Melien Edhel - LV. kapitola - část 2/2

Thíriel svěsila hlavu k zemi a Saeros už se ani nepokoušel se jí dotknout. Věděl, že by jeho útěchu nepřijala.
„Stále jsi odpovědi nedostala?“ otázal se tiše, neboť se mu Thíriel kdysi svěřila, že vyslala do Amanu holubici se psaním, v němž svého otce žádala o odpuštění.
I on doufal, že smrt ho změnila a on nyní bude její prosbě přístupnější. Měl koneckonců dost času, aby se v Síních čekání zamyslel nad svým chováním, a nebylo vyloučeno, že někde na své cestě ke znovuzrození potkal Anariona, který ho též mohl obměkčit.
Saeros se kolikrát pokoušel vcítit do situace tohoto zatvrzelého ellona, ale ať se namáhal sebevíc, nedokázal pochopit, jak se k Thíriel mohl zachovat tak hanebně. Bylo přece už dosti smutné, že přišel o svého syna, ale zavrhnout kvůli tomu i svou dceru a utrápit žalem svou choť bylo přece naprosto přehnané!
Thíriel k němu vzhlédla a on si povšimnul, že se jí lehce chvěje spodní ret. Rychle ho zachytila zuby, aby ho přiměla k poslušnosti.
„Dostala...“ přiznala téměř zahanbeně.
Překvapilo ho to. „Vskutku? A kdypak?“ zeptal se, přestože bylo zřejmé, že zpráva, kterou obdržela, nebyla dle jejího očekávání. Ale třeba to nebylo zase až tak zlé…
„Na tom přec nezáleží…“ snažila se ho odbýt.
„Mně ano.“
Odkašlala si. „Nu… zdá se, že na mne dosud rozezlen jest…“
„Čehož on tobě napsal?“ vyzvídal s trpělivostí, kterou by mu mohl závidět i sám Manwë.
Thíriel na něho vrhla letmý pohled, než se opět raději zahleděla jinam. Tentokrát na plynoucí vody Anduinu. Ve světle měsíce připomínaly tekuté stříbro, které si razí svou cestu krajinou… Tak nevinné a přitom majestátné… Jenže ona skrz tu faleš prohlédla… A pod ní nebylo nic než děsivá černá hlubina… a smrt…
Občas měla dojem, že se ten odporný vrah nespokojil pouze s jejím bratrem, ale že touží i po ní. Kdykoli totiž usnula v blízkosti nějakého toku či jezera, povětšinou ji probral až chlad, který způsobovala voda jemně omývající její tělo. Netušila, jestli se tam vrhá během svého snění sama, a nebo ji tam vede nějaká vyšší moc, ale představa, že by se také utopila, jí naháněla hrůzu. Ne kvůli smrti samotné… nýbrž kvůli Anarionovi, který tam možná číhá někde na dně na vhodnou příležitost, aby se jí pomstil.
„Thíriel?“ Přes její počáteční odpor sevřel její ruku ve své a ona se tomu po chvilce přestala bránit.
„Napsal, že dcery nemá a ať již ho více neobtěžuji…“ vypravila ze sebe zdráhavě a zavzpomínala přitom, kolik úsilí ji tehdy stálo, aby se s tím aspoň trochu vyrovnala.
„Toho mi líto jest, vskutku…“ zašeptal Saeros a ze všech sil se snažil nedát na sobě znát nenávist, která se ho nanovo zmocnila. Ačkoli se za to hanbil, připadalo mu jen spravedlivé, že Thírielin otec krátce po svém jmenování kapitánem padl v boji. Jenže ani tohle její trápení nemohlo zmírnit.
„Já toho vím,“ vydechla a z náhlého zoufalého popudu se k němu přitiskla. „Pomiluj mne…“ zaprosila a on její žádosti ochotně vyhověl.

Stála na břehu moře, dostatečně daleko, aby vlnky náhodou nepohladily její bosé nohy a zadumaně hleděla do dáli.
