Na scestí 11.

Kapitola 11. – Rozumy

Noc byla dlouhá. Na chvíli jsem usnula, ale pak jsem jen očima těkala po pokoji. Doktor Bee si přesunul židli, aby na mě viděl a neustále mě sledoval. Přes brýle to ale nebylo tak jisté, takže jsem se přeci jen odhodlala si sednout, ale doktor se hned napřímil a nedovolil to. Takže jsem znaveně zase klesla na lůžko.
Potichu se otevřely dveře a v nich se objevil Mistr. Pootevřela jsem oči a sledovala, co bude dělat. Nedělal nic. Jen se opřel o futra dveří a strčil si ruce do kapes u pláště, který nikdy nesundával. Malinko jsem se usmála. Tenhle postoj si asi vážně budu pamatovat. Byl pro něj tak typický. Všiml si mého pobaveného výrazu a taky se zlehka pousmál. Zašátral v kapse a vyndal menší skleněnou lahvičku s tmavě červenou tekutinou.
„Nechám vás tady,“ zvedl se doktor a zamířil ven. „Stejně jsem dostal na něco chuť.“
Mistr se mezitím přesunul ke mě a v klidu se opřel do křesla. Na chvilku zavřel oči jako by přemýšlel. Sledovala jsem ho, ačkoliv byl jeho obraz malinko rozmazaný, na úctyhodnosti a kráse mu to neubralo.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se po chvíli.
„Unaveně,“ přiznala jsem popravdě.
„Máš za sebou těžký večer,“ prohodil nenuceně a opět zavřel oči.
„Udělala jsem chybu,“ zašeptala jsem, potřebovala jsem se nějak ospravedlnit, ale omluva mi přišla příhodnější.
„Opravdu?“ Zeptal se se zájmem a natočil hlavu ke mě.
„Nedávala jsem pozor a dostala se do špatné situace,“ vysvětlila jsem mdle.
„Šlo tomu zabránit?“
„Asi ano, měla jsem být víc na pozoru.“ Přikývla jsem.
„Jsi ještě tak mladá,“ vzdychl, ale cítila jsem, že to nemyslí zle. „Připouštím, obvykle jsi trochu svéhlavá nebo naopak moc nesmělá. Když je ode všeho víc, je to na obtíž. Často jsi nepozorná a já ti to dávám dost okatě najevo. Ale brát na sebe všechnu vinu, to také není dobré. Zkus to jinak.“
„Cože?“ Nechápala jsem, co po mě chce a vzbudilo to o to víc pozornosti.
„Zkus to jinak. Myslíš, že omluva je to jediné, co mi potřebuješ říct?“ Chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlela. Netušila jsem, kam tím míří. Nechce slyšet moji omluvu? Ale co?
„Byla jsem rozrušená, když jsem vyběhla z domu,“ začala jsem a uvažovala, co mu chci všechno říct. „Naštvaná a raněná. Nic jsem okolo nevnímala. Vypustila jsem pachy i zvuky a moje oči nepozorně snímaly mé myšlenky.“
„Ano,“ vydechl.
„Je to těžké pochopit, že jsem nic necítila, že se mi to vypařilo z hlavy,“ zavzlykala jsem nepatrně.
„Chápu,“ přikývl.
„Je mi z toho zle.“
„I mě bylo. Rozhodl jsem se mstít,“ opět odvrátil zrak ode mě a zadíval se na dveře.
„Kvůli mě jste zabíjel,“ řekla jsem jaksi omluvně.
„Kvůli lidem, spíš,“ zavrtěl hlavou. „Přinesli by jim hodně bolesti.“
„Jak to můžete vědět, třeba by se dokázali změnit,“ namítla jsem. Bylo mi to divné, že o tom mluvil s naprostou jistotou.
„Někdy dokážu sledovat cesty lidí,“ přiznal.
„Podle pachu?“ Vykulila jsem oči.
„Ano,“ pousmál se. „Některé pachy jsou zkrátka předurčeny prozradit mnoho o svých majitelích. I ty se to jednou naučíš,“ slíbil s jistotou.
