se a já osiřel. Měl jsem přiblblej ksicht zamilovaného, mladého trdla. Zůstal jsem sedět a myslel na minulé. Myslel jsem na všechny ty holky z vináren nebo bárů, který jsem poznal. Myslel jsem na Jarču, se kterou jsme vypili každý devět piv a několik panáků v Kojále a pak kouřili trávu. Když už jsme byli úplně zdělaný, tak jsme si našli místečko, kdesi u hromady uhlí a milovali se až do bílého rána. Myslel jsem na mýho strýce Jožina, důstojného občana a bezlítostného lovce. Myslel jsem na jeho kumpány, jak jsme chlastali, jak jsme se hulvátsky chovali, jak říkal, „dej si ještě jednoho panáka, to už zvládneme, pane studente“. Většinou jsem se vracel někdy kolem páté ráno, poté, co jsem blil na každém druhém rohu. Chlastal jsem tady, chlastal jsem v Praze a pomalu ztrácel pojem o rozdílu mezi realitou všedního dne a noční můrou podléhající přílivu deliria tremens. Všechny mé vášně, idealistické plány a obdivuhodné, ještě nikdy nevyslovené nápady a okouzlující představy sklouzly do sklenic vína či do lahví piva, a poté byly rozloženy v kořalce a vyzvraceny kdesi po cestě domů k mamince. Bože můj, jaké štěstí, jaká nepředstavitelná možnost se mi naskytla, když jsem spatřil její oči. Květa znamenala pro mne jistou změnu, vysvobození a inspiraci, novou orientaci a možná a to chci zdůraznit, možná i nový směr, smysluplnou cestu. Kdo ví. Nepředstavitelně jsem se těšil na naše setkání. Bylo mi jedno kdy a za jakých okolností. Věděl jsem, že ji musím vidět.

Trvalo to nekonečně dlouho. Byl jsem nervózní a chodil sem tam a tam sem jako zběsilý, jako vlk měřící svůj příliš malý revír v zajetí. Když jsem se už asi po sté díval na hodinky a zjišťoval, že do sedmé chybí jen dvě minuty, potom jedna, jen jedna jediná vteřina a … já vykročil. Stisknul jsem zvonek třikrát, tak, jak jsme se domluvili, a ustoupil o kousek do tmy, kterou jediná svíticí pouliční lampa nezvládla. Měla toho na práci hodně, jelikož ty ostatní lampy-kolegyně věšely hlavu a rezavěly dál bez naděje na obnovu, opravu či jen výměnu pokažených dílů. Zaslechl jsem vrznutí klíče a poté krátké zarachocení vrat, v jejichž středu se otevřela malá vrátka. Vklouznul jsem dovnitř a následoval tichým krokům Květy v naprosté temnotě. „Proč je tu taková tma?“ ptal jsem se, ale nedostal žádnou odpověď. Květa se ke mně otočila a já, kromě rozzářených očí, spatřil její rty pohybující se zcela nezřetelně a vydávajících pouhé vzdechnutí, jakousi zoufalost spojenou s děsným strachem. Prošli jsme dvorem a vstoupili do staré kůlny, předělané na komfortní domek pro hosty, legálně nebo místo tajných, samoúčelných schůzek, nelegálně. Obojí však vzbuzovalo husí kůži a touhu dostat se sem znova a znova. Práskla dveřmi, zamkla je a objala mne vášnivě a zároveň plná strachu, jakoby chtěla cítit mou mužnost, nabídku mé pokorné ochrany a nekonečné přízně, připraven podstoupit jakoukoli zkoušku. Cítil jsem její dech hodnou chvíli na mé hrudi. Zpomalil se, až nabyl normálního tempa. Posadili jsme se a setrvali ještě několik minut v pozici, něžně se vzájemně konejšícího páru milenců, nevěnujícím pozornost svému okolí. Porozhlédl jsem se. Kolem nás se nacházel zcela normální nábytek z konce 70. let, na stěnách visely obrazy znázorňující důstojné scény socialistického realizmu a podlahu zdobily koberce pocházející z národního podniku, kdesi na Liberecku. Jinak tu byla hromada věcí, které člověk sice nepotřebuje, které však život jaksi zpestřují, dávají mu lehkost, pocit útulnosti a i jakési jistoty, věda, že nabyté hodnoty patří nám, že je s nimi možné asociovat minulé prožité a budoucnost ve vzpomínkách. To jediné, co do tohoto zatraceně důsledně spořádaného a systematického chaosu nepatřilo, byla celkem mohutná, kachlová kamna stojící v levém rohu této místnosti napříč proti nám. Bylo vidět, že pamatují jiné, lepší časy. Byla zaprášena, ale zpola otevřená dvířka, co říkám dvířka, dveře skoro 160 centimetrů vysoké, odhalovala čistý prostor toužící po voňavém dřevu, po ohni, po žáru, po kouzle tmavočervených stínů odhalujících světlá místa, aby je zase pohltila tmavá a tak dál, a tak dál a dále. Nejradši bych vstal a zadělal na oheň. Držíc však Květu v náručí, jsem zůstal sedět a očekával její vysvětlení, co to vše kolem nás znamená. Ona zvedla hlavu. Její obličej byl nepřirozeně bledý, takřka bez krve. Přesto jsem roztával touhou, když ke mně vzhlédla. To ty oči, které mi učarovaly, pomyslel jsem si. Květa se rozpovídala a její hlas se chvěl, jakoby pozbýval sil. „Stála tu stará kaplička naší rodiny, než vyhořela během druhé světové války. To jediné co jakoby zázrakem přežilo tu nepředstavitelnou zkázu, byla tato kachlová kamna“, sdělila mi a napřímila se, jakoby cosi očekávala, ukazujíc prstem do onoho rohu. „Moje maminka, její maminka a celé ženské pokolení vyprávělo, že tato kamna pochází z dob válečných, že byla vyrvána ze svého původního prostředí a násilím dopravena sem, jako kořist dlouhého válečného tažení, jako dar dceři jednoho z komandantů“, dodala ustrašeně a sevřela rukama svoji slzami provlhlou tvář. Uchopil jsem ji kolem ramen a vtlačil zpět do měkké, ale stále ještě chladné pohovky. „Zatopím“, sdělil jsem jí a hledal dříví na zápal. Netrvalo to dlouho a prostorem se načalo rozprostírat příjemné teplo. Květa pookřála, tulila se ke mně. Já ji schovával ve svém náručí, jako bych měl obavu, že se jí něco zlého může přihodit. Poslouchali jsme praskání hořícího dřeva a nechali se kolébat teplem a jednotvárností odstínů stínů tvořících náladu odrážející minulost, velmi dávnou minulost. Květě se pomalu klížily oči únavou a já ji opatrně uložil do pohovky a přikryl dekou. Vstal jsem a popošel ke kamnům. Postával jsem před široce otevřenými dvířky kachlového monstra a cítil se spokojeně. Ztrácel jsem pomalu představu o čase, o teple a chladnu, o rozměrech, výšce a váze, lehkosti a tíži o tekutinách a žízni, o světle a… potemnělo, zvolal jsem „Květo, pojď sem!