Svět stínů I. - Lovec Bestií

Lovec bestií

Stříbrný měsíc si jako už nesčetněkrát plul po černé obloze. Hvězdy nebylo přes mraky vidět, jen on prosvítal skrz jejich stín a vnášel do Světa stínů alespoň trochu světla.
Les nedaleko lidského města Doupě se zdál tichý a klidný, jako by se ho bouře války zuřící po celé zemi netýkaly.
Starý výr seděl na větvi svého stromu a vyhlížel nějakou kořist. Tento druh sovy byl skvěle přizpůsobený k nočnímu lovu. Nejen že létal naprosto neslyšně, jeho pařáty byly schopné uchvátit i malého psa a jeho oči viděli i ve tmě bez svitu měsíce. Jeho hlavní výhodou byl druhý pár očí vzadu na hlavě, který mu poskytoval dokonalý rozhled. Otáčel hlavou sem a tam a netrpělivě čekal, až se objeví něco do zobáku.
Náhle dole na zemi zašustilo listí. Výr tím směrem okamžitě otočil hlavu a svým dokonalým nočním zrakem spatřil malou myš pátrající po oříšcích a plodech. Sova se k ní natočila celým tělem, roztáhla mohutné křídla, spustila se ze stromu a pomalu plachtila ke své kořisti. Malý hlodavec ho nemohl slyšet ani se o blížícím nebezpečí jakkoliv dozvědět . Jeho osud se tedy zdál zpečetěn. Přítomnost výra si mohl uvědomit až v jeho spárech. Dravec v letu zpomalil, natáhl pařáty dopředu a těšil se, až si naplní žaludek.
Pak z ničeho nic ucítil ostrou bolest pod levým křídlem. Odněkud z lesa přiletěl šíp, zasáhl ho přímo do srdce. Noční lovec spadl na zem, párkrát zaškubal tělem a zemřel. Jeho oči mu poskytovali dokonalý přehled o tom, co se kolem něj děje. Pomáhali mu nacházet kořist, varovali ho před útokem větších predátorů, ale teď byly k ničemu.
Inu, možná se u tohoto druhu sovy za řádku let vyvinou oči i po stranách hlavy.

,,Do prdele, zase vedle!“, zaklel mladý muž v černém oblečení s lukem v ruce, ze kterého zrovna vystřelil po chlupatém stvoření před sebou.
Vedle něj proběhl jeho starší společník ve stejném oděvu, doplněném dlouhým černým pláštěm. Z čela mu tekl pot a dýchalo se mu ztěžka.
,,Drž hubu a poběž, nebo nám zase zdrhne!“, okřikl mladíka.
Ten vztekle kopl do listí na zemi, vytáhl z toulce poslední šíp a dal se do běhu. Před sebou jasně viděl obrysy vlkodlaka utíkajícího lesem.
Tenhle lykantrop už několik nocí terorizoval obyvatele Doupěte. Brutálně zabil už tucet lidí a mnoho dalších přeměnil v další vlkodlaky. Ti už byli odstraněni, takže zbývalo už jen zničit původního nositele vlčí nákazy. To byla práce pro ty, jenž chodí ve stínech. Pro ty, o nichž se říká, že se narodili ze samotné Temnoty. Pro přízračné lovce, s černýma očima. Pro stínové válečníky.
Tito dva členové tohoto starého řádu společně honili lykantropa už popáté a zase jim unikal. Mladík, v řádu ještě novic, si přísahal, že tentokrát uspěje. Stále měl před očima roztrhaná těla obětí té bestie. Jakožto nováček měl za úkol je odklízet a spalovat. Čtyři noci práce s mrtvolami člověka poznamenají. Říkali mu, že na neustálou přítomnost smrti si časem zvykne, ale nevěřil tomu. Pach krve a hnijícího masa, ze kterých se mu dělalo tak špatně, však nebyly to nejhorší. Minulou noc byl svědkem toho, jak žena postižená lykantropí kletbou, rve na kusy vlastní pětiletou dceru. Když vešel do jejich polorozpadlé chatrče na okraji města, ozýval se z ní křik. Spatřil tam nejprve krvavé cákance na zemi a po stěnách. Poté si všiml, jak vlkodlačice, dříve chudá, ale počestná vdova, drží ve vlčí tlamě své poslední dítě a ještě zaživa z něj odtrhává jeden kus masa za druhým. I když ji mohl ještě zachránit, stál tam jako zkamenělý a neudělal nic. Ani nedokázal odtrhnout zrak od děsivé scény. Naštěstí do místnosti vtrhl jeho starší spolubojovník a vrazil lykantropovi do oka stříbrný oštěp. Holčička zemřela se slovem „Matko“ na rtech. Bylo by lépe, kdyby zemřela, na choleru, jako její čtyři starší sourozenci.
