Melien Edhel - LV. kapitola - část 1/2

LV. KAPITOLA
Čím se Lidianna dostávala blíž k lesu, tím více v ní sílilo přesvědčení, že by se měla raději vrátit zpátky do tábora. Potemnělé stromy nevěstily nic dobrého, nemluvě o tom, že měsíc, který jí zprvu aspoň trochu svítil na cestu, se jako naschvál zakrátko schoval mezi mraky a zanechal ji tak takřka tápající ve tmě.
Snažila se myslet na Thíriel, aby neztratila odvahu docela, ale jakmile vstoupila mezi první stromy a kousek před sebou spatřila ležet na zemi cosi, co nápadně připomínalo bezvládné tělo, už i to přestalo pomáhat. Kousla se do rtu, aby poplašeně nevyjekla, a popošla ještě pár kroků.
Když byla od té věci vzdálená už jen kousek, s částečnou úlevou rozpoznala, že se jedná pouze o nějaké zvíře. Ale takového vzrůstu, že to musel být přinejmenším medvěd nebo něco podobného. Tohle zjištění ji příliš neuklidnilo, protože hned začala dumat, co ho asi tak mohlo zabít. V lese přece nežije zase tolik tvorů, kteří by byli něčeho podobného schopni, a nebo ano? Leda že by ho skolil některý z ellyn během hlídky. Ale proč? Kdyby na ně hodlal zaútočit, pak by to jistě slyšela, a Eldar nepatřili mezi ty, jež zabíjí bezdůvodně.
Naklonila se nad to zvíře, aby se pokusila zjistit, jak zemřelo, když ji náhle kdosi popadl zezadu za rameno a stáhnul ji zase nazpět. Tentokrát už by zakřičela z plných plic, kdyby jí ta osoba ovšem pohotově nezakryla ústa.
„Dina!“ sykla varovně a jí nezbývalo nic jiného než uposlechnout, už jen kvůli tomu, že jí dýka prve leknutím vypadla z ruky. V duchu se za svou nešikovnost proklínala, nicméně to na její situaci vůbec nic nezměnilo.
„Kampak jste se to vydala, princezničko?“ zeptal se její útočník vzápětí a i když dosud nebyla schopná poznat ho podle hlasu, ta volba slov ho prozradila více než dostatečně.
„Rúmile!“ vydechla s ulehčením, když její potencionální ctitel usoudil, že by ji už mohl přestat dusit. Vzápětí se jí ale zmocnil vztek. „Snažíte se mě tu vyděsit k smrti nebo co?!“
„Pouze na Vás dohlížím. Neměla byste v noci do lesů sama choditi... není toho bezpečným...“ pokáral ji tónem, který obvykle používají masoví vrazi těsně předtím, než zaboří svou kudlu do břicha oběti.
„Jen jsem něco zaslechla...“ pronesla Lidianna na svou obhajobu a rychle se sehnula pro svou dýku, kdyby ji náhodou přece jen potřebovala.
„Pokud Vás něčeho znepokojilo, pak jste hlídky upozorniti měla. Zahazováním zbraní ničeho nevyřešíte!“
„To jsem chtěla udělat, jenže jsem nikoho na hlídce neviděla!“ zaprotestovala dotčeně, když se k němu otočila čelem.
„Možná jste se pouze špatně dívala, princezničko. Oči lidí mnohdy mýliti se mohou...“ prohodil Rúmil posměšně zpod své kápě.
„Chcete mi říct, že zmizení Saerose si také jenom namlouvám?!“
„Zmizení...“ odfrkl si zástupce Finroda znechuceně. „Vy všeho dosti zveličujete. Saeros se pouze projíti šel... s Thíriel. Snad na ně nežárlíte?“
„To teda ne! Jenom jsem si o něho dělala starosti!“ odmítla okamžitě tohle absurdní nařčení.