“ a ona jakoby omámená přišla. Neviděl jsem ji, nýbrž cítil. Stáli jsme držíce se, ba přímo svírajíc jeden druhého, jako bychom měli strach, že se ztratíme. Kachlová kamna, která do této chvíle pasivně pozorovala, co se kol dokola děje, se započala proměňovat v kolos pohlcující své okolí. Pohltila nábytek, koberce, obrazy, starý i nový porcelán, potřebné i nepotřebné pomůcky v domácnosti a v neposlední řadě tu krásnou pohodlnou pohovku a na konec i nás oba. Drželi jsme se i v této nové situaci jeden druhého. Bylo to ale úplně jiné držení, jiná forma sounáležitosti a důvěry, lásky a soucitu, lásky a bezprostřednosti. Zmizely kontury, neexistoval objem, jakákoli forma pozbývala smyslu. Kol dokola se rozprostíral teplý prostor, nemající žádných barev a vůní, neobsahující nic jiného než mne a Květu. Otevřel jsem oči a neviděl nic jiného než její oči zářící ještě intenzivněji než v tu dobu, kdy jsem je poprvé spatřil. Kochal jsem se jejich dokonalou krásou, pomalu pozbýval rozumu, abych se zase po chvíli zotavil a přešel od této prapodivné extáze ke stavu, který nemá obdoby, není popsatelný, musí se jednoduše zažít, pravděpodobně v podobné situaci, ve které jsem se já ocital. Počínal jsem prožívat zrůdnou aroganci mých vlastních pocitů. Zbavovaly mně čistého vnímání, filtrovaly vše lidské a nahrazovaly je slizkým humusem plným bezcennosti a bezvýznamnosti. Byli jsme ozářeni, hoříme? Ptal jsem se. Mizeli jsme ve světle, majícím sílu věčnosti. Netušil jsem, jak daleko je má věčnost ode mne vzdálena. Spatřil jsem její oči. Ano ty, které mi učarovaly. Byl jsem to jenom já a její oči. My dva jako konkrétní představa virtuelní lásky. Ty oči, které jsem vždy v této formě vídal, kdekoli jsem se ocital, cokoliv jsem podnikal, se náhle přiblížily něčemu, co jsem znal, ale nevěděl odkud. Oči Květy byly totožné s těmi, které mne očekávaly v budoucnu. Neřekla to? Nesdělila mi, že může číst budoucnost? Cítil jsem pokoru před takovou silou. Silou, která oživila mrtvé a na druhé straně mohla umrtvit živé. Květiny oči byly nahrazeny cizími, které mi byly tak blízké. Nevěděl jsem proč. Byl jsem zoufalý a ztrácel představu o tom, kde se nalézám a proč. Vše hořelo. Necítil jsem jakoukoli fyzickou či pomyslnou bolest. Postrádal jsem sice mou hmotnost, ale cítil jsem jakousi satisfakci, jelikož formy pozbyly významu. Ach oči, kde jste? Díval jsem se kolem sebe a hledal je. Hledal jsem mou lásku. Najednou se mi zjevily. Kukadla mých snů?! Jsou to ty nejmilejší očička? Nevěřil jsem svým, když jsem zjistil, že jsem se stal částí fikce, částí obrovského programu náležejícího projektu likvidace mého já, demontáže mého dosavadního strádaní. Hořel jsem. Stal jsem se svou vlastní inkvizicí a pronesl rozsudek sám o sobě. Tak jako já ztrácel hmotu a hmatatelnost i má přítelkyně ztrácela svou formu. Já zůstal, však ona byla nahrazena někým, kdo by měl, jednoho dne znázorňovat milenku, družku, přítelkyni, druha, přítele, psa či kanárka, pracovní stůl nebo okno plné nálepek znázorňujících příchod vánoc. Blábolil jsem nesmysly? Nevěděl jsem, kde se nalézám? Blbost. Začal jsem chápat, že neexistuje nic jiného, než má beztělesná, bezhmotná existence, zcela nepochopitelná okolním, normálním světem. Bylo mi to ale jedno. Ty oči, které jsem v neživé Květě poznal, oživly o mnoho let později v očích jiné ženy, kterou jsem měl jednoho dne taktéž milovat. Kachlová kamna, která nás pohltila, neměla rozměr ani obsah, měla tu obdivuhodnou schopnost, vracet formu a obsah všemu, rozpoznávajícímu bezčasovou dimenzi lásky.


6. kniha – procitnutí

Pomalu jsem se probral a pootevřel oči. Nade mnou visel bílý strop s několika slabě, doslova neznatelně svítícími neonovými zářivkami, které byly seřazeny do čtyřúhelníku vytvářejícího vyvážený střed místnosti. Pootočil jsem hlavu a sledoval sparťansky seřazené stoly, skříně a několik vitrín skrývajících hromady různých škatulí plných léků, ampulí a mnoha jiných lékařských pomůcek a utensilií. Sklouznul jsem zrakem znovu přímo nade mne, kde se pohyboval sem tam pavouk s dlouhýma nohama, které s obdivuhodným umem spřádaly geometricky perfektní síť přinášející smrt malým muškám, komárům můrám a jiné havěti. Hlava mě brněla a já se chtěl posadit. V okamžiku, kdy jsem se počal horní částí těla vzdalovat od provlhlého prostěradla, cosi mne srazilo zpátky. Zjistil jsem, že mé ruce jsou připoutány úzkými řemínky k postranním držadlům postele. Byl jsem vězněm a nevěděl proč. Otočil jsem hlavu opět směrem ke středu místnosti a spatřil osamocenou židli. Protější stěna byla poseta rozličnými obrazy, které znázorňovali lidské svalstvo, kostry, lebky, energetické proudy a jednotlivé vnitřní orgány. Široké zasklené dveře, za kterými stáli dva muži, protínaly disharmonii rozmístěných obrazných pomůcek a vytvářely jedinou možnost výhledu na druhou stranu této prapodivné vězeňské cely. Jeden z obou mužů stál klidně a důstojně, ruce zabořené do dlouhého bílého pláště. Sem tam zakroužil hlavou zleva napravo a zase zpátky a pořád a nanovo, jakoby chtěl zdůraznit, že nevěří a pak jen krátce sklonil bradu jakoby na důkaz konečného souhlasu, či porozumění. Měl malý nos, takový veselý, červený puntík, spojující jeho tlusté, masité rty a bystrá malá očička, připomínající myš plnou obav, strachu a nedůvěry. Jemu oproti stojícímu tlusťochovi neustále gestikuloval rukama a ukazoval čas od času mým směrem. Pochvíli se obrátil, udělal několik zbrklých kroků a otočil se na kramflekách s takovou bleskovou rychlostí a čiperností, která byla až záhadná, myslíc na jeho tělesné rozměry. Na hlavě, podobající se dýni měl příliš malý klobouček posunutý hluboko do týla. Tlusté obočí skrývalo úzké šmouhy očí. Jeho tloušťku zdůrazňovaly prasečí nos a dvojitá brada. Trvalo hodnou chvíli, než ti dva na malou chvilinku znehybněli. Tlusťoch, kterému během rozhovoru visel jeden cíp jeho košile přes obrovské břicho, uchopil oběma rukama kalhoty a snažil se v jednom a témže okamžiku nechat v nich zmizet plandající košili a povytáhnout je až k pupku. Bez úspěchu. Kalhoty sklouzly zpět do výchozí pozice kdesi hluboko pod břichem a košile znovu plandala nehorázně sem a tam. Důstojný muž v bílém se rozpačitě pousmál, podal ruku tlusťochovi a rozloučil se. Tlusťoch stojící napolo ve dveřích se zastavil, prudce se otočil zvedaje levou ruku, jakoby ho ještě něco závažného napadlo, ale pak jen mávnul a zabouchl je s mocným hlukotem za sebou. Muž v bílém povzdechl, podíval se směrem mého lůžka, vyňal ruce z kapes pláště a počal je mnout, jakoby se rozhodoval. Ani nedokážu odhadnout, jak dlouho mu to trvalo, než vstoupil do místnosti, kde jsem prodléval.

Přistoupil k mému lůžku a prohodil, „my se ještě neznáme, já jsem doktor Komárek“ uzavřel svoji introdukci a dodal „Byl jste dlouho v bezvědomí, měl jste autonehodu. „Tak, autonehodu“, odvětil jsem. Zadíval se nahoru na strop, kde i nadále ten pavouk s dlouhýma nohama předl svoji perfektní past. Měj se před tím pavoukem na pozoru, Komárku. S tím není špásovat. Pomyslel jsem si a obrátil svou pozornost k mému spasiteli v bílém. On přitáhl židli blíže ke mně a posadil se. „Tak tedy jak už jsem řekl. Autonehodu,“ opakoval se. „Ach, my vás připoutali, to jen z důvodů bezpečnosti,“ a začal rozepínat narychlo řemínky. Když byl hotov, pokračoval, „měl jste nehodu kousek za Plzní. Museli vás vyřezat z auta. Potom jste byl dopraven sem, sem k nám do ortopedické kliniky U svaté Barbory.“ Díval se na mne chvílemi s napětím, sem tam zazářily jeho myší očka, jakoby naslouchal, jestli jsem náhodou něco neřekl. „Je obdivuhodné, že jste neutrpěl žádná vážná zranění, tedy kromě, jednoho problému, který nadále studujeme,“ prohodil a zakýval nevěřícně hlavou, „prazvláštní a podivuhodné“. „Vy totiž nemůžete pohybovat dolními končetinami. Tak je to. Víte, on to může být výsledek šoku, který jste utrpěl. Budeme provádět ještě několik dalších testů. Ano, ještě několik testů,“ dodal a odmlčel se. Vstal a odešel tak rychle, jak přisel.