Mladý válečník se rozhodl, že už nepřipustí, aby se něco podobného stalo znovu. V ruce měl už svůj poslední šíp se stříbrným hrotem, ale to stačilo. Stříbro, vzácný měsíční kov, je pro tyto netvory zhoubnější než ten nejsilnější jed. Lovec se na vteřinu zastavil, přiložil šíp k tětivě a napnul luk. Zavřel levé oko, zadržel dech a soustředil se jen na svůj cíl. Ten okamžik, kdy stál uprostřed lesa a měl na mušce prchající bestii, mu připadal jako celá věčnost. Viděl její chlupatý hřbet. Právě tam mířil. Konec lovu byl na dosah. Stačilo jen pustit tětivu.
,,Teď nebo nikdy!“, řekl si pro sebe a vystřelil. Už ve svých představách viděl, jak se lykantrop kácí na zem zasažený jeho šípem. Na jazyk se dral vítězný výkřik a zvolání „Jo, a máš to ty zkurvysyne!“
Střela však prosvištěla vzduchem těsně kolem ucha šelmy.
,,Debile!“, okřikl novice jeho starší spolubojovník. „Napřed miř a pak střílej! Říkal jsem ti to už tisíckrát!“
„Já vim.“ odpověděl mladík jako každý puberťák, kterého plísní starší člověk. „Ta zkurvená potvora běhá moc rychle a furt kličkuje, nejde ji trefit.“ vymlouval se.
Druhý bojovník jen něco zabručel a běžel dál. Teď nebyl čas se hádat a plýtvat dechem. I když ještě nebyl tak zadýchaný jako mladší válečník, viděl to dnes na další selhání. Jejich kořist byla od nich vzdálená 50 sáhů, poslední zbraň, kterou mohli použít, byla stříbrná dýka a mladý nemotora každou chvíli zakopával o kořeny stromů.
‚Kdyby ho tak ten fakan nevyplašil, když jsme ho měli na dosah. Dostal jsem na opatrování už hodně zelenáčů ale žádnej nebyl tak zbrklej, neschopnej a vypatlanej jako tenhle!‘, stěžoval si v duchu ten starší.
Přesto ale pronásledovali lykantropa dál. Oba byli příliš tvrdohlaví než aby to vzdali. A ani jeden nechtěl, aby jim ostatní dávali za vinu, že bestie dále vraždí. Neuvědomovali si, že se řítí do smrtící pasti.

Vlkodlak si pronásledování naopak užíval. V podobě mohutného vlka kličkoval mezi stromy a vedl lovce tou nejhorší cestou pro běh. Plnou kamenů, vystouplých kořenů a trnitých keřů. Ani jednou se neohlédl, ale vždycky se v duchu škodolibě zasmál, když slyšel jednoho z nich zaklít, nebo upadnout na zem.
Jeho cílem nebylo svým pronásledovatelům uniknout. Kdyby ano, už by byl dávno na druhé straně lesa. Schválně se držel stínovým válečníkům na dohled, aby ho dál stíhali, unavili se a stali se tak snadnými obětmi. Už se těšil, až se obrátí a skočí mezi ně. Prvního zabije toho staršího a zkušenějšího. Zakousne se mu do krku a nechá ho na zemi lapat po dechu. Až se z něj stane také vlkodlak, uzdraví se a bude muset poslouchat toho, kdo ho pokousal. Mladík se nejspíš dá na útěk, ale nijak si tím nepomůže.