V myšlenkách byla u těch, kteří jí za tu dobu, co sledovala jejich osudy, tolik přirostli k srdci. O to víc ji trápilo, že není v jejích silách jim nějak pomoci. Mohla pouze přihlížet, jak se blíží nevyhnutelné. Jak je možné, že ani se všemi svými schopnostmi neumí přinejmenším některým z nich zajistit štěstí? Ulehčit jejich nadcházející trápení?
Když se před kdysi dávno rozhodla, že už má dost naříkání a úpění duší v Síních čekání a že se bude raději pro změnu věnovat živým, zdálo se jí nejprve, že s nimi má její práce aspoň nějaký smysl. Ale jen do chvíle, než se podívala zpátky. Protože co zatím dokázala? Zhola nic… Ať se snaží sebevíc, vše pokračuje beztak tak, jak to bylo předpovězeno… Tak, jak je to vyobrazeno ve hvězdách.
Nešťastně si povzdechla a další slzy jí skanuly po tváři. Objala se pažemi a ještě více sklonila hlavu, jako kdyby ji její starosti až přespříliš tížily.
A takto ji tam nalezl Manwë. Soucitně si prohlížel její zahalenou štíhlou postavu, než přistoupil blíž a tiše ji oslovil.
„Aaye, Nienna (Pozdravena buď, Nienno). Já nerad tebe v rozjímání tvém ruším, však záležitosti neodkladné mne k tobě přivedlo.“
Otočila se k němu a upřela na něho své stříbrně se lesknoucí oči.
„Bratr můj si opět na konání mé u tebe stěžoval, ó Manwë?“ otázala se tiše.
„Nikoliv, Nienno. Tentokráte se rozhodl tebe za skutek tvůj sám ztrestati. A kvůli tomu jsem tebe vyhledal.“
„Snad sis o mě starostí nečinil?“ podivila se. „Pověz mi, Manwë… Proč vůbec do života Eldar zasahovati, když beztak ničeho změniti nemůžeme?“ pronesla s melancholií, která jí byla častým společníkem. „Toliko jsem si přála, by Thranduil včas do Imladris dorazil… však Nimloth mezitím odtamtud s Gildorem odjela… Legolase jsem se pokoušela s Lidiannou smířiti, však ni tam jsem neuspěla… Konání mé veškeré zcela zbytečné bylo!“
„Ty jim ve vůli svobodné zbraňovati nesmíš, Nienno, to přece víš. Však během cesty jejich jim nápomocna býti můžeš. Toť ostatně posláním naším zde jest, ač Námo mnohdy poněkud odlišně o tomto smýšlí. A jak se zdá, pak si právě usmyslil, že s pomocí Ulmovou Thranduila do Síní svých přivede. Toho státi se nesmí, rozumíš? Ty jeho za cenu jakoukoli ochrániti musíš!“ sdělil jí Manwë důrazně a tvářil se přitom značně znepokojeně.
„Pokud o život Thranduilův se strachuješ, proč za mnou přišel jsi namísto bys s Námou a Ulmem promluvil? A odkdy tebe ellon tento vůbec zajímá?“ nemohla se nepodivovat.
„Nyní času není, bych tobě všeho vyjevil, Nienno, neb s poselstvím od Ilúvatara za Elrondem pospíšiti si musím,“ odbyl ji Manwë nezvykle rázně. „Věz jen, že Thranduil ni Legolas do vod Anduinu noci této vstoupiti nesmí. Jeden ze služebníků Ulmových mi prozradil, že pán jeho nad tokem tímto zaříkadla jakéhosi pronesl. Naneštěstí Ulmo se sem včas nedostane, by kouzla onoho odvolal, a bratr tvůj zase nikde k nalezení není. Proto životy ellyn těchto dvou prozatím v rukou tvých spočívají. Ostatně… aniž bych tebe obviňovati chtěl, pouze zásluhou tvou vůbec v ohrožení jsou…“
Trochu trpce se pousmála. „A já bych tebe opět ráda upamatovala na to, že já to nebyla, kdo Legolase téměř v aréně zabil. Za toto bratr můj pouze s pokáráním od tebe vyvázl a nyní když situace opakuje se, já za něho viny snad nésti mám? Však budiž… Já o ně se postarám. Nikoliv však kvůli žádosti tvé nýbrž pro ně samé!“
Manwë nechal její malý výbuch bez odezvy. Byl už dávno zvyklý na to, že její nálada bývá většinou šedivá a pochmurná jako její plášť, zato její povaha je občas stejně ohnivá jako její vlasy.