Proč by na ně měla žárlit?! Jenom proto, že ona právě teď nikoho nemá? Že se žene do Imladris s bláhovou nadějí, že Glorfindel jako mávnutím kouzelného proutku dá zase všechno do pořádku? Vždyť až příliš dobře věděla, že se tak nestane. A že i kdyby se dali s Legolasem zase dohromady, už nikdy mu nebude důvěřovat tak jako předtím. Lehkost, s jakou ji zavrhl, jí to nedovolí.
„Starosti?“ opáčil Rúmil posměšně. „A pročpak? Vždyť s ním Thíriel jest, by jeho v případě potřeby ochránila.“
„Jsem ráda, že jí tak důvěřujete! I když musím říct, že mě to docela překvapuje!“ pronesla Lidianna a s vděkem zaznamenala, že se měsíc opět zčásti vynořil zpoza mraků a matně osvětlil bezprostřední okolí.
„A pročpak?“ nahnul Rúmil tázavě hlavu na stranu a odhalil jí tak svou pevnou bradu a část jizvy v popelavé tváři. Výš ani dohlédnout netoužila. Raději zabořila pohled do země.
„Nepřipadáte mi jako někdo, kdo má ženy příliš v oblibě. Jako kdyby Vám některá dost ublížila...“ hádala a jen díky tomu, že se na Rúmila právě nedívala, jí uniklo, jak sebou lehce trhnul.
„Toť záležitostí Vaší není, princezničko! Vy raději byste se sama o sebe starati měla!“
„Jistě... Vy mě můžete kritizovat a soudit, jak chcete, ale já na něco takového právo nemám, co?!“ vyhrkla nazlobeně.
„Mohla byste se laskavě ztišiti? Ne všechny v táboře debata naše zajímá!“ zchladil ji okamžitě Rúmil a stáhnul si kápi trochu hlouběji do tváře.
„Já s Vámi ani debatovat nehodlám!“ smetla jeho námitku rázně, i když svůj projev přece jen o něco ztlumila. „Čím dřív se dostaneme do Imladris, tím líp pro nás oba!“
„S tím pouze souhlasiti mohu, princezničko. Ale povězte mi... čehož si od toho vlastně slibujete?“
Překřížila si paže na prsou v obranném gestu a vzpurně vystrčila bradičku. „To zase není Vaší záležitostí!“
„Kterak myslíte. Však rady jedné bych Vám přesto rád dal. Nesnažte se na Legolase přespříliš tlačiti. On času potřebuje, by si v hlavě všeho urovnal. Ač se toho neuvěřitelným zdáti může, on zkušenostmi s ellith a ženami vůbec právě neoplývá. Navíc Vy mu toho nezávislostí Vaší příliš neulehčujete…“
Lidianna si povšimla, že Rúmil hovoří o princi dosti familiérním způsobem, jenž se vůbec nehodil pro konverzaci o synovi jeho panovníka, ale pak usoudila, že mezi vojáky a bojovníky všeobecně zřejmě panuje přátelská uvolněná atmosféra, a nechala to být.
„Nezávislostí? To možná na začátku. Ale nyní…“ znechuceně potřásla hlavou. „Možná už prostě nemá zájem.“
„Řekl Vám toho snad?“
„Tak nějak…“ zamumlala, protože nehodlala zrovna Rúmilovi opakovat, co jí Legolas vmetl do tváře. Mrtvá… mrtvá si připadá od té doby, co ji vypudil ze svého života.
„Tak nějak ničeho neznamená. On impulzivním vždy býval a toho se s yény přibývajícími nezměnilo,“ chlácholil ji Rúmil a ona mu to kupodivu i věřila. Což ji nemálo překvapilo. Kdyby se jí něco podobného snažil namluvit Erestor, pak by si o tom nepochybně myslela své.
„To ale není žádná omluva!“ sykla a krátce přitom zavzpomínala na všechno, co se mezi nimi za poslední dobu událo. Na jeho bezcitná slova... na to, jak ji ignoroval... jak ji uhodil…
„Já se ovšem chování jeho omlouvati nesnažím, princezničko!“ odbyl ji Rúmil úsečně. „A nyní se již do tábora navraťte a bloumati po lesích přestaňte!“
„A pokud ne?!“ pokoušela Lidianna své štěstí.