Lykantrop už plánoval, jak si s ním pohraje.
Napřed mu uhryzne nohu, aby padl na zem a nemohl utíkat dál. Pak si ho obrátí na záda a zakousne se mu do břicha. Vyrve mu z něj všechny vnitřnosti a ukáže mu je. Jenou tlapou a drápy mu rozdrásá obličej k nepoznání a druhou se vší silou opře o žebra. Až všechna popraskají, zaboří tlamu do hrudi a vyrve srdce. Lahoda! Nakonec se zakousne do jeho krku a urve mu hlavu.
Z tlamy mu tekly proudy slin při pomyšlení, že brzy opět okusí horkou krev. Uši se zachvěly, jako by už slyšely výkřiky oběti plné bolesti a zoufalství.
„Ti červi šli na lov, ale brzy budou sami uloveni. Jak je to krásně ironické, když se z lovce stane kořist!“, říkal si pro sebe.
Byl z těchto představ tak vzrušený, že si až na poslední chvíli všiml dalšího stínového válečníka, který stál přímo před ním.

Třetí stínový válečník se objevil před vlkodlakem, jako kdyby se zhmotnil ze stínů. Však to také měli všichni stínový válečníci ve zvyku. Přes sebe měl přehozený dlouhý černý plášť a hlavu měl ukrytou pod kápí. Když si ho lykantrop všiml, instinktivně se zastavil a postavil se do obranné pozice. Očekával, že bude napaden. I běžící lovci si všimli té temné siluety. Zastavili se zhruba deset sáhů od dvojce a čekali, co bude dál.
„Kdo to sakra je? A co tam dělá? Chce snad na tu bestii zaútočit čelně?“, ptal se novic.
Starší bojovník nic neřekl, jen vytasil stříbrnou dýku a začal se pomalu a naprosto neslyšně, tak, jak to stínový válečníci umějí, přibližovat k vlkodlakovi. Mladík udělal vzápětí totéž, jen místo dýky vytáhl z kapsi malý obsidiánový oblázek a přemýšlel, jaké stínové kouzlo by mohl seslat. Uvědomovali si (nebo aspoň starší bojovník si to uvědomoval), že ať už se pohybují tiše, jak chtějí, lykantrop je určitě cítí svým čichem a ví, že se blíží. Čekali, že třetí válečník opravdu na vlčího démona zaútočí a odvede tak jeho pozornost od nich.
Ale neočekávaný nedělal vůbec nic. Jen stál jako socha a pozoroval bestii před sebou. Ta ale ani necítila lovce plížící se za ní. Věděla o nich jen díky zvířecím instinktům. Jediné, co cítila, byl štiplavý zápach výtrusů červeného trpaslíka, druhu velké houby. Nejspíš, někdo nějakou poblíž rozšlápl. Nehodlal už dál čekat a zaútočil jako první. Lovci si všimli, jak pokrčuje nohy a chystá se válečníka uchvátit mocným skokem.
‚To sem ten šílenec přišel, jen aby se nechal roztrhat?!‘, blesklo novicovi hlavou.
Vlkodlak se vymrštil a skočil. Padal na stojícího válečníka s tlamou dokořán. Ostré zažloutlé tesáky a silné čelisti, schopné zlomit vaz i býkovi, slibovali člověku jistou a krutou smrt. Lykantrop se nažere víc, než si prve myslel.
Zakousl se však jen do vzduchu. Temná postava zmizela, jakoby tam nikdy nebyla.
„Iluze!“, řekl starší bojovník.
„Myslel jsem si to.“, dodal pohotově mladší, netušíc s čím to vlastně souhlasí.
Než se překvapený vlkodlak stačil vzpamatovat z dalšího šoku, obklopila jej tma.

Stínový válečník vykouzlil iluzi sebe sama přímo pod větev stromu, na které seděl. Kolem rozsypal výtrusy červeného trpaslíka, aby lykantrop neodhalil lest po čichu. Teď byl vlkodlak přímo pod ním, Ppast sklapla.
