Deesis - 3. kapitola

3. kapitola – Médium

DEN DRUHÝ

„Všichni se prosím dostavte ihned na můstek!“ zazněl z rozhlasu po celé lodi Talův hlas, „kapitán brzy naváže spojení se Zasedáním!“
Nedalo se říci, že to byl ten nejrychlejší přesun všech na určité místo, ale kupodivu se tam začali scházet v celkem krátkých intervalech po sobě.
Tala vypnul mikrofon a podíval se na Landa.
„Co myslíte, že nám řeknou?“ zeptal se kapitána se zájmem.
„Rozhodně nás nepasují na obchodní loď, Talo,“ ušklíbl se Thomas, „ostatně, svěřit drahý náklad puberťákům a doufat, že ho ubrání při případném střetu s piráty je úplná hloupost.“
„Takže?“ žádal pokračování operátor a pohodlně se opřel o opěradlo otočného křesla.
„Svým způsobem je mi záhadou, čím nás popasují. Možná budeme jen obyčejnou přepravní lodí,“ pokrčil Thomas rameny.
„To si myslíte?“ žasl Tala upřímně, „Deesis a obyčejná přepravní loď? S takovou kapacitou? A s nejlepším pilotem ve všech světech?!“
Thomas odvrátil pohled a hryzl se do rtu. Ano, Joe je nejlepším pilotem daleko široko. Joe...
„Všichni děláme chyby, kapitáne,“ zazněl mu v hlavě Talův hlas, „ale i ty se dají napravit, dejte tomu čas. A dejte čas hlavně jemu.“
Lando si povzdechl a lehce kývl.
Na můstek zrovna dorazila Elisha. Talu by to bývalo vůbec nebralo, ale v jejím případě...
„...už je načase vyrazit...“
„Ach ne, už zase...“ zavrčel Tala a křečovitě zavřel oči. U Liserga, ať se tohle zastaví...
Za chvíli se přiřítil i Vann, za ním kráčeli oba piloti i s Trayem. Brzy se dostavila i Reina a nakonec se objevil i Zen.
Thomas si zkontroloval počet, pak se obrátil k hologramu a zadal frekvenci Altisu. Ne, že by byl zrovna nejnadšenější z toho, že zase bude muset mluvit s vždy příjemně naladěnou ministryní Deou, ale povinnost je povinnost. A povinnosti jsou většinou velice nepříjemné.
Znělka Altisu byla pro mnohé z posádky něco nového, a rozčarování dal najevo asi nejvíc Vann, nakonec to mluvilo za všechny: „Tý jo, to je dobrý!“
Obraz pomalu naskočil a před kapitánem Deesis se vznášela ministryně ve své životní velikosti – a jako vždy s velice nadšeným výrazem.
„Kapitáne Lando,“ pokynula mu v předepsaném pozdravu, „dal jste si načas.“
„Jako vždy vstřícně naladěna, ministryně,“ neodpustil si Thomas připomínku. Světlovlasá žena si ho změřila ledovým pohledem, ale nakonec se rozhodla přejít jeho poznámku bez odezvy.
„Je přítomna celá vaše posádka, kapitáne?“ zeptala se ho. Lando kývl a odstoupil, aby se mohla přesvědčit na vlastní hologramové oči, což samozřejmě udělala.
„Piloti Joe Lando a Bryce Witter,“ ukázal na dvojici u hlavního panelu. Ministryně k nim kývla a pohlédla na další osobu.
„Navigátor Reina Manciny,“ představil dlouhovlasou dívku vedle Taly, „mechanik lodi Vann Hayter,“ hlásil, když oči ministryně vyhledaly blonďatého mladíka u zábradlí. Vann si samozřejmě neodpustil zasalutování.
„Střelci Elisha a Zen Ragas,“ představil zbylé členy posádky, které ještě neznala.
„A Tala Audron s Trayem Lewisem jsou vám již známí,“ ukončil svou řeč kapitán a zase se vrátil na své místo.
Žena kývla a vrátila se pohledem k Landovi.
„Vzhledem k tomu, že na vaší lodi jsou přítomni i dva střelci pro případný střet s piráty nebo jiným nebezpečím na cestách, byl Deesis schválen jako výzkumná loď,“ sdělila mu hned na to, „souhlasíte?“
„Výzkumná loď?“ skoro žasl Thomas. To vážně nečekal. Ani Forco nebo Necesar nebyly výzkumné lodě, a to měli střelců několik. Forco byla navíc obchodní, a to měla jen jednoho jediného střelce. Necesar jich měl samozřejmě víc, protože se jednalo o loď bitevní, ale přesto... Tahle posádka je mladistvá, to ji chtějí vystavit takovému nebezpečí? Poslat ji do neznámých koutů vesmíru?
„Je v tom snad nějaký problém?“ pozvedla Dea obočí. Lando se otočil po ostatních, ale ti vypadali téměř nadšení, že jsou výzkumnou flotilou, že konečně nemusejí jen létat po nudně známých cestách, o kterých se učili. Zachytil Joeův pohled a jeho vlastní výraz se ptal: „Mám to přijmout? Je to správné rozhodnutí?“
Nevěděl, co si slibuje od toho, že se bude snažit dostat radu ze svého zarputile se bránícího syna, ale Joe ho překvapil, když s úsměvem kývl.