Trvalo to skoro čtyři předlouhé týdny, než sestavili moji závěrečnou (relativně pravdě odpovídající) diagnózu, spočívající především na mé současné anamnese, jejímž výsledkem lapidárně řečeno bylo sdělení doktora Komárka, identické s tím, které jsem již obdržel v ten den, kdy jsem nabyl vědomí a obohacené o poznání mého vygumovaného mozku: „Nemůže pohybovat dolními končetinami, při současné dočasné amnesii (ztrátě paměti)“. To s tou pamětí mi ani nepřipadalo tak hrozné. Měl jsem jaksi, je to zvláštní, ale jakýsi příjemný pocit, nemoci si vzpomenout. Na nic. Tečka. Začínal jsem se pomalu nudit. Ležel jsem tu už pátý měsíc a neměl ponětí proč, kam se dostanu po mém propuštění a co provedu s tím neodbytným tlusťochem. To byl ale típek! Díky jemu, jsem se právě v těch okamžicích, kdy mne navštívil, mohl bavit a povídat si s někým, kdo byl, sice žvatlal, ale zároveň rétorická nula. Ne proto, že byl policajt, inspektor, to ne, on toho jednoduše hrozně moc a totálně neorganizovaně, neuspořádaně napovídal a tím, že pravděpodobně kouřil takové malé doutníčky a k čistění zubů se od svého předškolního věku nedostal, páchnul z úst. Většinou tak silně, že jsem mohl okamžitě zvracet. Bylo to nepředstavitelně těžké naslouchat jeho žvanění. Byly tu chvíle, kdy jsem nevěděl, co je horší, jestli jeho nekvalifikované blábolení nebo jeho nepředstavitelně páchnoucí dech. Jeho touhou, a současně cílem, bylo dokázat mi, že jsem zabil jakési ženské. Neměl jsem ponětí, byl jsem někdo, komu vymazali hard disk, hlavu mu přejeli parním válcem a to vše posléze smyli kyselinou dusičnou. Většinou jsem jen přikyvoval a na jeho, pořád nudnější a stále stejnější otázky jsem odpovídal nevím, nepamatuji se, promiňte, rozbolela mne hlava. Jeho neúspěch byl jaksi také mým neúspěchem, jelikož i já jsem se staral najít pravdu o sobě, dozvědět se, kdo jsem a jestli ty pohádky, které mi tlusťoch přinejmenším jednou týdně donášel, jestli ty odpovídají pravdě. To, co mne především zaujalo, byla informace o rukopise, nalezeném v autě, kde byly všechny ty tlusťochem předpokládané vraždy popsány. To vše mělo pocházet z mé ruky, ruky nadějného avšak dle policie, vinného spisovatele a pachatele v jednom. Komárek a hezká mladá žena s relativně velkýma prsama, která však dokonale ladila s její plnoštíhlou postavou, vstoupili do místnosti a přistoupili až těsně k mému lůžku. „Jirko, přišla jsem tě vyzvednout. Máme to černý na bílém. Můžeš opustit kliniku“, vyhrkla na mne s rozzářeným obličejem. Pohladila mne zbrkle po tváři a přistoupila ke skříni. Otevřela ji a těch několik kousků oděvu, spolu s notebookem a mobilním telefonem počala pečlivě ukládat do velké sportovní tašky. „Tvoje papíry, kromě občanky jsem dostala“, prohodila stále kutíc cosi v tašce, „tu si ponechali policajti. Chtějí ještě něco ověřovat. Pak bys ji měl dostat zpátky“. Pohlédla na mne šibalsky a přistoupila k vozíku, který stál opodál nedaleko ode dveří. Odbrzdila jej a přitlačila až k posteli. „Tak pojď, pomůžu ti“. Uchopila mne v podpaží a já podpíraje se rukama jí pomáhal přemístit mou zadnici na vozík. Když už jsem seděl, tak uchopila mé nohy a srovnala je tak, aby během naší další cesty byly zachyceny v bezpečné poloze. „Tak a je to“, prohlásila spokojeně a utírala si pot z čela. „Pane doktore, myslím, že máme všechno. Díky moc za vaši podporu“, prohlásila a stiskla mu ruku. „Přijdu se podívat, určitě se přijdu podívat“, řekl a otevíral dveře do pracovny a ty druhé ven na chodbu“. Tak jsme se rozjeli, aniž bych cokoli řekl, aniž bych prohodil jediné slovíčko. Byl jsem jako omámený. Nevěděl jsem, kam jedeme, neměl jsem ponětí o tom, co bude dál, budu li moci jednoho dne zase běhat a hlavně, dozvím-li se, kdo jsem a kdo je ta půvabná mladá žena za vozíčkem. Sjeli jsme výtahem do přízemí, projeli dlouhou chodbou a ocitli se ve vestibulu. Moje průvodkyně se vzdálila, přistoupila k postrannímu okýnku a podepsala nějakou listinu. Vrátila se a tlačila mne ven na nádvoří kliniky. Obrátil jsem hlavu směrem k východu a pociťoval jakousi nepopsatelnou nevoli, ba strach, když jsem spatřil sochu nahého, mladého muže, poloklečíc na stříšce chránící vchod do vestibulu a spočívající na dvojici vysokých sloupů. Když jsem se začínal obracet nazpátek a pozoroval auto, k němuž jsme směřovali, měl jsem dojem, že jsem u vchodu do kliniky zahlédl na zlomek vteřiny blonďatého muže, který nás úpěnlivě sledoval. Vzhlédl jsem k mé průvodkyni a ptal se, „kde?“ a ona ukázala rukou k malému Mercedesu. Její úsměv a slunečné počasí mne uklidnily, nechaly rozplynout těch pár chmurných signálů mé oslabené mysli, a když jsem se s její pomocí uvelebil na sedadle a ona umístila sklapnutý vozík v kufru, řekl jsem jí potichu, „děkuji ti“. Ona se znovu pousmála, „říkej mi Dano, pro tebe jsem vždy byla Dana anebo pusinka“ prohodila a zapnula motor a my se rozjeli k mému novému domovu. Kolem nás se míhaly fasády domů, zahrady a zahrádky, desítky turistických skupinek pronásledujících vlaječky či deštníky a nespočetné množství lidí spěchajících sem a tam jakoby bez cíle, jakoby něco či někoho hledali, jakoby nestíhali nadcházející schůzku anebo důležité pracovní jednání. Tento zdánlivý chaos mi imponoval, líbil se mi, přestože jsem se svou nepohyblivostí na něm nemohl aktivně podílet. Dorazili jsme do Karmelitské. Zaparkovali jsme a po proceduře změny vozidla, mne, tedy můj vozík, protlačila má průvodkyně vchodem, pak dále přes podlouhlý dvůr, až k bílým vrátkům, nad kterými byla kdesi vzadu, nahoře vidět vlajka amerického konzulátu. „Za chvíli jsme doma“, rozzářila se a odemkla vrátka. Před námi se objevily dvě kočičky a jako na uvítanou se mi třely o mé nehybné nohy. Ona s nimi mluvila laskavě, plná něhy a tlačila můj vozík až k malé plošince výtahu, který mne vyvezl přes nezdolatelných 15 schodů do prostoru před vchodem do bytu. „Tady je krásně,“ řekl jsem a požádal ji o klíč. Udiveně se na mne zadívala, vložila mi jej do ruky a ustoupila o krok stranou, abych mohl odemknout. Nevěděl jsem, proč jsem ji požádal o klíče, vypadlo to jednoduše ze mne. Nerozmýšlel jsem. Dveře se rozlomily ve svém středu na dvě přesné půlky, jež se nehlučně rozjely, jedna na pravou, druhá na levou stranu a my se oba ocitli po několika krocích v prostorné předsíni. Nalevo jsem viděl vchod do koupelny, na pravé straně stály skříně, v jejichž středu se čistotou blýskala kuchyňská linka plná nejmodernějších přístrojů. Byl to perfektně zařízený větší kuchyňský kout. Dalo se tu pracovat, ale i ve dvou posedět, posnídat či poklábosit. Nechala mne chvilku v klidu pozorovat a sdělila mi ”a teď jedeme dál” a vtlačila mne do další místnosti, kterou vyplňoval velký stůl a překrásné, staré sofa, které přímo lákalo k posezení. Všude kol dokola, tam kde nebyla okna, tam se nalézaly knihy, malé a tlusté, velké a