Forsaken - 150. díl

Uplynuly už skoro dva tejdny od tý mý roztržky s mámou a můj život se docela změnil.
Davidovi rodiče nejen že nic nenamítali proti tomu, abych u nich bydlela, ale jeho táta mi dokonce sehnal u svýho známýho místo sekretářky a já se těšila na to, až si našetřím dost peněz na výtvarnej kurz. Přes jejich odpor jsem jim taky přispívala na bydlení, i když to byla samozřejmě dost neadekvátní částka vzhledem k pokojům, který mi přenechali. Ale já měla aspoň o něco lepší pocit, než kdybych jim nedávala vůbec nic.
David mě na nákupy sice vzal, ale když jsem viděla, jak jsou ty věci drahý, radši jsem mu to rozmluvila. Jelikož se nedal úplně odbýt, vybrala jsem si aspoň tu nejmenší krabičku pastelek, kterou jsem našla, a ve svým novým domově jsem si ji uložila na bezpečný místo. Chtěla jsem si je schovat na později, ale David to už jednoho večera nevydržel, a tak dlouho hrozil, že mi můj výkres vymaluje sám, že jsem se podvolila a začala je používat.
Jeho mamka si dokonce udělala čas a šla se mnou vybrat nějaký lepší oblečení. Měly jsme toho tehdy plný auto, ale mám pocit, že jsme si to užily obě. Dokonce si jednou povzdechla, že je škoda, že neměla dceru. Já ale za to byla moc ráda, protože jsem se do Davida zakoukávala čím dál tím víc. Ke svýmu překvapení jsem zjistila, že ten frajírskej týpek, kterej vypadá jako klasickej lamač dívčích srdcí, je ve skutečnosti starostlivej a romantickej kluk, kterýho baví mě neustále něčím překvapovat. Dostala jsem od něj už několik kytic, nádhernej náhrdelník a to nemluvím o těch návštěvách restaurací a kin. Bylo to prostě jako v pohádce.
Jenom večer, když jsem ležela sama ve svý velký posteli, se mi občas sevřelo srdce strachem, že by se to všechno mohlo pokazit. Že bych se mu mohla omrzet. David se mě sice snažil neustále přesvědčovat, že to se mnou myslí fakt upřímně, ale já se přesto nedokázala úplně zbavit pochybností. Byli jsme příliš mladí, než abychom věděli, co skutečně chceme, hlavně David se zdál být značně rozpolcený. Navíc ze mě za celou tu dobu vymámil akorát pár polibků a já se začínala obávat, že mu to brzy přestane stačit. Nemohla jsem se ale přimět k tomu, abych mu dopřála něco víc. Ne, že by líbání s ním nebylo příjemný, jenže mně to zatím takhle stačilo. David se mi občas smál, že si to chci schovávat na naši svatební noc, a já zjistila, že se mi ta vyhlídka poměrně zamlouvá. Nechtěla jsem to uspěchat, už tohle bylo pro mě dost nové…
Zamyšleně jsem se zadívala z okna pokoje do zahrady a bezděčně jsem si přitom pohrávala s náhrdelníkem od Davida. Byl to čirej kámen uvězněnej na řetízku z bílýho zlata a já ho od tý doby, co mi ho daroval, nesundávala z krku s výjimkou toho, když jsem si zrovna dopřávala koupel. To byla další věc, kterou jsem si zamilovala. Dlouhý polehávání ve vaně plný nádherně teplý vody a voňavoučký pěny… úplnej ráj!
„Zase tu sníš, Aničko sluníčko?“ ozval se za mnou tak dobře známý a drahý hlas a dvojice paží se kolem mě pevně obemkla, skoro jako nějaké brnění, přes které mě nic nemůže zranit.
„Hm…“ zamručela jsem spokojeně a opřela jsem se o Davidovu pevnou hruď. Líbilo se mi, jak má vyrýsovaný svaly, a to ani nemusel trávit hodiny v posilovně, měli to zřejmě v rodině, protože jeho táta byl taky podobně stavěný. „Už musíš pryč?“
„Bohužel. Ale vrátím se co nejdřív a pak si uděláme hezkej večer, jo?“
S úsměvem jsem se k Davidovi otočila. Měl na sobě akorát ručník pevně omotaný kolem úzkých boků, vlasy měl dosud vlhký ze sprchy. „To zní slibně…“
„Taky ti dlužím jedno pořádný vydrbání zad… Bylo to fakt moc příjemný.“ David mě zlehka políbil na rty a pak znovu, tentokrát o něco důkladněji. „A nebo bys radši masáž? Dáme sem nějaký svíčky… pustíme Vivaldiho… hm…?“
Bylo mi jasný, že by to tou masáží neskončilo, ale nechtělo se mi zavrhovat takovejhle romantickej návrh. Rozhodla jsem se nechat tomu volnej průběh a když k něčemu náhodou dojde, tak se přece nic neděje, ne? V jednadvaceti bejt ještě pannou přece není tak docela normální.
„Beru…“ vydechla jsem a políbila jsem ho dychtivě na rty.
Pořád mi to připadalo naprosto neskutečný, že mám někoho, koho se můžu dotýkat a s kým je mi tak dobře. A když mi někdy bylo smutno, stačilo, aby mě vzal do náruče a veškerá melancholie byla okamžitě tatam.
„Dobře. Vem si na sebe něco… lehkýho… Přijedu kolem osmý, jo?“
Lehce jsem se začervenala, protože jsem už naprosto přesně věděla, co si oblíknu… Bylo to kombiné pro jedny pouzdrový šaty, ale spíš než to připomínalo velice rafinovanou noční košilku. Už jsem se nemohla dočkat, jak se na to bude David tvářit!