Thomas se otočil zpět na ministryni a usmál se:
„Není v tom žádný problém, ministryně. Deesis je tedy výzkumnou lodí.“
Ministryně souhlasně kývla a položila mu za několik okamžiků další otázku:
„Je ve vašem vybavení ochranný štít?“
Je tu štít? Jak to má vědět, když s tím ještě neletěli?
„Bohužel, slečno,“ přistoupil k němu nečekaně Vann, „Deesis nikdy neměl štíty, alespoň to jeho software neprokazuje. Kdyby tu byly, zanechalo by to v programaci nějaké stopy.“
Thomas se ušklíbl. Slečno. To je velice lichotivé, pro ženu, jako je ona. Ne, že by byla Dea stará vykopávka, ona se tak jenom tvářila, ale ve skutečnosti jí nemohlo být víc než přes 25 let. Samozřejmě nebylo ve veřejnou známost jakákoliv informace týkající se soukromí členů Zasedání, takže ani nebylo známé, zda – li byla ministryně vdaná.
„...bože, ten nám ale dělá reklamu. Místo štítů nám spíš pošlou učitele pro slušné vychování...“
Tala vyprskl smíchy.
„...možná by se hodili dva učitelé...“
„Trefná poznámka,“ ozvalo se Elishe v hlavě. Dívka šokovaně zamrkala a několikrát se rozhlédla, aby zjistila, odkud ta slova přišla. Nikdo jiný se však nejevil, že by něco slyšel. Zaměřila se na Talu, který se jediný ještě smál, a okamžitě jí to docvaklo.
„To není moc slušné, hrabat se někomu v myšlenkách,“ vyslala k němu svým Nadáním odpověď.
„Ne, to rozhodně není,“ přisvědčil jí stejným způsobem.
„Tak toho nechte, pane Audrone.“
„Rád bych, slečinko, ale ve vaší přítomnosti to prostě nejde,“ samozřejmě měl pravdu, ale způsob, jakým to podal, by se v téhle situaci mohl pokládat spíše za flirtování, a na to Elisha rozhodně nebyla zvyklá. Vrhla na něj zamračený pohled, ale on jen pokrčil rameny. Bylo na ní poznat, že trochu znejistěla. Proč na ni takhle působí? Místo, aby mu věnovala další svůj nepříjemný pohled, usmála se a dál se zajímala o ministryni, aby na sebe už nestrhávala jeho pozornost, alespoň v to doufala.
„...no, teď si děláš sobě výbornou reklamu...“
Tala zadržel další smích a snažil se tvářit neutrálně, když se na něj otočila Reina stojící pár kroků před ním.
„...hlavně ne žádné myšlenky, snad se nechceš před někým jako je on shodit...“
„No to jistě nechceš,“ pomyslel si Tala s úsměvem. Elisha se od toho okamžiku tvářila mírně rozladěně, což jistě byla v jejím normálním chování rarita.
„Myslela jsem si to. Děkuji, pane Haytere, vidím, že máte nad programy v lodi přehled,“ pokynula ministryně Vannovi pochvalně, „pošleme vám tedy štíty. Jsem si jistá, že jejich instalace vám nebude dělat velké problémy.“
„Bez obav, dámo. Mám to v malíčku,“ ujistil ji Vann dobrácky a ukázal zdvihnutý palec.
Zdálo se mu to, anebo se ministryně skutečně usmála?! Thomas nestačil žasnout. Jak by řekla Mirage – jsi velký člověk, Vanne.
„V tom případě je vše dohodnuto. Kapitáne Lando, štíty k vám budou přeteleportovány. Po jejich instalaci máte povoleno opustit doky,“ otočila se Dea zpět na Thomase, „vaše první zastávka by měla být na vesmírné stanici Sacrârium, kde vám budou sděleny podrobnosti vaší první mise do doposud neprobádaného koutu vesmíru. Nějaké připomínky?“
„Vše je mi jasné, ministryně. Nashledanou v Sacrârium,“ složil předepsaný pozdrav a hologram se vypnul.
„No, tý jo! Doopravdická akce! To bude super!“ jásal Vann hned po vypnutí hologramu. Lando pohlédl na Traye a ušklíbl se:
„Viděl jsi to, Trayi? Ona se na něj USMÁLA!“
Zdravotník uznale pokýval hlavou: „Zasloužil by metál.“
Tala pohlédl na monitor a ten mu hlásil, že se ‚cosi‘ blíží.
„Hej, hej! Ten štít je právě na cestě!“ houkl přes rameno na Thomase. Kapitán kývl na znamení, že to zaregistroval a přesunul svou pozornost na kruh.
„Můžeš ho přijmout, Talo,“ řekl mírně. Párkrát to zablikalo, pak se kruh zahalil neproniknutelným modrým světlem a za pár dalších okamžiků se v něm nacházela truhlička. Vann k ní přiskočil a vzal ji do ruky, aby okamžitě prozkoumal obsah.
„No páni! Skvělý! To je úplně nový prototyp! To teda čučím! Ty na nás teda nešetřej, vážení!“
Jeho nadšení vyvolalo upřímný smích.

? ? ?

„Za jak dlouho to bude?“ zajímal se Thomas, když se Vann posadil k hlavnímu ovládacímu panelu lodi a připravoval se k instalaci štítů.
„Dejte mi hodinu, kapitáne. Nanejvíc dvě,“ hlásil mu mladík zadumaně, když si prohlížel všechny ty obvody.