tenké, učebnice a próza, staré knihy, vzácné, ale i takové lehounké, které neměly žádnou literární hodnotu. Přelétal jsem jejich hřbety, pročítal jména autorů a seděl nehybně, cosi nepředvídaného očekávajíc, pln napětí a jakéhosi vnitřního vzrušení. Cosi zakviklo a dvě kočky přistály na mém klínu, vřeštíc, ječíc a syčíc jedna na druhou. Zmateně jsem vyhodil obě paže do vzduchu. Dana zpoza mne taktéž zaječela, “Micinko, Blacky, tak dost, nechejte toho”. Nestačil jsem se znovu zorientovat a něco podivuhodného se událo. Zatmělo se mi před očima a já jako kdybych se díval sám do sebe, jen zlomky vteřin, jsem se zadíval do mé minulosti, spatřil tuto místnost, jinak zařízenou, plnou kočičího pachu a tvář Dany se nade mnou skláněla říkajíc, “to jsou zase tvé žížalkoviny, ta tvá zbrklost. Ty jsi je chudinky vyplašil. Dávej přece pozor, na co to stoupáš. Zuj si boty a pojď ke mě”. Probral jsem se a byl si jistý, že už jsem tu kdysi byl. “Nezlob se, ony jsou tak trochu zdivočelé, ale jinak se chovají dobře. Jinak jsou v pohodě”, hájila je a dodala ukazujíc rukou do další místnosti, “tam je moje ložnice a malá pracovna”. “A ty, ty budeš vládnout nahoře, tam v podkroví. Vidíš, tady nalevo je výtah kombinovaný se schody. Věci ti pak dám nahoru, do tvého království. Ten notebook můžeš používat kdykoli, mám tu bezdrátový přístup na internet a příjem digitální televize” odběhla sdělujíc mi další podrobnosti do kuchyně, s úmyslem připravit čaj. Sem tam něco prohodila, jako kdyby mluvila sama se sebou. Prohodila něco o známých, o mamince a tatínkovi, pak přešla k tématu příbuzenstvo a náhle zvolala “a pamatuješ, jak jsme jezdili lyžovat?”. Mě rozbolela hlava, bylo v ní prázdno a zmatek. Vešla do pokoje nesouc podnos s čerstvě vonícím Earl Grey. Prostřela stůl a usedla na pohovku hledíc mi do tváře. Opětoval jsem její pohled a pousmál se. Oba jsme srkali horký čaj a naslouchali spokojenému předení kočiček. Nashromáždilo se jich tu pět kolem nás, jakoby na přivítanou. Dana (vzdal jsem se dodatku má průvodkyně) vstala, přistoupila ke mně, sedla si na bobek. Zvedla ruce a položila je na mé, spočívající bezvládně v klínu. Hladíc je řekla, “však ty si zase vzpomeneš. Určitě”. Když jsme dopili, tak mi ukázala jak ovládat výtah a já se vzdálil do mého nového útulku. Dala mi na rozloučenou pusinku a já vyjel nahoru. Zaparkoval jsem svůj podvozek a přemístil se funě na širokou postel. Ležel jsem na zádech s rukama rozhozenýma do stran a zíral na trámky vzpínající svá ramena do krovu a vonící příjemně čerstvým dřevem. “Můžu?” zvolala Dana a vstoupila do mého útulku. “Líbí se ti tu?” zeptala se a začala uklízet mé věci, ptajíc se mě kam a proč a za jakým účelem. Poté, co bylo vše uklizeno z dohledu, si přisedla na postel a zeptala se “potřebuješ ještě něco? Pravděpodobně musím ještě pracovat. Tak dobrou,” a sklouzla tichounce po schůdkách. Dvířka či jakýsi poklop se za ní uzavřely a já znovu pozoroval trámky. Oči se mi klížily a já pomalu ale jistě usínal. Něco zakňouralo, cosi mne příjemně zalochtalo na noze a já se napřímil. Seděl jsem v naprosté temnotě, černé nic mne obklopovalo a já ztrácel pojem o prostoru kolem mne, o jeho rozměrech, o jeho obsahu. Formy přestaly existovat. Poznovu. To už tady přece bylo. Najednou tu vysvitlo několik rudých bodů přímo přede mnou. Přerušovaly kontinuitu temna, ale jaksi náležely k tomu, co zákonitě muselo následovat. Objasnění. Napočítal jsem deset ohýnků, deset očí patřících pěti kočičkám. „Jirko“, rozezněl se hlas mě známý. „Květo?“, odvětil jsem ustrašeně a zároveň nevěříc, že to, co jsem kdesi v podvědomí skrýval, pomalu, pomalu vylézalo na povrch. „Já jsem tu, abych tě ochraňovala přede vším zlým, před zákeřnými útoky, před nemocemi, před tvojí vlastní negramotností a zamezila tomu, co už se mnohokrát během tvého bytí stalo a bohužel mnohokrát opakovalo. Chaos, katastrofy, zoufalství a odevzdanost a příšerná zbabělost. Teď přišel tvůj čas, abys objevil vše to, co ti bylo doposavad utajeno. Příštích několik dnů změní tvůj život natolik, že dosáhneš přesně toho, o čem jsi tak dlouho snil a co jsi celý svůj život bez úspěchu hledal“. Cítil jsem příjemné hlazení kočičích kožíšků, které mne obklopovaly, dotékala se mne jejich hebkost a kojila má muka nerozhodnosti a neznáma rozprostírajícího se kolem mne, v temnu. Procitl jsem a mžoural očima jako kojenec patřící na nový svět. Poznova jsem se napřímil … poznova? Ano, tak jako v předchozím snu a začal s každodenní očistou.

Několik týdnů uplynulo, nic pozoruhodného se neudálo. Dana a já prožívali společné snídaně, dvakrát v týdnu jsme si vyjeli do Stromovky, popíjeli vínka, já jí radil při vaření (nevědouce odkud ty všechny informace pocházejí, odkud je znám). Jednoduchý, přesto hezký život jsme vedli. Respektovali jsme jeden druhého a snažili se vyjit si vzájemně vstříc, hlavně co se našich přání, tuh a představ týkalo. Naše jednání bylo přímé a velmi jednoduché. To nás spojovalo i přes to, že jsem minulé neregistroval, že jsem byl jaksi mimo dění. Pomáhala mi práce na počítači, brouzdání se internetem, hledání po neznámém a nacházení známého, hledání po řešení a nález odpovědi beze slov, řešení bez zúčastněných. Byl jsem zase sám, i když jsem Danu prakticky každý den potkával. Zamiloval jsem se do ní, nevěda, že se opakuji. Byla mi hrozně blízká, taková čistá, rovná a bez záludností a přetvařování, jako kdyby i ona mne milovala. Ne, nebyl jsem si jistý. Doufal jsem, ale ve chvílích, kdy jsem velmi zřetelně cítil tu onu nepřekonatelnou propast dělící mne od mé vlastní minulosti, v těchto okamžicích jsem byl bezmocný a zoufalý, cítil jsem, že jen ona je mou nadějí, mou záchranou, že ona ke mně patří. Popojížděl jsem z kuchyně do obývacího pokoje a zase nazpátek, uklízejíc zbytky dnešní společné snídaně. Špinavé nádobí, zmuchlané ubrousky a hromádky drobků odlomených či nalomených rohlíků, loupáků a croissantů nejrozličnějších tvarů a neodolatelné svým plněním, ležely na stole, opěvované televizí vytvářející kulisu dynamického vstupu do nového dne. Dopil jsem ještě poslední hlt vychladlého kafe a přemístil všechny stopy dnešní snídaně do kuchyňského dřezu. Spokojeně jsem se uvelebil ve svém vozíku a vzhlédl k čistotou zářícímu stolu. Rozezněl se zvonek a jeho ostrý, nepříjemný tón rozkrojil před chvílí naladěnou pohodu na dvě nestejné poloviny. „Kdo tam?“ zeptal jsem se domácím telefonem. „Ospalý, Dalimil Ospalý, inspektor. Viděli jsme se v klinice. Mohu s vámi na chvíli mluvit?