Forsaken - 152. díl

Nejspíš jsem musela ztratit vědomí, protože když jsem konečně otevřela oči, panovalo už naprostý ticho. A taky tma... jenom jedno přední světlo chvíli bojovalo proti černotě uvnitř, než to s konečnou platností vzdalo.
Ta chvíle mi ale bohatě stačila na to, abych se nechápavě rozhlídla kolem sebe. Zaznamenala jsem, že se naše auto nachází na nějakým mostě, jehož zábradlí jsme částečně prorazili, a teďka předkem visí nad propastí, jež hrozila, že nás co nevidět pohltí docela. I když David vypadal, že už je mu to docela jedno. Hlavu měl celou ztmavlou krví a nejevil nejmenší známky života. S obtížemi jsem polykala slzy.
„Davide!“
Neohrabaně jsem si odepnula pás a zlehka jsem se dotkla jeho ramena. Žádná odezva. Zatraceně! Bylo mi jasný, že potřebuje co nejrychleji lékařskou pomoc, jenže jak jsem tak koukala, nebyli jsme zrovna na příliš frekventovaným úseku silnice. Ať jsem se snažila sebelíp, nezahlídla jsem ani jedno projíždějící auto, natož pak nějakej domek nebo pumpu nebo prostě cokoli, co by slibovalo aspoň náznak civilizace. Po obou stranách silnice se akorát rozprostíraly černý lesy a nesvítit na nebi měsíc, tak možná nerozpoznám ani ty, protože lampy tu žádný nebyly.
„Davide?“ hlesla jsem znovu, tentokrát skoro prosebně. A jak jsem se v tý tmě mezitím trošku rozkoukala, všimla jsem si, že nemá zapnutej pás. Znepokojeně jsem svraštila čelo. Jak je to možný? Věděla jsem naprosto přesně, že si ho zapínal!
Ještě chvilku jsem tam naprosto nečinně seděla a jen se pokoušela vzpamatovat. Nejspíš jsem byla částečně v šoku, protože jsem měla chuť si prostě lehnout a usnout. Kvůli Davidovi jsem se ale vybičovala k nějaký činnosti a opatrně jsem otevřela dveře. Až mě zamrazilo, když jsem před sebou namísto pevnýho asfaltu spatřila jen prázdnej prostor končící o několik metrů níž v polovyschlým korytu. Tak tudy to rozhodně nepůjde...
Další možnost byla přelízt přes Davida a zkusit to u něho. S autem jsme nabořili našikmo, a tak byla šance, že tam bych snad ještě na kus silnice dosáhla. Jenže zas bych riskovala, že mu nechtěně ublížím ještě víc, a to jsem nechtěla. Zoufale jsem se zadívala na zadní sedačky. Kdybych se dostala tam, měla bych vyhráno, napadlo mě a radši jsem se rozhodla zkusit to hned, než zas upadnu do tý strašlivý letargie. Pomalu jsem se začala posouvat do mezery mezi sedadly a po nějaký době se mi skutečně podařilo doplazit se až dozadu. Ulehčeně jsem vydechla.
Hned se mě zmocnil lehkej optimismus, že co nevidět budu venku a budu moct zavolat sanitku. Zatím jsem sice netušila odkud, ale to už byl jen takovej malej detail. Přesvědčovala jsem se a posléze jsem tomu snad i uvěřila, že David je jenom v bezvědomí a pokud to nevzdám, tak ho určitě zachráním. Odhodlaně jsem se natáhla, abych si otevřela dveře za řidičem, ale než jsem to stihla udělat, samy se nečekaně rozevřely dokořán a nabídly mi tak lákavej výhled ven na svobodu, aspoň jak jsem ho mohla ve svitu měsíce rozpoznat.
„Je tam někdo?“ zavolala jsem naléhavě, protože nevěřím na zázraky a dveře, co se takhle příhodně otvírají bez jakékoli pomoci.
„Jste v pořádku?“ ozval se odněkud starostlivý hlas a vzápětí dovnitř někdo nahlédl.
„Vy?!“ vyjekla jsem polekaně, protože ty podivné pichlavé modré oči jsem kupodivu nepřehlídla ani v tom šeru. Byl to ten muž z hříště! „Co tu děláte?!“
Přišlo mi podivný, že se opět setkáváme a k tomu na takovýmhle opuštěným místě. Ztěžka jsem polkla, když mi náhle plně došlo, v jak nepříznivý situaci se nacházím. Co když mi ten muž chce ublížit? Co když mě sledoval? David nevypadal, že se v nejbližší době probere, a já neměla po ruce nic, čím bych se mohla v případě potřeby bránit. Sakra!
„Přišel jsem ti pomoct… Vždycky ti přece pomáhám…“ sdělil mi ten muž a já se znepokojením zaznamenala, že bez dlouhýho otálení klidně přešel na tykání. Nepřipadalo mi to jako dobrý znamení.
„No… dobře… Jestli Vás tedy můžu poprosit… Můj přítel je raněný a potřebuje pomoc. Je tu nějaký místo, odkud bych mohla zavolat záchranku?“
Ten muž se pousmál. „Já ale nepřišel pomoci jemu. Navíc už pro něho beztak nemůžeš nic udělat… jeho duch dávno odešel, zatímco jsi byla mimo…“