„Dvě...hodiny?“ vykulil Lando oči. Za dvě hodiny se ani nestihne vyspat, natož aby někdo nainstaloval nejnovější prototyp štítů!
„Nejsem žádný superman, kapitáne,“ vzhlédl k němu Vann s nakrčeným obočím, „dělám, co můžu. Rychleji to nebude.“
„Proboha, vždyť za dvě hodiny to nemůžeš stihnout,“ zakroutil kapitán hlavou, „nepřeháníš to trochu?“
„Co? A jak dlouho jste si myslel, že mi to bude trvat? Dny?“
„Ehm...no, tak nějak...“ přiznal Thomas váhavě.
„Já nejsem jen tak nějaký mechanik, pane,“ usmál se Vann, „za dvě hodiny můžeme vyrazit.“
„Jak myslíš...“ pokrčil Lando rameny a odešel z můstku, tak, jako všichni ostatní dávno před ním. Vann osaměl. Tedy, ne tak úplně.
„Nejsem jen tak nějaký mechanik...hmm, tady smrdí samochvála,“ ozvala se Mirage, a kdyby to bylo možné, šklebila by se na celé kolo.
„Pomlč,“ štěkl na ni. Byly dny, kdy mu ty její hlášky dokázaly náladu srazit na úplné minimum.
„Nejsi nějaký nervózní? To se bojíš, že to do těch dvou hodin nestihneš?“ nedala se odradit jeho náladou, při níž by byl schopen ji vypnout na pár týdnů.
„Mirage, ještě slovo, a tvé obvody to nepřežijí.“
„Dobrá, už jsem zticha,“ hlásila mu dotčeně a opravdu se na můstku rozhostil výjimečný klid.
Vann se usmál sám pro sebe a začal se hrabat v hlavním panelu. I s programem musel totiž instalovat nějaké cívky, které vytvářely odpor v jádře a nepřetížily tak motor lodi. To by se jim také mohlo stát osudným. Kdyby na ně někdo začal pálit z děl, a oni by zapnuli štíty, mohl by motor pod tím tlakem vybuchnout a z Deesis by se stala loď duchů. A to nebyla zrovna nejrůžovější budoucnost.
Mechanik šroubovákem uvolnil pár závitů a do dlaně mu vypadla malá destička, která odhalila maličký výklenek určený právě pro cívky štítů. Tomu se říká vychytaný systém. Mladík uchopil titěrnou věcičku z truhličky a velice opatrně ji zasadil na výčnělek ve výklenku. Cvaklo to, což znamenalo, že se to povedlo. Vann si oddechl. Tak to by bylo. První cívka zasazena. Jdeme na druhou, pomyslel si. Sáhl pro druhou věcičku a opakoval postup. Cvaklo to podruhé. Fááájn! Tak je to správně, hodná mašinka. Teď tomu ještě dodat tu šťávu, co?
Přišrouboval destičku zpět na své místo a položil na ni ruku. Někdy není od věci mít nadání Machiny. Nemusíte s sebou nosit přenosné zdroje, protože vy sám jste zdrojem.
Kolem ruky mu to zajiskřilo a sotva slyšitelné bzučení dalo najevo, že se cívky rozeběhly. Vann spokojeně ruku stáhl a vnitřek panelu uzavřel. Teď je načase sem nakonfigurovat program.
Posadil se na obvyklé Talovo místo a z truhličky vytáhl drobný disk.
„Tak se ukaž, ty nádhero,“ ušklíbl se a zasadil disk do připravené přihrádky. Na monitoru se objevilo pár údajů. Jenže s nimi se tam vyskytl i jeden problém – ony vůbec nesouhlasily.
„Co?“ pozvedl mladík obočí. Napsal zadaný kód a potvrdil.
KÓD NEPŘIJAT!
„Jak to?!“ zamračil se Vann a napsal jej znovu.
KÓD NEPŘIJAT!
„Tady něco nehraje...“ zamumlal, „Mirage? Zjisti, co se to děje.“
„Ráda bych, ale nepustí mě to dovnitř,“ hlásila mu Mirage trochu znepokojeně.
„Nepustí?“ tak tohle se Vannovi nezdálo vůbec. Jak se může něco postavit na odpor programu?
„Víš, co to je?“ žádal upřesnění.
„Ne,“ odpověděla mu jednoduše, „ale zjevně se nejedná o poruchu.“
„Tak o co?“ nepochopil.
„Odmítá to ta loď. Všechny elektronické cesty k jádru jsou uzavřené,“ odvětila, „nějak se mi to nechce líbit...“
„A mně,“ přisvědčil Vann a přešel zpět k hlavnímu panelu. Chtěl ho otevřít, ale náhle ho cosi od něj odmrštilo, až narazil na zábradlí.
„Vanne! Jsi v pořádku?!“ zděsila se Mirage. Mladík zasténal a třel si naraženou hlavu.
„Zatraceně, co to bylo?“ Po čtyřech se zase k panelu přiblížil, ale tentokrát na něj raději nesáhl.
„Dostal jsi nepříliš malou dávku proudem z lodi. Nebýt tvého Nadání, jsi po smrti,“ objasnila mu to Mirage dramaticky. Tak dramaticky, že kdyby to byl seriál, tak tam jistě začne hrát hudba skládající se z houslí a bubnů.
