Na scestí 7.

Kapitola 7. - Večeře

S odporem jsem pohlédla na jídlo. Napadlo mě, jestli po mě budou chtít, abych to jedla. Protože jestli ano tak skončím zase celý den na záchodě.
„Možná bychom si měli promluvit,“ Mistr se ke mě přiblížil a šeptl mi to do ucha.
„Teď není vhodná doba,“ zavrtěla jsem hlavou a uraženě popošla od něj.
„Takže po večeři,“ šeptl ještě směrem ke mě, ale to už do kuchyně vstoupil celý průvod. Dívka se rozpačitě a nervózně rozhlížela po všech přítomných. Docela pohledná. Krátce střižené promelírované hnědé vlasy měla rozčepýřené do všech stran. Hubeňoučká postava se schovávala ve volných džínech a bílé halence a vestičce. Působila sympaticky, ale bylo vidět, že je nervózní. Jako první se k ní hrnul Tommy.
„To je Mel,“ sdělil nám Don.
„Ahoj Tommy,“ vrhl na ní oslnivý úsměv, zatímco Don se na něho mračil.
„Já vím, brácha Dona,“ přijala nabízenou ruku. „Ale nejste si moc podobní.“
„Dvojvaječná dvojčata,“ Don ji chytl za volnou ruku.
„Jsem Nika, nevlastní sestra,“ Nika k ní přešla tím svým typickým ladným krokem, který by jí mohla závidět kdejaké modelka. Byla to její přirozenost. Následovali dospělí. Stan je představil jako naše strýčky a rodinné známé. Doktor Bee galantně políbil dívce ruku. Vypadala překvapeně, spíš udiveně.
„Náš pan doktor je ze staré školy,“ usmál se vlídně Stan.
„Ehm,“ upoutala jsem na sebe pozornost a neušlo mi, jak se všichni tak nějak napnuli, jako by čekali, že po ní skočím nebo co. „Jsem Alien.“ Usmála jsem se.
„Těší mě,“ vypadalo to, že se uvolnila. „A ty budeš muset být Tim.“ Mrkla na malého chlapce, který se bavil tím, že tahal Mistra za plášť. Vypadalo to komicky, jak tam Mistr stál a dělal, že mu to nevadí. Ale viděla jsem, jak na uklidněnou zavírá oči a chvilkami kroutí hlavou. Malý Tim jako by si nedělal žádné starosti s tím, že právě provokuje upíra.
„No tak si sedneme ke stolu,“ postupně jsme si sesedali. Nechala jsem vedle sebe volné místo, kdyby dorazil Brandin. „Dobrou chuť,“ popřála nám Cecil a všichni jsme se pustili do jídla. Zoufale jsem těkala očima po Cecil a Stanovi. V tom spěchu, ať nikdo nic nevyvede, se jaksi zapomnělo na moji nechuť k jídlu. V poslední naději jsem střelila pohledem k Mistrovi. Ten strkal malé kousky jídla do úst a vcelku důvěřivě je kousal a polykal. Je vůbec upír?
„Máte hezkou dřevinu,“ osudová věta byla vyřčena mnohem dřív, než ji mohl někdo zastavit. Najednou všichni strnuli a po očku házeli pohledy k madame Teschové.
„Mel se trochu zajímá o flóru,“ nadhodil Don a prosebně hleděl na strom v koutě.
„Opravdu?“ Zeptala se s přehnaným zájmem Cecil.
„Ano, tohle musí být nějaká vzácná,“ zamyšleně si jí prohlížela.
„Velice vzácná,“ přitakala jsem. „Jinou takovou jen tak neuvidíš.“ Don po mě střelil zamračený pohled.
„Vypadá docela staře,“ pronesla ještě a sklonila se k talíři, aby nabrala další sousto.
„Prrosím?“ Madame Teschová se ozvala. A to byl průšvih.
„Co?“ Vzhlédla Mel a rozhlížela se po ostatních.
„Prrosím? Špatně jsem vás slyšela,“ nahnula se blíž lady Packettová.
