Forsaken - 153. díl

Odmítavě jsem potřásla hlavou.
„Ne! Bude určitě v pořádku!“ trvala jsem na svým a přemítala jsem v duchu, jestli se nemám rychle pokusit utéct z auta druhou stranou. Ten muž se mi totiž vůbec nezamlouval. Jenže se mi ani nezamlouvala představa, že bych tu s ním nechala Davida samotnýho. Sakra!
„Je mrtvý!“ procedil ten člověk chladně a s něčím, co nápadně znělo jako zadostiučinění.
„Vy jste snad lékař?“ opáčila jsem podrážděně, protože tuhle možnost jsem si dosud odmítala připustit.
„Skoro.“
„Odkud se tu dá zavolat?“ zeptala jsem se znova a ignorovala jsem zcela jeho předchozí prohlášení.
„Nedá.“
„A Vy tu jste autem?“
Vůbec mě nelákalo, že bych s tímhle mužem měla někam jet, ale kvůli Davidovi bych byla ochotná to risknout. Byl pro mě vším… to on vytvořil ten malej svět, ve kterým jsem tak krátce bezpečně žila. Bez něho bych opět přišla o všechno… Netroufala jsem si zkoumat, jestli ho mám ráda pro něho samotného a nebo právě kvůli tomu, co pro mě udělal, ale ráda jsem ho měla. Záleželo na tom proč?
„Ne,“ odvětil ten muž a natáhnul ke mně ruku. Samozřejmě že jsem před ní polekaně uhnula.
„Tak tu někde bydlíte?“ zeptala jsem se znovu a pro jistotu jsem se ještě trochu odtáhla.
„Ne.“
„Ale jste to Vy! Ten, co mě zval na kafe!“ řekla jsem, snad proto, abych ho slyšela říct taky něco jinýho než ne.
„To ano. Jsem rád, že si na to vzpomínáš,“ obdaroval mě trochu delší odpovědí. Ale tón, s jakým to pronesl, mě znepokojil ještě víc než jeho jednoslovný odpovědi předtím.
„To není náhoda, že ne?“ zeptala jsem se ho, i když jsem vlastně ani pravdu znát nechtěla. Protože jsem tušila, že se mi líbit nebude a že jakmile se ji dozvím, nebude již návratu. Jenže jsem neměla sílu hrát s ním dál tuhle hru… Nejistota je tak strašná věc… možná ještě horší než pravda. „To, že tu teď jste,“ upřesnila jsem se srdcem tlukoucím mi až někde v krku.
„Ne,“ potvrdil mé obavy a já úplně cejtila, jak mě polejvá ledovej pot. Protože jsem najednou měla až moc jasnou představu, kdo tenhle člověk v šedým kabátu je. Postava z mý kresby… Smrt...
„Co po mně vlastně chcete? Chcete mě zabít?“ hlesla jsem roztřeseně.
„Já? Ale kdepak! Ovšem musíš být rozumná… Už kvůli tobě zemřelo dost lidí, nemyslíš? Tvoje máma… teď David… Nenosíš lidem štěstí, Aničko...“ sdělil mi káravě.
„Moje máma? Co je s ní?“ vyrazila jsem ze sebe prudce. Ani nevím, proč jsem si o ni vlastně dělala starosti, když mě tak drsně vykopala z bytu, možná proto, že mi jí bylo líto.
„Předávkovala se prášky… už se prostě neprobudila… Ale možná je to tak lepší, ne? Moc jsi ji zarmoutila, Annie… Měla by sis lépe vybírat lidi, se kterými se stýkáš… i se kterými si třeba jen vyrazíš na oběd… Nikdy totiž nevíš, kdo tě sleduje.“
„To Vy…?“ vydechla jsem nevěřícně. „Vy jste jí tenkrát volal?! Ale proč?! A jak to myslíte s těma práškama?! Máma nikdy žádný prášky nebrala! Tvrdila, že jsou to jen drahý jedy! Vždycky spolíhala akorát na bylinky!“
Ten muž se tak nějak divně pousmál. „Nejspíš ji zdrtila zpráva o tom, že tě našli polomrtvou a znásilněnou v nějaké opuštěné uličce. Mámy tohle obvykle špatně snáší. Doktor, co doprovázel policisty k ní, jí ukázal pár fotek… kvůli identifikaci… Zhroutila se… Dal jí injekci na uklidnění a pak jí tam nechal nějaké prášky na spaní. Jenom jí asi pozapomněl říct, že by se neměly kombinovat…“
Ztěžka jsem polkla a vzápětí jsem vehementně potřásla hlavou. „Ne! Vy jenom žertujete, že jo?! Tohle je… absurdní!“
„Absurdní? Takové slovo neznám. Bylo to nevyhnutelné… A nebo sis snad myslela, že ti to tvé cukrování s tím mladíčkem projde?!“ Nyní byl jeho hlas plný nenávisti a zloby. Až jsem očekávala, že mě popadne za vlasy a vytáhne ven, kde mě taky zamorduje. Ale to zřejmě zatím neměl v úmyslu.
„Co chcete?!“ zašeptala jsem zdrceně. „Co po mně chcete?!“
„Chci tě chránit, Aničko. Nikdy jsem přece nic jiného nedělal. Ale teď už musíme jít… není tu bezpečno…“ dodal naléhavě.
„Jak to myslíte? Co mi hrozí?“ nechápala jsem.
„Zatracení…“