„Chtělo mě to zabít?!“ To Vanna dokonale probralo z omráčení. „Tak to teda ne!“ Rozhořčeně se postavil a chystal se, že do toho kopne, ať se stane, co chce, ale než stačila jeho noha dorazit ku cíly, otevřela se pod ním země (alespoň to tak v tu chvíli vnímal) a on se propadl do neznáma.

? ? ?

„Takže to nedopadlo zrovna podle tvých představ,“ konstatoval Tala.
„Nedopadlo to ani podle mých nehorších vizí, Talo. Víš, co mi řekl? Že je rád, že o mě vůbec nic neví...“ povzdechl si Thomas a napil se trochu kávy, která mu jinak stydla na stolku mezi ním a Talou. Seděli ve společenské místnosti, oba dva v křeslech naproti sobě. Bylo to v podstatě jediné místo, které se vyhýbalo Elishině kontrole v tuhle hodinu, což se Talovi nesmírně hodilo.
„Dlouho jste se neviděli. Je na tebe právem naštvaný,“ odvětil operátor vážně.
„Není na mě naštvaný, Talo. On ke mně necítí vůbec nic. Jsem jeho kapitán. Jeho nadřízený. Nic víc pro něj neznamenám.“
„Zatím.“
„Rád bych si myslel, že je to jen zatím,“ kývl Thomas, a pak Talovi věnoval dlouhý pohled. „Kdy ses vlastně naučil mi tykat?“
„Tykám ti?“ Tala se sám zarazil a zasmál se, „no jo. Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Čekal jsem, kdy se otrkáš. Jsme přeci přátelé,“ opáčil Lando s úsměvem.
„Za jak dlouho to bude mít Vann hotové?“ změnil Tala téma, když se také napil své kávy.
„Říkal, že za dvě hodiny můžeme vyrazit,“ odpověděl kapitán a schválně sledoval, jak na to bude reagovat Tala.
„Dvě hodiny? To jde udělat tak rychle?“ jak Thomas předpokládal – také se to operátorovi moc nezdálo.
„Mechanikovi na Forcu by to trvalo nejmíň dva dny,“ řekl trochu nadneseně, „ale musíme počítat s tím, že Vann je Machina. A k tomu génius. Poradí si s tím.“
Tala přikývl a usmál se. Jo, Deesis je skutečně velice výjimečná loď s velice výjimečnou posádkou.
Najednou se otevřely dveře a vstoupil Tray.
„Tak tady jste, bando!“ nadšeně zvolal, když je zahlédl, „hledám vás po celé lodi!“
„Špatně jsme se schovali,“ konstatoval Thomas s pohledem upřeným na Talu.
„Jo, příště budeme muset zmizet někam, kde nás hledat nebude.“
„Velice vtipné, pánové. Snad byste nechtěli přijít o mou přítomnost?“ hrál Tray rozhořčení.
„Teď jsi na to kápnul,“ ušklíbl se Lando. Tray si se smíchem přitáhl ke stolu křeslo a posadil se.
„Tak jak to vidíte? Bude Deesis dobrá loď?“
„Zcela jistě,“ přitakal Thomas hned, „už jen posádka vypadá na slušný kolektiv.“
„A kupodivu tu většina má i smysl pro humor,“ přidal se Tray také, „jako třeba ta holčina Bryce. Nebo i ten mechanik není vůbec špatný. Někdy trochu střelený, ale tak to má být.“
„Ostatní smysl pro humor nemají?“ rejpl si Lando.
„No, vezmeme to vylučovací metodou, O.K.?“ navrhl zdravotník, „Zen se s nikým moc nebaví, tudíž s ním zase tak moc velká legrace není. Joe má rád svůj klid, alespoň mi to tak Bryce řekla. Po kom to asi má, že ano. Reina je tak trochu puťka, moc slušná, a moc dbá předpisů. Taky žádná psina. A Elisha...potřebovala by občas trochu nakopnout.“
Tala byl raději zticha. Thomas se k tomu také pro jistotu nevyjadřoval.

? ? ?

Ozvalo se zasténání. Vann se namáhavě posadil a bleskově se prohmatal, aby zjistil stav svých kostí. Vypadalo to, že je vše vcelku. Pomalu se rozhlédl a jeho oči si musely nějakou chvilku zvykat na pološero, které tu vládlo.
„Kde to sakra jsem?“ pomyslel si zamračeně. Sebral se ze země, jak nejrychleji dokázal a vzhlédl ke stropu. Musel sem přeci nějak propadnout, něčím. Byla to díra, kterou padal. Jenže kde nic, tu nic. Strop vypadal celistvě.
„Mirage!“ zvolal, ale jediné, co mu přišlo zpět, byla mnohonásobná ozvěna, „halóóó!“
Začínal se cítit stísněně. Kde to proboha je?
„Jak ses mohl opovážit měnit obsah programů Deesis?!“ zaznělo všude kolem něj. Vann strnul. Neodvážil se ani muknout.
„Odpověz!“ opět se ozvalo.
„Kdo jsi? A kde?“ dodal si nakonec kuráže a odbojně zvedl bradu.
„Chci odpověď!“ odvětil hlas.
„Tak to jsme dva!“ odsekl Vann trucovitě.
„Jsem Eidos, Medium Deesis,“ zněla odpověď, která Vannovi vůbec nedávala smysl.
„No tak se mi ukaž!“ vyzval jej Vann.
„Nejsi v pozici, kdy bys mohl dávat rozkazy,“ tentokrát odsekl neznámý hlas.