“ Věděl jsem, že ta menší půlka zůstala na mé straně. Byla plná rozpaků, strachu a nejistoty před novým a neznámým a před institucemi všeho rázu. Ta větší polovina patřila panu inspektorovi. Věděl, co chce, viděl do minulosti a měl přede mnou ohromný náskok. Dokázal asociovat tak, že by přesvědčil i němého, nebyl rétorik, měl pouze dobře zajištěné a formulované argumenty. „Tak pojďte dovnitř“, odvětil jsem a otevřel vrátka. Kamera mi ukázala, že vkročil dovnitř a vrátka za sebou pečlivě zavřel. Nečekal jsem dlouho a on jak jinak, čiperně proběhl kuchyňským prostorem a spočinul přede mnou, široce rozkročený, rozhlížejíc se kolem sebe. „Pěkný, hezký to tu máte“, pronesl narychlo, uchopil jednu ze židlí a posadil se rozkročmo, držíc oběma rukama opěradla, přímo přede mne. „Jste z obliga“, pronesl a culil se. „Poslouchejte, šťoural jsem se ve vaší minulosti“, naznačil a rozpřáhl obě paže tak, jako by ukazoval šíři s případem souvisejících, nabytých vědomostí. „Vy jste byl několik let s paní Danou dohromady. Tedy, tady či někde jinde, zkrátka nebyl to žádný standardní, jednoduchý vztah, nýbrž takový střídavý, označovaný někdy on-off“, naznačil spokojeně a podrbal se v týlu, čímž mu jeho klobouček sklouznul do čela. Poslouchal jsem čím dál pozorněji, ale čím více jsem napínal své smysly, abych rozuměl, abych si vzpomenul, tím více jsem cítil nevolnost, vnitřní nepokoj, jakousi slabost a počínající, v poslední době hojnou bolest hlavy. Tlusťoch to zpozoroval a prudce vstal. „Potřebujete něco? Co takhle sklenice vody“, zeptal se ustaraně a posunul si klobouček znova hluboko do týla. „ Ne, vše je v pořádku“, odvětil jsem, „jen pokračujte“. A on začal popisovat celou řadu detailů, kdy já jsem se s Danou rozešel a potom, že měla nějakýho Skota, pak nějakýho Američana a vůbec, bylo to nudné vyprávění. Jako kdyby ženská nemohla žít změnu tak, jak to mužský každodenně realizují. Ale hned jsem si uvědomil, že inspektor mluví čistě statisticky, že to vše kol dokola pro něho nejsou vztahy, nýbrž data, čísla či cokoliv poskytující fakta nutná k vyřešení případu. „Ale teď poslouchejte“, rozzářil se a pokračoval, „my jsme totiž našli ve vašem havarovaném autě jeho vlas. A jaký! Ne blonďatý, tmavý!“, zvolal, až skoro křičel. Pak ztlumil hlas, předklonil se ke mně, což mi nečinilo dobře, jelikož jeho páchnoucí dech nabýval intenzity proporcionálně s jeho vzrůstajícím nadšením. „Tento vlas patří k případu série vražd, které byly spáchány ve Švédsku a posléze v Thajsku“, sděloval „ten pachatel totiž nosí blonďatou paruku, se kterou se svým obětem ukazuje, před tím než je … ehm … tedy, zamorduje, že jo“, prohodil rozpačitě a pozastavil na chvíli přítok získaných informací. „On totiž mordoval podle systému. Ve všech případech, které Interpol s námi“ a povytáhl obočí, jako by chtěl zdůraznit svůj podíl, „analyzoval, byly motivem peníze. Známe teď jeho identitu a pohnutky, které ho k vraždám vedli, to se řeší“. Pak se zase jaksi nepřítomně pousmál, hrábnul rukou do talíře plného pralinek a vzácných čokolád a vložil do úst několik kousků. Ten talíř totiž stál vždy naplněn až po okraj (náhle jsem si na tento detail vzpomenul) a vždy uprostřed stolu, připraven pro hosty. Inspektor s plnou pusou pokračoval, „tenhleten Švéd, Markus Johansson, byl totiž expert na auta, lodě a vůbec motory“, pomlaskával a vzal si další dávku erotizujících pralinek. Nedovedl jsem si ani ve snu představit, že by tato sladká substance plná kakaa a cukru mohla, jakkoli, byť už v nejmenším ovlivnit můj protějšek k akci spojené s erotikou. Rozehnal jsem obrázky vzniknuvší v mé bujné fantazii a vrátil se zpět k našemu či jeho tématu. „Tak tedy expert na zapalovací motory, no a? Co to má se mnou společného?“ ptal jsem se nezasvěceně. „Tak tedy můj milej, toto zjištění si vynutilo novou prohlídku vašeho havarovaného auta. A hle, ono bylo manipulováno. Vaše nehoda nebyla nehoda, nýbrž atentát! Pokus o vraždu! Ať už z jakéhokoli popudu“, odmlčel se, na chvíli se díval do země a pak vstávaje zamumlal, „omlouvám se za vyrušení. Jsem rád, že to pro vás takhle dopadlo, tedy, promiňte, nemyslím vaši zdravotní situaci“. Obrátil se a letěl ke dveřím, které za sebou, jak jinak, prudce zaprásknul a ve vzduchu zůstalo jen jeho poslední sdělení – „Ať se nám uzdravíte“ – a trošinku zápachu jeho hbitého sdělovacího orgánu smíchané se sladkou vůní pralinek. Škoda, že tak páchne, pomyslel jsem si. On je v podstatě dobrej chlap. Přinejmenším je na něj spoleh. Napil jsem se vody, vzal z talíře jedno z čokoládových pokušení a nechal jej slastně rozpustit na jazyku. Přivřel jsem oči. Cítil jsem úsměv ve tváři. Byl to úsměv zadostiučinění, jelikož jsem si začal vzpomínat.

Otočil jsem svůj vozík směrem k výtahu a vyjel na plošinku. Zabrzdil jsem a stiskl tlačítko s nápisem NAHORU. Výtah se pohnul a já ve stejném okamžiku zaslechl jakoby klapnutí dveří. Chtěl jsem se otočit, ale v ten samý moment, cosi prudce pohnulo mým vozíkem, ten se naklonil, byl vytáhnut z plošinky výtahu a já se i s ním převrátil dozadu a dopadl na zem s ohromným třeskotem. Udělal jsem kotrmelec a moje hlava narazila na roh vitríny plné sklenic, karaf a váz, které taktéž, jakoby ze soucitu, pozbyly rovnováhy a vřískaly ztrácejíce svou původní podobu. Zamžilo se mi před očima. Na chvíli jsem ztratil ponětí, kde jsem. Byly to možná zlomky vteřiny, než jsem spatřil blonďáka sklánějícího se nade mnou. Zíral jsem mu nepřítomně do obličeje a zeptal se, „co se to stalo? Kdo jste?“. „To ti mohu velmi jednoduše vysvětlit“, odvětila blonďatá hlava. „Možná, že jsem tvůj osud, možná tvůj pronásledovatel, ale s jistotou tvůj popravčí. Na tuhletu chvíli jsem dlouho čekal“. Sehnul se a odhodil můj vozík stranou. Stál rozkročen nade mnou, v ruce svíral pistoli a šklebil se. „Tak co, mrzáku, už si začínáš vzpomínat? Nechci tady přece odpravit někoho, kdo nechápe proč, někoho, kdo nepocítí ten bezmezný, pokořující strach, strach ze smrti, dívajíc se do očí svému bezprostřednímu a neodvolatelnému zániku“. Přešlápnul z místa na místo a kopnul mne několikrát do pravé nohy. Pocítil jsem údery a poté slabou bolest. Já pocítil! Chtěl jsem radostí vykřiknout, chtěl jsem se usmát, nadšený, že cítím bolest v nohou. Cítil jsem víc. Bylo to, jako kdyby miliony jehliček bodaly do mých končetin. Nevydal jsem ani hlásku. Cítil jsem, jak se mé svalstvo uvolnilo, předchozí ztuhlost pomalu mizela a já, možná překvapením, bolestí či tou bezmeznou radostí a možná zároveň na chvíli potlačeným strachem, začal čůrat do kalhot. Blonďák se rozřehtal a sňal paruku. „No to je dobrý, ještě si se mi tu pochcal ty posero. „Ty jseš Markus“, přerušil jsem ho. „Jo, tak už si vzpomínáš. To máš pravdu, jsem Markus, ten, který ti ukradl tvoji jedinou velikou lásku. Pro ni ses dopustil mnoha chyb, pro ni jsi opustil svoji rodinu a přátele. Jak jsi byl bláhový, nechat se zaslepit vášní, nepotřebnou touhou a hloupou nanicovatostí přechodného zamilování se. A teď? Jaké štěstí! Teď jste znovu spolu. Není to krásný happy end?