Vytáhl z boty stříbrnou dýku a seskočil z větve přímo na vlčí hřbet. Magie stínů v jeho plášti způsobila, že šelmu zahalila temnota černější než okolní noc. Když válečník dopadl nohama na její hřbet, chytil se pevně jednou rukou za srst na krku a druhou rukou se chystal zasadit smrtící ránu dýkou mezi krční obratle.
Ale lykantrop zareagoval dřív, než bojovník očekával. Postavil se na zadní jako vzpínající se kůň, a shodil ho ze sebe. Stín dopadl na zem, chvíli se kutálel a zastavil se o kmen stromu. Naštěstí neztratil vědomí a rychle se postavil na nohy. Věděl, že se situace začíná komplikovat.
Lykantrop se začal měnit do humanoidnější podoby. Během okamžiku už stál před válečníkem vzpřímeně na zadních nohách. I když tělo bylo stále chlupaté, hlava zůstala vlčí a zezadu čouhal ocas, Torzo a končetiny byly lidské. Jen dlaně a chodidla byla nadměrně velká a zakončená dlouhými drápy. Bestie pozorovala člověka žlutýma očima a nenávistně vrčela.
„Dobrý pokus“, řekla hrdelním hlasem. „Musím uznat, že jsi mě málem dostal. Tebe by byla škoda zabít. Kousnu tě a udělám z tebe vlkodlaka, jako jsem já. Bude se nám spolu dobře lovit.“, prohlásil a škaredě se usmál.
„Uvidíme.“, odpověděl válečník. Jeho hlas byl hluboký a temný. Dýku si zasunul za opasek, znechuceně odhodil srst lykantropa, kterou mu vyškubl z krku při pádu. Pak, zajel oběma rukama znovu k opasku a vytasil dva scimitary. Válečník zaujal bojový postoj a zkřížil zahnuté čepele, které se leskly v měsíčním svitu. Avšak vlkodlak si hned všiml, že zbraně nejsou ze stříbra ale z oceli. Takže mu s nimi člověk nemohl ublížit, ať už byly sebe ostřejší.
Lykantrop se vrhl na válečníka a ohnal se po něm tlapou. Ten uhnul doleva, udělal otočku jako při tanci, uprostřed které sekl oběma scimitary vlkodlaka do boku a přesunul se za něj. Čepele ale nezanechaly na kůži bestie žádnou stopu. Vlkodlak vztekle zavrčel, že se mu nepodařilo protivníka zasáhnout, ale otočil se k němu čelem a zaútočil znovu. Stoupl si na čtyři a skočil po něm. Stínový válečník se těsně předtím, než na něj lykantrop dopadl, udělal krok dopředu, zároveň se přikrčil a sekl jedním scimitarem z hora dolů. Kdyby mohl být vlkodlak zraněn ocelí, čepel by mu rozpárala břicho. Pak válečník udělal kotoul, a když bestie dopadla nohama na zem, už proti ní opět stál čelem v bojovém postoji, jako kdyby říkal ‚Tak dělej, pojď si na mě‘.
Vlkodlak si však jen odfrkl. „Cha, tohle mě ani nepolechtalo.“, vysmál se válečníkovu výpadu.
Pak začali oba chodit v kruhu, hledíce přitom stále jeden na druhého. Pohledy se střetly. Žluté zvířecí oči se nenávistně zabodávaly do chladných očarovaných očí, které byly černější než okolní tma. Vlčího netvora už svrběly spáry, tam moc je toužil konečně zatnout do živého masa. Stínový válečník pevně svíral své scimitary a kdyby neměl rukavice, bylo by vidět, jak mu zbělaly klouby. Přesto si užíval tento moment, vychutnával si jeho atmosféru. Tu chvíli před dalším kolem souboje, kdy oba bojovníci krouží kolem středu bojiště, odhadují jeden druhého a plánují strategii. Bylo téměř ticho, jen šustění listí pod jejich nohama rušil ten napínavý klid před bouří. A taky funění toho zablešence, pomyslel válečník.
Pak znovu promluvil lykantrop. „Proč neutíkáš?“, ptal se.
„Napřed tě musím zabít.“, odpověděl válečník.
