Forsaken - 147. díl

Sedím na rozvrzaný plastový židli v kuchyni a snažím se neuhnout před máminým zkoumavým pohledem. Inkvizitor hadr, fakt!
„Tak mi ještě jednou řekni, kde jsi byla!“ křikne na mě a já se automaticky přikrčím.
„Jenom jsem se trochu procházela venku. Sama jsi mi říkala, že jsem bledá.“
„Tak procházela venku?!“ Mámin hlas zní jako práskání bičem, skoro cejtím ty údery na kůži. „A jak jsi dopadla s tím testem?!“
Tady se trochu zarazím. Jasně, bylo by lepší ji nechat ještě chvíli v nevědomosti, bohatě mi stačí už jedno provinění, jenže co když už volala do školy a tam jí sdělili výsledky? Na druhou stranu to by přece udělat neměli, je to přece důvěrná informace... a nebo ne?
„Tak se přece pochlub, Aničko! A nebo snad není s čím?!“ Mámina tvář se svraštila do nevlídnýho šklebu. „Ani se nenamáhej zapírat, ty nevděčnice! Všechno vím!“
„O čem to mluvíš, mami?“ zkouším si hrát na nechápavou. V duchu ale horečnatě dumám, co všechno může doopravdy vědět.
„Vím, že jsi v tom testu propadla, a taky vím, že ses pak vůbec nikde neprocházela! Byla jsi v nějakém podniku a nechala si tam hučet do hlavy nesmysly od nějakého vejrostka, tak je to!“ Máma zakončila svůj výstup v takový vejšce, že by jí záviděla i leckterá operní pěvkyně, a já měla nutkání přikrejt si uši rukama.
„Kdo ti to řekl?“ zeptala jsem se tiše. Nemělo cenu to popírat, očividně byla dostatečně informovaná.
„To přesně nevím... nějaký David nebo jak... Volal sem...“
Ztěžka jsem polkla a snažila se za každou cenu zadržet slzy, který se mi draly do očí. „Jsi si jistá?“
„Není to snad jedno?! Důležité je, že jsi zklamala mou důvěru! Opět! Jak jsi mi tohle mohla udělat?! Takhle zahodit všechny své šance?!“ Máma spustila svou obvyklou litanii o zkažené budoucnosti, ale já ji poslouchala jen na půl ucha. Protože jsem byla stále v šoku z toho, že by mi tohle David provedl. Vždyť sem ani neznal číslo! V telefonním seznamu jsme nebyly, protože si to máma nepřála, beztak tvrdila, že by sem akorát volali pobudové a nebo podloudný firmy, co chtějí udat svý šmejdský produkty. Takže jak mohl...?
„Posloucháš mě vůbec?!“ Máma se prudce zvedla a přilítla ke mně, takovouhle hbitost bych od ní rozhodně neočekávala. A taky jsem byla zcela nepřipravená na to, že mi vrazí pořádnou facku. Automaticky jsem si na to místo přitiskla dlaň a ublíženě jsem na ni koukala.
„Seš stejná jako tvůj fotr! Taky se akorát bavit, ale zodpovědnost nechceš nýst žádnou, co?!“ Máma byla tak rozčilená, že docela zapomněla mluvit spisovně, což byla jedna z mála věcí, na kterých si zakládala. „Zkazila jsi mi celej život! Měla jsem se tě tehdy zbavit! Jenže já myslela, že se dočkám aspoň nějakýho vděku za to, jak jsem se ti obětovala! Ale to ty ne, co?! Akorát se někde kurvit s kdekým!“
Následovala další facka a kdybych včas neuhnula, schytala bych okamžitě ještě jednu. Rozzlobeně jsem vyskočila na nohy, křivdy všech uplynulých dní a let najednou nešly potlačit, hrnuly se ven jedna přes druhou, srdce mi prudce bilo a měla jsem pocit, že se v nejbližší chvíli zadusím.
„Nikdo se tě o to neprosil, rozumíš?! Nikdy jsi nechtěla mě, jenom nějakou poslušnou loutku, ale to já nejsem a nikdy nebudu! Nenávidím tě, nenávidím!“ zaječela jsem na ni vášnivě, na což máma reagovala další sérií ran.
„Smrade jeden nevychovanej, tak tohle tě učí v tý tvý škole?!“ řvala na mě máma skoro nepříčetně. „Za tohle vyhazuju prachy?! Abys pak roztáhla nohy každýmu klukovi, kterej projeví zájem?!“
„Nic takovýho jsem neudělala!“ bránila jsem se chabě.
„Jenom nezapírej! Někdo vás viděl! Na cos myslela, když ses nechala ojet v autě jako nějaká děvka?! Na tohle nemám nervy!“
Máma s přidušeným vzlykem klesla na židli a tiskla si dlaň k hrudi, jako kdyby ji měl v následujícím okamžiku skolit infarkt. A já musím přiznat, že jsem doufala, že se tak stane.
„Když se chováš jako obyčejná kurva, tak vypadni na ulici, kam patříš! Já už tě dýl živit nebudu!“ pronesla máma ledově, když k tomu nabrala dostatek dechu.
Nevěřícně jsem potřásla hlavou. Tohle přece nemůže bejt pravda, určitě se mi to jenom zdá...
„Tak slyšelas mě?! Padej! Kliď se odsud!“ vykřikla a začala po mně házet vším, co našla na stolu.
Sykla jsem bolestí, když mi ostrá hrana nějakýho předmětu rozsekla kůži na tváři, a radši jsem couvla ke dveřím.
„Mami...“ hlesla jsem zoufale, ale pak jsem potřásla hlavou a klidila jsem se co nejrychleji odtamtud.
Ještě jsem zaznamenala, jak máma skryla tvář na pažích složených na stole a rozbrečela se, jako kdyby se jí právě zhroutil celičkej svět. A možná, že v jejích očích to tak skutečně bylo.