Na scestí 8.

Kapitola 8. – Trápení

Měla jsem v plánu po nevydařené večeři jít rovnou do svého pokoje. Ale na chodbě mě zastavil Mistr. S protivným obličejem jsem ho následovala do sklepení. Na první pohled se nedalo vůbec odhadnout, co po mě může chtít. Nicméně neměla jsem náladu se s ním handrkovat. Zavedl mě do své pracovny.
Nevěděla jsem, co říct, tak jsem takticky mlčela. A on taky. Takže jsme tam seděli naproti sobě a mračili se na sebe navzájem. Kdyby to bylo za jiných okolností, přišlo by mi to k smíchu. Nakonec jsem uhnula pohledem a očima hypnotizovala svíčku, které se při lehkém průvanu divoce třepotal plamínek a házel podivné stíny do všech stran. Vypadal jako by tančil, divoce a vášnivě.
„Takže,“ odkašlal si a najednou vypadal poněkud nesvůj.
„Ano?“ Pohled na jeho nerozhodnost mě naplňoval.
„Omlouvám se, v první řadě,“ rozpačitě uhnul pohledem. Což mi naznačilo, že to asi nebude nic, co by dělal často.
„No dobře,“ zamrkala jsem stále vyvedená z míry. „Omluvu ráda přijímám.“
„Nejsem zvyklý na společnost, navíc tak blízkou. Rozumíš?“
„Blízkou?“ Vyvalila jsem oči.
„V rámci toho, co jsme,“ utnul mě dřív, než jsem mohla něco rozvést. „To že tě mám učit, mě někdy dostává do nepříjemného postavení. Mohu tě naučit všelicos, co potřebuješ ke svému nynějšímu životu. Usnadnit ti ten život, jak nejvíc to jde a zároveň tě vést ke správnosti. K tomu, abys vždy rozhodla správně a dopustila co nejméně chyb.“
Bylo zvláštní, co mi říkal. Měla jsem pocit, že mu dokonale rozumím, ale zároveň, že nic nechápu.
„Ale nechtěj po mě abych s tebou mluvil o čemkoli jiném. Moje soukromí je jen moje a já nemám rad, když se v něm někdo moc šťourá. Zkrátka teď jsem tvůj učitel a nic víc. Rozumíš?“ Přikývla jsem. „Je mi líto, že ti nemohu dělat přítele, ale na to jsem už dlouho živ, abych si to mohl dovolit. Jak jsem řekl, nevázat se je řešení, které preferuji. Když nic nemáš, jak bys mohl něco ztratit, že?“
„Ale vy máte domov. Tady,“ nadhodila jsem, ale on se jen zasmál.
„Až budeš připravená, pak odejdu zase o kus dál.“
„Takže tu jste teď jen kvůli mě?“
„Vlastně ano,“ vypadalo to, že se nad něčím zamyslel. „Stan mi nabídl něco oplátkou za mé služby, které ti poskytuji.“
„Aha,“ nevěděla jsem, co jiného k tomu říct, tak jsem položila jinou otázku. „Ještě něco jste mi chtěl?“
„Vím o tobě a Brandinovi,“ strnula jsem, ale vypadal klidně. „Doktor Bee se jen malinko zmínil. Tvůj pokus o první pomoc mě docela ohromil. Netušil jsem, že máš v sobě tolik vůle nezabít.“
„Je to kamarád,“ zamumlala jsem.
„Přátelství je velice zvláštní věc, tak moc mocná,“ Když říkal tuhle větu, připadalo mi, že vůbec není v místnosti. „Škoda že není věčná.“
„Může být,“ podíval se na mě pozorněji. „Když člověk moc chce.“
„Až na to Alien, že ty nejsi člověk. A s tímhle základním faktem se mnohé věci dost mění,“ Povzdechl si.
„Možná.“ Souhlasit nebo odporovat? V tu chvíli jsem si vůbec nebyla jistá.
„Tak běž,“ přerušil mé toky myšlenek typu: Být či nebýt? Nejistě jsem si stoupla, ale u dveří jsem ještě malinko zaváhala.
„Jak jste to dělal s tím jídlem?“ Zajímalo mě. Na jeho rtech zahrál vzácný úsměv.
„Mám na to své finty,“ vítězně na mě hleděl. „Jídlo jsem defakto nejedl, jen jsem to dělal.“
„Cože? Ale já vás viděla, jak ty sousta dáváte do pusy.“
„Rychlý pohyb,“ pokrčil rameny. „Ještě než jsem to jídlo dal do pusy, tak jsem ho rychle vyndal. Nikdo nic nepostřehl.“
„Super,“ zamračila jsem se. „To jste mi nemohl říct před tou večeří?“
„Vždyť já chtěl. To tys trvala na tom, že si promluvíme po ní.“ Pokrytecky se usmíval.
„Jasně,“ ušklíbla jsem se. „Tak dobrou noc.“
„Zítra,“ upozornil mě. Přikývla jsem a vyběhla nahoru. Motýl mi poletoval kolem hlavy. Brandin na mě čekal u svého pokoje.
„Čekám na tebe,“ zašeptal.
