Vampire

III.

K ránu neklidně oddechoval. Sklonila jsem se nad něj, abych zjistila, jak na tom je. Jeho štít mě opět trochu odmrštil. Měl smysly momentálně v pozoru a navíc na člověka dost dobré. Jsem z tichých lovců, nás je normálně téměř nemožné zachytit. Pro něj ne. Na druhou stranu o mě ví….. Nebudu mu to upírat. Alespoň za něco může sklidit trochu obdivu: Za sebevražednou odhodlanost a chvilkovou obezřetnost.
„Když bych tě chtěla zabít, už bych to udělala, nemusíš se bát,“ ušklíbla jsem se tiše, ale slyšel mě.
„Třeba bys ráda krev?“ zeptal se vyzývavě a dost nešetrně.
„Pro tvou informaci se umím ovládat lépe než si myslíš.“ Zamračila jsem se. Co o mně myslí?
„To je u „vás“ docela vzácné, ne?“ Tohle téma ho zaujalo, jak se zdá a mně nebylo zrovna po chuti.
„Jestli vás to učí……“ pokrčila jsem lhostejně rameny. „Jen by mě zajímalo, kolik lidí co předává tyhle informace bylo upírem. Podle mě to většina těch stvůr má spíš v povaze a z vlastního rozhodnutí.“
„Mluvíš o „nich“…..To je jako bys mezi ně nepatřila,“ řekl po krátké odmlce.
Nelíbilo se mi, jak shromažďuje informace, ani čeho všeho si všímá a tak nastalo ticho. Za chvíli by ze mě snad vytáhl všechno možné.
„Už sis to rozmyslela?“ přerušil ten klid.
„Ano,“ odsekla jsem stručně a trochu naštvaně.
„A?“
„Přijímám…..“ vyrukovala jsem s odpovědí. „A nevím jestli toho náhodou nebudu litovat. Jestli toho ty nebudeš litovat …“ dodala jsem v duchu a už teď jsem o svém rozhodnutí pochybovala.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se náhle a asi o té otázce příliš nepřemýšlel, protože se nad ní sám trochu pozastavil.
Chvilka váhání… Říct mu své pravé jméno? A k čemu?
„Sybila,“ zašvidrala jsem s nečitelným výrazem…… Takový nesmysl…..
Vyprskl smíchy nad tou blbostí a rychle se chytl za ránu. Hned mu došlo, že bych radši byla taktní a vzal to zavděk.
„Já sem Koran.“ Zahlaholil záhy a nasadil kamennou tvář. Došlo mi, jak dlouho jsem neviděla nikoho se doopravdy smát. Tak, jako teď „Korana“. V posledních třiceti letech do mé existence patřily jen popudlivé škleby a ne smích. Lidský smích…..
Víc jsme se nevybavovali. Jen jsme občas promýšleli, co všechno vezmeme sebou. Mým úkolem bylo sehnat koně, což se mi příliš nezamlouvalo. Obnášelo to návštěvu nějaké vesnice a já do jakékoli společnosti vracet nechtěla, avšak situace to vyžadovala……
„Korane?!“ zakřičela jsem a čekala s otěžemi v rukou, až přijde před jeskyni. No, asi mi uniklo, že on není moc schopný se pohybovat…….. Šla jsem se podívat jak na tom je a koně jsem uvázala u jednoho ze stromů. „Korane?“ Seděl v rohu, zády ke vchodu a něco si mumlal. Sotva jsem na něj promluvila, trhnul sebou. „Je čas jít, pokud chceš být na místě opravdu co nejdřív.“ Přikývl, ale pomoc se mu nezamlouvala….Hloupá hrdost, nevím k čemu mu to je dobré.
„No sám se tam nedoploužíš…..“ zašklebila jsem se zlomyslně. Chvíli se o to ten blázen pokoušel, pak si ale nechal říct, a tak se přemístil alespoň s podepřením. „Kudy se vydáme?“
„Na jih. Potřebujeme se nejdřív dostat za hranice lesa. Doufám, že nebudeme příliš v odklonu.“ Řekl jen a já mu pomohla do sedla. Vypadal jak invalida. Byl nachýlený k obvázanému boku schovanému pod oblečením, jednu ruku podivně staženou.
„Jsi si jistý, že tohle je nejlepší způsob dopravy?“ zeptala jsem se nevěřícně a dívala se na tu komickou scénu.
Naoko podrážděně se na mě podíval a vydal se pomalu vpřed.

IV.

