Forsaken - 148. díl

S námahou jsem odlepovala nohy od chodníku a posouvala je víceméně automaticky kupředu. Ani jsem vlastně netušila, kam to jdu. V hlavě mi ještě zněly ty máminý nenávistný slova a já je zaboha nedokázala vypudit. Jo, už jsme se v minulosti několikrát pohádaly, ale takhle zlý to nikdy předtím nebylo.
Aniž bych věděla jak, najednou jsem se ocitla dočista sama na ulici. Poměrně vysoká daň za jeden příjemnej oběd! Povzdechla jsem si a otřela jsem si slzy, který mi teď už naprosto nekontrolovatelně tekly po obličeji. Na ruce mi ulpělo něco krve z rozseknutý tváře a já jenom doufala, že ji nemám rozmazanou docela všude. I když... záleželo na tom?
Bez toho, abych se rozhlídla, jsem přešla ulici a vlekla se stále dál. Vůbec jsem nevěděla, co si počít, kam jít. Byla jsem plnoletá, takže máma vlastně nic špatnýho neudělala, ale přesto jsem byla dosud v šoku z toho, jak jednoduše mě vyhodila. Jako kdyby jí na mně ani trochu nezáleželo!
I když to byla hloupost, skončila jsem nakonec v tom parku, kde mě oslovil David. Snad v bláhový naději, že se bude historie opakovat. Sedla jsem si na zídku, zabořila tvář do dlaní a usedavě jsem se rozbrečela. Možná proto jsem ani neslyšela čísi kroky.
„Copak se Vám přihodilo, slečno? Můžu Vám nějak pomoct?“ ozvalo se náhle nade mnou a já sebou polekaně trhla.
Vzhlídla jsem do studenejch modrejch očí nějakýho muže a lehce jsem se zachvěla, jakej z nich čišel chlad. Jeho slova však byla pronesena nečekaně hřejivě.
„Ne... děkuji Vám...“ zamumlala jsem odmítavě a doufala, že mě nechá na pokoji. Vypadal celkem mile, ale měla jsem z něho přesto divnej pocit, kterej jsem si nedovedla vůbec vysvětlit.
„Ani Vás nemůžu pozvat na šálek dobré kávy?“ naléhal ten muž a já v duchu zalitovala, že tu místo něho teď není David. Od něho bych si dala říct. Vzápětí jsem se zarazila. Vždyť to byl on, kdo mě prásknul mámě a neváhal to vyprávění ještě náležitě přikořenit! A s ním že bych chtěla někam jít?!
„Ne, díky, nepiju kafe,“ odbyla jsem ho a považovala tím náš rozhovor za ukončený. Jenže on zřejmě ne.
„Pak tedy na nějaký dezert a čaj?“ pokračoval vlezle a já se opět vyškrábala na nohy. Pro jistotu.
„Ne, děkuju!“ odvětila jsem důrazně a radši jsem si pospíšila pryč.
Po chvilce rychlý chůze jsem se otočila a s úlevou jsem zaregistrovala, že mě nikdo nepronásleduje. Výborně. Byl sotva večer a už se mi dějou takovýhle věci. Co až nastane noc? Mimoděk jsem si vzpomněla na toho muže včera pod balkónem a přemítala jsem, jestli by to mohl bejt ten z parku. Pak jsem tu myšlenku ale zavrhla. Tenhle byl blond, zatímco ten ze včerejška vypadal tmavovlase, pokud teda neměl na hlavě nějakou kapuci. Která by mu zakrývala lebku Smrtky... pomyslela jsem si ihned poněkud infantilně.
Potulovala jsem se po ulicích a přemítala, kam se poděju, když mě něco napadlo. No jasně... Zajdu za Davidem a přinutím ho, aby přiznal mý mámě, že kecal. Ne, že bych tak toužila vrátit se do její milující náruče, obzvláště po týhle poslední scéně, ale bylo to jediný místo, kam jsem mohla jít. Aspoň na pár dní, než si najdu brigádu a seženu nějaký vlastní bydlení. Zdálo se mi to jako celkem dobrej plán, a tak jsem zamířila do snobácký čtvrti, kde David bydlel s rodiči. Věděla jsem, kterej je to dům, protože byl jednou vyfocenej v novinách. Davidův táta byl architekt a za tohle dostal nějaký ocenění, i když dodnes nechápu, jak takovou hrůzu mohl někdo ocenit.
Celkem bez úhony jsem se tam dostala, když teda nepočítám puchejře na nohách, ale co taky jeden může čekat po pár hodinách chůze. Už se smrákalo a já neustále trnula, že začne pršet, protože tak se to většinou ve filmech děje, ne? Navíc ocelově šedá obloha ani nic jinýho neslibovala. Ale zřejmě jsem měla pro změnu štěstí, protože mě nic takovýho nepostihlo a když jsem konečně ostýchavě zazvonila, otevřel mi dokonce sám David.
„Annie?“ Nevěřícně vykulil oči a trochu znepokojeně se zamračil. „Stalo se něco?“
Váhavě natáhnul ruku a zlehka se dotknul mý tváře. „Kdo ti to udělal?“ vydechl naštvaně.
Popuzeně jsem mu ji odstrčila. „Kdo asi?!“ vyjela jsem na něho vztekle. „Co sis myslel, když jsi volal k nám domů?!“
„K vám?“ David vypadal značně překvapeně. Zdálo se to... opravdový.
„Ale no tak! Od koho jinýho by máma věděla o mý zkoušce a o tom, kde jsme byli?!“ zaútočila jsem na něho i tak. „Já jenom chci, abys jí zavolal znova a řekl jí, že sis to jenom vymyslel!“
David na mě chvilku koukal a pak ustoupil od dveří. „Pojď dál, tohle bude asi na dýl.“
„To ne! Já nemám čas! Venku už bude za chvíli noc a já...“ Žalostně jsem popotáhla. „... nemám kvůli tobě kam jít!“
„Nechápu sice proč kvůli mně, ale rozhodně pojď dál.“
David mě bez dlouhých okolků chytil za paži a vtáhnul dovnitř. Sotva za náma zabouchnul dveře, objevila se na chodbě nějaká elegantně oblečená žena, zřejmě jeho matka.
„Davy? Přihodilo se něco?“
„Ne, mami. Tohle je moje... spolužačka.... Anna...“ představil mě trochu váhavě. „Přišla mi pomoct s učením.“
„No ovšem...“ Jeho máma si o tom doučování zřejmě myslela svý, protože jemně potřásla hlavou, až se jí krátké kudrnaté vlasy lehce roztančily. „Tak se dobře bavte.“
David měl pravdu, jeho rodiče si nejspíš fakt hleděli svýho.