„Pche“odfrkla si bestie, „Něco mi vysvětli. Musí ti být jasné, že proti mně nemáš šanci. Tvá malá past selhala a ocelí mě nemůžeš zabít. Přesto dál bojuješ. To jsi tak odvážný nebo tak tupý?“
Válečník chvíli mlčel a pak se ve stínu své kápě lehce usmál.
„Ani jedno. A ty jsi ten, kdo nemá šanci. Mám tě přesně tam, kde jsem tě chtěl mít.“
„Kecy!“, křikl vlkodlak vztekle. „Asi vůbec nechápeš, v jaké jsi situaci. Nechápeš, jak to na světě chodí. Jsou lovci a jejich kořist. Ty jsi byl, na malý okamžik lovcem ale nepodařilo se ti mě ulovit. Teď je z tebe kořist. Moje kořist! Není nic krásnějšího než tahle ironie....
Lykantrop se arogantně rozmluvil, tak jak je pro jeho rasu typické. Lykantropové pohrdají lidmi, mají je za podřadné tvory (stejně jako téměř každá rasa ve Světě stínů) a mají potřebu jim to neustále připomínat, než je zabijí.
‚Teď je ta pravá chvíle.‘, řekl si válečník v duchu. ‚Rychle dokud žvaní.‘
Napnul svaly, nadechl se a zaskočil vlkodlaka bleskurychlým zuřivým útokem. Ten byl tak překvapen, že se nestihl bránit. Člověk do něj sekal a bodal scimitary tak rychle, že jeho zbraně a ruce vypadaly jako dvě rozmazané šmouhy. Z lykntropa létaly chlupy. Na jeho kůži se neobjevila ani jizvička, ale válečník přesto setrval v útoku.
Druzí dva válečníci se už nepřibližovali. Už od rozplynutí iluze jen sledovali co se děje a neodvažovali se zapojit do boje mezi dvěma, tak nebezpečnými zabijáky.
„Já to nechápu.“, řekl mladík. „Ten chlápek je sice dobrej, ale to co dělá, nedává smysl. Proč do toho bastarda pořád seká, když ho nemůže zranit?“
Starší válečník sledoval šermířovi pohyby. Teď jen divoce sekal a bodal, nebyla v tom žádná technika a elegance. Ale předtím se pohyboval rychle a koordinovaně. Měl dobré reflexy, byl mrštný a dokázal bleskurychle objevit mezeru v protivníkově obraně.
„Není to jen tak někdo, to je vidět. A má něco za lubem, cítím to.“, řekl svému mladému spolubojovníkovi.
Válečník dál zasypával vlkodlaka před sebou deštěm ran. Ten couval dozadu. I když nemohl být zraněn, instinkt mu velel ustupovat. Ale nelíbilo se mu to a začínal zuřit. Vrčel čím dál hlasitěji, z tlamy mu tekly sliny a žluté oči mu plály vražednou nenávistí. Jeho pud lykantropa mu říkal, aby to rychle ukončil, aby toho mrzkého člověka zabil, rozsápal ho jako už mnoho jiných předtím. A také začínal mít ke svému zděšení, i strach. Něco mu říkalo, že ten muž je nebezpečný a musí být zabit. Rozhodl se, že ustupování už bylo dost, nadešel čas přejít do protiútoku.
Válečník mu sekl po krku levým scimitarem, ale netvor chytil jeho čepel do tlapy a zlomil jí snadno jako párátko. Zkroutil pysky do zlomyslného úsměvu, zvedl druhou pracku a chystal se zasadit smrtící ránu.
„Prohrál jsi, človíčku!“
„Chytej pejsku.“, řekl válečník a vyhodil druhý scimitar do vzduchu.
Mysl lykantropů je velmi složitá. Jsou lidmi a zároveň zvířaty. Díky tomu dokáží používat rozum i instinkty zároveň. Na druhou stranu je tento stav myšlení nestálý. V lidské podobě se jim často stává, že začnou uvažovat čistě jako lidé, ve zvířecí zase jen jednat podle instinktů jako zvířata. Válečník na vlkodlaka útočil, aby ho rozzuřil, vyvedl z koncentrace myslí a donutil ho nechat převzít jeho zvířecímu já kontrolu nad vědomím.
