Savoy Place - 1. díl

K baru jsem došla úplně vyřízená. Za dnešek jsem toho měla už vážně až po krk. Pomalu jsem si sedla na barovou židličku a čekala, až se Sebastian vrátí. Pohled na obrovské namalované hodiny na stěně, na kterých jejich kovové ručičky ukazovaly dvacet minut po deváté hodině, mě jen utvrdil, že mám důvod být tak strašně utahaná. Dnes jsem si vzala dvojitou směnu, takže už od osmi tu lítám doslova jako „čokl“.
Od té doby, co vyšla velice kladná recenze na tuto čajovnu, jsem se ani na chvíli nezastavila. Odcházela jsem až kolem jedenácté, což je hodinu po zavíračce.
Teď jsem nevnímala už nic jiného než tichou relaxační hudbu vycházející z reproduktoru nade mnou, zkrátka tu atmosféru. Milovala jsem to tu. To světlo, které vyzařovaly jen petrolejové lampy pověšené na stěnách, nebo malé svíčky v aromalampách. Ta vůně a prostředí jen umocňovalo mou únavu.
Strašně jsem se lekla, když jsem ucítila někoho, jak mnou třese a mluví na mě.
„Megan! Tady to máš. Hej, Meg. No tak.“ Mluvil na mě Sebastian, který už měl připravenou další objednávku.
„Promiň,“ rychle jsem se snažila vzpamatovat, „nějak jsem se zamyslela, a ještě ke všemu jsem děsně utahaná.“
„To je taky nápad, brát si o víkendu dvojitou. To nevíš, jak to tady vždycky vypadá? A tohle je na šestku,“ dodal.
Právě, že vím. Pomyslela jsem si. Nechtěla jsem celý víkend prosedět sama doma se svými myšlenkami. A navíc se sem příští týden moc nedostanu, jelikož se musím začít učit.
„Robe, zklidni si ten svůj harém.“ Poznamenala jsem směrem k Robertovi, když jsem ho míjela u baru.
Sebastian se začal smát. Celkově měl dnes výbornou náladu. „Jo a rychle. Už několik hostů si stěžovalo na narušení naší vždy perfektní atmosféry. Neříkám, že se mi nelíbí, ale víš co.“ Pokáral ho naoko.
„Jasně šéfe. Hned na tom půjdu zapracovat.“ Zasalutoval Robert.
Jen jsem se usmála jejich rozhovoru a pokračovala v načaté práci. Rozhodla jsem se aspoň trochu uklidit v kuchyni, abych hned po zavíračce mohla vypadnout do svého bytečku.
„Megan! Můžeš? Nějak nestíhám,“ křikl na mě Robert.
Vyšla jsem k baru a koukla na Sebastiana, který stůl mám jít obsloužit.
„Megan, vem jedničku. Díky.“ Oznámil mi Robert přes celou místnost.
Podívala jsem se na stůl číslo jedna a okamžitě mi bylo jasné, že tenhle den jen tak rychle neskončí. Seděla tam parta čtyř kluků a rozhodně nikam nepospíchali.
„Ty je znáš?“, zeptal se Sebastian. „Jestli tam nechceš jít, třeba že je to bejvalej, nebo co já vím, půjdu tam,“ nabídl se.
Vděčně jsem se usmála. „Neznám. Ale myslím, že chodíme na stejnou vysokou, možná i obor. To zvládnu, stejně mají už jen pětadvacet minut. Pak je klidně sama vykopu. Chci se už vyspat.“
„Jen nezapomeň, že čím budeš milejší, tím oni štědřejší.“ Smál se Sebastian. Jen jsem přikývla na souhlas a šla obsluhovat.
Hned jak jsem přišla o trochu blíž, poznala jsem, že minimálně ten blonďák studuje stejný obor. Všichni čtyři už od pohledu vypadali jako rozmazlení frajírci. To je to, co mi dnes scházelo. Vážně. Uklidňovala mě jen myšlenka, že za chvíli budu u sebe doma.
„Dobrý večer. Jmenuji se Šarlota a pro dnešní večer vás budu obsluhovat.“ Snažila jsem se být milá, a dokonce jsem se i usmála.
Asi se divíte, že jsem se představila jako Šarlota, a předtím mi říkali Megan. No, obě to jsou moje jména. Jenom Megan používám normálně pro přátele a tak a v práci se zase představuji jako Šarlota. Ono není nejlepší, když vás zná moc cizích lidí a abych nelhala o jméně a nepoužívala pořád jiné, tak používám to druhé. Trochu složité, já vím, ale jistá logika tam i přesto je.
„Máte už vybráno?“
„Pro všechny grog, prosím. Děkujeme, slečno.“ Objednal jeden z nich. Byl to pohledný tmavovlasý kluk. Vypadal asi nejvíce sympaticky. Vyzařovalo z něj určité charisma a vůbec nevypadal tak namyšleně, jak ostatní.
Oplatila jsem mu úsměv. „Takže čtyřikrát grog. Ještě něco?“ ujišťovala jsem se.
„Ten grog pětkrát, prosím.“ Opravil mě. „Náš přítel jen dotelefonuje a je tady.“ Dodal, když viděl můj zmatený pohled, a poklepal na ležící bundu vedle sebe.
„Omlouvám se. Hned to bude.“ Řekla jsem a odešla k baru.
Vzala jsem si hotovou objednávku a vrátila se ke stolu. Musela jsem si kleknout, protože všichni seděli na polštářcích u nízkého stolečku. Právě nějací hosté odcházeli, a tím se udělal menší průvan, který pozhasínal několik svíček poblíž.
„Omlouvám se, hned to znovu zapálím.“ Sáhla jsem si do kapsy u zástěry a vytáhla krabičku sirek. „Nebo taky ne. Nemáte náhodou někdo zapalovač nebo sirky?“ Zeptala jsem se a ukázala na prázdnotou zející krabičku.
Ten sympaťák vzal bundu jejich stále chybějícího přítele a hodil mi zapalovač.
„Oliver kouří?“ Zeptal se ho ten blonďák.
„Co já vím, tak ne. Rodinná památka, nebo něco takovýho.“ Odpověděl mu.
Moc pozornosti jsem jejich rozhovoru nevěnovala. Zarazil mě obrázek na zapalovači. Byl tam vyobrazen nějaký erb. Byla jsem si jistá, že už jsem ho několikrát viděla.
Dál jsem nad tím nemohla přemýšlet a radši jsem zapálila svíčky. Poděkovala jsem a hodila jim ho zpět.
Otevřela jsem skříňku s vonnými oleji do aromalampy.
„Máte nějaké speciální přání?“ Zeptala jsem se a ukázala na olejíčky.
„Vanilku, prosím.“ Odpověděl mi neznámý hlas. Zněl úžasně melodicky, přímo dokonale, takže jsem se otočila za jeho majitelem.