„Chci vidět, s kým mluvím,“ namítl Vann pro svou obhajobu a založil ruce na hruď, „jinak se s konverzací daleko nedostaneme.“
Za Vannem se pološero mírně rozestoupilo a vniklo tak odkud si namodralé světlo. Mladík se prudce otočil a ten pohled ho dokonale přibil k zemi. Stálo tam totiž cosi, co vzdáleně připomínalo trůn. Byl obklopen dráty a obvody a pak také dalšími blíže neidentifikovatelnými objekty. A na něm seděla nějaká postava v černém, rozhodně se nejednalo o známou tvář, protože Vann ‚měl na ksichty dobrého pamatováka‘, jak sám říkal. Tenhle kluk byl ale jiná věc. Byl úplně bledý, dokonce by se dalo říct, že křída je proti němu načernalá. V ostrém kontrastu s černými vlasy a naprosto nepřirozeně černýma očima působil trochu strašidelně.
„Eh...Eidos?“ vyšlo z Vanna chabě.
„A teď mi odpověz,“ vyzval ho Eidos ledově.
„Jaká že byla otázka...?“ Vann věděl, že by si s takovým maníkem neměl hrát, ale nemohl si pomoci.
Eidos se na něj skoro vražedně zahleděl, až Vanna napadlo, že Zen má na světě konkurenci svého smrtícího pohledu. Nejsou náhodou příbuzní?
„Jo, jo, jasný, už vím...“ trochu couvl, „jak jsem si mohl dovolit...měnit obsah programů Deesis, že jo?“
„Odpověz,“ opět známá fráze. Umí říkat také něco jiného?
„Nic jsem přeci neměnil. Jen jsem ho chtěl...rozšířit...“ mechanik se na vteřinku odmlčel, „a vůbec, co tě to zajímá?“
„Měnit dané programy je proti Zákonu,“ ignoroval Eidos jeho otázku.
„Co je mi po Zákonu? Dělal jsem to na příkaz Zasedání!“ vyštěkl na něj Vann rozčileně. Začínala mu jít ta jeho škrobenost na nervy.
„Zasedání?“
A pozor! Změna ve výrazu! Tvářil se překvapeně, to je věc! Vann si prostě nedokázal odpustit tu ironii. Nakonec by tu spolu mohli začít mluvit ve frázovitém vyjadřování typu ‚Zasedání není proti Zákonu, protože pracuje pro Systém‘ nebo ‚Dám si Hranolky se Smaženým sýrem, jelikož mám Hlad‘.
„Ministerstvo, ti nejvyšší. Ti, co řídí Systém, alespoň se to tvrdí. Mým názorem je, že to jsou stejně loutky nějakého zbohatlíka...“ mávl blonďák rukou.
„Zasedání chtělo změnit program Deesis? Proč?“ zřejmě ho Vannovy názory nezajímaly. Koho taky zajímají, že ano. Vždyť o něj nikdy moc nešlo. Jak jen mohl myslet v tuhle situaci na křivdy na něm spáchané? Tenhleten blázen se ho pokusil zabít, a on si s ním tady povídá!
„Nechtělo změnit program, sakra,“ odfrkl si Vann, „jde jen o to, že takhle tvá super dokonalá loď nemá štíty. Jak by se asi tak mohla postavit proti pirátům? Rozmetaly by nás na cucky v jediné vteřině!“
„Piráti?“
„Rebelové. Odkud jsi? Z doby ledové?“
„Deesis má štíty,“ odvětil Eidos, „a žádná další konfigurace není nutná. Ten program byl virusový.“
„No to teda sakra nebyl!“ začal se Vann hádat, „proč by nám asi tak Zasedání posílalo zavirované štíty?! Jsme výzkumná loď!“
„Byl to program notâre. Deesis by spadal pod cizí pravomoc. Byl by nakažen cizím systémem, který by se chtěl ujmout vedení lodi. Má za úkol převzít funkci Media,“ objasnil mu to Eidos. Tedy, alespoň si myslel, že mu to objasnil. Vann ho beztak vůbec nepochopil. Nebo mu to spíš vše dohromady nedávalo smysl.
„Ty jsi tedy to Medium, ano?“ chtěl si mechanik ujasnit fakta. Eidos přikývl.
„Fajn, a ten program, který poslalo Zasedání, mělo zřejmě za úkol Deesis zaregistrovat do rejstříku jejich lodí. Což je celkem klasický postup. Všechny lodě musí být zaregistrovány,“ vznesl logickou námitku.
„Tento postup si podrobuje Media,“ opáčil Eidos.
„A co to jsou ty Media?“ zajímal se Vann, když o tom Eidos pořád mluvil.
„Media jsou zdrojem pohonu lodí. Jsou to ti, co jim dodávají energii, vytváří vše potřebné, pro jejich ochranu.“
„To jsou v každé lodi Media?“ vydechl blonďák užasle. To je takových maníků, jako je Eidos víc? No potěš pánbůh!
