Vampire

I.

Sklíčeně jsem seděla zády opřená o strom. Noční ticho mě uklidňovalo a pomalu provázelo do vlastních představ. Rozbouřené smysly se ustálily. Odpovědí na otázky, které se mi promítaly hlavou, bylo jen tiché našeptávání stromů. Náhle se mi zornice rozšířily, oči jsem přivřela a zvedla hlavu, abych mohla lépe nasát vzduch. Byl prosycený krví. Čerstvou,právě tekoucí z rány. Opět jsem byla v pozoru a touha napít se mě začala ovládat. Pomalu jsem se zvedala a přitom neustále vdechovala. Hnědé panenky očí změnily nádech v krvavě rudý odstín, tak jako vždy, když se ve mně probudil instinkt lovce.
Pomalými pružnými pohyby jsem se vydala za tím pachem. Kromě krve jsem cítila i člověka. Jeho vůně byla nezaměnitelná. Bylo zvláštní, že jsem si ji uvědomovala víc jeho než krev. Zbytek cesty jsem doběhla a zastavila se až před malou mýtinkou skrytou v lese. Uprostřed ležel mladý kluk, dost zraněný. Přišlo mi, že někdo počítal s tím, že se o něj už zvěř postará. Začala jsem ztěžka dýchat, všechny svaly se mi napnuly připravené ke skoku. Ještě ne. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Upírem jsem už dlouho a nijak jsem se nikdy nebránila lovit lidi. Navíc v tomhle případě bych tomu chudákovi spíš pomohla, ale něco mě zastavilo.
Slyšela jsem jeho srdce. Bilo tak klidně, neúměrně faktu nebezpečí. Ten kluk se najednou zasmál. Nechápala jsem, co mu přijde tak vtipné. Bylo vidět, jakou mu ten smích způsobil bolest a tak zavřel oči. Něco zamumlal a papír v jeho ruce, který dosud křečovitě svíral, vzplál sám od sebe. Nebyl však cítit žádný kouř. Místo toho jsem zachytila dalšího člověka. Blížil se pomalu a na můj vkus příliš hlučně. Nesnažil se skrýt, myslel, že má vyhráno. Nepochybně přišel toho kluka dorazit. Vynořil se uprostřed stromů a měsíc ozářil jeho tvář. Krutý škleb se táhl přes celý obličej a dělal ho tak ještě odpudivějším. Šedivé vlasy vypadaly zvláštně na muži, kterému bylo tak kolem třiceti. Byl mi odporný.
Zarazila jsem se. Mám se do toho plést? Další krev nepotřebuju a tohle není moje věc. Už jsem se chtěla otočit, když starší muž vyrazil a v rukou se mu objevila dýka. Zcela instinktivně jsem vyběhla vpřed. Odrazila jsem jeho zbraň, chytla jej za ruce, dýku vytrhla a namířila ji k jeho hrdlu. Jemné naříznutí jeho slabé kůže mě vyburcovalo, nebyla by ho škoda. Přiložila jsem čepel k jazyku, záhy jsem se ale odtáhla a místo toho jsem mu jí přejela po noze. Krátce zavyl, neschopný se vytrhnout z mého sevření. Zuřivě se na mě díval. Zřejmě nemohl pochopit, kde jsem se tu vzala a zkazila tak jeho triumf.
Nevěnovala jsem mu další pohled, věděla jsem, že teď nebude v žádném případě schopný mě pronásledovat. Byla to taková malá pojistka, protože by mě nedohnal tak jako tak. Kluka jsem si přehodila přes rameno, ale dost nešetrným způsobem, podle toho jak potlačil zasyčení a v příští chvíli už jsem uháněla lesem.
Měla jsem vztek sama na sebe. Tohle nic neřešilo a hlavně to bylo nesmyslné. Vzít ho na své místo nemůžu, věděl by, kde se schovávám a to není pro tvora jako jsem já zrovna ideálním řešením. Navíc si jen matně vzpomínám jak ho vyléčit. Celé to byl jeden velký paradox. Proč bych ho měla uzdravovat, když jsou lidi naší potravou? Myšlenky mi vířily hlavou, až jsem se alespoň konečně rozhodla, na jaké místo ho vezmu. Nedávno jsem objevila malou a velmi dobře krytou jeskyni. Bude to vhodný úkryt, navíc všechno co budu potřebovat najdu v okolí.
Za pár minut sem byla na místě. Co nejopatrněji jsem ho položila a rychle posbírala potřebné věci. Ránu jsem trochu vyčistila, ale nebylo to tak jednoduché, neměla jsem dost léčiv. Nepotřebuje, aby se mu do toho dostala infekce. Pak by umíral dost bolestivě. Jemně jsem ránu zašila a přiložila na ji byliny, co měly zabránit jakémukoli zanícení. Ztratil dost krve a tak jen ležel, oči měl zavřené. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli tohle přežije.
Čekala jsem. Nic jiného se nedalo dělat a tak sem mu obstarala něco k jídlu a k pití a čekala. Musí tuhle bitvu vybojovat sám.

II.