„Pak Vás tam sám doprovodím, však věřte mi, že příjemným Vám toho nebude!“ ujistil ji a ona nakonec s krátkým přikývnutím uposlechla.
Přesto jí však nepřestávalo vrtat hlavou, jak to velké zvíře zemřelo.

Když před sebou Thranduil zahlédl ve svitu měsíce lesknoucí se tok Anduinu, zmírnil svůj zběsilý trysk a nechal Morelena, aby sám vyhledal nejlepší místo pro jeho překročení.
Po té poslední neblahé zkušenosti v něm tato řeka budila jistý respekt a poslední, co nyní potřeboval, bylo opět se v ní téměř utopit. Měl silné pochybnosti, že by se tentokrát Glorfindel namáhal ho zachraňovat. Pokud by se mu vůbec podařilo se s ním v myšlenkách spojit.
Překvapovalo ho, jak daleko se již za těch pouhých pár hodin jízdy dostal, dodávalo mu to čerstvou naději, že se mu ještě podaří Nimloth v Imladris zastihnout a rozmluvit jí ten nesmyslný nápad s odjezdem. Netušil sice zatím vůbec, co by jí měl říct, ale to se rozhodl vyřešit až na místě.
Pokud se k ní ovšem dostane... Neboť jak se zdálo, tak se jeho hřebci do vody pranic nechtělo. Nerozhodně popocházel po břehu a občas znepokojeně zafrkal.
„Auta, Morelen (Běž, Morelene)!“ pobídl ho netrpělivě, nicméně docílil pouze toho, že po něm vraník vyčítavě loupnul okem a pak si to prostě namířil pryč od řeky!
Thranduil tlumeně zaklel. Jeho prvním impulzem bylo přinutit Morelena vrátit se zpátky, ale pak si to rozmyslel. Pokud se mu tu něco nezamlouvalo, pak by byl pošetilý, kdyby jeho varování nedbal. Raději proto vyrazil na jih, kde doufal, že dosud nalezne starý dřevený most. Znamenalo to sice poměrně výraznou zajížďku, ale připadalo mu, že nemá v tomhle případě na výběr.

„Faarea (Dost)...“ hlesla Thíriel a s povděkem zaznamenala, že Saeros okamžitě ustal v jejím vyplácení a namísto toho ji zlehka objal.
Ona ale nebyla v tu chvíli ve stavu, aby podobné něžné zacházení ocenila. Jemně leč rozhodně se vymanila z jeho náruče a začala si upravovat uniformu. Ne, že by byla tak marnivá, jen potřebovala získat aspoň trochu času k tomu, aby se jakžtakž vzchopila.
Neodpustila by si, kdyby měl Saeros zahlédnout její slzy, už takhle si vyčítal, jak se k ní chová hrubě. Mrzelo ji, že ho do toho celého zapletla, viděla, jak ho to ničí, uvědomovala si i jak to ničí ji, ale nic proti tomu udělat nemohla. A to bylo na tom všem to nejhorší. Bezmoc… Byla zvyklá postavit se nepříteli a bojovat, avšak jak měla bojovat proti něčemu, co nemohla v bdělém stavu spatřit? Jak měla bojovat proti těm přízrakům, které ji tak často sužovaly?
Zpočátku si myslela, že časem ty noční můry samy od sebe odezní a snažila se jim nevěnovat přílišnou pozornost. Budila se sice s křikem a tvářemi zmáčenými slzami, ale stále doufala, že jednou nalezne klid. Jenže ono se to nelepšilo. Omezila odpočinek na minimum a raději se nalévala silným vínem, aby zůstala vzhůru, avšak tělo se jí oklamat nepodařilo. Byla malátná a po pár týdnech jí beztak nezbývalo nic jiného, než se aspoň na krátkou dobou oddat reverie.
