Na scestí 9.

Kapitola 9. – Když se řekne pravda

Po několika týdnech se o Donovi přestalo mluvit. Nedal o sobě vědět a nikdo netušil, kde je a co dělá. Jediné co se k nám doneslo bylo, že Mellisa Grifeová zmizela a že je po ní vyhlášené celostátní pátrání. Vypadalo to, že spolu někam utekli. Kdo ví, jak dlouho jim to vydrží. Jedno bylo jisté, i kdyby se vrátil, ani Tommy nebo kdokoliv z nás ho zpátky nepřijme, snad kromě Cecil. Udělal chybu a lidem se má odpouštět, ale pohled na smutnou Cecil je prostě až moc nesnesitelný. Pořád se přes to nepřenesla a pořád doufala, že se jednoho dne vrátí.
„Ali?“ Brandin mi zatřásl s rukou, kterou jsem měla položenou na stole.
„Hm?“ Nepřítomně jsem na něj otočila hlavu, ale pohled mi klouzal ke sklenici vody.
„Nad čím přemýšlíš?“ Zajímal se.
„Kam se poděl motýl,“ přiznala jsem. Před pár dny odletěl a od té doby jsem ho neviděla. Nejspíš konečně pochopil, že je volný a že může letět, kamkoliv bude chtít. Narozdíl ode mě. Možná se zamiloval, napadlo mě. A ta představa mě hřála u srdce. Jak to musí být krásné, když se motýl zamiluje a poletuje si v tom obrovském světě s někým, kdo je mu blízký.
„Až zase najdu nějakou kuklu, tak ti jí přinesu,“ usmál se.
„Raději ne,“ zavrtěla jsem hlavu a zvedla se od stolu. Zadržel mě za ruku.
„Proč?“ Staral se.
„Nechci svazovat dalšího z nich,“ pokrčila jsem rameny a vymanila se z jeho držení. Už mi na to nic neodpověděl. Byla spousta věcí, které mě trápily. A nešlo to jen tak vyřešit nebo prostě přejít.Byly tady pořád a nemizely. Možná jsem si na ně zvykla.
Momentálně největší problém byl ten, že Mistr mě naučil všechno co mohl a chystal se v blízké době odejít. A co bude se mnou, o to se nestaral.
„Je na čase, povědět ti poslední věc,“ odkašlal si Mistr, když jsem mu po zaklepání otevřela dveře do pokoje. Překvapilo mě to, neboť to bylo poprvé, co přišel nahoru. Nikdy jsem ho neviděla jinde než ve sklepení, obýváku, kuchyni nebo venku. Do vyšších pater nikdy nechodil.
„Ano?“ Čekala jsem.
„Pojď se mnou,“ vyzval mě a nemohlo mi ujít, jak se zájmem nahlíží do mého pokoje. Vedl mě dolů a zastavil se až před dveřmi doktorovi pracovny. Co mi může chtít? Na nic jiného můj mozek nemyslel.
„Co tu děláme?“ Neodpustila jsem si.
„Omlouvám se,“ přiskočil k nám Stan a trochu zadýchaně si oddychl.
„V pořádku. Můžeme?“ Stan přikývl a zařadil se za mě, když naše trojka přešla prán vedoucí do světle modré místnosti. Doktor Bee nás nejspíš očekával, ale neusmál se jako obvykle, což mě trochu vylekalo. Na pořadu byly vážná témata.
„Posaď se,“ vybídl mě doktor a ukázal na lehátko, což mě překvapilo ještě víc. Poslechla jsem a sedla si. Mistr si stoupl k malému oknu a opřel se o zeď typicky ležérně. Stan se opřel o stůl a zkřížil ruce i nohy. Jen doktor zůstával sedět a trochu nervózně těkal očima k Mistrovi. Asi chtěl, aby začal on, ale nějak se k tomu neměl.
„O co jde?“ Zeptala jsem se trochu opatrně. Ještě než mi mohl kdokoliv odpovědět, dveře se otevřely a v nich stála naštvaná Cecil.
„Není to dobrý nápad,“ spustila a mračila se na všechny tři. Jen o mě nezavadila pohledem. „Neměli byste to dělat!“
„Má právo to vědět,“ opáčil klidně Stan.