“ zasmál se slizce, „ale já vás spojím na věčnost. Neměj obavy. Víš, já jsem viděl a četl vše, co jsi psal. Mohl jsem tu a tam pozměnit text. Měl jsem přístup ke tvé i její dokumentaci“. Zamlčel se, zvážněl a pokračoval, „udělal jsem jedinou malinkatou chybičku, chybu, když jsem preparoval tvé auto. Dnes to vím. Ale poznal jsem také, že tato vaše láska se pro mne stala otevřeným polem mé další záludné činnosti. Mě nahrávala a vás omezovala na hloupé vrkání a nesmyslné konání dobrých skutků jeden pro druhého. Jak pošetilé chování! Jak jednoduché bylo pro mne najít cestu, Danu získat, oslnit, podrobit a znásilnit tak, aby činila to, co já požadoval. Avšak kvůli tobě, tím, že jsi nechcípnul při té nehodě, tedy neuhořel jak plánováno, teď policie obdržela nové informace a Dana toho o mě ví až příliš moc. Identita, na tu by jednoho dne přišla policie tak či onak. Pro jistotu se nejdřív zbavím tebe a pak Dany. Pro jistotu a se zadostiučiněním, s potěšením a s ukojením mé zrůdné geniality. S pocitem dokonané pomsty, s pocitem vnitřního ulehčení vás oba pošlu za Pánem“. „Ne, proboha ji ne!“ zvolal jsem, až on sebou trhnul. „Tak konec žvanění. Už toho mám dost a podíval se na hodinky. Měla by tu být asi tak za půl hodiny. Natáhl kohoutek a namířil zbraň na mou hlavu. Očekával jsem konec a přivřel oči brblaje jakousi motlitbu. Zacítil jsem jemný vánek, který pohladil má víčka a zaslechl prudkou ránu. To nebyl výstřel, to se z ničeho nic otevřelo okno. Pořád se modlíc jsem přimhouřenýma, takřka zavřenýma očima spatřil stín, slabé světlo, cosi lehounkého až skoro neviditelného, v jehož středu jakoby na mne patřily ty nejkrásnější oči, které jsem znal. Na stole, na okně a na vitríně jsem zpozoroval kočičky. Bylo jich pět. Markus se porozhlédl a zasyčel „Kššc“, jakoby se snažil rozehnat tyto němé svědky. Kočky však začaly měnit svou předchozí podobu. Z jejich očí znenáhla sršel oheň, jejich těla se zvětšovala, kožich se jim naježil a ony vycenily zuby s mručením, které jsem znal jen od dravých zvířat. Sledoval jsem Markusův ukazováček, který se začal pomalu pohybovat, ještě jsem postřehl pět nestvůr vrhajících se na mého soka. Zazněl výstřel a vědomí mi zakalila černá temnota, černé nic plné bolesti. Můj výkřik zanikl kdesi hluboko v hrdle. Milióny jehliček se mazlily s mým tělem. Přede mnou se točil kaleidoskop pln různobarevných, intenzivně zářících drahých kamenů. Kdesi daleko vzadu, v pomyslném bodu, kde se barvy protínaly, dotýkaly jedna druhé, tam jsem tušil teplo, spásu, tam se nacházelo místo kam se vracím, abych zůstal. Tam zářily myriády sluncí. Lákaly mne a já se stále rychleji k tomuto místu blížil pln touhy, pln blaha, bez zášti a zloby. Byl jsem smířen, cítil jsem se lehounký a bez viny. Zponenáhlu se přede mnou objevil obláček mlhy, zastírající cíl, který jsem pln pokory a odhodlání sledoval a ano, zvolil. Promluvil ke mně hlas mě tak dobře známý. Byla to Květa. „Jirko, ještě nejsi na konci tvé cesty. Ještě nemůžeš tam, kam všichni spěcháme, tam, kde všichni bez rozdílu očekáváme spásu a znovuobrození. Ty se musíš vrátit, musíš se vrátit. Toto vrátit se mi znělo v uších jako echo bez konce, jako gramofon, jež se stále točí a jehož píseň je neustále opakována. Opustil jsem světlo a začal se vracet.


7. kniha – návrat

Probral jsem se a obrátil hlavu. Dana ležela vedle mě držíc mi ruku. Dívala se mi pozorně do tváře, jakoby cosi hledala. „Co se to se mnou stalo?“ zeptal jsem se a cítil sucho v hrdle. „Dej mi napít vody prosím tě“, požádal jsem ji. Podala mi sklenici a já se napil. „Několik hodin v nemocnici a teď už tady spokojeně chrupkáš v naší postýlce jako za starých časů, asi tak třetí, čtvrtou hodinu“, sdělila mi a dodala „kulka tě zranila na hlavě, ale byl to jen silný škrábanec. Máš to ošetřený, zavázaný a díky bohu vše ostatní je též v pořádku“. „Jak to myslíš“, ptal jsem se udiveně. „No, miláčku, nožičkama můžeš hejbat. Jsou sice slabý, ale to dáme taky do pořádku. Musíme začít cvičit, víš,“ sdělila mi s přesvědčením. Budeš chodit se mnou do fitka a začneme jezdit běhat do Chuchle. „A taky si vzpomínám“, vydechnul jsem jakoby s odlehčením. A pak jsme si začali vyprávět. Vyprávěli jsme o tom, co se všechno přihodilo, když ho poznala, co bylo před a po mé nehodě a jak ona nechala renovovat podle našich starých společných plánů a jak na mě potom čekala. Já spíš sem tam něco připomněl, spíš pasivně, já více přikyvoval, když jsem souhlasil, ale týkalo se to všechno nás obou.

Markuse poznala asi před dvěma lety. Cítil jsem tehdy, že se zamilovala, ale tak nějak nenormálně, potichu a beze slov. Tahleta láska, tenhleten vztah k ní vůbec nepasoval. OK, nedalo se o tom diskutovat, protože to bolelo, byla to otevřená rána a hluboké vnitřní zranění zároveň. Opustila mne. Zůstaly vzpomínky a za tím vším, co jsme společně prožili, veliká, černá, prozatímní tečka. My měli ohromný plány. Chtěli jsme, především zrenovoval její byt a zařídit místo pod krovem tak, aby vzniknul jakýsi maisonette s dalším užitkovým prostorem. Jediná potíž, jak dosáhnout tohoto cíle, byly úřady. S těmi lidmi se nedalo normálně mluvit. Jako skoro všude, chtivost po penězích a korupce vládla naším malým českým světem. Každý prďola chtěl dosáhnout svého vysněného, materialistického cíle co nejdříve a bez ohledu na okolí a jeho případné ztráty. Prakticky nikdo z ouředníků nebyl schopen cokoli změnit. Vše trvalo dlouho a nikde nebyla jistota, že to povede k lepšímu, že se věci pohnou a vyplněné žádosti se začnou realizovat. Převedl jsem tehdy značnou sumu peněz na její účet, hlavně aby nemusela tolik pracovat a za druhé, abych mohl s pomocí dárků a finančních pozornůstek motivovat rozhodčí sedící na příslušných úřadech. Co se týkalo rekonstrukce a případné koupě bytu, rozhodl jsem se přepsat na ni jednu z mých životních pojistek. Byla to dosti veliká částka a já tehdy netušil, že tato se mi stane osudnou. Na počítači, který jsem Daně spravoval, jsem samozřejmě taktéž pracoval a měl tam prakticky celou moji korespondenci, dokumenty a jiné informace. Když jsme se rozcházeli, sdělila mi, že se možná vrátí, možná že ji Markus opustí, ona prostě neví a přenechá to osudu. Já už se přestal starat, avšak čas od času jsem ji zavolal, jen tak popovídat si, co je nového, zeptat se jak se má a možná i konejšit tím, že se situace jednoho dne může změnit. Miloval jsem ji, i když byla tak daleko. Chtěl jsem ji znovu získat a vzdálil se. Má počáteční bolest, mé zmatené srdce a bezmezná zoufalost byly nahrazeny trpělivostí neúporně vytrvalého lovce čekajícího na svou novou příležitost a možná i na zázrak. Už tehdy jsem měl takový divný pocit, že s ní není něco v pořádku. Ona mu, bože můj, ona mu úplně propadla, podřídila se mu a zbavila se zcela vlastní vůle. Ona na něm byla závislá, stala se jeho mechanickou hračkou, figurkou provádějící cokoli dle jeho pokynu, dle jeho přání. Bylo to hrozné představit si něco takového. Ale to byla ona, která si nechala kvůli němu