„Že je to stará dřevina, ale je vidět, že je velmi šlechtěná. Měla by velkou cenu.“
„Oprravdu?“ vdechla madame Teschová, ale Mel vzhlédla k lady Packettové, která ihned nasadila svůj úsměv.
„Omlouvám se!“ vtrhl do místnosti Brandin, celý zadýchaný. Rukou si uhlazoval černé rozcuchané vlasy a upravoval tmavě modré triko s dlouhým rukávem.
„To je Brandin, nevlastní bratr,“ vychrlil Don ve snaze změnit téma. „A tohle je Mel.“
„Těší mě,“ Brandin přešel ke mě a ještě se na okamžik zarazil. S povytáhlým obočím sledoval madame Teschovou, jak stojí v květináči. Naklonil se ke mě a zašeptal. „Tenhle obraz stojí za to si pamatovat.“ Uchechtla jsem se. Pár soust jsem do sebe nasoukala, ale měla jsem vážně dost. Zato vody jsem vypila hned několik sklenic. Všimla jsem si, jak na mě Mel kouká a mírně jsem se pousmála.
„Ty držíš dietu?“
„Co?“ Probrala jsem se, když mi došlo, že mluví na mě. Mel začínala být nebezpečně všímavá. Pan Tibali ihned stáhnul jazyk a pevně sevřel rty. Nejspíš to nedošlo jen mě.
„Taky jsem dřív držela diety, ale věř mi, nikam to nevede. A navíc ty to ani nepotřebuješ.“ S pochopením na mě hleděla a já se rozpačitě usmála.
„No řekněme, že držím dietu ze zdravotních důvodů,“ odkašlala jsem si.
„Jako třeba lidé s fenylketonurií?“
„Něco takového. Některé jídlo mi nedělá dobře,“ popadla jsem sklenici vody a zhluboka se napila. Až do dna.
„Už máš asi šestou skleničku,“ zamyslela se a já začínala být lehce nervózní z toho, že mě tak rozpitvává. „Nemáš náhodou i cukrovku?“ Zavrtěla jsem hlavou. „No ale piješ docela dost.“
„Očišťující kůra,“ kvákla jsem první věc, která mě napadla.
„No a jak se ti u nás líbí?“ Odvedla ode mě pozornost Cecil a já na uklidněnou zavřela oči.
„Není tu veselo?“ Rejpnul si i pan Kalinovsky.
„Omluvíte mě na okamžik? Mám ještě něco na práci,“ zvedl se od stolu Mistr a odešel.
„A povězte mi Mel něco o vás,“ nenechala se Cecil vyvést z míry.
„A co byste chtěla slyšet?“ Vzhlédla nevině. Ačkoliv mi na začátku připadala sympatická, během večera se mé názory jaksi změnily. Šťouralka, která má místy i nevybrané poznámky, řekla bych. Zkritizovala Ceciliin smysl pro estetičnost, nebo jak to nazvala. Její prostření přirovnala spíše k laickému. Vůbec neměla seřazené příbory, jak měla mít. Začala jsem jí mít dost, takže jsem uvítala další poznámku na náš účet.
„Já vám nevím Cecil, ale ta dřevina je nějaká seschlá. Zaléváte jí?“ S úsměvem jsem se otočila na madame Teschovou, která právě v tom okamžiku zahýbala s hlínou a...vylezla ven. Mel zaječela. A ten jekot se mi zaryl do paměti, protože byl velmi srandovní.
„Kdo je u vás sesschlá drševina!“ Okřikla jí uraženě naše madame. A já s Brandinem a Tommym jsme se klátili smíchy. „Taková nevychovanost!“
„Done?“ zapištěla Mel a chytila se ho kolem krku. Stan rezignovaně složil hlavu do dlaní. „Done co to je!“
„Mladá dámo, vaše nevychovanost a nevybrrané spůsoby nás velise urrášejí!“
„Madame Teschová,“ klidnila jí Cecil, která jako jediná byla schopna slova.