Asi po jednom dni, v pozdním odpoledni, se probral. Zvedla jsem se, abych se podívala jak mu je, ale sotva jsem se přiblížila, ruka mu vystřelila proti mně a něco mě odmrštilo dozadu. Stálo mě dost sil, abych nenarazila do stěny.
„Drž se ode mě dál.“ řekl slabě, ale dost autoritativně.
„Takhle se děkuje za ošetření?“ zeptala jsem se jedovatě a začala si ho prohlížet. Černé rozcuchané vlasy rámovaly bledý obličej a stejně tak tmavé řasy ohraničovaly zářivě modré oči. Zvláštní oči. Vypadal obyčejně, ale vyzařovalo z něj něco jiného.
„Co jsi zač?“ zeptal se bez obalu a neobtěžoval se odpovědět.
Otočila jsem se k odchodu, když v tom se pokusil vstát.
„Zbláznil ses?“ vylétla jsem vztekle. Další vlna se mě pokusila smést, ale tentokrát jsem byla připravená a její síla byla slabší. „Už to nedělej!“ Nakrčila jsem nos a bezmyšlenkovitě vycenila zuby v pohrdavém úsměvu.
„Upír?“ překvapeně se na mě díval, ale z nějakého neznámého důvodu ne vyděšeně. I srdce měl klidné.
„Kouzelník,“ opáčila jsem bez jakéhokoli většího zájmu v hlase.
„Odkdy upíři ošetřují lidi?“ zeptal se zaraženě a prohlížel si mě. „Proč si mě nezabila a místo toho bojovala?“ Jeho pohled mi vadil. Byl na můj vkus příliš zkoumavý.
„Máš tu jídlo i pití,“ řekla jsem a šla ven. Už si poradí sám.
„Počkej!“ snažil se mě zastavit a dokonce jsem slyšela, jak se pokouší vstát. Ignorovala jsem ho, měl příliš mnoho dotazů. Byl čas odejít.
Co největší rychlostí jsem se rozeběhla pryč ve snaze utéct zmateným pocitům, které ve mně vyvolala cizí přítomnost. Dostihlo mě moje věčné osamění. Věčné…. O to tady šlo. Jen by mě zajímalo, co tak strašného jsem provedla, že splácím dluh takovýmhle trestem. Pohyb mi vracel sílu uvažovat normálně a zahnat chmurné myšlenky. Času na ně mám ví než dost. Zarazila jsem se. Proč bych se tam měla vracet a nenechat toho kluka svému osudu? Sakra! Normálně bych nepochybovala o tom, že je lepší ho nechat v osamění, vždyť bude mít spousty dotěrných otázek!
Nedokázala jsem se překonat a sesbírala jsem dřevo s úmyslem vrátit se zpět. Už se zase stmívalo, když jsem se vracela. Sotva jsem vešla, zjistila jsem, že se jídla ani nedotkl a seděl. „Ty se vážně snažíš zabít, mohla jsem ti to rovnou ušetřit,“ procedila jsem skrz zuby a on konečně zaregistroval mou přítomnost.
„Co uzavřít dohodu?“ díval se na mě svýma nečitelnýma očima a já viděla, že poprvé od našeho setkání znejistěl. Je opravdu divné, že se to stalo právě v tuhle chvíli.
„Poslouchám,“ odpověděla jsem dřív, než jsem si stačila uvědomit, co to povídám.
„Nemám dost síly, abych cestoval sám, ale nemám ani čas čekat na zotavení. Chci ti navrhnout, abys mě doprovázela dokud mi nebude dobře a následně ti samozřejmě dám nějakou kompenzaci.“
„Kompenzaci?“ odfrkla jsem si pohrdavě. “Co tím máš na mysli?“
„To já nevím….. Co budeš chtít?“ odpověděl a zaregistrovala jsem, jak se snaží udržet v klidu.
„Cokoli?“ nechala jsem po dlouhém váhání vyznít otázku.
„Ano.“
„Ty bys mi vážně dal cokoliv?“
„Ano.“ Ani na okamžik nezaváhal. Jeho odpověď mě překvapila. Muselo to být něco důležitého, aby svěřil svůj život do rukou zrádného upíra a nekoukal na cenu. Většinou to slibovalo krvavé vykoupení. Nedodržet úmluvu s příslušníky mé „rasy“ se nevyplácí a splnit ji také ne. Nebyla jsem však přesvědčená, že by mi prozradil víc.
„Nechám si to projít hlavou,“ odpověděla jsem neurčitě a věděla, že by rád naléhal. Neudělal tak. Rozdělala jsem oheň a tázavě se podívala na něj a pak na jídlo.
„Nejím syrové maso,“ ušklíbl se pobaveně a já musela jen zírat. I v takovéhle situaci se dívá na to, jestli je to maso upečené…..
Když už neklidně spal, poslouchala jsem zvuky okolního lesa a ležela jsem na zádech. Nebylo mi jasné, zda mám jeho nabídku přijmout. Neslo to s sebou velké riziko a já nevěděla, co tím sleduje. Důvěřivost se nevyplácí.….. Hořká příchuť minulosti promluvila. Nemám co ztratit. Svůj úděl bestie si ponesu tak jako tak. Umřít podruhé by bylo spíš vysvobození.