Pejsek zvedl instinktivně hlavu nahoru za letícím mečem. Jeho poslední chyba.
Stínový válečník pravou rukou v mžiku znovu vytasil stříbrnou dýku a bodl. Trefil se přímo mezi žebra do srdce.
„Moje kořist vždycky zůstane kořistí.“
Poté pustil jílec dýky a chytil padající scimitar. Pak uskočil dozadu, aby mu lykantrop nestačil z posledních sil udělit ránu tlapou.
Netvor nevěřícně koukal na svou hruď. Chtěl na válečníka ještě jednou zaútočit, ale stříbro mu sebralo všechny síly. Zakňučel a padl na kolena. Postupně mu začala mizet srst, ocas zarůstal do těla, z drápů se stávaly nehty, z tlamy ústa. Jeho tělo se postupně měnilo na lidské. To ukazovalo, že se nenarodil jako lykantrop, ale byl nějakým vlkodlakem pokousán a stříbro z něj vlčí kletbu vyhánělo. Po minutě ležel na zemi místo bestie nahý asi třicetiletý muž. Z modrých očí mu tekly slzy a ruku natahoval k válečníkovi v tiché prosbě o pomoc. Vzápětí mu ale ruka padla k zemi. Naposledy vydechl a zemřel.

Stínoví válečníci na okamžik užasli, když spatřili jakou lstí byl vlkodlak poražen. Přemohla je zvědavost a šli se na úspěšného lovce podívat. Zatímco ten mladší běžel, aby si s ním co nejdříve promluvil, starší šel pomalu a ostražitě. Stínový válečníci si nedávali pozor jen na nestvůry ale i na své spolubojovníky.
Novic si všiml, že tajemný válečník má stejný plášť jako jeho starší společník, proto bylo vhodné chovat se k němu s úctou. Zastavil se pár kroků od něj a pozdravil.
„Nechť stíny provází tvé kroky, bratře.“
Válečník, který dosud jen hleděl na mrtvolu před sebou, lehce zvedl koutky úst. Už dlouho tento starý pozdrav neslyšel, už během doby jeho výcviku se přestal běžně používat. Přesto neodpověděl a nedal najevo, že o mladíkovi vůbec ví.
„Teda, musim říct, že to byla skvěle odvedená práce.“, začal chválit mladík. „Bojovat s vlkodlakem tváří v tvář a vyhrát, to jsem ještě neviděl. A tvoje pohyby byly neuvěřitelný. Kde ses je naučil?“
Válečník jen přešel k mrtvému, vytáhl mu dýku ze srdce a otřel čepel hadříkem. Dětské nadšení novice ho mírně rozčilovalo, ale stále si zachovával kamennou tvář. Pak novic uslyšel, jak přichází jeho straší spolubojovník a tak přestal s obdivnými řečmi.
„Ale nemusel jsi tu vůbec bejt, zvládli by jsme to, i bez tvojí pomoci.“ obrátil novic rychle list, aby si neuřízl ostudu. Neznámý zasunul dýku do boty a scimitary, i ten zlomený, do pochev. Teď začal být popuzený novic.
„Navíc, ten vlkodlak byl náš.“, pokračoval mladík. „My ho lovili už popátý, měli jsme na něj plný právo. Sebral jsi nám kořist.“ nehodlal se smířit s tím, že slib, který dal sám sobě, nesplnil a bestii nezabil sám. Válečník na něj však stále nereagoval. Poslouchal jen napůl, jeho slova vypouštěl druhým uchem ven a okomentoval je jen tichým zamručením. Starší lovec pochopil, že s nimi nehodlá ztrácet čas, takže nemá cenu se s ním hádat. Navíc viděl, jak umí bojovat, proto to raději nechal být.
Novic byl však již silně podrážděný a tak válečníka okřikl: „Debile, mluvim s tebou!“ původní úcta a obdiv byly ty tam.