vyplatit moji, tedy později její životní pojistku. Dana dlouho netušila, že se stala obětí podvodníka. Až teprve když se Markus nehlásil, když byly peníze fuč, když se ho nemohla dovolat, když ji jeho rodina drsně napadala, teprve tehdy začala pomalu chápat, že potřebuje lékařskou pomoc. Ne, nemohla se dlouho rozhodnout až do té chvíle, kdy se dozvěděla o mé nehodě. Začala chodit na terapii, vyčítala si, co učinila a toužila po změně, toužila po tom vrátit čas a změnit to, co se stalo. Byla to její vrozená houževnatost a nepředstavitelná důslednost, se kterou prováděla jakoukoli činnost, která jí později dopomohla dosáhnout změn z vlastních sil. Cítila jakousi vinu zachvácející její mysl a hlodající až do morku kostí. Polykala prášky, byla hrozně depresivní, až se bála chodit mezi lidi. Trvalo to celou dlouhou dobu, během které jsem ležel v klinice, než jsem se probral z komatu. Poté jakoby z ničeho nic, jakoby zázrakem, jakoby s pomocí boží byla zcela vyměněná a toužila jenom po jednom. Pomoci mi, starat se o mne a být se mnou. Hladit mne, vařit pro mě, chodit na procházky a do galerií anebo se jen tak flákat, nic nedělat a na nic, vůbec na nic nemyslet. Leželi jsme vedle sebe. Dana hladila mou ruku a čas od času zasakrovala, že jsou ty prachy pryč a že už je neuvidíme a že je to škoda. „Podívej se na to celé z jiné stránky. Snaž se to vidět pozitivně“, uklidňoval jsem ji. „Představ si, že by nás ten cvok opravdu odprásknul. Nebo ještě hůř, že by to s tou automobilovou nehodou vyšlo a ty by ses z jeho vlivu, z jeho moci nedostala a zůstala mu podřízena i nadále.“ „Ne, tak to si tedy neumím přestavit a ani nechci“, odvětila s odporem. „Víš, my měli hrozně moc štěstí, že jsme se potkali, hodně toho spolu prožili, vzdalovali se a zase vraceli, abychom nacházeli nová a motivující témata, abychom se i nadále měnili tím, že zůstaneme těmi samými tuláky jako jsme vždy byli“, ptal jsem se jí a přece jen neposečkal, než se odhodlá k odpovědi a dodal, „takových tuláků není mnoho. Oni mají tu vzácnou vlastnost alternující konstanty; to jediné, co se nemění je pohyb, změna, proměna, návrat a útěk, smích a pláč.“ „Máš pravdu“, řekla, „My musíme změnit tu tendenci věčné změny.“ „Aha“ a připomněl jsem „a ještě musíme bejt šťastný. Spolu.“ Zasmála se a my pomalu usínali. Byl to jeden z významných avšak současně také velmi namáhavých a pro naši budoucnost osudných dnů.

Když se díváš na Malou Stranu z letadla, tak máš před sebou zmenšeninu velikého labyrintu. Jenom se vydej od Tržiště nahoru do kopce kolem hotelu Aria, kolem konsulátů a pak těmi úzkými uličkami, které čas od času jednoho zavedou do slepé, takže hledáš znovu, až dojdeš do Nerudovky, kam jsi vlastně chtěl. Čím výš se dostáváš, tím větší může být labyrint, který vidíš, omezený v ideálním případě jen pomyslnými hranicemi města. Předpokládejme, že sedíme v ISS nebo jakémkoliv jiném kosmickém korábu a pozorujeme celou naši modrou planetu. Ano i tato je jedním velikým labyrintem. Avšak my to vše můžeme obrátit a podívat se na sebe sama a na náš život, na vše, co se odehrálo a ještě bude odehrávat. I to je labyrint. To je ten náš. Náš vlastní, ať už chceme či ne. Labyrint času. Kolikrát už jsem se ocitl ve slepé uličce, kolikrát jsem dával znovu a znovu vinu někomu jinému, mému okolí či takzvaným náhodám. Ne, nepopírám objektivní pravdu a nesnažím se propočítat s jakou pravděpodobností je záležitost více subjektivní či objektivní. Do jaké míry je toto vůbec relevantní nebo podstatné, rozhodující pro naši cestu, kterou jsme si vybrali a kterou s větším či menším úspěchem kráčíme. Dana a já jsme žili ve svých světech dlouho bez toho, že bychom naši vzájemnou existenci znali či vůbec připouštěli. Potýkali jsme se s našimi slepými uličkami, zdůvodňovali jsme všemožné zkázy, prohry a katastrofy náhodami či nepříznivými okolnostmi. Jednoho dne jsme se potkali a ono to udělalo klik. Ale to ostatní, naše proměny, naše návraty a odchody, naše loučení a shledání, to ještě nějakou dobu trvalo. Stoupal jsem Úvozem až skoro ke strahovské knihovně a prošel malou brankou po úzké, asfaltované cestičce směrem na Petřín. Asi po 300 metrech jsem se zastavil a obrátil se směrem k nemocnici milosrdných sester svatého Karla Boromejského, kdesi dole pode mnou. Hledal jsem krátce to místo, skoro obklopené Vrtbovskou zahradou, to místo, kde jsem našel své staronové štěstí. Stoupání Úvozem mne zdolalo a tak jsem zabloudil očima k nedaleké lavičce. Byla opuštěna a já jsem se k ní pomalounku coural. Dosedl jsem ztěžka a ulehčeně vydechl. Běhal jsem už docela dobře, ale neměl jsem tu výdrž jako dřív. Zabodl jsem zrak do jedné z korun okolních stromů zářících svěžestí a umytých ranním deštíkem. Jeho příjemná vlhkost byla ještě cítit ve vzduchu. Pak jsem začal myslet na Danu a pociťoval obrovské štěstí, že jsme zase spolu. Po Švédovi jakoby se země slehla. Inspektor nechal hlídat dům i okolní zahradu, ale nic zhola nic se nepřihodilo. Jakoby zázrakem jsem na notebooku našel i původní texty mé započaté knihy. Hodně nových a starých, důležitých i méně důležitých vzpomínek se vracelo, ale pořád jsem jedné věci nerozuměl. Jak to, že jsem ten výstřel Markusova revolveru přežil? Chtěl jenom pomstu anebo něco hledal. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem najít uspokojivou odpověď. Kdyby mu šlo jen o peníze z pojistky, tak už by se přece nevracel. A tu jsem se najednou zhrozil, na co jsem byl schopen myslet. Myslel jsem na Danu, která se jen přetvařuje a čeká na vhodnou příležitost, jak získat potřebnou informaci pro svého pravého milence. Ne, ne to není možné, okamžitě jsem tuto variantu zavrhl a přímo se styděl. Ne, to ona by nikdy … uchopil jsem obličej do dlaní a srázu se mi spustily slzy. Hořce jsem si zaplakal a to bylo dobře. Věděl jsem nebo možná začal tušit, že je to vše jako záhadný hlavolam, kterému několik dílů chybí. Aby jej vůbec bylo možné řešit, musí se tyto najít. Ale jak? Nedokázal jsem mnohé najít a zařadit tam, kam to patří, chyběla odpovídající šuplátka. Nemohl jsem si vzpomenout seřadit to, co jsem viděl popořadě vedle sebe, v čase, chronologicky. Připadal jsem si jako dvě osoby. Ta stará, dřívější, zapomenutá a ta nová, zmatená, plná vzpomínek a přitom i beznaděje. Chyběl jaksi komunikační kanál mezi těmi dvěma. Ano, chyběl důkaz jejich vzájemné existence. Strnul jsem na chvíli a nevěřícně zakroutil hlavou. Vstal jsem, protáhl se, zazíval a pustil se směrem k domovu. Prošel jsem kolem nemocnice, podél Německého konzulátu, zpátky do Tržiště. Podíval jsem se směrem k Irské pivnici JJ. Stál tam David a kouřil. Zamával mi, já mu odvětil opatrným zvednutím pravé ruky tak, aby mohl spatřit moji dlaň. On se usmál, já mu taktéž odvětil úsměvem a posléze zabočil kolem konzumu na rohu Tržiště a Karmelitské a vešel vraty do dvora.