„Jak chcete, ale jezte si tu, co chcete!“ založila si ruce a chtěla odejít, ale ještě se na okamžik zarazila. „Jdu s Timem do hotelu, už jsem si rezervovala pokoj.“ A práskla dveřmi, až jsem nadskočila. Je fakt, že se Cecil poslední dobou chovala jinak, ale tohle jsem neznala.
„Co byste mi neměli říkat?“ Začínala jsem být nejistá, zda to opravdu chci vědět.
„Poslední věc, kterou spolu musíme vyřídit, je nesmírně důležitá,“ ošíval se Stan.
„Jde o tebe,“ přidal se doktor. Nastalo ticho, nejspíš spoléhali, že po nich něco řekne Mistr, ale ten stál nehybně se zavřenýma očima na stejném místě.
„No to je mi jasný, že o mě, když tu stojím,“ netrpělivost narůstala a já se nemohla bránit. K úplnému rozčílení jsem neměla daleko. Když už mi k výbuchu chyběl jen ten nejmenší krůček, u okna se něco pohnulo. Mistr se ke mě otočil čelem. A jeho oči dostaly úplně jiný ráz. Ten výraz byl nový. Možná to pravé slovo, co by to charakterizovalo, by mohlo být zjihnutí. Jako by něco provedl a teď musel s pravdou ven.
„Je to příběh,“ začal a zkoumavě si prohlížel mou reakci, která byla nulová. Zatím mi nic nedávalo smysl, jak by také mohlo. „Je o tobě.“
„Co?“ Malinko jsem se napnula a poposedla si blíž ke kraji lůžka. Tušila jsem možný směr, ale nechtěla jsem tomu uvěřit.
„Tu noc před pěti lety,“ začal a já pocítila větší napětí. „Stan tě našel, když se vracel z práce.“ Pohled přesunul na Stana a ten se chytil slova.
„Bylo pozdě k půlnoci, jen pár dní před Štědrým večerem. Tehdy jsem do noci pracoval, ještě teď si vzpomínám, jak to Cecil vytáčelo. Ale to je už jedno. Ležela jsi u popelnic a nebyla jsi při vědomí. Vzadu ze zátylku tě teklo nápadně moc krve, byla všude kolem tvé hlavy. Myslel jsem, že jsi mrtvá.“ Odmlčel se, cítila jsem, že se mu o tom špatně mluví. „Když jsem se sehnul, abych zkontroloval, že máš ještě puls, něčeho jsem si všiml. Kromě mnohačetných pohmožděnin a škrábanců, jsem objevil půlměsíčkový otisk zubů pod klíční kostí.“ Bezděčně mi ruka vystřelila k onomu místu. Věděla jsem o té jizvě i o jejím původu. A přesto jako by se znovu otevřela a odpovídala na mé dlouholeté otázky.
„Došlo mi, co se stalo,“ vzdychl. „Věděl jsem jen o jediném řešení, jak se postarat, aby z tebe nevyrostl divoký upír.“
„Dodnes si vzpomínám, jak tě sem přinesl,“ zakroutil hlavou doktor Bee. „Hrozný pohled. Měl jsem za to, že ta ostatní poranění má na svědomí taky on, ale mýlil jsem se. Podle vyšetření jsem zjistil, že ta ostatní poranění ti někdo způsobil až po tom kousnutí.“
„Takže, mi to udělal až potom, pro zábavu?“ Nevěřila jsem vlastním uším.
„Ne ty rány ti neudělal on.“
„Druhý den jsem se vyptával lidí z okolí, jestli ses někomu neztratila a jestli něco neviděli,“ vzal si slovo opět Stan. „Nějaký bezdomovec viděl partičku nějakých místních kluků, jak jdou tvým směrem, den předtím než jsem tě našel.“
„Teď se v tom ztrácím,“ přiznala jsem popravdě a podle zvyku jsem se koukla na Mistra, který se obvykle v této situaci zamračí a řekne něco v tom smyslu, že jsem ta nejhorší možná žačka, co nic nechápe. Ale jeho tvář byla klidná a na tváři se objevil shovívavý úsměv.
„Po kousnutí,“ vysvětloval. „Vypadáš jako bys spala, jsi v bezvědomí. Ti kluci tě viděli ležet na zemi v zapadlé uličce. Řekli si, snadný cíl.“
„Zbili mě?“ vydechla jsem šokovaně. Přikývli.