„Já?“ Nevěřila jsem vlastním uším. „Jsem levá.“
„To nemusí být napořád,“ s úsměvem na mě pohlédl. „Každý se může změnit.“
„Možná,“ zapochybovala jsem. „Naučíte mě to?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To se nedá naučit, chce to trénink. A já už musím jít.“
„Musíte?“
„Musím,“ vzdychl. „Takhle nemůžu žít věčně. Potřebuji prostor a tady se mi ho nedostává. Jak říkám, ještě pořád mám něco z té divokosti.“
„Tak vy jste byl divoký upír,“ zašeptala jsem překvapeně.
„Kdysi dávno,“ podíval se na mě skelnýma očima. „Bylo to v mých začátcích. Divocí upíři byli častější jev, než teď. V té době byl člověk potravou na denním pořádku. Nic neobvyklého zabít člověka pro krev.“
„Neumím si vás tak představit.“ Špitla jsem.
„Snažím se na to zapomenout,“ vzdychl. „Máš bolesti?“ Najednou odbočil od tématu. Přikývla jsem, už jsem si zvykla. Nepolevovaly. Pokud jsem se nehýbala, dalo se to snést.
„Ale jde to,“ vyhrkla jsem rychle, aby si o mě nemyslel, že nic nevydržím.
„Jistě,“ přikývl, ale moc mi nevěřil. „Napij se.“ Opatrně sjel svojí rukou pod mou hlavu a pomalu, co nejšetrněji ji nadzvedl. Přiložil lahvičku k mým ústům a já se napila. Bolest v zádech zintensivněla. Nepatrně jsem sykla a napila se. Příjemná chuť se mi rozlila v ústech a zaplavila tělo novou energií, ale od bolesti nepomohla. Měla jsem jen sílu čelit jí. A v tuto chvíli mi to stačilo, i když jsem čekala víc. Když jsem vypila celý obsah zase mi pomalu položil hlavu na polštář a spokojeně dosedl do křesla.
„Proč mám takové bolesti. Copak se rány u upírů neléčí rychleji?“ Zeptala jsem se.
„Většinou ano, ale upíři to většinou nevydrží.“
„Co nevydrží, tu bolest?“
„Kdepak,“ shovívavě zavrtěl hlavou. „Nevydrží se nenapít vlastní krve.“
„To je smrtící?“ Zašeptala jsem a vzpomněla si, co ve mě vůně vlastní krve vyvolávala. Kdybych se neudržela a kousla se třeba do ruky, tak bych zemřela?
„Ano, upír nedokáže přestat a zabije se.“ Řekl jako by o nic nešlo. Připadalo mi to jako pitomost, já se nechtěla pokousat. Teď už ne.
„Bojíte se něčeho?“ Napadlo mě najednou a já měla nutkání se zeptat.
„Hodně věcí mi nahání hrůzu,“ přikývl. „Jedna z nich je, zda beze mě přežiješ.“ Potutelně se usmál. Vypadalo to, že chce odlehčit situaci.
„Tak to jsme dva,“ dala jsem mu chmurně za pravdu.
„Tvůj problém je, že se moc podceňuješ. To, že jsem se na tebe zlobil a více méně nadával, to jsem dělal proto, abys mi dokázala vzdorovat, aby ses vyburcovala ke stále větším výkonům. Moc to ale nepomohlo. Nejsi typický upír,“ zasmál se. „Dokážeš se vyburcovat až v extrémních situací. A dokážeš být i tak klidná, když ti na něčem záleží. Jednou to dotáhneš daleko a možná o tobě ještě hodně uslyším.“
„Abyste mě nepřeceňoval,“ zamumlala jsem a ztěžka zavřela víčka. Chtěla jsem si ještě povídat, hrozně moc, ale únava byla silnější.
„Jsi unavená, tak tě nechám odpočívat. Klidně spi, zůstanu tu, abys něco nevyvedla.“ Jeho hrubý hlas změknul a nevím proč, ale napadlo mi, že vzpomíná. Nebo prostě jen měl starost. V tu chvíli mi bylo líto, že jsem se neudržela vzhůru déle. Taková příležitost tahat z Mistra rozumy, se nenaskytne každý den.