Čekala na mne. Zářila nedočkavostí, netrpělivostí a … láskou. Byla to láska? Svlékl jsem svetr a zul si boty. „Jdu si umýt ruce“, sdělil jsem jí vcházejíc do koupelny. „Miláčku, otevřela jsem to tvoje víno. Je krásný film v telce. Budeme se dívat?“, rozhodla a já jen přikyvoval sedaje si na pohovku. Spočinuli jsme polosedíc, pololežíc proti sobě. Byla to naše oblíbená póza, kdy jsme se propojeni a spojeni našimi končetinami cítili blízko jeden druhému a předávali si signály něhy doteky našich rukou a rozličnými jinými částmi těla. Držel jsem její nožičky v náruči a ona byla celá bez sebe tušíc, že je začnu hladit. Její tvář dostala andělský výraz pokory, zavřela oči a hlavu sklonila dozadu, opírajíc ji o polštář položený na opěradle dřevěného rámu. Setrvali jsme takto velmi dlouho, přerušujíc naši vzájemně prožívanou slast, sporadickými přípitky červeným vínem, doplňované labužnickým pomlaskáváním, potvrzujícím vynikající kvalitu francouzských a švýcarských sýrů, které jsme sem tam, kousek po kousku nechávali rozplynout na jazyku. Napřímil jsem se a pronesl skoro nesrozumitelně, až přehnaně umělým hlasem zosobněné únavy „jdu do mé komůrky“. „Ne, dnes ne“ a uchopila mne za ruku, „dnes do naší postýlky. Tam, kde jsme pobývali my dva, tak často“. Nemohl jsem odmítnout. Chtěl jsem to také, stejně jako ona. Šel jsem jako první a podrobil se očistě. Procházel jsem kolem ní, dal jí pusinku na čelíčko a zašeptal, „čekám na tebe v postýlce“. Lehl jsem si, Přikryl se lehkou dekou, zavřel oči a očekával její příchod. Cosi zašustilo, cosi zamňouklo a já cítil, že tu jsou. Naše kočičky. Na skříni pod skříní, na prádelníku a v mých nohách, v posteli. Pak se objevila Dana. Odhodila její lehounký župánek a nechala jej padat k podlaze, pomalounku se vznášet a přitom hladit její tělo, kroužíc kousek po kousku až ke kotníkům. Vklouzla ke mně pod pokrývku a já zacítil vůni jejích rtů, její kůže a jejích po polštáři rozhozených vlasů. V těchto okamžicích mi připadala jako má osobní Madona, jako ztělesněné štěstí, jako zprostředkovatel mého anděla strážného. Opravdu? Jsou to ty oči? Kde jsem je jen viděl? A snažil jsem se najít vhodný prostor, kde jenom pouhé vložení tohoto chybějícího článku hlavolamu, způsobí rozpoznání celého kontextu a tím rozpoznání všech ještě v husté mlze odpočívajících souvislostí. Chytily jsme se za ruce, přitulili jeden k druhému a setrvali takto dlouhou, předlouhou dobu. „Zhasni světlo prosím tě“, požádala mne a my se i nadále držíce dívali do tmy. Po chvíli se náš, dech zpočátku slabší a slabší, začal zesilovat, nabýval intenzity, dostával objem, až jakoby její hledal můj a naopak. Uchopili jsme vzájemně naše těla a hleděli si do pomyslných očí, cítě jak se náš dech spojil s tím svého protějšku. Pomalu jsme se blížili jeden k druhému a hltali svůj vlastní dech, majíc strach, že nám bude později chybět. Když se naše rty konečně našly, lehounce jakoby stydlivě a neúmyslně dotkly, trhli jsme sebou, vzdálili se na zlomek vteřiny od sebe a pak se znovu plni vášně a touhy jeden po druhém spojili a líbali se jako dva mladiství, čekající, že někdo či cosi tento nesmírně krásný akt ukončí, zkrátka přeruší. Ne, ne, nic takového se nepřihodilo. My se líbali, opouštějíc rty a věnujíce se snad každému místečku našich těl a poté se vracejíc do počáteční pozice, abychom znovu a znovu vychutnávali to prožité, zjišťujíc, že počátek neexistuje, že je jenom stále se opakující vášeň a rozkoš kolem nás, vždy o ždibínek posunuty v prostoru a čase. Drželi jsme jeden druhého stále pevněji, až jsme takřka pozbývali orientace, nedostávalo se nám dechu, její stehna se rozmáchla do stran, má šíje se napjala, hlava její i má se prudce zaklonily a my se spojili. Uchopili jsme naše těla a houpali se stírajíce horký pot sem a tam. Cítil jsem v zádech teplo hořících plaménků očí pěti kočiček a pode mnou zářily běloskvoucí zuby. Dana začala neznatelně, lehounce, avšak stále rychleji sténat, po mých zádech běhali oči dolů a nahoru, jakoby mne kočičí plaménky zapálily, jako bych cítil tu pálivou bolest v celém těle. Její hlas křičel, ještě, ještě … a já pádil za ním. Pozbýval jsem smysl pro prostor, čas a formy. Zavřel jsem oči a naslouchal pln rozkoše dalšímu ještě, když tu zazněl výkřik: „Proboha ne!“ a já spatřil dva plaménky ozařující kočičí hlavu patřící bezesporu tělu ležícímu pode mnou. „Co se to groteskního děje?“ ptal jsem se a z jejího hrdla zaznělo jenom chroptění. Tato proměna změnila bezmeznou náklonnost v nepopsatelnou vražednost, nenávist. Díval jsem se do kočičí tváře a svíral hrdlo, které jsem před chvílí líbal. Ale ona se snažila o totéž a situace se vyvíjela velmi nepříznivě pro mne. Ztrácel jsem sílu, mé prsty klouzaly nemoci se zachytit a její stisk byl stále silnější. Dělali se mi kruhy před očima, tak jakoby se znovu objevil ten můj známý kaleidoskop plný barev a vedoucí za světlem. Zde však panovala tma, přímo jsem se v ní ztrácel, až jsem ztratil vědomí a zhroutil se bezvládně na provlhlé prostěradlo vedle kočičí ženy. Vznášel jsem se nad obrázkem bezvládně ležícího, mého vlastního těla a rozhodl se odejit. Rozhodl jsem se opustit kočičí ženu.

„Probuď se proboha“, slyšel jsem z dálky a pomalu mžoural očima, až jsem spatřil Danu sklánějící se nade mnou. „Božínku, ty jsi musel mít hrůzostrašné sny. Křičel jsi, jakoby tě na nože brali“, hladila mne a pokračovala, „také ses zmiňoval o nějaké Ingrid a o mrtvém srdci a že musíš pryč. No bylo to hrozné tě takhle vidět“. „Nestrachuj se, byl to jenom sen“, řekl jsem a chtěl tomu věřit. „Kolik je hodin?“, zeptal jsem se. „Je ještě velmi brzo, pojď, zůstaneme ležet“ a otočila se ke zdi schoulená do klubíčka. Políbil jsem ji do vlasů a odvětil, „Budu si trochu číst a potom koupím něco čerstvého, voňavého a slaďounkého na snídani. Pro moji pusinku. OK“? „OK“. Odsouhlasila můj návrh a já se vydal na cestu do podkroví. Měl už jsem tašku skoro sbalenou. Zkontroloval jsem pečlivě její obsah a doplnil několik maličkostí. Posadil jsem se na okraj postele a myslel na ni. Jak bude reagovat? Napíšu jí, později, až teprve z Mnichova. Rozhodl jsem se, že budu hledat tak dlouho, až najdu, až rozpoznám, co se vlastně přihodilo. Musel jsem vyřešit tuto záhadu, která mi odkryla jen část minulosti. Kdo hrál a hraje jakou roli? Kdo s kým je a jak spojený? Prapodivné myšlenky a prazvláštní otázky mi vířily hlavou. Jedno bylo jisté. Dnes, poprvé dnes jsem cítil, byl o tom přesvědčen, že mé rozhodnutí je správné. Nechtěl jsem ji do toho zatahovat. Neměl jsem přece nejmenšího ponětí o tom, co objevím, koho potkám a za jakých podmínek. Uchopil jsem tašku a sestoupil po schůdkách do obýváku. Porozhlédl jsem se kolem sebe a můj pohled se na okamžik pozastavil, patříc do ložnice. „Jdu pro snídani, zvolal jsem“, vykročil jsem přes kuchyni směrem Karmelitská a musel otevřít několikatery dveře než jsem se ocitl na rušné ulici. Zamyslel jsem se na chvíli, jakoby mi tato činnost byla vlastní. Zvedl jsem pomalu ruku. Netrvalo to dlouho a zastavil taxík. „Kam to bude?“, zeptal se postarší řidič, aniž by ke mně otočil hlavu. „Na letiště prosím“, odvětil jsem a pozoroval shon na ulicích, skupinky turistů a kolem projíždějící auto městské policie. Já se vrátím, pusinko, dodával jsem si odvahy a vypnul mobil.