„Ne,“ zamítl tu skutečnost Eidos, „Media jsou pouze v lodích vytvořených rukama Stavitelů lodí. A takových prototypů je jen velmi omezený počet. Stavitelé již dávno odešli a lodě dále nevyrábí.“
„Ale Deesis není stará loď,“ zakroutil mladík hlavou, „vlastně by se dalo říct, že je ještě docela dost žhavá. Takové nemluvně. Jsme její první posádka...“
„Deesis byl velice dlouhou dobu v držení vašich lidí, kteří na ní dělali ‚opravy‘, alespoň tomu tak říkali. Nedokázali na ní však nic změnit, i když si to myslí. Mohou tuto loď pokládat za svůj výtvor, ale není tomu tak. Je pravdou, že loď se sama vyvíjí, a každých 100 let vypadá jinak. Při delším používání a nabytí zkušeností se mění i po značně kratším období.“
Tak tomu se říká dost dlouhý proslov. Ale Eidos ještě neskončil:
„Vaši lidé ji dostali do držení, když vypadala ještě jako nepříliš dokonalý prototyp vašich lodí. Měli za to, že se jedná o vrak jejich dříve vyrobené lodi.“
„Tak ale vědí o Mediích,“ sdělil mu Vann svůj postřeh. Nemínil se zabývat tím, že ono sáhodlouhé vyprávění o samostatných změnách lodi zní jako vystřižené ze Star Treku.
„Tuší, že malé množství lodí v sobě skrývá jistý druh podivné formy života, která jim dává samostatný pohon. To proto do nich chtějí naprogramovat program notâre, aby nad nimi získali kontrolu. Žádná z takových lodí však jejich lest nepřijme,“ odpovědělo mu Medium komplikovaně.
„Aha,“ vyšlo z Vanna ohromeně. Chvíli si to v hlavě dával dohromady, než ho napadla ještě jedna věc, kterou by si chtěl s tímhle chlapečkem vyřídit. Kdyby to šlo, tak i ručně.
„Proč jsi mě chtěl zabít?“
„Zabít?“
„Při Lisergovi! Usmrtit, zničit, rozmetat na cáry, chápeš? Prostě zbavit života!“
„Vím, co znamená zabít,“ uklidnil jej Eidos.
„Tak proč jsi to chtěl udělat?“
„Nechtěl jsem tě zabít,“ opáčil Eidos klidně.
„A co byla ta šlupka, která mě odhodila na druhý konec můstku?!“ vyjel po něm Vann namíchnutě.
„Ohrožoval jsi spoje hlavního panelu.“
„Jo tak.“
„Ale nezabilo by tě to,“ pokračovalo Medium vyrovnaně.
„Mirage říkala, že nebýt mého Nadání, bylo by po mě!“ ohradil se mechanik trpce.
„Ale ty to Nadání máš.“
„Ale co kdybych ho neměl?! Jak jsi mohl vědět, že jsem Machina?!“ tohle mladíka dokonale vyvedlo z míry. Spekulovalo se tu o jeho případné smrti! Vyrazil proti Mediu, že ho snad chytne pod krkem, ale nemohl se k němu přiblížit víc jak na jeden metr, protože ho zarazilo jakési silové pole. Tím, že do něj narazil, se nepříliš uctivě ocitl na zadku.
„Zatraceně...“ sykl, a naschvál si ještě do toho pole kopl. Při každém kontaktu s touto bariérou to modře zajiskřilo. Bylo by se mu to i líbilo, ale teď byl tak naštvaný, že to pokládal spíš za naprosto nevhodnou rekvizitu.
„Jsi Machina?“ V Eidosově tváři se opět mihl náznak překvapení.
„Jo, no a?“
Kolem Media to celé modře zajiskřilo a bariéra padla. Eidos se zvedl ze svého trůnu, přišel k Vannovi a pomohl mu vstát. Mechanik se zmohl jen na to, aby na něj užasle čučel.
„Nadání Machina je jedna z nejstarších Mocí, jimiž vládli i Stavitelé,“ řekl mu Eidos, když stáli oba proti sobě, „k tomu, abys přestavěl, nebo opravil loď, která je vyrobena Staviteli a má v sobě Medium, musíš mít Nadání Machina.“
„To je...vaší řečí?“ vzplál najednou ve Vannovi zájem.
„Ano. Znamená to stroj. Je to jedno z nejstarších Umění ve všech světech,“ kývl Eidos vážně, „musíš být velice slavný.“
„Co?“ Vann se držel, aby nevyprskl smíchy, „jen tak pro pořádek, jsem hledaný kvůli incidentu, který jsem spáchal vůči Systému. Jestli jsem slavný, tak leda ve vězeňské cele, kam patřím.“
„U vás nejsou nadaní Machinou uznávaní?“ tentokrát to byl výraz šoku.
„Ne, jsou registrovaní a jejich moc regulovaná. Nadaných Machinou je moc málo. Vážně hodně málo. Byla doba, kdy se proti nim vedla tzv. genocidní válka...lidi se jich báli. Teda, lidi ani tak ne, spíš Zasedání je odsuzovalo a navádělo ostatní k boji s nimi.“
Eidose to úplně vyvedlo z míry. Zamračil se, nejméně minutu sám pro sebe supěl, a pak rozhořčeně vyštěkl: „Jak mohou! Jak si mohou dovolit...jak...jak si mohou dovolit zabíjet a odsuzovat potomky Stavitelů?! Nemají soudnost!! Nebude to dlouho trvat, Deesis poletí svůj poslední let a oni budou pykat za křivdy spáchané na Nadaných!!“
„Hej, hej, klídek, mladej, tak se tak moc nerozčiluj...“ položil mu Vann ruce na ramena a otočil k sobě, „tohle ti možná přijde děsný, když jsi žil v jiné době, ale teď už se to tak nehrotí. Ta doba už je pryč. Jde jen o to, aby se víc takových, jako já, nespojilo, a nepostaralo se o pád Systému.“
„Mluvíš o Systému...“ zahloubal se Eidos, „co je to?“
„CO to přesně je, to je těžké říct,“ pokrčil Vann rameny a odvrátil se od Media, „myslím, že by se to dalo nahradit slovem řád. Je to...řád života těch, co pracují pod Zasedáním, jako jsou kapitáni a jejich posádky. Šablona, podle které mají tihle...zaměstnanci žít. Chovat se. Zákony. Jo, jsou to zákony.“
„A tento Systém odsuzuje Machiny, ano?“
„Hmm, nemá je moc v lásce. Asi kvůli mně. Neudělal jsem to naschvál, ale...no, prostě se to stalo,“ raději se odmlčel, aby nevymňoukal nějakou hloupost. Svou vlastní teorii. Spekulaci, jak by řekl Nias.
