Vampire

VI.

„Promiň, já musel,“ ozval se pobaveně nezvaný host. „Ty bys mi jinak snědla svačinu,“ řekl a dál se skrýval mezi stromy. Stál na jedné z větví, soumrak z něj dělal pouhou siluetu. Upír. Jeho vůně mi napovídala, že mi dva jsme se už setkali.KDE?
„Odkdy upíři používají šípy?“ zasmála jsem se slabě a marně se snažila neznít překvapeně.
„No…Řekněme, že mě to baví.“ Zasmál se chladně a dost zlověstně. Hned co to dořekl, seskočil dolů, jeho cestovní plášť se roztáhl do tvaru křídel. Připomínal velkého netopýra, když zlehka dosedal na zem.
„Aleyo…Dost dlouho sme se neviděli. Sluší ti to,“ usmál se provokativně a odhalil tak zuby.
„Kdo jsi?“ vyštěkla jsem mezi vrčením.
„Ale ale…… Takhle se vítá ten, kdo tě stvořil?“ Náhle jsem pochopila, proč je mi tak povědomý a vybavila se mi jen spousta bolesti a utrpení. Dostala jsem nezvladatelný vztek.
„Nikdo se tě o to neprosil. Měl si mě nechat chcípnout!“ zařvala jsem zuřivě. Hojení ran to jen podporovalo, protože to nebyla zrovna příjemná záležitost.
„No tak…. Copak ty si nezatoužila se pomstít, když tě tam nechali tak ležet? Nechali tě krvácet a v křečích bolesti a vztekáš se na mě? Jen jsem ti dal další šanci, když tě oni podrazili,“ pronášel naoko soucitně.
„Mlč!“
„Já jsem ti jenom pomohl. To lidi by si zasloužili tvůj vztek!“ snažil se mě vydráždit na maximum.
„Drž hubu!“ zařvala jsem, ale nic si z toho nedělal.
„A ty si tady místo toho pečuješ o tohohle červa?“ zeptal se s krvelačným výrazem, jak se ke mně začal přibližovat. Byla jsem v úzkých. Utéct mu nemůžu, boj by díky mému stavu vyhrál a Korana takhle zemřít nenechám. Všiml si mého neklidu.
„Ale no tak! Přece by ses o něj nebála?“ hrál dál tu svojí hru. „Jak se tak ne něj dívám….“
„Ani se ho nedotkneš,“ zasyčela jsem a pokusila se o výpad. Nohu jsem vykopla směrem k jeho čelisti, ale klidně ji zarazil.
„K čemu ti to je?“ zašklebil se a držel mě za kotník. „Co uděláš? Nemůžeš ho bránit a moc dobře to víš…..“
„Ale můžu,“ oplatila jsem mu stejným úsměvem.
Překvapeně se po mě podíval, ale v zápětí se znovu vrátil ke své samolibosti. Myslel si, že blafuju.
Málem jsem vyjekla, když se za jeho zády objevil Koran.
Chvilkovou nepozornost jsem použila k tomu, abych se mu vyškubla. I když byl jeho stisk pevný, měla jsem štěstí. Koranovo přemístění ho vyhodilo z rovnováhy dostatečně.
Vzápětí jsem však pochopila. Jemu bylo jedno, že se vysmeknu. Měl ho přímo za sebou! Upírova ruka vylétla ke Koranovu hrdlu a zvedla ho do výšky.
„Co uděláš teď, hm?“ zakřičel na mě upír a propichoval mě svým chladným pohledem. Nestačila jsem se ani pohnout a zakousl své chladné špičáky do Koranova krku.
„Ne!“ zařvala jsem v hrůze.. Koranovy oči pomalu ztrácely svou jasně modrou barvu, bezvládně visel upírovi na ruce. Jen jsem to sledovala a nebyla se schopná ani pohnout. „Proč!?“ chtělo se mi říct, ale z hrdla se mi nedostal jediný zvuk.

„Sybilo!!!!......Sybilo prober se!“ hulákal na mě někdo. „No tak! Teď nesmíš být mimo!“ Hlas se ozýval tak vzdáleně, ale jako by se pořád přibližoval. „No tak!“ něco se mnou zatřáslo.
Pomalu jsem otevřela oči. Skláněl se nade mnou Koran, obličej měl hrozně bledý.
„Jsi unavená?“ zeptal se starostlivě a díval se na mě s divným výrazem.
Nadzvedla jsem se na loktech a podívala se po okolí. I v mírném přítmí lesa bylo znát, že byl jasný den a nebe se vyjímalo bez mraků.
„Ne,“ polkla jsem nasucho a dál zkoumala místo, na kterém jsme se ocitli. Nebyla jsem schopná se mu podívat do očí. Ne teď…. Ta představa se zdála být tak živá a zároveň se v ní staly dost zvláštní věci. Nechtěla jsem na to víc vzpomínat. Myšlenka na pomněnkově modré oči, jak se mění jen v mrtvolnou šedivou barvu a na slova: „Jsi stejná bestie jako oni!“ mi způsobovaly nesmírné utrpení. Stejně tak přítomnost cizího upíra.
„Proč se na mě tak díváš?“ řekla jsem nevrle, když mi pohled zabloudil až ke Koranovi.
„….To nic,“ usmál se poněkud křečovitě.
„Ty neumíš lhát, co? Tak co se děje?“ zeptala jsem se mírně.
„Nic,“ zopakoval. „Jen bysme měli vyrazit. Ztratili sme hodně času.“
„Čas…. Tobě o nic jinýho nejde?“ vyjela jsem zase mírně podrážděně. V hlavě mi hučelo jak v úle a když jsem si třela dlaněmi o spánky, moc to nepomohlo.
„Neprotestuj, nemá to smysl,“ zašklebil se na mě a podával mi ruku, abych se mohla zvednout.
„Myslím, že sám máš málo sil a nepotřebuješ mě k tomu tahat,“ zírala jsem na jeho dlaň.
„A já zas myslim, že o tom nic nevíš. Takže deme!“ popadl mě drze za paži a vyhoupl na nohy. Docela by mě zajímalo, kdy stihl nabrat tolik síly. Když jsem byla naposled vzhůru, byl na tom podstatně hůř.