„Jestli se takhle budeme ploužit ještě chvíli, tak mě asi trefí,“ zabručela jsem zlostně. Ne, že by cesta byla až tak únavná, ona byla jen tak pomalá!
„Ber na mě trochu ohled. Chápu, že jsi zřejmě myslet jen na sebe, ale chvíli to vydržíš, ne?“ bavil se nad mojí podrážděností.
„Ne,“ zašeptala jsem sama pro sebe a dál se sunula tempem hlemýždě.
„Někoho cítím!“ zavětřila jsem po chvíli. „Je blízko.“ Konečně trocha vzrušení do toho nudného soužení. Koran se zastavil a poslouchal zvuky v okolí. Opatrně se rozhlížel, ale bylo to zbytečné, už jsem věděla, kde ten člověk je. Tiše jsem se ztratila mezi stromy a našlapovala měkce mezi spoustou spadaným větviček. Obešla jsem ho a dostala se tak za jeho záda. Čekal zkroucený za jedním z keřů a sledoval cestu, z které nebyl za normálních okolností vidět. Byl to mladý muž, přibližně v Koranově věku se zvláštním cestovním oblečením. Obezřetné kroky mi pomohly se přibliž až k němu a tiše mu vytáhnout zbraň z opasku. Když mě zaregistroval, bylo příliš pozdě. Čepel malé ruční dýky ho studila na hrdle.
„Ani se nehni,“ zasyčela jsem mu do ucha a přemýšlela co dál. Nakonec mé rozhodnutí bylo ho předhodit Koranovi. To on by měl vědět, zda je pro nás nebezpečný.
„K…..“ chtěla jsem vykřiknout, když jsem se vracela, ale zvuk se mi v hrdle zarazil. Další lidé…. Muž pod mou rukou se začal nepříjemně kroutit, jak se pokoušel vyrvat ze sevření a vykřiknout. Měl u sebe lano…..Výborně se hodí. Během chvilky jsem ho přivázala ke stromu a pusu mu zacpala roubíkem.
„Teď už se vzpouzet nebudeš,“ řekla jsem spokojeně. Skrytá mezi stromy jsem pozorovala asi pět mužů stojících u koně a s tasenými zbraněmi. Krátké ruční meče se jim leskly v rukou a Koran se po nich rozhlížel, připravený k útoku. Neměl nic, čím by se mohl bránit. Tohle se mi ani trochu nelíbilo, nikdo neříkal nic o takovém boji.
Když jeden z cizinců vyrazil v domnění, že boj bude lehký, zbraň se mu zarazila uprostřed pohybu a odlétla mezi stromy. Nenechali se však odradit a další dva se jej snažili napadnout. Násilím jej strhli z koně, protože nestačil zareagovat. „Neměla bych se do toho míchat!!!“ Křičelo všechno v mé hlavě, ale stačilo abych pomyslela na dohodu a dýku co jsem držela v ruce jsem hodila po jednom z těch mužů. Zasáhla ho do krku a skácel se k zemi. Z neznámého důvodu se mi stahlo hrdlo. Překvapení muži zůstali zkoprněle stát.
Koran v zápětí předvedl své umění. Ze země začaly vyrůstat popínavé rostliny a začaly bránit těm chlapům v pohybu. Čím zuřivěji je ze sebe strhávaly, tím rychleji rostly a začínaly se stahovat ve smyčku. Už se obtáčela, když Koran bez zjevné příčiny padnul k zemi. Vrhla jsem se doprostřed boje a popadla ho. Během okamžiku jsem ty cizince nechala za sebou a zběsile utíkala. Poprvé za dlouhou dobu jsem se bála. Ne o sebe, o něj. Mylně jsem se domnívala, že mě nic neublíží. Fyzicky možná, ale psychicky? Ležel mi v náruči jako mrtvý a skoro jsem necítila jeho slabý tlukot srdce. Panika mě zachvátila nepřipravenou a já si najednou přišla jako pouhý člověk. Poprvé se projevila má slabost. Těžko říct, jestli by se takhle vůbec kdy měl upír cítit.
Z očí mi samy vytrysklo něco jako slzy ze zoufalství a z hrdla se mi vydral zběsilý výkřik. Zněl jako poslední zvuk na smrt zraněného zvířete. Proč mi na něj vůbec záleží?! Nedokázala jsem říct, jestli mě bolí víc to, že nevím jestli bude žít nebo to, že se nevyznám ve svých pocitech. Nesmí mi na něm ani minimálně záležet! Prostě nesmí! Sebemenší náznak důvěry nebo přátelství by mě mohl zničit. Vždyť já jsem jen pro zabíjení! Nikdy jsem si to nepřiznala. I toho jsem se bála. Největší strach mám z toho, co jsem!…. Ta skutečnost mě udeřila víc, než cokoli jiného.