Válečník neochotně otočil hlavu k novicovi a odpověděl: „Tahle část lesa je moje území. Udržuju ji aspoň trochu bezpečnou. Takže každá nestvůra, která sem vtrhne, ať už je to skřet, lykantrop, nemrtvý nebo démon, zemře mojí rukou. I kdyby to byla kořist Pána stínů. Tak si na mě neotvírej hubu nováčku.“
Poslední slova pronesl s výhružným podtónem. Novic zaúpěl vzteky, zatnul ruce v pěsti, krev se mu vařila a na jazyk se draly desítky nadávek. Arogance zkušenějšího spolubojovníka ho rozzuřila na nejvyšší míru. Starší bojovník poznal, že se chystá vybuchnout, tak se před něj postavil a pokusil se ho uklidnit.
„Klid mladej, nebo ti až s tebou bude hotovej on, dám přes hubu ještě já! Ten vlkodlak je mrtvej a to je hlavní. Tak to nech bejt a pojď se vožrat do města.“
Novic mu však řekl „Uhni!“ a hrubě ho odstrčil. Pak napřáhl pěst a chystal se arogantního lovce udeřit do tváře. Ten však v okamžiku kopl novice do žaludku. Zasažený se chytil za břicho a pod tíhou bolesti pokrčil nohy. Válečník se přesunul za něj a kopl ho znovu, tentokrát do zadku. Nakopnutý novic padl k zemi obličejem napřed. Třetí bojovník tomu jen přihlížel. Věděl, že se něco takového stane, že jeho svěřenec bude zase jednat ukvapeně. Musel však přiznat, že neznámý novice tímhle způsobem hodně ponížil.
Měsíc vystoupil zpoza mraků a osvítil celou scénu. Neznámý válečník pohlédl na staršího spolubojovníka a sundal si z hlavy kápi. Jeho tvář byla tváří muže poznamenaného roky plnými násilí a temnoty. Mohlo mu být mezi pětadvaceti a třiceti. Prameny dlouhých černých vlasů sahající až po ramena. Husté obočí a pod ním dvě očarované černé oči se zamračeným pohledem. Orlí nos, úzká ústa, knír a strniště. V davu by se tato tvář snadno ztratila. To by ovšem nesměl válečník mít na levé tváři tetování – hlavu černého draka s otevřenou tlamou.
Mladík vzhlédl k válečníkovi a také si mohl prohlédnou jeho tvář. Starší bojovník o dva kroky ustoupil s překvapeným pohledem ve tváři. To neznámému stačilo. Poznal, že zkušenější stínový válečník už o něm slyšel a zajisté tak zabrání novicovi v dalších pošetilých pokusech o napadení. Obrátil se svým spolubojovníkům zády a odešel do temného lesa.
Novic se zvedl a chtěl se za ním pustit. Starší bojovník ho však popadl kolem ramen a zakřičel na něj: „Ty blbečku, chceš se nechat zabít?!“
Mladík se trochu uklidnil, protože věděl, že by neznámého válečníka neporazil. Ale pořád v něm vřel vztek. Když ho jeho starší spolubojovník pustil, řekl: „Však já si na něj někde počkám a dám mu co proto. Přece to tomu arogantnímu hajzlovi nemůže projít!“
Starší ho zpražil pohledem. „To jsi tak šíleně blbej nebo nevíš, kdo to byl? Neslyšel jsi o chlapovi s drakem na obličeji?“
„Ne, neslyšel.“ odpověděl novic podrážděně. „A ty ho znáš? Kdo to je?“
„Jeden z nejlepších stínových válečníků v týhle oblasti. Známe ho všichni z Doupěte a okolí, i když nevíme, jak se jmenuje. Říkáme mu prostě Bezejmenný nebo Drak.“
Novic z tónu staršího válečníka poznal, že ten Bezejmenný musí být v tomto kraji živoucí legenda, proto byla jen malá šance se mu někdy za potupu pomstít. Nasupeně vykročil směrem ven z lesa.
„Kam zas jdeš?“, zeptal se ho druhý válečník.
„Do města, ožrat se.“, odpověděl mladík.
Starší bojovník si povzdech a vydal se za ním. „To jsem navrhoval už od začátku.“