„Ty důvěry mé plné máš, Nienno. Však obezřetnou buď, neb nevíme, čeho všeho Námo schopen jest…“ dodal ještě a jemně se přitom probíral svým stříbrným plnovousem, tak netypickým pro jednoho z Valar.
Záviselo ovšem pouze na nich samotných, jakou na sebe vezmou podobu, i když většinou mívali jednu ustálenou tělesnou formu, v níž se zjevovali ostatním. A Manwë, který trávil spoustu času ve společnosti Istari, čarodějů, vyznačujících se povětšinou velice okázalou ozdobou brady, se od nich nechtěl příliš odlišovat. Navíc mu tento neobvyklý porost dodával na vážnosti. Ne tedy, že by to dle Niennina soudu ještě potřeboval. Už takhle působil neustále zasmušile a ustaraně, jako kdyby snad na jeho ramenech spočíval osud celé Ardy i se všemi tvory, kteří ji obývají. Včetně ostatních Valar…
„A on zase netuší, čeho jsem schopna já…“ zamumlala tiše, nicméně hrozba v jejích slovech byla i tak patrná.
Lehce mávla rukou a vločky spočívající kolem ní na zemi se poslušně zvedly a obklopily ji sněhovým vírem, který ji docela zakryl. Když se po chvilce opět snesly pozvolna zpátky, ona tam již nestála.

Legolas zastavil u malého potůčku a nechal Celebra, aby se napil a aspoň trochu si odpočinul. Měl kvůli němu výčitky svědomí, vždyť ho hnal už od paláce nejvyšší rychlostí, jakou byl jeho hřebec v tomhle nerovném terénu schopen, a během té doby mu dopřál dohromady všeho všudy pár minut oddechu. Sice se na něm zatím únava nijak zvlášť neprojevovala, ovšem to poslední, co by chtěl, bylo kvůli své hlouposti schvátit tohle ušlechtilé zvíře.
Jenže nechtěl ani propást Lidiannu… Už několikrát se během cesty chystal, že se s ní v myšlenkách spojí, řekne jí, aby neodjížděla, jenže pokaždé to předem zbaběle vzdal. Neboť ho stále nenapadala vhodná slova.
Má ji prostě požádat, aby se vrátila? A nebo jí to snad z titulu jejího chotě nařídit? A nebo ji raději poprosit za odpuštění, že se choval jako smyslů zbavený? Pokusit se jí vysvětlit, jak krutě ho její domnělá zrada ranila? Mělo by tohle vůbec cenu? Vždyť by jí tím jen ukázal, že je slabý a sžíraný pochybnostmi o sobě samém… A s někým takovým ona jistě být nechce… Ženy přece mají rády rozhodné sebejisté muže… Takové, kteří se o ně dokáží za všech okolností postarat… kteří nikdy neváhají a nedávají najevo své obavy… a své pocity. A nebo to tak není?
Frustrovaně zaklel. Netušil, že to bude až natolik obtížné. Domníval se, že ten největší krok už udělal, když si přiznal, že se zachoval poněkud nepřiměřeně a že Lidianně ukřivdil. Když si uvědomil, že ji nechce ztratit. Ale jak ji teď přesvědčit, aby zůstala? Kdyby tu byl aspoň někdo, s kým by si o tom mohl nejprve promluvit, aby opět neprovedl nějakou hloupost! Jenže Erestor s Finrodem mají očividně své vlastní potíže a Glorfindel… kde tomu je konec!
Stejně by ho zajímalo, jestli si kapitán vzal jeho radu k srdci. Měl by, už jen kvůli svému vlastnímu bezpečí. Protože jestli bude Erestora při každém setkání i nadále zcela nepokrytě hltat pohledem jako to dělal ve sklepě, tak to s ním nemůže dobře skončit. Nemluvě o tom, jak zasněně se tváří pokaždé, když padne rádcovo jméno. Ne, tohle se jistě nemůže udržet v tajnosti příliš dlouho. Musí se neprodleně zasadit o to, aby byl ten nesmyslný zákon o vztahu Eldar stejného pohlaví zrušen. Sice to nebude právě jednoduché, když s otcem nyní prohodí sotva pár slov, ale nějak to jít musí. Vždyť by nebylo spravedlivé, aby ti dva museli své city tajit. Tedy za předpokladu, že králův rádce ke kapitánovi vůbec nějaké chová. Někdy mu připadalo, že něčeho takového není ani schopen.