Mnohem horší než její únava byl však pocit viny, který se v ní neustále hromadil a s každou další vidinou ještě sílil. Některé dny byly natolik zlé, že ani nedokázala myslet na nic jiného. Amin ndengine toror´amin (Zabila jsem svého bratra)! Amin ndengine toror´amin! opakovala si bez přestání v duchu a zoufale si tiskla dlaně na uši, aby ten protivný hlásek umlčela. Pak se jí to jednoho večera téměř podařilo…
„My do tábora zpět zamířiti bychom měli, než-li nás kdos postrádati začne,“ oznámila Saerosovi odměřeně a aniž by počkala na jeho odpověď, vyrazila rovnou směrem k lesu.
On s tím ale nebyl srozuměn. „Počkej přec!“ popadl ji za paži a otočil čelem k sobě. „Thíriel...“
„Ano?!“ vyrazila ze sebe prudce a Saeros si v duchu povzdechl. Přesně takhle zareagovala pokaždé, když si s ní chtěl promluvit. „A načpak?!“
„Tohle přec nikam nevede, Thíriel. Ty víš, že tobě pomoci chci, však takto?!“ zaprotestoval chabě.
„A čehožpak jiného bys činiti chtěl, hm?!“ vyštěkla na něho nahněvaně, dosud značně otřesená prožitky ze svého snu. Zatím ale nepovažovala za nutné se mu vytrhnout a to mu dávalo aspoň malou naději.
„Možná, že kdyby ses vypovídati zkusila, pak by se tobě ulevilo...“ navrhnul nesměle.
„Vypovídati se?“ zopakovala pomaličku a on povzbudivě přikývl.
„Ano.“
Na chvilku se mu zdálo, že o jeho nápadu skutečně uvažuje. Než se zamračila a podrážděně mlaskla. „Cožpak jsi již všeho neslyšel?! Čehož ještě více znáti chceš?!“ zaútočila na něho rozlíceně. „Mám tobě vyprávěti o tom, kterak se bratr můj díky nedbalosti mé utopil?! Či o tom, že nebýt kapitána Adrahila, tak by mě otec můj za to zabil?! Že ujal se mne a já jeho přemluvila, by mne boji naučil?! A že to beztak pranic nepomohlo, neb po smrti jeho se otec můj kapitánem stal a z armády mne okamžitě vyhodil?!“
„Thíriel...“ hlesl Saeros a chtěl ji konejšivě pohladit po vlasech, ale ona se mu vyškubla.
„Nepochybně mne za zbabělce považuješ, že?! Za slabocha! Neb jsem se s tímhle vším dosud smířiti nedokázala! Však cožpak nevidíš, že se snažím?! Já vojákem se stala, bych otci vynahradila, že vinou mou o syna svého jediného přišel, však on se přesto ke mně znáti nechtěl a pouze za zlomyslnost ze strany mé toho považoval! Kterak tedy proti tomu bojovati mám?! Kterak, pověz mi!“ křičela na něho téměř nepříčetně a v jejích vášnivě pronášených slovech se odrážela veškerá její bolest a bezmoc.
„Třebas s tímto bojovati nemáš, Thíriel... Pouze se s tímto smířiti... Věcí takovýchto se stává...“ snažil se ji uklidnit Saeros, ale docílil tím přesně pravého opaku.
„Tak stává, pravíš?! A kolikpak sourozenců tys sám zavraždil?! Nu, pověz?! Tak kterakpak mi zde raditi můžeš, že se s tím prostě smířiti mám?!“
„Neb tohle život jest, Thíriel...“ sdělil jí Saeros tiše. „Domníváš se snad, že jako léčitel jsem též mnohokráte neselhal? My Valar nejsme, bychom nad životem a smrtí vládnouti mohli...“
„Možná, žes někdy selhal, však vinou tvou nikdo nezemřel, neb tys nikoho nezranil! To spíše já...“