„Ještě jsi mi neřekl své jméno, Potomku Stavitelů,“ vyrušil jej z úvah Eidos. Blonďák se na něj rozpačitě otočil.
„No jo, promiň...“ uvědomil si, „jsem Vann Hayter. Hmm, lodní mechanik.“
„Vann?“
„Jo,“ přitakal mechanik, „taky to něco znamená?“
„Může to mít dva významy,“ odvětilo Medium, „Vannus znamená ošatka.“
Nastala chvíle ticha a mladík si prohrábl vlasy.
„Heh, to je teda trefný,“ ušklíbl se následně, „jsem jedna velká ošatka. To je prostě...přesný.“
„Oproti tomu Vânus může znamenat prázdnotu, povrchnost, přelud či lehkomyslnost. Může označit lživost a podvodnost. Je mnohovýznamové, ale vždy nelichotivě.“
„Nah, to je zapomenutá řeč. Moje matka zcela jistě neměla v úmyslu pojmenovat mě ošatka, nebo lživý sviňák,“ mávl Vann rukou. Ošatka, pche. To určitě. A lživý, nebo podvodný? Proč něco takového? Povzdechl si a rozhlédl se kolem sebe.
„Asi tu není moc zábava, což?“ nadhodil jen tak mimo řeč.
„Nemám na zábavu čas, Vanne. Musím ovládat loď,“ připomenul mu Eidos významně.
„Tak na co jsou ti piloti?“ otočil se na něj tázavě. Jestli tohle individuum řídí loď, tak Joe v tom případě není nejlepším pilotem ve všech světech a jen si myslí, že když zmáčkne jeden čudlík, tak je machr největší a může získat medaili?
„Neřídím ji. Jen ji ovládám. Dodávám energii všude, kde je potřeba. Jsem její zdroj,“ opravilo Medium jeho mylnou představu.
„Aha,“ vypadlo z Vanna. To bylo jediné, co by ještě mohl použít. Všechny ostatní fráze už vyžbleptl. Takže ještě pořád se Deesis může svým nejlepším pilotem ve všech světech pyšnit. Na okamžik se zamyslel, a pak ho napadla další otázka:
„No, říkal jsi taky něco o tom, že Deesis poletí svůj poslední let a oni budou pykat...“ vzpomínal, „co je to ten poslední let?“
„Deesis je loď posledního soudu,“ sklopil Eidos hlavu a po jeho bledé tváři se mihla starost, „až nadejde ten den, bude Deesis v čele smrtící armády, která zničí svět.“
Z Vanna v tu chvíli vyšlo jen inteligentní „huh“. Kam až se debata dobrala, to by člověk nevěřil. Apokalypsa je tedy za rohem?
„Jsou v ní ukryté krystaly, které mají nesmírnou moc. O tom vaši lidé nevědí. Kdyby znali pravou podstatu této lodi, stala by se nástrojem zkázy. A to nesmím dopustit ani já, ani ty, či tvá posádka. Byli jste vybráni tuto loď řídit,“ pokračoval Eidos velice vážným tónem, „Sacerdôs White vás vybíral velmi dlouho a pečlivě. Jeho posledním úkolem bylo na palubu přivést Dux. Jeho vlastní post nahradil jiný Clericus. Tím vše vyřešil.“
„Hou, hou, pomalu,“ brzdil ho Vann trochu šokovaně, „musíš myslet na to, že mluvíš s úplným laikem! Kdo že byl kapitán White?“
„Sacerdôs. Ve vaší řeči je to...duchovní. White byl poslem, který hledal posádku hodnou neomezené moci Deesis,“ vysvětlil mu to Eidos po svém.
„Takže tu nebyl náhodou? A nebyl ani náhodou převelen?!“ Tak tohle bylo docela velké sousto i pro Vanna.
„Ne. Vše má svůj účel, Vanne, to si pamatuj,“ začalo Medium jako učitel.
„A ten DUX, nebo co, to má být kapitán Lando?“
„Ano,“ dočkal se přímé odpovědi.
„Tý jo, to je dost hustý. A Joe si pořád láme hlavu nad tím, proč zrovna jeho otec musí být jeho kapitán...heh, to je ironie osudu,“ zakroutil nad tím vším mechanik hlavou a zasmál se. Kdyby tohle všechno věděli ostatní. Ale než se dostane nahoru, polovinu zapomene, to by se klidně i vsadil. Jestli se tedy nahoru dostane. Ještě se mu však zpět nechtělo. Bylo totiž záhadou, proč White vybral do své posádky i střelce. A zrovna dva nejhorší charaktery ve všech světech. To by Eidos mohl taky vědět. Vše má přeci svůj účel.