S novým odhodláním zamířil ke Celebrovi, který kousek od něho okusoval nízký keřík, avšak dříve, než se k němu vůbec mohl dostat, zastoupil mu někdo cestu.
„Arwenamin,“ sklonil hlavu v uctivém pozdravení, ovšem nedalo se říct, že by byl nějak zvlášť potěšen z jejího nenadálého příchodu.
Kdykoli měl poslední dobou jednání s někým z Valar, vždy to skončilo pohromou. Jedinou útěchou mu bylo to, že se tu zatím neobjevil samotný Námo. Ačkoli i to se samozřejmě mohlo každým okamžikem změnit. Proto raději zůstával ve střehu.
„Legolasi…“ pousmála se na něho mírně, přesto její tvář zůstávala i nadále posmutnělou. „Já vím, kampak namířeno máš a též proč, však věz, že úkolu naléhavějšího před tebou nyní leží. Otec tvůj v nebezpečenství se nalézá a pouze ty jeho zachrániti můžeš. Ty však otáleti nesmíš, neb jemu času již příliš nezbývá…“
„O čempak to hovoříte, arwenamin?“ zamračil se Legolas znepokojeně. „A kdepak otec můj jest?“
„On do Imladris se vydal. Však pokud se Anduin překročiti pokusí, zemře! A ty též, pokud stejně učiníš!“
„Čehož tímto míníte? Kdož nám uškoditi chce?“
„Námo…“ přiznala Nienna, neboť neviděla jinou možnost. „On vody Anduinu s pomocí Ulmovou očaroval. Však zatímco tu hovoříme, otec tvůj k mostu prastarému, jenž přes něj vede, míří. Já bouře sněhové kolem něho rozpoutala, bych kroků jeho zpomalila, však zcela odraditi jej se mi nezdařilo. Ty za ním pospíšiti musíš, sic příliš pozdě bude!“
„Pokud on přes most pojede, pak se mu ničeho nestane, či se snad mýlím?“ ubezpečoval se Legolas, který se při zaslechnutí Námova jména zachmuřil ještě víc.
„Já na toto spoléhati se však nemohu,“ potřásla Nienna nesouhlasně hlavou, až jí zpod kapuce vyklouznul rudý pramínek vlasů. „Vždyť ty sám nejlépe víš, kterak záludným Námo býti dovede. A moc má proti té jeho zde ničeho nezmůže. Věř mi… pokud Thranduila kdos zachrániti může, pak to pouze ty jsi.“
„Pokud otec můj již k mostu zamířil, pak jeho nikdy dohoniti nemohu,“ odvětil Legolas po krátkém přemítání. „Navíc… třebas toto pouze lstí Námovou jest… Způsobem, kterak nás pozdržeti! Pokud Vy důvod cesty mé znáte, pak nepochybně též vědoma si jste, že otáleti si dovoliti nemohu!“
„Ty obviňuješ mne, že Námovi v tomto snad nápomocna jsem?!“ pronesla Nienna nahněvaně, neboť se jí dotklo, jak o ní smýšlí. „Tys do očí smrti hleděl a přec jsi ničeho nepochopil?!“
„Já dotknouti se Vás v úmyslu jsem neměl, arwenamin,“ snažil se ji uklidnit Legolas. Ne, že by mu tak záleželo na jejích citech, ale stačilo mu, že si proti sobě již znepřátelil Náma, více Valar by čelil opravdu jen velice nerad. „Však v době této poněkud obtížnější jest rozpoznati, komu věřiti se dá a komu nikolivěk…“
„Pokud já tobě sdělím, že Astalder darem mým byl, změní toho pohledu tvého na mne a přesvědčí to tebe, bys za Thranduilem se rozjel? Dosud jeho dostihnouti můžeš… za pomoci mé.“
„Možná…“ odvětil Legolas neurčitě. Jeho váhání ale tentokrát nezpůsobila jeho nedůvěra vůči před ním stojící božskou bytostí, ale neochota zradit takto Lidiannu. Musí se k ní přece dostat stůj co stůj!