„A pročpak?“
„Jen tak,“ usmál se a posadil se na zem ke svým dveřím. Já jsem si dřepla naproti. Mlčeli jsme. Nevěděla jsem jestli chce mluvit. A já nechtěla. Z mluvení mi začínalo být nanic. Za chvíli jsem zavřela oči a naslouchala příjemnému tichu. Bylo to podivně očišťující.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, že tohle nemůže trvat věčně?“ Zeptala jsem se ho po nějaké době. Potřebovala jsem odpovědi na otázky, které mi křičely uvnitř mé hlavy. Stále hlasitěji. Potřebovala jsem odpovědi, jinak bych se zbláznila.
„Ani ne,“ řekl zcela bezstarostně.
„Proč?“ Potřebovala jsem rozpitvávat jeho myšlenkové pochody, abych si uvědomila, co si myslím já. Nevěděla jsem proč, ale bylo to tak.
„Já nevím. Snad si nechci připustit, že čas letí a všichni nakonec zestárneme.“
„Vy možná,“ řekla jsem si spíše pro sebe, ale on to zachytil.
„To je fakt,“ připustil. „Ale i ty zestárneš, alespoň duševně. Stejnou rychlostí jako my. Všimla jsi se, že Mistr se chová tak trochu jako by mu bylo přes sedmdesát?“
„Jo,“ usmála jsem se pro sebe. Kdyby věděl, kolik mu skutečně je!
„Rozutečeme se?“
„Je to možné,“ vzdychl. „Ale jedno vím určitě, budeme se vracet. Kvůli Cecil a Stanovi. Pravděpodobně se nám po chvilce začne stýskat i po madame Teschové a po svých učitelích. Doktorova neskutečná trpělivost a Tibaliho vtipné hlášky nám budou chybět.“
„Určitě,“ přikývla jsem. „Myslíš, že se vrátí i Don?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl smutně a zklamaně.
„Nemůže být tak slepý!“
„Ale může.“
Ticho bylo uklidňující. Seděli jsme tam, dokud nezačalo svítat a ještě dlouho potom. Skoro bezchybně a tiše. Nevím, co se honilo v hlavě Brandinovi, ale mě mnoho věcí, o kterých jsem musela přemýšlet. Byly spojené s mojí budoucností, mým dalším věčně trvajícím životem. Pokud mě nikdo nezabije, jak se zmínil Mistr.
Don se neobjevil ani v příštích pár dnech. Nedal o sobě vědět. Cecil se kvůli tomu trápila, i když se jí to Tommy snažil vymluvit a trávil s ní mnoho času, jako by chtěl vynahradit svého bratra. Pořád se smál, ale to jen před Cecil. Několikrát jsem ho přistihla, jak stojí nebo sedí úplně mimo nevnímaje co se děje okolo něj. A upustil i od svých lumpáren. A v domě panoval nepříjemný smutek, jako kdyby Don umřel.
Pan Kalinovsky se začal stranit ostatním členům rodiny úplně. Nevycházel z pokoje a Cecil mu tam nosila jídlo. Bůh ví, co tam celé dny dělal. Mě to nevadilo, nechtěla jsem ho od toho incidentu vidět. Často a nechtěně jsem na tu hádku myslela. A docházela mi jedna věc. Nevím, proč to Stan udělal, možná mě chtěl jenom ušetřit od pravdy. Snad abych se nezačala nenávidět za to, co jsem. Jedno bylo jasné. Žádná kletba, která znetvořila Kalinovského obličej. Ta povídka, co tradovala mezi námi dětmi, nebyla pravdivá. Maskovala skutečný důvod. Napadl ho upír a zohyzdil mu tvář a zmrzačil nohu.
Mistr mě těch několik dní učil, jak posílit svůj čich, abych cítila pachy ostatních upírů a pamatovala si je. Kladl důraz, jak je to důležité a že mi to jednou pomůže zjistit něco o tom, co se stalo. Myslím, že mě tím chtěl uchlácholit, abych se dostatečně soustředila. Protože v době, kdy mě napadl ten cizí upír, jsem ještě neměla tak dobrý čich a jeho pach bych určitě nepoznala. Neřekla jsem to ale nahlas, protože jsem nechtěla, aby byl zase mrzutý, že si neumím dát dvě věci dohromady.
Brandin za ten týden byl unavenější než obvykle, a když nebyl zrovna venku, spal ve svém pokoji dost tvrdým spánkem. Prý ty nekontrolované proměny neodezněly. V podstatě neví, kdy se zase promění a strašně ho to vyčerpává. Pan Stepen na něj dohlížel, aby neprovedl nějaký další průšvih. Samozřejmě se to s Béďou provalilo. Naštěstí je shovívavý a po Brandinově omluvě, všechno hodil za hlavu.
A náš nejmladší člen Tim si oblíbil syrové maso. Navíc se zdál dost hyperaktivní. Celé dny nedělal nic jiného, než lítal po baráku nebo venku za lesem na louce, kam s ním Cecil začala chodit. Prohlásila, že musí na pár hodin vypadnou z domu, jinak se tu udusí. My s Mistrem jsme zatím nepocítili touhu ho zabít a on zřejmě také ne, ale doba, kdy se začne proměňovat se blížila. A mě to nesmírně trápilo a sžíralo.