„Vždyť říkám, není tu veselo?“ Zopakoval svoji připomínku pan Kalinovsky.
„Já ti to říkal!“ Obořil se na Cecil Don a vytáhl svoji dívku za ruku ven. V kuchyni se rozhostilo ticho. Cecil měla na krajíčku.
„Je to má vina,“ zašeptala.
„Ale jděte,“ konejšila ji lady Packettová.
„Co si to dovoluje pakáš jedna nevychovaná,“ madame Teschová se stále rozčilovala. „Pršeci nás nebude urrášet! Nejsme nikomu prro smích! Jasné?“ Chňapla po křupavém rohlíčku a odkráčela.
„Jak to vyřešíme?“ Obrátila se Cecil na manžela. Stan pokrčil rameny.
„Jednoduše,“ postavil se pan Kalinovsky. „Někdo ji zhyzděte, jako tenkrát mě, ty by ses na to hodila Alien, a zamkněte ji tu. Ať holka vidí, že sem nikdy neměla lézt!“
„Proč já!“ Naštvala jsem se.
„Nejvíc se podobáš tomu, co mě tak zřídil!“ Štěkl.
„Já bych vám nikdy neublížila a ani jí!“ Začala jsem se s ním hádat.
„Chtít nestačí! Jste zvířata,“ plivl na mě. Natáhla jsem se po něm svýma rukama. Kdyby vedle mě nestál Brandin a nezabránil mi v tom, snad bych ho zabila.
„Klid,“ chytl mě za rameno Stan. „Nemáte právo jí takhle shazovat! Ona za nic nemůže. Nemůže za to, co se vám stalo. V podstatě je to ještě dítě a vy na ní nemůžete házet váš zpackaný život, který si tady v jednom kuse znepříjemňujete! Kdybyste se nechoval jako ten největší ublíženec, mohl byste si žít lépe a třeba znovu publikovat. Takže pokud máte nějaký problém, vyřiďte ho se mnou.“
„Díky,“ špitla jsem, ale Stan mě konejšivě přejel po zádech. Pan Kalinovsky se ještě víc zamračil a odešel.
„Tak tomu se říká povedený večer,“ vzdychl. „Jdu si zakouřit.“ Sáhl si do saka pro jeden ze svých doutníku na uklidnění a vyšel ven zadními dveřmi.
„Ale co budeme dělat?“ Ptala se bezradně Cecil.
„Jen klid drahá,“ povzbuzovala jí lady Packettová. „Však on už to Don zařídí. Nějak to s tou slečnou domluví.“
„Dobře jí tak,“ zavrčela jsem a hodila do sebe další sklenici vody. To, že jsem tolik pila, jsem přičítala nervozitě a rozrušení z dnešního večera.
„Alien,“ namítla Cecil, ale Brandin jí zadržel.
„Má pravdu. V jednom kuse se do nás navážela. Asi jsme jí nebyli dost dobří.“
„Ale co Don?“ Složila si hlavu do dlaní. „Nikdy nám to neodpustí. Mě to nikdy neodpustí.“
„Jestli ti něco bude vyčítat, tak ať táhne magor jeden zamilovanej,“ Tommy se přesunul k Cecil a objal ji kolem ramen. „A neboj, já ho nijak postrádat nebudu. Stejně s ním posledních pár dní nebyla žádná legrace. Můj věrný bratr je v čudu.“ Povzdechl si.
„Ještě že máme tebe,“ kývla jsem na něj. „Ty vydáš za deset takových dvojčat.“
„Na jasný,“ hrdě se postavil. „Neboj Cecil, všechno bude dobrý.“ Sklonil se ještě a políbil jí do vlasů. Zhroucená postavička se rozeštkala a mě jí bylo najednou hrozně líto. Kdy jsem naposledy viděla Cecil plakat? Nikdy. Do teď nikdy. A při tom pohledu jsem svírala pěsti, protože jsem byla hrozně naštvaná. Na Mel, Dona, Kalinovského a na Mistra. Na Mistra?