„Ty na ni myslíš, že ano, Legolasi?“ promluvila Nienna po chvilce ticha. „Tolikrát jsi jí ublížil a přec ji nyní zpět chceš? Kterak takto sobeckým býti můžeš? Chováním svým jsi ji bezdůvodně trestal a nyní hodláš kvůli pýše své dokonce život otce svého obětovati? A toto láskou v mysli své nazýváš?!“
„Vy jste do myšlenek mých nahlédla?!“ obořil se na ni Legolas nedůtklivě. Něco takového se mu krajně nezamlouvalo!
„Ano… Neb se jednání tvé pochopiti snažím… Avšak marně.“ Nienna na něho upřela své stříbřité oči ne nepodobné hvězdám a on měl pocit, že se mu dívá až někam do duše. „Pokud ty ji skutečně miluješ, nemyslíš si, že by bez tebe šťastnější byla? Kolik toho již s tebou zakusila! Tolik odmítání a chladu! Trestáš ji snad za to, že jí na tobě záleží? Že tebe jako matka tvá neopustila?!“
„Že neopustila?!“ zvolal Legolas dotčeně. „Vždyť do Amanu odjeti zamýšlí!“
„Nejspíš proto, žes jí příliš na výběr nedal. A pokud tobě na ní skutečně záleží, pak ji odjeti necháš, Legolasi. Neb s tebou nikdy šťastnou býti nemůže. Ne, dokud si neuvědomíš, čeho vlastně chceš. Tys ji netrestal za pochybení její domnělé… tys ji neodmítal proto, že by čin její tebe natolik rozezlil… Tys ji odehnal proto, že se citů, jež ona v tobě vzbuzuje, obáváš. Tys zavrhnul ji, neb zbabělcem jsi!“ dokončila Nienna svůj procítěný proslov a Legolas se zmohl akorát na to, že zahanbeně sklonil hlavu.
Její hlas byl ještě horší než hlas jeho svědomí, palčivý a neúprosný… A on si přál, aby konečně zmlkla a nechala ho na pokoji, aby mu neříkala, že má Lidiannu nechat jít… Protože on si už nedovedl představit život bez ní… Ta pravda byla tak jednoduchá a on ji měl celou tu dobu přímo před očima, proč jen byl natolik slepý, že ji neviděl? A nebo byl jen tak zatvrzelý, že ji vidět nechtěl?
Jenže naneštěstí pro něho s ním Nienna dosud neskončila. „Pokud ty v sobě alespoň zrníčka cti a hrdosti máš, pak konečně litovati se přestaneš a též na jiné mysliti zkusíš! A otec tvůj by jako první na řadě býti měl! Či snad opět pouze přihlížeti hodláš, kterak před očima tvýma umírá, aniž bys pro něho byť jen prstem hnul?! Takto se mu odvděčiti chceš za to, že Námovi se kvůli tobě postavil? Ty jeho přec miluješ, tak kterak tu takto otáleti můžeš?“
„Miluji? Možná… sám si tím někdy jist nejsem… Vždyť Lidianně ublížil!“ vypravil ze sebe Legolas váhavě.
„A tys jí snad neublížil?!“ opáčila Nienna, podrážděná jeho chabými výmluvami. „Kterak se chování tvého od toho jeho liší?! Skutečnost ta, že chotěm Lidianniným jsi, tobě přec práva žádného oproti němu nedává! Navíc… on pod vlivem démonů svých tehdy byl… a kohos jiného namísto ní v představě své viděl. Nebýt toho, zhola ničeho by se nepřihodilo, neb on večera onoho pouze oddanosti její tobě prověřoval. A zajímá tebe též proč, Legolasi?! Neb tebe od zklamání uchrániti chtěl! A nyní mi pověz… Jest toto provinění, jenž v očích tvých smrti zasluhuje?!“