Juliin deník - 51. díl

Leželi jsme s Nickem na hladině jezera a já se ne a ne donutit odtrhnout svůj užaslý zrak od mých vlasů rozprostřených na vodě. Namísto toho, aby se do ní ponořily, zůstaly na ní obyčejně ležet, jako kdybych si lehla třeba na polštář.
Nick si podepřel hlavu rukou a se zájmem mě sledoval.
„Jak je to možné?“ zeptala jsem se ho konečně. Když se neměl k odpovědi, dodala jsem: „Jak to, že můžeme chodit po vodě a ležet na ní, jako by se nechumelilo?“
Pobaveně se uchichtl.
„Nechápu, že po tom všem, co už jsi viděla a prožila... po tom všem, co jsem ti ukázal... že tě stále něco překvapuje,“ nevěřícně zavrtěl hlavou.
„No jo,“ zamračila jsem se na něj. „Tak jak to tedy je? Myslím s tou vodou.“
„Je to naprosto triviální, že ti ani nestojí za to se tím zabývat. Stačí na to jednoduše myslet. Tak jako u většiny patronských schopností.“
„Hmm,“ zamyslela jsem se. „A co já? Přece jsem na to nemyslela.“
Nick se na mě dlouze díval, potom rychle zakroutil očima a usmál se.
„Když pominu to, že jsme teď jako jedna duše...“ – dramaticky se odmlčel – „můžu myslet za tebe.“
Na okamžik jsem se tomu chtěla zasmát tomu, jak to celé vyznělo, ale mnohem víc mě zaujal začátek té věty.
Rozhostilo se ticho. Dívala jsem se na čím dál světlejší oblohu nad sebou a cítila na sobě Nickův upřený pohled.
„Jedna duše...“ opakovala jsem po něm zamyšleně.
Nic neříkal, tak jsem k němu otočila hlavu. Když se naše pohledy střetly, přikývl a nepřestával se usmívat.
„Ano, to spojení mezi námi... Necítíš ho?“
„Jasně že jo!“ ohradila jsem se trochu dotčeně a podepřela jsem si hlavu přesně jako on – čelem k němu, takže jsem teď měla obličej jen kousek od jeho. Srdce mi začalo bít rychleji, ale nevnímala jsem ho. „Jen mě udivilo, že jseš si ho vědom i ty.“
„No dovol,“ naoko se zamračil, vzápětí se mu však obličej zase uvolnil. „Nevěřil jsem tomu, že to může být až takhle silné. Je to... já nevím... snad se to ani nedá popsat. Tak pevné... nezničitelné, dalo by se říct...“
Něžně jsem mu hleděla do očí. Neuvěřitelné – skutečně cítil totéž co já.
„Chceš to ukázat?“ pokračoval a najednou se zatvářil... dychtivě?
Povytáhla jsem obočí. Co mi chce ukazovat? Vím přesně, o čem mluví. Nejde to přece nijak vyjádřit... nijak, pouze srdcem.
Nick zvedl volnou ruku nad hlavu a ohnul ji v lokti; dlaň natočil ke mně. Pochopila jsem. Opatrně jsem udělala se svou rukou totéž co on a pomalu ji přibližovala k té jeho. Dala jsem si záležet, aby se naše dlaně spojily úplně přesně: palec na palec, ukazováček na ukazováček... Nick neměl o moc větší ruku než já.
Jakmile jsem se ho dotkla, zachvěla jsem se. Jako by mezi našimi spojenými dlaněmi proudilo neviditelné napětí o nezměřitelné síle. Už jsme byli jedna duše... a jedno tělo.
„Podívej,“ zašeptal Nick.
Následovala jsem jeho pohled a... aach, zase jsem užasla. (Pokolikáté už?!)
Slunce už mezitím vyšlo a o něco pokročilo na obloze. V okamžiku, kdy se má a Nickova dlaň propojily, vynořily se z vody před námi dva barevné oblouky a zamířily přímo do slunce, každý z jedné strany. Ve výsledku to vypadalo jako duha se sluncem uprostřed. Jedna její část byla červená a druhá modrá, jakmile však narazily do slunce, slily se v jednu – duha byla rázem fialová.