„Tak jak je to s těmi střelci? Se Zenem a Elishou?“
„Co je s nimi?“ překvapil ho Eidos protentokrát.
„No...“ znejistěl, „proč White naverboval i střelce.“
„Ale vždyť to už víš, Vanne,“ poznamenalo Medium věcně, „Deesis je loď posledního soudu. Potřebuje střelce. A navíc, někdo musí bránit krystaly.“
„Ale proč je to zrovna Zen a Elisha...“ fňuknul mladík.
„Podle legendy má jeden ze střelců být ztělesněním bolesti a křivd na něm spáchaných, tudíž musí být milosrdný k nevinným, ale nemilosrdný k viníkům a nečistým. Tím druhým má být člověk prozíravý, který vidí do lidských srdcí a ví, koho potrestat. Společně tvoří navzájem se doplňující dvojici.“
Tak tenhle proslov neseděl ani na jednoho z té dvojice, která se hlásila o post střelce. Křivdy páchali spíš oni na svém okolí, a pokud jeden z nich viděl do srdcí jiných, pak musel být naprosto slepý, anebo ho to bavilo jako celovečerní film v kině. A navíc, navzájem se nedoplňovali ani trochu. Spíš by se dalo říct, že se jeden druhého stranili víc, než ostatních. Vann to však raději nechal být.
„No, tak jsem se toho nedozvěděl zrovna málo. Asi jsem si to měl zapisovat, jak to pak všem mám říct ve stejné posloupnosti, jako jsi mi to právě objasnil?!“ mračil se Vann na oko.
„Ostatním?“
„No, zbylé posádce, přeci.“
„To je však vyloučené, Vanne. Nesmíš to říci nikomu. Tobě jsem vše objasnil jen proto, že jsi Potomek Stavitelů! I když jsou oni zahrnuti do legendy, nesmějí nic vědět o svém osudu. Slib mi, že si to necháš pro sebe...“ zapřísahal ho Eidos prosícně. Co měl Vann dělat jiného? Nezbývalo mu, než slíbit, a doopravdy mlčet.
Pak opět vzhlédl k černému stropu a už už se chtěl zeptat, jak se dostane zpět, když v tom před ním Eidos nečekaně poklekl na jedno koleno.
„Hej! Co – co se děje?!“ vyděsil se, „je ti dobře?“
„Dovol mi požádat tě, aby ses stál mým Curârer,“ zašeptalo Medium se sklopenou hlavou.
„Tvým co?“
„Curârer. Ošetřovatel.“
„Ehm...nebylo by lepší označení ‚mechanik‘?“ zrozpačitěl Vann.
„Tedy mechanik,“ přijal Eidos a zvedl k němu zrak, „přijímáš?“
„Co ta náhlá změna názoru?“ podezíravě si bledého mladíka změřil.
„Teď už vím, že ti mohu důvěřovat, Vanne. Jsi Potomek Stavitelů. Nadaný Machinou. A víš vše, co vědět máš. Budeme pořád ve spojení. Mohu k tobě mluvit skrze Mirage,“ vysvětlil mu vše, co chtěl, skoro jedním dechem.
„No, jak chceš. Jo, jo, přijímám. Jsem tedy tvým...curârer,“ přikývnul blonďák trochu nejistě. Eidos se zase postavil a dotkl se ukazováčkem a prostředníčkem Vannova čela.
„Od teď jsme spojeni. Ut cum adstâre,“ zamumlalo Medium a Vann pocítil náhlou slabost v nohách a následnou ztrátu pevnosti pod nimi. Vteřinu byla tma.
„Vanne! Jsi v pořádku? Bože, měla jsem takový strach! Kde jsi byl?!“ vrátil ho zpět do reality hlas vyděšené Mirage.
„Vše v poho, zlato,“ namáhavě se posadil. Ležel totiž na zemi, přesně před hlavním panelem, do kterého chtěl předtím kopnout. „Jak jsem se sem kruci dostal?“
„Přeteleportoval jsem tě,“ znovu Mirage promluvila – ale teď zcela jistě mluvil Eidos, i když to byl její hlas, „tam i zpět. Možná ti chvíli nebude nejlíp, ale to se časem vše zpraví.“
Chtěl mu hned odpovědět, ale nestihl to, protože se dveře na můstek otevřely a v nich stál Thomas, Tala a Tray. O něčem se zrovna bavili, takže Vann měl čas se postavit a nedat najevo mírné rozčarování ze svého malého výletu do vnitřku lodi.
„Tak co?“ konečně si ho Thomas všimnul, „ještě to nemáš, že?“
„Ale jak by ne, kapitáne? Už hodnou chvíli,“ věnoval Landovi zářivý úsměv, „můžeme vyrazit!“
„Tak tomu říkám génius,“ pokýval Tray uznale hlavou, „hochu, já před tebou hluboce smekám.“
„Alespoň někdo to dokáže uznat. Ne všichni jsou takový ignoranti,“ odfrkl si Eidos a lá Mirage. Naštěstí to ostatní brali jen jako její drzost, než jako řeč někoho, o kom na palubě neměli ani nejmenší tušení. Ale Vann věděl své. Věděl, ale nepověděl. Slíbil to.