„Ještě něco,“ odkašlal si doktor. „Zneužili tě.“ Tak tohle mě naprosto odrovnalo. Do očích se mi nahrnulo pár slz, které mi stekly po tváři a krku někam za tričko. Chladivý dotyk kapek mi byl nepříjemný, protože vyvolaly nepříjemný třes. Nikdy bych si nepomyslela, že mě něco bude tak bolet. Doktor Bee se ke mě přiblížil,ale já napřáhla ruku před sebe, abych mu v tom zabránila. Rychle jsem vyskočila na nohy a aniž bych si to uvědomila, couvala jsem ke zdi a dívala se na ty tři jako na nepřátele.
„Ali,“ snažil se mi domluvit doktor.
„Ne!“ Zakřičela jsem. Mé tělo toužilo vypadnout z místnosti a běžet lesem, co nejrychleji a nejdál, ale můj mozek k tomu najednou neuměl dát povel. Jako by to byly dvě části, které k sobě vůbec nepasují. A před očima jsem neměla nic než bílo a tři černé beztvaré postavy. Zneužili? Koho? Mě? Blbost? Kdo by znásilnil upíra? Jenže já byla v bezvědomí takže, kdo jim v tom mohl zabránit?
„Zabil jsem je,“ zavrčel Mistr a překvapilo mě, že najednou stál vedle mě a opíral se zády o zeď. Pomalu jsem na něj otočila hlavu ve tváři šokovaný výraz.
„Vy,“ zamumlala jsem a měla vážně dost. Naprosto automaticky jsem se od něj přesunula podél zdi dál.
„Musel jsem,“ vysvětloval a dělal, že si mého posunu ani nevšiml. „Podle pachu jsem vycítil, co všechno vyvedli, co spáchali. Čtyři kluci, kteří kradou, ničí a ubližují a nikdo je nechytí? Byla jen otázka času, kdy zabijí.“
„Ale zabít?“ Šokovaně jsem opakovala stále dokola jako šílenec.
„Někdy se stále ještě chovám jako divoký upír,“ řekl tišeji.
„Vy jste,“ nedořekla jsem.
„Byl,“ opravil mě. „Teď už ne.“
„Kolik jim bylo?“ Zajímala jsem se se zastřeným hlasem.
„Sedmnáct možná osmnáct,“ pokrčil rameny.
„Zabil jste je,“ zopakovala jsem. Neodpověděl a já se zamyslela. Čtyři kluci jdou v noci po ulici, uvidí ležet bezvládnou na první pohled asi zraněnou sedmnáctiletou holku a místo, aby jí pomohli, tak udělají něco tak odporného? Něco se změnilo. Pocit v mém těle se změnil. A roztřesenost ustala. „Zasloužili si to.“ Řekla jsem s odporem.
„Ali,“ namítl doktor.
„Ne!“ Vyštěkla jsem. Najednou ve mě byla děsivá zloba a já ji potřebovala vybít. „Jak mohli! Jak mi mohli něco takového udělat! Jak mi mohli tak ublížit!“ Jenom ta představa jejich zábavy mě doháněla k nepříčetnosti. A bylo v tu chvíli jedno, že jsem si to nepamatovala, že jsem do teď o tom neměla ani potuchy. Teď jsem to věděla a zloba a vztek a jakýsi podivný odpor k mému tělu se zvyšoval. Znásilněný upír! Kdo to kdy slyšel!
„Je mi to líto,“ svěsil ramena doktor.
„Mysleli jsme, že je fér, abys to věděla,“ řekl Stan a narovnal se.
„Fajn,“ vykuňkla jsem a rozeběhla se pryč.
„Ali!“ Slyšela jsem, jak mě někdo volá. Snad Brandin. Ale já v tu chvíli neviděla, neslyšela. Moje tělo běželo jako při zběsilém lovení. Až na to, že na krev jsem neměla ani myšlenky. Jen letmo jsem vnímala bezbrannou zvěř, přímo čekající na moji pozornost. Dnes ne, dnes jen běžím, říkala jsem si dokola. Dnes jen běžím!
A taky jsem běžela. Dost dlouho, dost rychle a přeci jsem se neunavila. Můj běh nemohlo nic zastavit. Až na tu velkou ránu, která mě zasáhla úplně nečekaně. A úplně nečekaně mě oslabila. Ucítila jsem bolest a cosi teplého, co mi stékalo po těle. A pak už byla tma.