„Není to perfektní důkaz?“ zeptal se s úsměvem Nick. „Fialová... Vzniká sjednocením dvou barev – zcela odlišných, ovšem když se smísí, jejich vlastnosti se vyrovnávají a nastává jedinečná rovnováha. Úžasné...“
Ještě dlouho jsme mlčky pozorovali výjev před námi, s dlaněmi u sebe.
Nepřestávala jsem se dívat, dokud jsem koutkem oka nezahlédla něco, co mě vyrušilo. Poplašeně jsem pootočila hlavu tím směrem – v dálce, na opačné straně jezera na mě zasvítilo zářivě zelené světlo. Přimhouřila jsem oči; trvalo to jen okamžik, ale o to víc intenzivní to bylo.
Nedovedla jsem dost dobře určit, co ve mě to světlo vyvolalo. Možná... ano! Náhlý pocit déja vu! Už jsem to viděla... někde...
Prudce jsem zatřásla hlavou. Nechtěla jsem se tím zabývat právě teď. Nechtěla jsem kazit tu chvíli... chvíli nabitou jiskřením mezi mým a Nickovým tělem. Obrátila jsem k Nickovi zrak. Stále se díval na oblohu, zřejmě si ničeho nevšiml. Rozhodla jsem se o zeleném světle zatím pomlčet a dál se soustředila na fialovou duhu.
„Tohle je nejšťastnější chvíle v mém životě,“ řekla jsem potichu.
Nick ke mně obrátil obličej. Pomalu naše ruce zase oddělil a jeho obličej náhle posmutněl... a zvážněl.
„Řekla jsem něco špatně?“ zeptala jsem se s náznakem paniky v hlase.
Lehce zakroutil hlavou.
„Vůbec ne. Já jen že...“ zhluboka se nadechl a vypadal při tom, jako když mu to působí ohromnou bolest. Zamračila jsem se. Dnes už žádnou bolest! „Netuším, co bude dál. Nevím, jestli je nám dopřáno, abychom spolu žili šťastně až do smrti. Nezapomínej na své poslání. Každý den čekám, že to přijde – že ve snu uvidíš budoucnost, že uslyšíš neznámé hlasy, prostě že se objeví temní... a začne skutečný boj. Ale nic nepřichází. Jako by se zastavil čas... Už tak nechápu, jak se mezi námi mohlo vytvořit tak silné pouto. Jak jsme dokázali, že to zašlo tak daleko... Teď mám obavy. Na předvídání budoucnosti jsi tu spíš ty, ale i tak... ať už se bude dít cokoli, myslím, že nás nečeká nic hezkého...“
Jemně jsem mu položila prst na ústa, aby mlčel.
„Pšš,“ tišila jsem ho. „Udělej pro mě něco, prosím. Zapomeň teď na budoucnost, ano? Alespoň pro dnešek. Co bude zítra, budeme řešit až zítra. Nebudeme dnešní slunce zakrývat mraky, které očekáváme až na zítřek.“
Pomalu přikývl a jeho tvář se zase vyjasnila. Přitáhla jsem se k němu a políbila ho.

„Nicku,“ zašeptala jsem mu naléhavě do ucha, když mi věnoval dlouhý polibek na dobrou noc. „Zůstaň tu se mnou.“
Odsunula jsem se na posteli co nejblíž ke zdi, abych mu udělala místo, a jednou rukou jsem nadzdvihla deku. Teatrálně si povzdechl, ale vyzul se z bot a schoulil se ke mně. Postel byla pro nás oba zjevně malá; snažila jsem se nalepit na zeď, jak to jen šlo. Pevně kolem mě ovinul jednu paži a já si položila hlavu na jeho hruď a poslouchala, jak se mu zrychluje dech.
„Nechci spát dneska sama,“ zamumlala jsem. Jemně jsem políbila jeho tričko, na němž jsem byla uvelebená, a zavřela oči.
„Sladké sny, princezno.“
Usínala jsem s úsměvem na rtech a nechala si před očima promítat celý dnešní den. Od té chvíle na jezeře se už Nick ani jednou nezmínil o tom, co bude dál, a celý zbytek dne jsme strávili poklidně, utápěni v přetékajícím množství vzájemného štěstí. Byla jsem mu vděčná – říkala jsem si, že ať se teď bude dít cokoliv, nikdy nepřestanu děkovat za to, že jsem mohla strávit alespoň jeden den v ráji.
Očekávala jsem, že po tak emociálně nabitém dni mě okamžitě přemůže spánek z vyčerpání, jenže ten pořád ne a ne přijít. Smáčknutá mezi zdí a Nickem jsem brzy začala pociťovat nepohodlí a převalovala jsem se, jak mi to jen omezený prostor dovoloval.
Před očima se mi míchaly všelijaké podivné obrazy mě a Nicka, které se však vždy rozplynuly následkem nějaké záhadné příčiny – jako by nás od sebe vždy odtrhl nějaký temný stín...
Pokaždé jsem sebou vyděšeně cukla a budila se celá zpocená. Jakmile jsem se ovšem odvážila znovu zamhouřit oči, všechno se vracelo. A nejen to; bylo to čím dál horší.
Ten tajemný stín se mi v mysli vynořoval stále častěji – byla to jakási tvář. Připadala mi nějak povědomá, ale nikdy mi před očima nezůstala dost dlouho na to, abych ji mohla identifikovat. Problikávala pořád rychleji a neustále se zvětšovala, až nabrala na mohutnosti a strašila mě. A kolem ní blýskalo intenzivní zelené světlo. To povědomé světlo...
Nakonec se rysy té tváře pomalu zaostřovaly a já slyšela, jak na mě hluboký, zlostný hlas burácí: „Kde je smaragd??!“ nebo zase: „Nikdy ho nenajdeš!!“ a „Julie, ty nevíš kde je!“.
V hlavě se mi rozléhal zlověstný smích.
„Nevíš, nevíššš“ syčelo to na mě ze všech stran. Trhla jsem sebou a prudce se posadila.
„Pšš, Julie, všechno je v pořádku.“
Nick seděl u postele se sklenicí vody a starostlivě mě pozoroval. Přiložil mi opatrně ruku na čelo. „Úplně hoříš,“ konstatoval a podával mi prášek. „To máš na snížení horečky.“
Vzala jsem si od něj vodu, abych prášek mohla lépe polknout; jakmile se tekutina dotkla mého jazyka, uvědomila jsem si, jakou mám žízeň, a hltala ji plnými doušky.
„A tenhle je na spaní,“ pokračoval Nick a dal mi další pilulku. Čelo se mu zkrabatilo. „Muselas mít příšerné sny. Pořád jsi ze spaní křičela ,já to vím!’.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se šokovaně a horečně přemýšlela. Cvak – jako bych si náhle v hlavě pospojovala několik věcí do dohromady; výsledná skládanka mi však zatím byla zatajena. Co to ksakru...?
Nick mě políbil na rozpálené čelo a já si opět lehla. Snažila jsem se přijít na to, co se to děje, co to má znamenat, jenže prášek na spaní začal účinkovat příliš rychle...
A pak, uprostřed zdánlivě klidného spánku, mi to došlo. To zářivě zelené světlo na jezeře – stejné světlo, které jsem už jednou spatřila ve snu, kde jsem byla v těle svého dědy a chystala se ukrást smaragd. A ten hlas – ovšemže ho poznávám. Je to ten nejděsivější a nejodpornější hlas, který znám...
Došlo mi, co to všechno znamená.
Vím, kde je smaragd.
A potom se mé tělo začalo zničehonic pohybovat. Ze všech sil jsem se pokoušela odlepit oční víčka, ale bezvýsledně. „Nicku,“ chtěla jsem křičet, ale má ústa zůstávala němá. Veškerá má snaha byla marná – Nick tady nebyl.
Byla jsem příliš slabá na to, abych od sebe odtrhla silné paže, jenž unášely mé bezvládné tělo neznámo kam...